Ochrana přírody 4/2016 — 26. 8. 2016 — Zprávy, aktuality, oznámení
Lidé stále více ztrácejí kontakt s přírodou
Tvrzení, že vývoj lidské civilizace je od samého počátku těsně spjat s přírodou, může znít jako banalita. Přitom ve světě přibývá obyvatel, zejména dětí, kteří se do přírody dostávají stále méně a méně. Uvedený posun není jen důsledkem pokračujícího úbytku člověkem neovlivněného prostředí, ale i postupně se rozšiřující nabídky dalších činností. Americký ekolog a publicista Richard M. Pyle v roce 1993 trefně nazval odcizování se lidí přírodě „vymíráním zkušeností“.
Masashi SOGA z Tokijské univerzity a na univerzitě v britském Exeteru působící Kevin J. GASTON připomínají, že v Japonsku i USA se snižuje podíl dětí účastnících se činností pod širým nebem a navíc se zkracuje čas, který tráví mimo budovy (Front. Ecol. Environ., 14, 94-101, 2016). Zatímco téměř 80 % Japonců starších 50 let si v dětství hrálo v přírodě, dnes se stejné činnosti věnuje jen každé desáté dítě. Současně v zemi vycházejícího slunce roste počet dětí, které nikdy neputovaly po horách, nelezly po stromech nebo nepozorovaly ptáky. Již od konce 80. let 20. století klesá počet rekreačních návštěv národních parků, připadající na jednoho Američana. Novou tendenci příliš se nepohybovat a přírodu navštěvovat jen prostřednictvím soudobých informačních technologií označují sociologové termínem videofílie.
Popsaný trend pochopitelně souvisí také s rostoucím počtem osob žijících ve městech. Připomeňme, že již od začátku nového tisíciletí žije na naší planetě poprvé v dějinách více lidí ve městech, tedy často v umělém prostředí, než na venkově. Není divu, že kupř. obyvatelé Helsinek bydlící dál od zelených ploch chodí méně často do přírody než ti, kteří se ve finské metropoli usídlili v blízkosti zeleně.
Jaké má odcizování se lidí přírodě důsledky? Řada studií opakovaně prokázala, že čím více lidé pobývají v přírodě, tím výrazněji se zlepšuje jejich fyzické a duševní zdraví. Odborníci v této souvislosti hovoří o vitaminu G (G znamená greenspace čili zelená plocha).
Jak v USA, tak ve Velké Británii platí, že lidé, kteří vyrůstali v přírodě nebo v ní trávili část dětství, se v dospělosti zajímají ve srovnání s těmi, kteří za sebou obdobnou zkušenost nemají, více o přírodu a o ochranu životního prostředí. Ukazuje se ale, že stejná závislost platí i pro obyvatele, kteří tráví v přírodě pravidelně byť jen krátkou dobu. Američané, kteří v tamějších lesnatých oblastech podnikají pěší túry, rybaří nebo v terénu pozorují ptáky, jsou častěji ochotni volit kandidáta zasazujícího se o ochranu životního prostředí než zbytek populace. Také španělské děti, jež recyklují odpad a šetří vodou a energií, navštěvují přírodu častěji než jejich vrstevníci, kteří tak nečiní.
Ztráta každodenního kontaktu s přírodou se projevuje i syndromem posunutých referenčních hranic. Lidé, kteří se z nejrůznějších důvodů nedostanou do přírody, bývají přesvědčeni, že životní prostředí je stále ve stavu, jaký si pamatují z dětství, a že úsilí o jeho ochranu je proto přehnané.
Jak z tohoto začarovaného kruhu ven? Autoři zdůrazňují význam nejen informování, výchovy a vzdělávání veřejnosti i cílových skupin obyvatelstva a snahy získat jejich zájem o přírodu a následně podporu pro její ochranu, ale i nejrůznějších činností státní a dobrovolné ochrany přírody prováděných ve spolupráci s řídícími pracovníky, územními plánovači a urbanisty, pedagogy a občanskými sdruženími, do nichž se mohou zapojit také vědci.
Jan Plesník