Václav Hlaváč

Dne 8. září tohoto roku nás předčasně opustil RNDr. Aleš Toman (1956). Osudnou se mu stala poslední cesta do jeho milované Afriky.

Letos je tomu 50 let, kdy byla vyhlášena chráněná krajinná oblast Žďárské vrchy. Výročí je vždy příležitostí pro ohlédnutí a zavzpomínání, ale také pro hodnocení let minulých a zamyšlení nad dalším směrováním. Začněme tedy tím, co bylo důvodem vzniku CHKO.

Existenci velké části ohrožených druhů nelze v podmínkách České republiky dlouhodobě zajistit pouze prostřednictvím soustavy chráněných území. Patří mezi ně také zvláště chráněné druhy velkých savců. Pro ochranu jejich biotopu je proto třeba zapojit dostupné nástroje ovlivňující využití krajiny; základním je územní plánování.

Druhová ochrana v České republice je tradičně založena převážně na ochraně jedinců a na ochraně omezených výskytů v chráněných územích. Dlouhodobou existenci většiny ohrožených druhů nelze pouze s využitím soustavy chráněných území zajistit a ochrana jedinců těchto druhů na ostatním území není efektivním nástrojem k zajištění dlouhodobé existence druhů v naší krajině. Mnoho let trvají snahy o legislativní změny a posun směrem k biotopové ochraně, opakovaně se tento úkol objevuje v různých koncepcích a strategiích, naposledy v aktualizované Strategii ochrany biodiverzity (2016). Potřebná legislativní změna v druhové ochraně však bude ještě dlouhá cesta. Proto je potřebné účinně využívat i nástroje obecné ochrany přírody, nastavení pozitivně stimulujících ekonomických nástrojů (především v rámci společné zemědělské politiky) a nástroje určující využití krajiny. Základním nástrojem pro regulaci využití území je proces územního plánování.

Zalesňování zemědělských pozemků je veřejností většinou považováno za činnost pro přírodu a krajinu přínosnou. Realita je však často přímo opačná. K zalesňování jsou totiž přednostně vybírány hospodářsky obtížně využitelné plochy, které v okolní intenzivně využívané krajině představují poslední ostrůvky biodiverzity. Zalesněním se tyto plochy mění nejčastěji na kulturní smrčinu s minimální ekologickou hodnotou a výrazně sníženou biodiverzitou.

Již tradiční setkání specialistů v oblasti ekologie a dopravy (šířeji chápaná road ecology) se tentokrát konalo v hlavním městě Utahu na březích Velkého Solného jezera. Pořadatelem bylo ministerstvo dopravy států Utah a Wyoming s podporou Americké federální dálniční správy. Mezinárodní konference o ekologii a dopravě ICOET má, podobně jako evropská IENE (Infra Eco Network Europe), mezioborový základ – jde o společné setkávání specialistů na dopravu a ekologů s cílem hledat nové postupy směřující k tvorbě bezpečné a udržitelné dopravy s respektováním současných ekologických požadavků. Připomeňme, že konference ICOET a IENE se každoročně střídají.

Národní přírodní rezervace Ransko se nachází asi 1 km od města Ždírec nad Doubravou. Byla vyhlášena v roce 1997 a svojí rozlohou 695,4 ha představuje největší maloplošné zvláště chráněné území v CHKO Žďárské vrchy. V letech 2013 a 2014 zde bylo zaznamenáno rozsáhlé hynutí jasanů vlivem nákazy houbovým patogenem Hymenoscyphus fraxineus a následným plošným odumíráním celých porostních skupin. Orgány ochrany přírody a vlastníci tak stojí před těžkým úkolem situaci stabilizovat a zabezpečit tak příznivý stav předmětů ochrany NPR Ransko.

Územní systém ekologické stability (ÚSES) představuje jeden z pilířů ochrany přírody a krajiny České republiky. Vytváření ÚSES je již od roku 1992 zakotveno v zákoně o ochraně přírody a krajiny, dokonce je výslovně označeno za veřejný zájem, na kterém se společně podílejí vlastníci pozemků, obce i stát. Legislativně je stanoveno také začlenění ÚSES v územním plánování. Jestliže má ÚSES zajišťovat vzájemné propojení přírodních i pozměněných ekosystémů, pak by se mohlo zdát, že česká ochrana přírody má v rukou nejen jedinečný nástroj k podpoře zdravé přírody a krajiny, ale také pro řešení problému fragmentace prostředí, populací a společenstev, stejně jako pro zachování či obnovu konektivity.

Již od osmdesátých let minulého století se organizace ochrany přírody zabývají problémem úrazů ptáků elektrickým proudem na linkách vysokého napětí. I přes vynaložené úsilí však počty zraněných a usmrcených ptáků dosud významněji neklesají. Historie řešení tohoto problému včetně dosud používaných metod zabezpečování sloupů byla v časopise Ochrana přírody již popsána (Hlaváč, Neuwirthová, Koubová, 2012). Poznatky minulých let ukazují, že hlavní překážkou při omezování počtu úrazů ptáků je absence systematického terénního monitoringu.

Dnešní krajina je stále více ovlivňována rychle postupující výstavbou silnic, dálnic, vysokorychlostních železničních koridorů, ale i rozvojem průmyslové a bytové zástavby. Krajina v důsledku těchto změn mění svůj obraz, ale také svou funkčnost. Liniové bariéry v kombinaci s rychlým rozvojem zástavby způsobují rozpad původně souvisle obývaných přírodních celků do jednotlivých vzájemně izolovaných ostrovů, které svou velikostí již často nevyhovují požadavkům na dlouhodobé přežívání populací mnoha druhů živočichů. Fragmentace prostředí dopravní infrastrukturou a rozšiřující se zástavbou se tak v celé Evropě stává hlavním limitem pro další přežívání řady živočišných druhů. Na uvedenou problematiku se zaměřil projekt VaV-SP2d4/36/08 „Vyhodnocení migrační propustnosti krajiny pro velké savce a návrh ochranných a optimalizačních opatření“, který se uskutečnil před dvěma lety. Jeho výsledky a doporučení shrnuje tento příspěvek.