Ochrana přírody 3/2023 — 23. 6. 2023 — Zprávy, aktuality, oznámení — Tištěná verze článku v pdf
Výskyt středně velkých predáto-rů v tundře určuje i přítomnost vrcholových dravců
Vztah dravec-kořist patří v ekologii k nejdéle a nejintenzivněji studovaným zákonitostem. Při jeho výzkumu se uplatňuje celá řada přístupů, od různě složitých matematických modelů přes pokusné manipulace až po víceleté sledování populací predátora a jeho kořisti obvykle v druhově chudších ekosystémech, kupř. v tundře či pouštích. Mnohem menší pozornost se věnuje mezidruhovým vazbám v gildě predátorů. Gildou neboli ekologickou či funkční skupinou máme na mysli skupinu druhů se společným výskytem, vymezeným podmínkami prostředí, jako je teplota nebo vlhkost (beta-gilda, kupř. živočichové svrchní půdní vrstvy). Častěji se ale setkáme s gildou představovanou skupinou druhů obvykle z různých taxonů, které shodně využívají určité zdroje, kupř. potravní: v tomto případě hovoříme o alfa-gildě. Jinak řečeno, označujeme tak skupinu organismů, které shodně ovlivňují vlastnosti a procesy v ekosystému nebo které shodně reagují na změny v prostředí.
Velcí predátoři dokáží potlačovat středně velké dravce, ať již tím, že je zabíjejí, nebo že v nich vyvolávají strach. Úbytek velkých dravců proto může vést ke zvýšení početnosti a zvětšování areálu rozšíření středně velkých predátorů: obdobnou situaci označujeme jako efekt uvolnění.
Abundance predátorů v alpínské a arktické tundře závisí na početnosti a dostupnosti jejich důležité kořisti – drobných hlodavců, kteří ve zmiňovaném prostředí obvykle procházejí pravidelnými populačními cykly. Zvyšující se četnost dešťových srážek dopadajících na sněhovou pokrývku a námrazy v zimě pravidelné kolísání početnosti drobných savců narušují a u sobů (Rangifer tarandus) vyvolávají zvýšenou úmrtnost. Zatímco predátoři specializovaní na lov hlodavců se dostávají do obtíží, naopak dravci živící se mršinami z popsané situace těží, protože se snáze dostanou ke kadáverům.
Tundra představuje biom mezi severským jehličnatým lesem (tajgou) a trvale zaledněnými polárními oblasti. Na snímku letní tundra v Údolí kouře (Reykjadalur) na jihu Islandu. Foto Jan Plesník
Liška polární (Vulpes lagous) je ve Skandinávii a Finsku považována za kriticky ohrožený druh, jelikož se na začátku 20. století dostala v důsledku příliš intenzivního lovu pro cennou kožešinu na okraj vyhubení. Nicméně v tomto století se tamější populace začíná obnovovat, přičemž před dvaceti lety v celé oblasti zůstala pouhá stovka dospělých jedinců. Postupnému nárůstu početnosti napomáhají ochranářské zásahy, jako je přikrmování, hubení konkurující lišky obecné (Vulpes vulpes) nebo vypouštění v lidské péči odchovaných jedinců do volné přírody: podle posledních údajů obývá Norsko, Švédsko a Finsko již na 450 adultních exemplářů. Větší liška obecná bývá v kompetici s liškou polární úspěšnější a navíc byly zaznamenány také případy, kdy ji usmrtila jako kořist.
Dospělý rosomák (Gulo gulo) dosahuje velikosti středně velkého psa a jako silný a všestranný predátor dokáže ulovit i kořist mnohem větší než je on sám. Přitom ale nepohrdne ani mršinami. Foto Jan Plesník
Liška polární (Vulpes lagopus) je v Červeném seznamu ohrožených savců Evropské unie řazena do kategorie kriticky ohrožený (CR). V celoevropském a globálním měřítku je ale její populace početná a stabilní. Foto Jan Plesník
Ve skandinávské tundře představují nejběžnější velké predátory rosomák (Gulo gulo) a orel skalní (Aquila chrysaetos). Zmiňovaná lasicovitá šelma je považována za všestranného dravce, ale zejména v zimě se živí také mršinami. I když základní kořistí orla skalního ve skandinávské arktické a alpinské tundře zůstávají tetřevovití (Tetraonidae) a zajíc bělák (Lepus timidus), dokáže ulovit a konzumovat také oba druhy lišek. Protože liška polární je malá a její výskyt se omezuje na biotopy bez vegetace, stává se potravou orlů častěji než liška obecná.
Lars Rød-Eriksen z Norského ústavu pro výzkum přírody (NINA) v Trondheimu hledal se svými kolegy odpověď na otázku, zda výskyt rosomáka a orla skalního působí ve skandinávské tundře na rozšíření a spolužití lišky polární a lišky obecné, přičemž bral v úvahu proměnlivou početnost drobných hlodavců (J. anim. Ecol., 92, 635-647, 2023). Badatelům pro tento účel posloužily snímky z fotopastí rozmístěných v letech 2011–2020 na 98 lokalitách v pěti oblastech Norska: čtyři se nacházejí v alpínské tundře na jihu a ve střední části země, kdežto plocha v nejsevernější části skandinávského království zastupovala arktickou tundru. Pořízené fotografie pocházely z tamější pozdní zimy, tedy z období od března do května, kdy se lišky páří a shánějí potravu předtím, než začnou obývat nory.
Vědci vyhodnotili každodenní přítomnost či naopak nepřítomnost lišek na všech fotopastech, početnost hlodavců jako počet zvířat odchycených během 100 dní a skutečnost, zda se na lokalitě nacházely mršiny. Matematické modely rovněž uvažovaly zeměpisnou šířku a nadmořskou výšku místa stejně jako den roku.
Oba druhy lišek se nejčastěji společně vyskytovaly tam, kde příslušnou lokalitu obýval i rosomák. Naopak nejméně často žily vedle sebe, pokud na místě lovili orli a současně na něm chyběla zmiňovaná lasicovitá šelma. Přitom liškám obecným přítomnost velkých predátorů vyhovovala. Rovněž se ukázalo, že lišky polární reagovaly na početnost drobných hlodavců významněji než lišky obecné a pokud byl na ploše nedostatek hlodavců, přecházely na konzumaci mršin. Zjištěná dynamika mezidruhových vazeb mezi predátory může určovat, kde a kdy by ochránci přírody měli podniknout opatření na ochranu lišky polární.
Jan Plesník