Podrobné vyhledávání v článcích

Mezinárodní unie ochrany přírody (IUCN) obohatila od svého založení v roce 1948 péči o přírodní a krajinné dědictví o celou řadu novátorských přístupů. Za všechny jmenujme alespoň červený seznam celosvětově ohrožených druhů, informování, výchovu a vzdělávání veřejnosti i cílových skupin obyvatelstva nebo sjednávání mezinárodních mnohostranných úmluv zaměřených na ochranu biologické rozmanitosti. Nemalou pozornost nejvýznamnější nevládní ochranářská organizace na světě věnuje i tradičním způsobům, jak zachovat zdravé prostředí, tedy i územní ochraně.

Colorado, geograficky nejrozmanitější stát USA, zahrnuje velmi rozdílné krajinné typy. Nedozírné Velké pláně (Great Plains), které se rozprostírají na východě, přecházejí na západě v kolosální hradbu Skalnatých hor (Rocky Mountains) s nejvyšší horou Mount Elbert, jež dosahuje nadmořské výšky 4 401 m. Zatímco sever pokrývají zelená údolí, která ještě v 19. století využívali indiáni pro letní lov zvěře, na jihojihozápadě Colorada začíná Coloradská plošina (Colorado Plateau). Neskutečná krajina hlubokých kaňonů a tabulových hor, s ohromnou plošnou denudací a hloubkovou erozí trvající 20 miliónů let, zasahuje na území čtyř států – Colorado, Utah, Arizona a Nové Mexiko. Oblast, kde se potkávají hranice těchto států, dnes známá pod jménem „Čtyřmezí“ či region Čtyř rohů (Four Corners Region), se v letech
600–1 300 n. l. stala domovem původních indiánských kmenů amerického jihozápadu – pueblanských předků, tzv. košíkářů. Jejich nejzachovalejší a nejpůsobivější stavby pod skalními výklenky a převisy ukrývá národní park Mesa Verde. Jde o jediný park ve Spojených státech, který byl zřízen na ochranu lidských výtvorů již v roce 1906 prezidentem Theodorem Rooseveltem. O sedmdesát let později byl zapsán na Seznam světového dědictví UNESCO.

Sněžka jako nejvyšší hora Česka a Slezska nejenže od nepaměti zdáli upoutává pozornost atypicky ostrým vrcholem v jinak oblém krkonošském panorámatu, ale také odráží dobové společenské trendy. Na urbanizovaném vrcholu vzniklo v 19. století půlhektarové náměstíčko, jehož obrysy dodnes vymezují plochu určenou pro návštěvníky. Za řetězem by měly mít prostor místní otužilé organismy, bydlící ve zvětralinách. Zdejší těsné sousedství tvrdého turismu a vzácných tundrových společenstev je nejvýše položeným ochranářským kompromisem (nikoli konsensem) u nás.

Chráněná území jsou pro zvídavé návštěvníky přirozeným magnetem. Čekají, že uvidí něco víc než v „necertifikované“ krajině. A právě tady má ochrana přírody z minulosti opravdu velký dluh. Pokud má totiž společnost považovat náklady na péči o přírodu za oprávněné, je třeba lidem srozumitelně vysvětlovat, co a proč ochrana přírody dělá. Tento dluh se pokoušíme splatit. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR (AOPK) se v posledních letech i přes významné rozpočtové škrty začala programově zabývat dlouho podceňovanou interpretací přírodního dědictví přímo v chráněných územích. Je ještě daleko ke spokojenosti, ale podařilo se již vytvořit systém návštěvnické infrastruktury a byly také položeny základy sítě návštěvnických center – Domů přírody.

V knihovně Václava Havla v Praze bude příští rok dne 21. ledna v 19 hodin představena veřejnosti – za účasti autorů – kniha Čas pro světlo (nakladatelství Portál). Jedná se o knižní rozhovor Heleny Illnerové s Pavlem Kovářem, oba autoři jsou členy Rady AOPK ČR. Exkluzivní ukázka z této knihy pro náš časopis je doplněna aktuálními otázkami Františka Pojera, zaměstnance AOPK ČR a člena redakční rady časopisu Ochrana přírody.

Hodnotící zprávy o stavu evropsky významných druhů a přírodních stanovišť jsou Evropské komisi podávány každých šest let, přičemž v roce 2013 byl stav z hlediska ochrany stanoven již podruhé. V seriálu článků se věnujeme jednotlivým hodnoceným skupinám (viz OP 6/2013). Tento poslední díl seriálu shrnuje výsledky hodnocení 84 druhů obratlovců žijících na území ČR (zpráv za kontinentální i panonský region bylo odevzdáno celkem 141).

Rozklad odumřelých částí rostlin je proces, který probíhá skrytě našim zrakům. Přesto patří k procesům, které jsou v přírodě velmi rozšířené a pro existenci živých jedinců zásadní. Proces dekompozice, podobně jako mnoho jiných přírodních dějů, je ovlivňován řadou faktorů, které jsou určující pro jeho průběh. Mezi významné činitele, jež přímo či nepřímo ovlivňují podmínky prostředí a tím i dekompozici, patří poslední dobou čím dál více lidské aktivity. Překvapující však je, že se dopadům lidských aktivit na dekompozici v odborné literatuře doposud věnuje jen málo pozornosti.

Poslední letošní číslo časopisu Ochrana přírody vychází těsně před vánočními svátky. Po nich přijde nový rok a s ním novinky, na které státní správa dlouho čekala. A podstatně se dotknou i fungování Agentury ochrany přírody a krajiny ČR.

Ochranářské veřejnosti jsou známi zakladatelé státní ochrany přírody u nás Z. Wirth a R. Maximovič či první lektor ochrany přírody na Universitě Karlově J. S. Procházka. Poněkud opomíjený zůstává pro ochranu přírody přínos přednosty Státního památkového úřadu a poslance českého Zemského sněmu JUDr. Luboše Jeřábka, od jehož narození v letošním roce uplynulo sto padesát let. Vládní rada Luboš Jeřábek se věnoval ochraně kulturních a přírodních památek v nejširším slova smyslu – jako nedělitelnému společenskému dědictví. Je předkladatelem prvního návrhu soustavy chráněných území u nás.