Péče o přírodu a krajinu

Ochrana přírody 1/2008 — 26. 2. 2008 — Péče o přírodu a krajinu

Práce s lesem v národních parcích po orkánu Kyrill

Autor: Josef Fanta

Orkán Kyrill v lednu 2007 opět prudce rozvlnil hladinu dosud neuklidněných diskusí kolem nebezpečí kůrovce a práce s lesem vůbec v českých národních parcích. Striktní požadavek některých lesníků i nelesníků na zpracování a vyklizení veškeré padlé dřevní hmoty, odůvodňovaný nebezpečím vzniku nezvládnutelné kůrovcové kalamity, je opět na pořadu dne. Proti němu stojí smysl zřízení a poslání národních parků: ochrana jejich přírody a krajiny, prostor pro uplatnění přírodních procesů, biodiverzita, obnova přírodních ekosystémů.

Pozadí: současná složitá situace českého lesnictví

České lesní hospodářství má za sebou již téměř třísetletou tradici. Neřízené využívání lesů vedlo již ve středověku v celé střední Evropě ke značnému zmenšení rozlohy lesů, devastaci toulavými těžbami, k obecnému nedostatku dřeva a první energetické krizi. Východiskem z této situace bylo zavedení organizovaného lesního hospodářství na počátku 18. století (Von Carlowitz, 1713), jehož cílem bylo:

• zajistit trvalost lesa,
• zlepšit stav existujících lesů,
• rozšířit rozlohu lesů zalesněním pozemků nevhodných pro zemědělské využití,
• vypěstovat maximální množství dřeva jako energetické suroviny a v té době nepostradatelného stavebního materiálu.

Tyto cíle byly výrazem racionalizačních a ekonomických tendencí novověku. V následujícím vývoji středoevropské lesnictví objevilo smrk – rychle rostoucí dřevinu původně vyšších a chladných poloh, produkující dřevo použitelné pro různé účely a přinášející majiteli lesa velké zisky. Více než polovina dnešních českých lesů jsou lesy smrkové – plantáže, monokultury. Setkáváme se s nimi nejen v oblasti původního rozšíření smrku, ale i v bukovém a dokonce i dubovém stupni.

Smrkové monokultury jsou v současné době jedním z nejslabších článků českého lesního hospodářství. Kromě výše uvedených ekonomických výhod mají totiž celou řadu ekologických nevýhod:

• příliš rychlý růst zejména v nižších polohách (v současnosti navíc zesílený stoupajícími teplotami a obsahem CO2 v ovzduší, a vysokou depozicí N),
• mělké zakořenění a tudíž nižší fyzická stabilita porostů, spojená se zhutněním půdního podloží,
• náchylnost k přemnožení některých hmyzích škůdců (mniška, kůrovec),
• náchylnost ke kořenové hnilobě, především na nepůvodních stanovištích,
• kyselý opad nepříznivě ovlivňující půdní procesy, zejména na stanovištích v nižších polohách,
• silný zástin, který spolu s kyselým opadem likviduje biologickou rozmanitost nadzemních i podzemních organismů,
• citlivost k chemickému znečištění atmosféry a k ozonovému smogu.

Rozpor mezi ekonomickými výhodami a ekologickými nevýhodami pěstování smr­ku je dodnes Achillovou patou českého lesnictví. Výsledky jsou známé.

Box 1 Orkán Kyrill a jeho předchůdci

Orkán Kyrill v lednu loňského roku přesvědčivým způsobem vyhodnotil výhody a nevýhody plantážního hospodaření se smrkem. Nebyl první v historii kalamit českého lesnictví – a jistě nebyl ani poslední. Jen v průběhu 20. století bylo událostí podobného druhu a rozsahu několik:

• ve 30. letech zasáhla gradace bekyně mnišky (Lymantria monacha) 834 000 ha smrkových lesů; téměř polovina z nich se musela vykácet; plocha odumřelých porostů byla opět vysázena převážně smrkem;
• bezohledné válečné těžby ve 40. letech a extrémně suchý rok 1947 vyústily v kůrovcovou kalamitu, jejíž následky se zpracovávaly až do začátku 60. let; naprostá většina postižených ploch byla opět zalesněna převážně smrkem;
• znečištění ovzduší v 70. a 80. letech padly za oběť desítky tisíc hektarů horských smrkových lesů na česko-německém a česko-polském pomezí; přímé dopady kontaminovaného ovzduší na lesní porosty se podařilo výrazně zredukovat odsířením elektráren za pomoci významné finanční podpory ze strany Evropské unie; obnova některých ploch v Krušných horách není uspokojivě zajištěna dodnes; lesní půdy v celé severní polovině republiky jsou kontaminovány a dosud nepříznivě ovlivňují růst a vývoj lesů (Hruška a Cienciala, 2003); jak dlouho tento stav potrvá, není známo;
• kombinace vlivu znečištění ovzduší, bořivého větru, kůrovce a dalších faktorů vedla ve druhé polovině minulého století k mimořádnému nárůstu nahodilých těžeb – v roce 1985 dosáhly nahodilé těžby více než 11 mil. m3, více než 80 % plánovaných těžeb; podobné situace se opakovaly v letech 1990 a 1994; většina poškozených ploch byla opět zalesněna smrkem;
• leden 2007 orkán Kyrill: předběžné odhady hovoří asi o 7–8 mil. m3 vývratů a polomů, převážně ve smrku; výsledný údaj bude pravděpodobně vyšší; v trendu současného zalesňování se dá očekávat, že nejméně 40 % napadlé plochy bude opět zalesněno smrkem.

Lesy v národních parcích

Všechny národní parky v ČR jsou převážně zalesněná území – rozloha lesa se v nich pohybuje kolem 80 %. Až do zřízení parků byly tyto lesy převážně ve správě Státních lesů, a tudíž byly obhospodařovány běžnými lesnickými postupy. Nejde tedy o přirozené lesní ekosystémy. Ty se v nich zachovaly jen ve zbytcích. Přesto i tyto hospodařením změněné lesy mají značný potenciál pro obnovu svého přirozeného stavu.

Živelné pohromy (viz box 1) se samozřejmě nevyhnuly ani národním parkům. Na znečištění ovzduší doplatily především Krkonoše, kde v 70. a 80. letech 20. století uhynulo na české straně pohoří asi 7 000 ha smrkových lesů. Odumřelé a polosuché stromy byly po-ctivě vytěženy, z lesa se vyvezly i už léta na zemi ležící polozetlelé kmeny. Zůstaly stahektarové holiny, které tehdejší Státní lesy opět zalesňovaly smrkem, v některých případech dokonce klečí. Konec této praxi učinil až převod lesů do rukou Správy Krkonošského národního parku a finanční podpora holandské nadace Face (asi 350 milionů Kč). V následujícím postupu se maximálně využilo přirozeného zmlazení měkkých listnáčů (bříza, jeřáb, osika, jíva); podíl smrku v umělé obnově se postupně snížil až na současných asi 15 %. V 7. a 6. vegetačním stupni (II. zóna) se v obnově uplatnily i chybějící buk, jedle, javor a další dřeviny, které by měly v budoucnu tvořit první generaci semenných stromů a zajistit přirozenou obnovu smíšených lesů (Emmer, Sevink a Fanta; 2003).

Na smrkové monokultury, založené po větrných polomech v 70. letech 19. století, doplácí v současné době především Šumava. Po polomech v 80. letech minulého století se začal šířit kůrovec. Boji s ním bylo obětováno všechno: poslání národního parku, jeho zonace i pralesové rezervace. Cíl byl stejně jasný jako nesmyslný: kůrovce zcela vymýtit; vytěžit a z lesa odvézt každý kůrovcem napadený strom.

Po takto úspěšně provedené „asanaci“ zůstaly stovky hektarů prosvětlených porostů se sníženým zápojem a s otevřenými porostními stěnami. Nestabilní okraje padaly při každém silnějším větru, plocha holin narůstala. Při těžbě padlých stromů byla používanou mechanizací zlikvidována existující přirozená obnova (Jonášová a Prach, 2004; Jonášová, 2007). Holiny se uměle zalesňovaly – samozřejmě převážně smrkem.

V loňském roce se přehnal přes ČR orkán Kyrill. Rozsah polomů v Krkonoších je omezen asi na 150 000 m3. Několikanásobné množství (asi 900 000 m3) padlo na Šumavě. Zde mu za oběť padly především dříve úspěšně proti kůrovci „asanované“ smrkové porosty a porosty v sousedství dříve vzniklých holin. Porosty v závětří stojících odumřelých porostů, kde se proti kůrovci nezasahovalo, většinou přežily. Rozdíl v přístupu k řešení složitých situací v obou národních parcích je poučný.

Dříve než se důsledky vichřice pro práci s lesem v národních parcích budeme zabývat podrobněji, je na místě trochu teorie o ekologii horských smrkových lesů.

Několik základních pojmů z ekologie horských smrkových lesů

Výskyt

Ve středoevropských pohořích se smrk vyskytuje na čtyřech hlavních typech stanovišť:

• úzký pruh svahových poloh pod hranicí lesa (Krkonoše, Jeseníky, Králický Sněžník);
• ploché hřbety a vrcholové polohy nižších pohoří, často s vrcholovými rašeliništi (Šumava a Jizerské hory);
• podmáčená a zrašeliněná údolní a podsvahová stanoviště – podmáčené smrčiny (především Šumava);
• svahová prameniště se společenstvy typu papratkových smrčin.

Ekologické podmínky v jednotlivých typech jsou velmi různorodé – od optimálních v chráněných nižších polohách, s půdami dobře zásobenými živinami a vodou až po extrémní při hranici lesa. Výsledkem jsou různá přirozená společenstva i růstový potenciál smrku – od velikosti několika málo metrů na hranici lesa po stromy dosahující výšky přes 40 m na optimálních stanovištích.

Druhová skladba

Přirozenou součástí smrčin jsou ve vyšších polohách jeřáb (Sorbus aucuparia) a na vlhkých stanovištích bříza karpatská (Betula carpatica). Celým smrkovým stupněm prostupují v jednotlivé nebo skupinovité příměsi bříza (Betula sp.), jíva (Salix caprea) a osika (Populus tremula). V nižších polohách smrkového stupně je přimíšen především buk, dále javor klen a jedle; na specifických stanovištích se na dřevinné skladbě mohou podílet i jiné dřeviny. Jejich příměs je významným zdrojem biologické diverzity stromového a bylinného patra a diverzity půdních procesů (Emmer, Sevink a Fanta; 2003). V současném stavu původní přimíšené dřeviny většinou chybí; jde převážně o uniformní smrkové monokultury, většinou druhé nebo třetí generace.

Dynamika lesa

Vývojová dynamika přirozených horských smrčin je dvojího typu, podmíněná absencí nebo prezencí extrémních faktorů (vichřice, sníh, následně kůrovec) a jimi podmíněným rozpadem stromového patra:

• postupný, extrémními událostmi nerušený vývoj probíhá formou maloplošné obměny generací v dlouhém časovém sledu; jeho výsledkem je výrazně věkově a prostorově strukturovaný porost;
• jednorázový rozpad stromového patra vyšších věkových tříd, způsobený většinou větrem a následně kůrovcem (starší přechodová a terminální stadia vývoje), má za následek zúžení doby obnovy (jednorázově velká volná plocha pro vznik nové generace lesa) a zmenšení prostorové a věkové heterogenity budoucího porostu.

Sukcesní cyklus přirozených smrčin je v podstatě krátký, omezený malým počtem a poměrnou krátkověkostí přítomných dřevin – v extrémním případě je přítomen pouze smrk. V průběhu sukcese se mohou vyskytnout tři alternativy:

• přímá obnova v malém cyklu: po maloplošném rozpadu stromového patra se opět obnoví smrk;
• obnova v alternativním cyklu: po rozpadu stromového patra se zmladí měkké listnáče, pod jejich clonou se postupně opět obnoví smrk;
• po rozpadu stromového patra nedojde k obnově, uvolněná plocha je dočasně zaujata nestromovou (bylinnou nebo travní) vegetací; dočasná bezlesá stadia jsou přirozenou součástí sukcese horského smrkového lesa.

Disturbance

Přirozené poruchy ve vývoji horských smrčin způsobují primárně abiotičtí činitelé – vítr, sníh a námraza. Následným činitelem je především kůrovec. Disturbance jsou hnací silou přirozeného vývoje smrkového lesa a jeho prostorové výstavby. Za „normálních“ okolností jsou prostorově omezené, soustředěné na jednotlivé stromy a jejich skupiny. V extrémních případech (orkán typu Kyrill) mohou být jednorázově zasažena střední, starší i rozpadová stadia vývoje lesa (tj. stromy a jejich skupiny zhruba od 60 let věku); tím mohou v zasaženém území vzniknout polomové plochy o rozloze několika desítek hektarů. Jakkoliv bývá frekvence extrémních disturbancí zpravidla nízká (někdy jen jeden případ za 100 let), mají silný a mnohdy určující vliv na další vývoj lesa.

Kůrovec je přirozenou součástí ekosystému horského smrkového lesa. Jednotlivé druhy jsou v ekosystému poměrně úzce specializovány. Nejčastěji se vyskytující lýkožrout smrkový (Ips typographus) průběžně napadá staré a oslabené stromy, nikoliv stromy mladé: Věková a růstová diferenciace přirozených smrkových ekosystémů je za normálních podmínek přirozenou překážkou pro přemnožení brouka. Kůrovec není primární příčinou velkoplošného rozpadu přirozených smrčin, je reakcí na situaci vytvořenou ve stromovém patře. Východiskem gradací jsou obvykle polomy a vývraty vzniklé větrem ve starších a rozpadových stadiích lesa. Průběh gradací může být velmi různorodý – od jednorázového vzestupu a rychlého vyznění až po vleklé, několikaleté infestace. Obvyklá délka trvání je 3–6 let; jejich průběh silně závisí na počasí běžného roku. Za nepříznivých povětrnostních podmínek (nízká teplota, srážky) může počínající gradace vyznít během 1–2 let. Za příznivých podmínek může kůrovec vytvořit v nižších polohách i dvě generace za vegetační období. Plošný rozsah kůrovcem během gradace napadeného lesa může dosáhnout až rozlohy původních polomových ploch.

Obnova

Hromadné semenné roky se u smrku dostavují v pravidelných několikaletých intervalech, určité množství stromů plodí i v mezilehlých letech. Produkce semene je značná, semeno je rozšiřováno větrem na velké vzdálenosti. Smrk se zmlazuje snadno a celkem spolehlivě na různých substrátech; obnovu může dočasně brzdit hustý travní nebo bylinný porost, zejména třtina chloupkatá (Calamagrostis villosa) nebo papratka alpská (Athyrium distentifolium).

Za normálních podmínek je obnova přirozených horských smrčin ve většině případů maloplošná. Vychází z maloplošného rozpadu porostů (jednotlivé stromy a jejich skupiny) a zakládá opět prostorově a věkově diferencovanou strukturu přirozeného smrkového lesa. I v případě velkoplošného rozpadu stromového patra (vichřice, sníh či námraza) není obnova jednorázová a rovnoměrná po celé postižené ploše, ale probíhá v delším časovém období až několika desítek let v závislosti na podmínkách pro klíčení a odrůstání semenáčků na jednotlivých mikrostanovištích (obnažená minerální půda – hrabanka – porosty bylinné vegetace). Rozdíly v růstu se ale s postupujícím věkem stírají. Při velkoplošném rozpadu lesa se na obnově většinou podílejí kromě smrku i další – pionýrské dřeviny. Jejich zmlazení značně přispívá k vytváření věkové a prostorové rozmanitosti příští generace smrkového lesa.

Specifickým případem je obnova smrku na mrtvém dřevě (ležící kmeny). Dochází k ní hlavně tam, kde extrémní podmínky (nad-měrná vlhkost, dlouho ležící sníh, vitální bylinná či travní vegetace) znemožňují klíčení a vývoj semenáčků (podmáčené a papratkové smrčiny).

Prostorová a věková struktura

Vychází z režimu disturbancí a dynamiky obnovy. Ve vyšších, více exponovaných polohách jsou přirozené smrkové lesy mírného pásma Evropy většinou věkově a prostorově značně diferencované. Na malé ploše jsou zastoupeny stromy a skupiny různého stáří a vzrůstu, převládá struktura uzavřených, navzájem izolovaných skupin. V nižších polohách jsou skupiny více rozvolněné, rozdíly v růstu se s věkem stírají. To vede k vytváření homogennějších struktur. Účinným elementem diferenciace struktury jsou pionýrské listnaté dřeviny, v nižších polohách i buk a další přimísené dřeviny.

Smrk v bukovém vegetačním stupni

Hlavní dřevinou středních horských poloh je buk, obvykle ve směsi se smrkem a jedlí; zastoupeny jsou i jiné dřeviny. V optimálních podmínkách buk inklinuje k dominanci a ostatní dřeviny potlačuje. V přirozených lesích je smrk v těchto porostech zastoupen jako jednotlivá či skupinová příměs, jen výjimečně zaujímá větší souvislé plochy. V obnově mu za přirozených podmínek předcházejí jedle a buk, které snesou větší zástin pod clonou stromového patra. Tyto dvě dřeviny se také dožívají vyššího fyzického věku (jedle až 600 let, buk kolem 300 let), a podílejí se proto výrazně na terminálních sukcesních stadiích. Silným zástinem zároveň limitují rozsáhlejší obnovu smrku. Ten za takových podmínek nemůže vytvářet rozsáhlé přirozené stejnověké porosty. K rozsáhlejšímu přirozenému zmlazení smrku může dojít jen ve výjimečných situacích, např. po likvidaci bukového stromového patra vichřicí. Ve smíšených porostech bukového stupně je smrk nejméně stabilní dřevinou (vítr, kůrovec).

Dnešní smrkové monokultury

Jde o stejnověké porosty různého stáří a rozlohy. Jejich ekologická i fyzická stabilita je malá (mělké zakořenění, hustý zápoj, vysoko nasazené koruny). V důsledku silného zástinu a vysoké produkce kyselého humusu je jejich diverzita většinou nízká. Hospodaření v nich je spojeno s četnými riziky. Ve všech vývojových fázích těchto porostů by měl obnovný management simulovat maloplošné přirozené diferenciační a rozpadové procesy přirozeného lesa. Cílem je prolomení umělé homogenity, obnova přirozeného druhového složení a maloplošné věkové a prostorové struktury přirozeného horského lesa.

Klimatická změna

Zonální distribuce dřevin v širším geografickém prostoru je výsledkem jejich adaptace na klima; azonální výskyt je vázán na specifické stanovištní podmínky. Předpokládaný vliv stoupajících teplot na rozšíření dřevin ve středoevropském prostoru (Thomasius, 1991; Fanta, 1992; Puhe a Ulrich, 2001) ukazuje na změny ve třech směrech:

• posuny areálů (některých) dřevin do vyšších nadmořských výšek (Bugmann, 1994);
• zesilování vlivu oceánského klimatu ve střední Evropě a tudíž i změnu ekologických podmínek pro růst lesa (Metzger, 2005);
• zvýšené nebezpečí hromadného výskytu podkorního hmyzu i ve vyšších polohách (Seidl, 2007).

Smrk jako původní dřevina vyšších poloh a chladnějších stanovišť bude těmito změnami zasažen nejvíce, zejména na nepůvodních stanovištích v nižších nadmořských výškách. Z těchto předpokladů je třeba vyvodit závazné závěry pro management lesů v národních parcích.

Konsekvence pro práci s horskými smrkovými lesy v národních parcích

Smrkové monokultury v národních parcích jsou rizikové objekty. Urychlený postup jejich přeměny na porosty původních dřevin s diferencovanou strukturou je prioritou. Aby byl postup přeměn úspěšný, musí být plánovitý a systémově řízený. Musí směřovat ke kvalifikovaně stanovenému cíli vycházejícímu z rozboru ekologické situace. Výchozími body pro rozhodnutí, jak s jednotlivými částmi lesa v národním parku zacházet, jsou zonace a volba způsobu hospodaření.

Zonace

Základem pro diferencovanou práci s lesem v národních parcích je zodpovědně a odborně provedená zonace. Jejím smyslem je vytvoření prostorové struktury, v níž se uplatní různé funkce národního parku.

První zóny zahrnují přírodně nejhodnotnější části parku se zachovanými přírodními nebo přírodě blízkými ekosystémy, jejichž vývoj se řídí výhradně přírodními procesy. K tomu, aby tyto procesy mohly nerušeně probíhat (např. včetně přirozeného rozpadu lesa), musí mít první zóny určitou minimální rozlohu. Rozdělení někdejších ucelených prvních zón v Šumavském národním parku na 135 navzájem izolovaných částí bylo hrubou chybou, která bude mít dlouhodobé negativní následky pro obnovu tamních přirozených horských ekosystémů.

Druhé zóny národních parků zahrnují části území s více či méně změněnými ekosystémy. V lesích ve druhých zónách parků se účelově zasahuje s ohledem na místní situa-ci. Cílem je vytvořit příznivé podmínky pro vývoj a obnovu lesních ekosystémů tak, aby jednotlivé části zón mohly být po kratší či delší době přeřazeny do bezzásahového režimu. Druhé zóny se proto za tím účelem zpravidla rozdělují na dvě skupiny:

• skupina A zahrnuje části parku s lesními ekosystémy, které se svou druhovou a prostorovou skladbou blíží přirozenému stavu a vyžadují jen různá adaptační opatření, aby mohly být v poměrně krátké době (několika roků až desetiletí) přiřazeny k zóně první.
• skupina B zahrnuje části území s ekosystémy, které jsou přírodě vzdálené; lesy zde budou vyžadovat dlouhodobá opatření k likvidaci změn vzniklých dřívějšími lidskými zásahy.

Třetí zóny parku jsou území, která kromě přírodních funkcí mají i funkce další – např. rekreační, vzdělávací, sportovní. Zahrnují se do nich části parku v okolí sídel při hranici s hospodářskými pozemky mimo park atd. Práce s lesem ve třetích zónách má charakter funkčně integrovaného hospodaření.

Volba způsobu hospodaření

Lesy v národních parcích nejsou lesy hospodářské. Mají jiné poslání, práce s nimi vychází výhradně z ekologických principů (Lindner, 1999; Wagner, 2004; Bolte a Ibisch, 2007). Nejde v nich o pěstování lesa, ale o pěstování lesní přírody.

Opětovné zakládání stejnověkých smrkových porostů na plochách zasažených polomy je spolehlivou cestou pro vznik budoucích potíží. Pěstování mladých a středně starých porostů v hospodářských lesích je mimořádně náročné jak na energetické vstupy, tak i finančně (např. opakované probírky s cílem zpevnit porosty a zabránit poškození sněhem). Staré porosty jsou mimořádně náchylné k velkoplošnému rozpadu (vítr); zároveň jsou ideálním prostředím pro hromadnou gradaci kůrovce se známými následky. Takové hospodaření je nekonečnou řadou opatření bránících působení přírodních procesů, samozřejmě provázených vysokými náklady.

Prolomení bludného kruhu smrkových monokultur, zejména na stanovištích středních horských poloh, je samozřejmě složitá záležitost. Jak ale ukázal orkán Kyrill, její rizika nejsou větší než v tzv. řádně obhospodařovaných lesích. V národních parcích je prolomení zápoje souvislých uzavřených porostů v co nejnižším věku (s cílem zahájení postupné maloplošné obnovy) základním východiskem. Přirozené disturbance (sníh, vítr) nejsou katastrofou, ale startovním bodem, od kterého se může odvíjet další postup obnovy a přeměny porostů.

Obnovy víceméně přirozeného stavu lesa v národním parku je možné docílit třemi různými postupy:

• ponecháním lesa bez zásahu přirozenému vývoji;
• zavedením systematického a cílevědomého hospodaření zaměřeného na přeměnu;
• kombinací obou přístupů.

Příkladem prvního postupu je Národní park Bavorský les (starší část parku). Výsledky dosažené zde po 30 letech ukazují, že očekávaného cíle přeměn smrkových monokultur cestou bezzásahového režimu bylo dosaženo: druhová a prostorová skladba nové generace lesa je mnohem bohatší než v dřívější generaci lesa (Jehl, 2001; Heurich, 2001).

Podobný postup byl zvolen i na části území národního parku v polských Krkonoších. Základním předpokladem pro volbu tohoto přístupu je závazný konsenzus odborných a správních orgánů zodpovědných za národní park.

V českých Krkonoších a na Šumavě jsou výchozí podmínky pro výše uvedené rozhodnutí poněkud odlišné. Při podstatně větším zastoupení smrku a absenci původních listnatých dřevin než např. v Bavorském lese se s postupem času v takových případech dá očekávat značná míra destabilizace existujících monokultur na velké ploše lesa. Racionálním přístupem je tedy zavedení managementu postupné řízené změny s maximálním využitím přírodních procesů. Vhodným modelem přechodu od standardního pasečného hospodaření k ekologicky motivovanému nakládání s lesem je model přírodě blízkého hospodaření (Fanta, 2005; 2006; 2007). V jeho rámci jde o uplatnění široké škály opatření, počínaje ponecháním dané části lesa samovolnému vývoji bez zásahu až po aktivní zásahy, zaměřené na dosažení lokálně specifického cíle. Podmínkou pro volbu optimálních opatření je vhodně zformulovaná koncepce práce s lesem v národním parku, postavená na dobré znalosti:

• místních stanovištních podmínek a typu vývoje lesa;
• současného zdravotního stavu dotyčné části lesa a jeho obnovního potenciálu;
• lokálně možných přírodních procesů a potenciálních výsledků pěstebních zásahů;
• dobré znalosti historie lesa a jeho současné genetické konstituce;
• druhu a možného rozsahu rizikových faktorů.

K těmto aspektům dále přistupuje volba vhodných nástrojů a opatření taktic-kého/normativního managementu, jako je časové a prostorové plánování, zajištění výzkumu, průběžný monitoring dopadu a výsledků provedených pěstebních zásahů apod. S jejich pomocí se vytváří ucelený řídící systém, ve kterém operační management přesně navazuje na strategické cíle práce s lesem v národním parku.

Ve srovnání se standardním hospodařením v pasečném hospodářském lese je přírodě blízké hospodaření v národním parku obsahově zcela odlišné. Jeho smyslem není přírodní procesy eliminovat, ale naopak jim dát prostor. Za přírodní procesy se nemusí platit, jejich uplatnění stojí jen čas.

Maximální využití měkkých listnáčů je naprostou samozřejmostí. Jejich přirozená obnova je reakcí ekosystému na nepřirozenou situaci vytvořenou dřívější manipulací lesa. Tyto pionýrské dřeviny tvoří iniciální stadia sekundární sukcese většího obnovního cyklu, vytvářejí příznivé podmínky pro následující přirozenou obnovu dřevin přechodových a terminálních stadií (Emmer, Sevink a Fanta, 2003).

Po dvou či třech předcházejících generacích smrkových monokultur se dřeviny přechodových a terminálních stadií v porostech zachovaly většinou jen v nepatrných zbytcích, nebo zcela chybějí. Uvolnění zachovaných stromů (buk, javor, jedle, jeřáb, bříza a další) přinese v krátké době ovoce v podobě produkce semene. Pokud tyto dřeviny v širším území zcela chybí, stojí za úvahu je do přeměňovaných porostů dodat – nikoliv v podobě celoplošných, ale jednotlivých nebo skupinových výsadeb (třeba jen několik desítek jedinců na hektar) – a dobře ochránit proti okusu zvěří. Vyrostou z nich budoucí semenné stromy, které dají vznik příští generaci smíšeného a věkově různorodého lesa.

Přeměnu porostů mýtného stáří je třeba směrovat na maloplošnou, nejlépe nepravidelně skupinovou obnovu v pokud možno dlouhém časovém období. Mladé smrkové monokultury je ještě možné včas prosázet chybějícími dřevinami a vytvořit jim prostor pro odrůstání odstraněním smrku. Obtížnou situaci v přehoustlých porostech středního stáří je třeba řešit silnými neschematickými probírkami, vedenými výhradně s ohledem na zvýšení stability porostu. Prolomení souvislého zápoje sněhem k tomu může být vhodným východiskem.

Výsadba smrku v průběhu obnovy není v zásadě nutná – při velkém množství semenných stromů a produkovaného semene v okolí se smrk s jistotou obnoví přirozenou cestou. V průběhu obnovy je třeba dát maximální prostor zmlazení měkkých listnáčů (bříza, jeřáb, jíva, osika) a kombinovat je s případnými dosadbami chybějících autochtonních dřevin – přispívají významnou měrou k obnově diverzity lesa a stimulují svým opadem rehabilitaci půdních procesů (Emmer, Sevink a Fanta, 2003).

Rozpracování stejnorodých monokultur v dlouhém časovém horizontu výrazně přispívá k prostorové a věkové diferenciaci lesa. V případě výskytu extrémních činitelů (vichřice) a na ně navazující potenciální gradace kůrovce tento postup omezuje rozsah potenciální kalamity. Způsob její případné likvidace se řeší případ od případu. Určité množství padlé hmoty je třeba standardně ponechat k rozkladu. Na mrtvé dřevo je vázáno až 35 % přirozené druhové diverzity lesa (Siitonen, 2001; Christensen et al., 2005). Na speciálních stanovištích je přítomnost mrtvého dřeva podmínkou i pro obnovu smrku (podmáčená stanoviště, papratkové smrčiny).

Přírodě blízké hospodaření v národních parcích je zdrženlivé, zaměřené na maximální využití přírodních procesů. Případný přechod k převážně bezzásahovému režimu se realizuje v lokálně rozdílném časovém horizontu. Cílem a výsledkem takového hospodaření je přírodě blízký les, odpovídající poslání a funkci národního parku.

Likvidace polomů a nebezpečí kůrovce

V lesnické tradici je každý polom vnímán jako katastrofická událost, která rozvrací na 100 let dopředu naplánovaný ekonomický záměr pěstování lesa. V národních parcích není takové pojetí na místě. Polom je přirozená disturbance, která ovlivňuje vývoj lesa. S jeho výskytem souvisejí tři otázky:

• jak vzniklé situace využít pro obnovu pokud možno přirozeného stavu lesa;
• jaká opatření přijmout, aby při eventuálním vyklízení padlé hmoty nedošlo k poškození biotopu;
• jak lokalizovat případné následné změny (kůrovec) tak, aby zůstaly omezeny na území národního parku.

Prolomení uniformity monokultur je tedy třeba v národním parku využít jako východiska pro obnovu nové generace lesa přirozenějšího druhového složení a prostorové struktury, než jaké měla dřívější monokultura. Na místě je využít přirozené obnovy, většinou v kombinaci s dosadbami chybějících původních dřevin. Takový postup vyžaduje čas. Současně platné ustanovení lesního zákona – povinnost obnovit les během dvou let – je pro práci s lesem v národních parcích nepoužitelné a vysloveně nesmyslné.

Základní podmínkou volby vyklizovacích prostředků je ohled na lesní půdu a existující přirozené zmlazení. Lesní půda zraje 600 až 1 000 let! Její poškození technikou (zejména v deštivých obdobích) je hrubým zásahem do fungování lesního ekosystému. Volba přiměřených prostředků pro přibližování dřeva je proto základní podmínkou pro práci v národním parku.

Kůrovce nelze zakázat ani vymýtit. Je všude díky smrkovým monokulturám, které napěstovaly dřívější generace lesníků. V zájmu omezení případné následné gradace kůrovce na území národního parku je s likvidací polomů třeba vždy začít nikoliv v prvních zónách, ale na hranici parku s hospodářskými lesy. Stejný postup je třeba vyžadovat i při řešení podobných situací v opačném směru. V nadcházejících letech samozřejmě dojde ke gradaci kůrovce – nejen v národních parcích, ale na celém území ČR (Knížek a Liška, 2007). Gradace bude pravděpodobně trvat několik let, podobně jako všechny předcházející, a bude třeba ji přestát. Dá se předpokládat, že kůrovcem následně zasažená plocha bude asi stejné rozlohy jako plocha současných polomů. Velkoplošné srovnávací zjištění o významu celoplošné likvidace polomů na slovenské straně Tater a jejich ponechání bez zásahu na straně polské přesvědčivě ukázalo, že výsledek obou postupů je co do rozlohy zasažené plochy lesa v podstatě stejný (Grodzki et al., 2006).

Nový lesní zákon

Funkce lesů, jejich vlastnictví a cíle práce s lesem jsou v ČR poměrně různorodé. Pro tyto rozdílné typy lesů a stanovišť, cíle hospodaření a vlastnické formy lesa zná ale české lesní hospodářství jen jeden model hospodaření v podobě pasečného lesa, fixovaný a sankcionovaný současným lesním zákonem. Ten výše uvedené rozdíly nerespektuje. Specifická a vysloveně účelová práce s lesem v národních parcích je v důsledku toho do značné míry přímo i nepřímo omezována. To brání plnému rozvoji zvláštních funkcí lesa v národních parcích a naplňování jejich specifických cílů.

Pro chráněné lesy spravované rezortem životního prostředí z toho vyplývá jediné: Urychleně prosadit změnu lesního zákona, která rezortu umožní svobodně volit způsoby a metody práce s lesem a v konečném důsledku povede k naplnění specifické funkce lesa v národních parcích a přírodních rezervacích a jejich poslání jako objektů chráněné přírody. Pokud se tak nestane, musí se lesy v gesci sektoru životního prostředí vyjmout zvláštním ustanovením z působnosti stávajícího lesního zákona a podrobit vlastní právní úpravě.

V každém případě je nezbytné, aby MŽP zpracovalo vlastní dokument rezortní politiky práce s lesem v národních parcích a v přírodních rezervacích. Na základě řádně zpracované politické vize je třeba jasně definovat strategii a cíle práce s lesem jako součásti přírody národních parků. V návaznosti na to se musí zvolit vhodné taktické/normativní nástroje, opatření, prostředky, metody a modely hospodaření (organizace, plánování, výzkum, personální zajištění, vzdělávání, práce s veřejností atd.), s jejichž pomocí se bude realizovat operační management směřující k dosažení stanovených strategických cílů. Jedině touto cestou bude možné dospět k plnému souladu ochrany lesů s ochranou jiných ekosystémů a tím v plném rozsahu realizovat poslání národních parků, podobně jako v jiných evropských zemích.

Závěr

Podmínkou pro vyrovnání se se složitou situací v národních parcích po orkánu Kyrill je respektování statusu a poslání národních parků ze strany politických a správních úřadů i ze strany veřejnosti.

Vichřice se vyskytovaly i v dřívějších dobách a budou se vyskytovat nadále – v souvislosti s postupující klimatickou změnou dokonce asi častěji než dříve. Po nich se obvykle dostaví gradace kůrovce – až do doby, kdy lesy v národních parcích budou cílevědomou prací – spoluprací ochranáře a ekologicky vzdělaného lesníka – převedeny do přírodě bližšího stavu (druhová skladba, věková a prostorová diferenciace lesa). Tím se podmínky pro jednorázovou a hromadnou gradaci kůrovce na velké ploše podstatně omezí. Primární příčinou gradací kůrovce není národní park, ale existence rozsáhlých smrkových monokultur napěstovaných v minulosti. Asanace kůrovce, spojené s jednorázovou obnovou smrkového lesa, povedou vždy znovu k obnově dnešního bludného kruhu monokultur. Tento kruh je třeba prolomit; k tomu je třeba odvaha, kvalifikované řízení a dobré ekologické znalosti odpovědných pracovníků.

V nadcházejících letech se nepochybně dostaví gradace kůrovce – nejen v národních parcích, ale na celém území ČR. Lze si jen přát, aby se ze vzniklé situace vyvodily důsledky pro způsob provozování lesního hospodářství na celém území státu – podobně jako se stalo již dříve v jiných evropských zemích.

Vhodným způsobem práce s lesem v národních parcích je hospodaření podle modelu přírodě blízkého lesa. V maximální míře využívá přírodní procesy a kombinuje je s vhodnou manipulací lesa tam, kde je to třeba. Jednou zavedený systém pracuje s nízkými energetickými a finančními vstupy. Hlavním faktorem je čas.

Klimatická změna přináší nejen postupné zvyšování teplot, ale i zvýšenou frekvenci extrémních fluktuací počasí (vichřice, sucho atd.) a zvýšené riziko výskytu podkorního hmyzu. Rezortní lesnická politika MŽP musí z této skutečnosti vyvodit závazné závěry a promítnout je do práce s lesem v národních parcích. Na prvním místě to platí pro nejrizikovější společenstva – smrkové lesy. Ty je třeba cílevědomým postupem převést co nejrychleji do přírodě blízkého stavu. Současný český lesní zákon nevytváří pro práci s lesem v národních parcích dostatečně příznivé předpoklady. Je třeba, aby MŽP prosadilo buď změnu zákona, nebo vynětí lesů v gesci životního prostředí z jeho platnosti.

Aktivní přístup k práci s lesem v národních parcích může dát příklad celému českému lesnickému sektoru jak vybřednout z jeho současné stagnace. V řadě západoevropských zemí je tento proces už v plném chodu; ČR má v tomto směru dobrých 20 let zpoždění. Především je potřeba pro český lesnický sektor nové politické zadání, kvalifikované řízení a renesance lesnické ekologické vědy. Zkušenosti ze západoevropských zemí jednoznačně ukazují, že po zahájení tohoto procesu změny se někdejší animozity mezi lesním hospodářstvím a ochranou přírody změní v plodnou spolupráci ve prospěch obou stran. Tak, jak to předpokládá evropská politika ochrany přírody i evropská lesnická strategie. Jedině to má totiž smysl. Všechno ostatní je plýtvání – časem, penězi, přírodními zdroji i lidským potenciálem.

Autor je emeritním profesorem Univerzity v Amsterdamu (obor ekologie krajiny) a Univerzity ve Wageningen (obor ekologie lesa), Nizozemsko

LITERATURA

BOLTE, A.; IBISCH, L. (2007). Neun Thesen zum Klimawandel, Waldbau und Naturschutz. AFZ/Der Wald, 11: 572-576. – BUGMANN, H. K. M. (1994). On the Ecology of Mou