Časopis vydává Agentura ochrany přírody a krajiny ČR ve spolupráci se Správou jeskyní ČR a Správou NP Šumava, Krkonošského národního parku, NP Podyjí a NP České Švýcarsko. V tištěné podobě vychází již od roku 1946.
cs / en
Ochrana přírody 6/2019 — 20. 12. 2019 — Kulér-Zprávy, aktuality, zajímavosti — Tištěná verze článku v pdf
Náš dluh na cizí bedra
Žijeme v době, kdy člověk svým působením na přírodní podmínky ovlivňuje většinu druhů na celé Zemi. Mezi nejčastější vlivy lidské populace patří přetváření (land-use) a nadměrné změny (overexploitation) ve využívání krajiny, což je jeden z hlavních důvodů vymírání druhů v současné době (Nature, 536, 143–145, 2016). Každý druh potřebuje konkrétní kombinaci podmínek prostředí pro to, aby jeho populace mohly růst nebo se udržovat v setrvalém stavu. Pokud takové podmínky dlouhodobě nemá, může se snižovat početnost jeho populací až k nule. V takovém případě mluvíme o lokálním vyhynutí. V případě, že druh dosáhne nulové početnosti globálně, jedná se o vyhynutí celosvětové. Takových případů máme u rostlin a živočichů doložených již stovky a zpravidla s tím již nic neuděláme. Současně existují tisíce dalších druhů, které se lidským přispěním dostaly na „šikmou plochu“ a početnost jejich populací více nebo méně strmě klesá.
Je zřejmé, že pro to, aby druh vyhynul, je nutná určitá doba. Jen málokterý lze vyhubit snadno a rychle, to potvrdí z vlastní zkušenosti každý zahrádkář, který bojuje s plevely nebo hmyzími škůdci. Každý druh je vybaven mechanismy pro své dlouhodobé udržení a má určitou míru plasticity. Například rostliny se v nepříznivých podmínkách nemusejí rozmnožovat a jejich semena mají často dormanci umožňující klíčení až za řadu let. Podobně jsou na tom druhy dlouhověké, které dokážou do určité míry vzdorovat změnám podmínek prostředí i svému vyhynutí. Z našeho pohledu se v narušených společenstvech zdánlivě nemusí nic dít a zásadní změny v populacích nemusíme na první pohled odhalit. Vůbec si nemusíme všimnout, že některé druhy již nemají podmínky pro svou existenci. V takovém případě můžeme mluvit o opožděném vymírání či dluhu (extinction debt). Řada druhů tak mohla nastoupit svou trajektorii směřující k vymření, aniž bychom si toho všimli. Destrukce či fragmentace životního prostoru (biotopu) konkrétních společenstev člověkem znamená, že jsme mnoho druhů vystavili takovému dluhu, tj. pomalému zániku.
Teorie o tom, že druhy dokážou přežít počáteční dramatickou změnu životních podmínek a teprve po dlouhé době vyhynou, není úplně nová. Již od sedmdesátých let 20. století je známo, že se zmenšující se plochou, kterou mají populace druhů k životu, se počet druhů zmenšuje. Ve fragmentovaném prostředí proto přežívá méně druhů než na rozsáhlejších plochách. V populaci s omezeným počtem jedinců navíc dochází k celé řadě nepříznivých jevů na demografické nebo genetické úrovni (např. k příbuzenskému křížení).
Překvapivě nejvíce je v takových případech ohrožen dominantní a kompetičně nejvíce zdatný druh, protože právě takový nejúčinněji využívá zdroje prostředí. Naopak nejméně je postižen druh s nejnižší schopností kompetice (Nature, 371, 65–66, 1994). Významně budou postiženy i druhy s nízkou schopností šíření a druhy specializované. Krátkověké a specializované druhy, jako jsou rostlinné jednoletky a hmyz se specifickou vazbou na živnou rostlinu, proto mohou sloužit jako relativně rychlý indikátor negativních změn bez významnějšího zpoždění odezvy. Naproti tomu u druhů dlouhověkých, jako jsou rostlinné trvalky (stromy), se může odezva odehrávat v řádu až stovek let (Trends Ecol Evol., 24, 564–571).
Omezenými doklady z naší přírody mohou být z nížinných luk hořec hořepník (Gentiana pneumonanthe) nebo z alpínského bezlesí jalovec obecný nízký (Juniperus communis subsp. nana;). Zpravidla se jedná o druhy s dlouhověkými jedinci, kteří na lokalitě přežívají ještě dlouho poté, kdy pro ně podmínky na lokalitě přestaly být vhodné (Biologia 64, 687–693, 2009; J. Veg. Sci., 7, 107–112, 1996). Vznikají tak tzv. zbytkové populace (remnant populations).
Nastíněný dluh není snadné v přírodních podmínkách jednoduše detekovat, protože nelze jednoduše nalézt druhy, které jsou jím nejvíce postižené. Podobně je tomu s parametry podmínek prostředí, velikostí a propojeností biotopů. Navíc nemáme představu o výchozím stavu pro srovnávání a dostatek historických údajů. Každopádně je pro nás porozumění uvedeným procesům velkou výzvou. Extinkční dluh bychom pak mohli umazat rychlou nápravou současného přístupu ke svému prostředí na lokální i globální úrovni. V opačném případě jej budou muset svým osudem dřív nebo později zaplatit organismy, na kterých je pro nás příznivý stav přírody závislý. Ve druhém případě se nám naše pozemská hypotéka může hodně prodražit.