Časopis vydává Agentura ochrany přírody a krajiny ČR ve spolupráci se Správou jeskyní ČR a Správou NP Šumava, Krkonošského národního parku, NP Podyjí a NP České Švýcarsko. V tištěné podobě vychází již od roku 1946.
cs / en
Ochrana přírody 5/2022 — 27. 10. 2022 — Kulér-Medailonky — Tištěná verze článku v pdf
Psát vzpomínku na někoho, koho jste dobře znali, kdo byl víc než kolega a kdo šel nemalý kus života s vámi, bývá ošidné. I při posledním slově zachyceném na papír či dnes spíše na obrazovce počítače ve vás přetrvává dojem, že jste vzpomínaného nevystihli, že jste něco opomněli, že to zkrátka není ono. Uvedené pochyby platí o to více, pokud se zamýšlíme nad životaběhem košaté osobnosti, která skutečně ovlivnila stovky lidí a která pozitivně spoluurčovala směřování celého oboru. Právě takovou personou v ochraně přírody a krajiny se na celá desetiletí stal RNDr. Václav Petříček.
Už za časů, kdy Švédové na konci války trvající tři dekády odváželi v dlouhé koloně krytých vozů z Prahy umělecké poklady a kabinet kuriozit shromážděné podivínským císařem Rudolfem, působila v Kosmonosech u Mladé Boleslavi kupecká rodina Petříčků. Václav se poprvé nadechl 29. prosince 1944. Profese tatínka, vyhlášeného mladoboleslavského chirurga, jej ovlivňovala v dětství natolik, že „operoval“ sestřiny panenky. Nicméně již tehdy se projevila jeho nesmírná zvídavost umocněná touhou poznávat stále nové a nové skutečnosti. Ve stejné době u něj propukla další bez nadsázky celoživotní záliba – sběratelství všeho druhu. Přestože Vaška zajímal doslova celý svět, přece jen se v pohledu na něj postupně vyhranil: učarovala mu příroda a krajina. Z takto širokého portfolia zájmů se nakonec na mladoboleslavském gymnáziu vynořila jako hlava Moby Dicka nad hladinu jasná představa celoživotního poslání: nestalo se jím lékařství, ale botanika.
K tomu ale bylo nezbytné učinit v té době důležitý krok. Václav po maturitě získal výuční list zahradníka, čímž se – byť potomek prastaré katolické živnostenské rodiny – zařadil do kategorie zemědělský dělník. Mohl proto zamířit i přes svůj rodinný původ na Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy v Praze a věnovat se vysněnému oboru. Asi nepřekvapí, že diplomovou práci zaměřil na rostlinné společenstvo (fytocenózu) státní přírodní rezervace Vrch Baba nacházející se nad Kosmonosy a zvláštní pozornost věnoval teplomilným druhům planě rostoucích rostlin.
Když se Petříček 1. října 1969 stal zaměstnancem pražského ústředí Státního ústavu památkové péče a ochrany přírody, nemohl tušit, že se péči o přírodní a krajinné dědictví pracovně upíše na zbytek svého života, na více než 40 let. A to s Agenturou ochrany přírody a krajiny ČR, nástupnickou organizací SÚPPOP, resp. Českého ústavu ochrany přírody, obětavě spolupracoval i dlouho poté, do poslední chvíle, kdy mu to zdravotní stav dovolil. Ale nepředbíhejme. Zatím vidíme nadšeného mladého muže, jenž se zpočátku vrhl na botanické inventarizace chráněných území. Rozsáhlé znalosti, vynikající schopnost určovat rostliny v terénu, fyzická zdatnost a v neposlední řadě vyhlášená obětavost a pečlivost mu během krátké doby získaly uznání nejen mezi odbornou veřejností.
Ale nezůstalo jen u toho. Široký vhled do oboru, přístup, jenž neváháme označit za dnes nadužívané slovo inovace, a chápání věcí v širších souvislostech, chtělo by se říci holisticky, umožnily Václavovi se věnovat nejen navrhování nových chráněných území, ale i hodnocení stávajících, což ostatně není běžné ani dnes. Vždyť do října 2022 byla v globálním měřítku vyhodnocena účinnost pouze 55 000 chráněných území z celkového počtu 267 000.
Jako by toho všeho na jednoho člověka bylo ještě málo, začal se Vašek věnovat i další, prudce se rozvíjející disciplíně, zabývající se životním prostorem, skládajícím se z přírodních prvků a lidských výtvorů – krajinné ekologii. V její aplikaci se zaměřil zejména na nechráněnou krajinu, zabírající většinu České republiky, Evropské unie, šířeji pojaté Evropy a koneckonců i povrchu naší planety. Nemalou měrou přispěl k rozpracování unikátní a tehdy moderní koncepce územních systémů ekologické stability (ÚSES), vzniklé v době, kdy poslání žádanky o separát článku do zahraničí stálo tolik co půllitr kvalitního piva a musel jej schvalovat prověřený vedoucí pracovník. Na srovnatelné úrovni tehdy v teorii a praxi ekologické sítě pracovali odborníci pouze v USA, Nizozemsku a bývalém Sovětském svazu, konkrétně v Estonsku.
Václav se dlouhodobě věnoval i dalšímu tématu, které spolu s Ivanem Dejmalem a Svatomírem Mlčochem protlačil do zmiňované právní normy – významným krajinným prvkům. Snaha o vnímání krajiny jako místa, jež považujeme za neodmyslitelnou součást života, jej nasměrovala k procesu určujícímu, jak bude naše krajina vypadat. V překvapivě krátké době ovládl také skryté taje územního plánování a zájmy přírody a krajiny fundovaně hájil v řadě kauz. Proto bylo jedině dobře, že aplikovanou krajinnou ekologii přednášel na své alma mater, kde posluchačům nejen jako obvykle s mimořádným nasazením sděloval základní recentní poznatky oboru, ale snažil se jim názorně ukázat, proč bychom se měli o krajinu rozumným způsobem starat.
Snad nebude následující sdělení chápáno jako nemístná pýcha, ale československá a česká ochrana přírody měly vždy ve svých řadách osobnosti, které se úspěšně věnovaly práci s nejširší veřejností a cílovými skupinami obyvatelstva, ať už ji budeme nazývat ekologickou výchovou, environmentálním vzděláváním, výchovou a osvětou, nebo nejnověji jejich informováním, výchovou a vzděláváním a získáváním jejich podpory (CEPA). Právě mezi takové patřil i Václav. Na mysli nemáme jen jeho četné přednášky, ať už v Senátu, či klubovně hasičské zbrojnice, desítky popularizačních článků nebo stejný počet televizních a rozhlasových vystoupení. Spolu s Janem Čeřovským, Pavlem Trpákem a Milanem Damohorským připravil tři obsáhlé svazky řady Rukověť ochrany přírody (1985–1988). Tým tvořený sečtělým novinářem Josefem Velkem z časopisu Mladý svět, který se na pultech novinových stánků dlouho neohřál, pokud se vůbec na ně dostal, oblíbeným výtvarníkem a karikaturistou Vladimírem Jiránkem a Václavem Petříčkem dokázal v roce 1974 převtělit celostátní akci Brontosaurus to nepřežil, nesmírně aktuální nápad mladých pracovníků Ústavu krajinné ekologie ČSAV, do svébytného hnutí s vyhynulým veleještěrem v názvu a logu. Právě v něm se utvářel vztah mnoha mladých lidí k tomu, co bylo původně přírodou a co dnes raději nazýváme životním prostředím. Václav se již druhý rok existence Brontosaura vytasil s myšlenkou uspořádat na zřícenině Zvířetice u Bakova nad Jizerou letní vzdělávací tábor. Idea Prázdnin s Brontosaurem se pak překvapivě rychle ujala i na jiných místech Československa. Kombinaci poutavých přednášek, terénních výprav za každého počasí a manuální práce, v tomto případě oprav zmiňovaných pozůstatků renesančního zámku a péče o blízká chráněná území, Václav organizoval následně více než dvacetkrát. Jak se opakovaně vyjádřili absolventi zvířetického léta, přilákalo je k podání přihlášky nejen samotné téma a obsah kurzu, ale i Václav, v jedné osobě vynikající společník se smyslem pro inteligentní humor, zručný kytarista a neúnavný zpěvák posledních hitů i kultovních songů. Jistý americký vědec byl ve Zvířeticích nelíčeně zaskočen, když mu Václav prozradil, že právě kvůli létům věnovaným zážitkové pedagogice nikdy neodevzdal rozepsanou kandidátskou disertační práci. „To by u nás asi nikdo neudělal,“ glosoval host z USA překvapující informaci.
Václav Petříček na prázdninovém vzdělávacím a zážitkovém táboře ve Zvířeticích. Foto archiv autorů
Václavova činnost v šedé zóně a pozdější spolupráce s disentem vyvrcholily během listopadových událostí roku 1989, kdy vyslyšel výzvu přítele, pozdějšího jediného československého ministra životního prostředí Josefa Vavrouška a jako představitel Koordinačního centra Občanského fóra vyrážel vysvětlovat po republice, proč je politická, hospodářská a společenská změna poměrů nezbytná i z pohledu péče o životní prostředí.
Václav do slova a do písmene pookřál, když na podzim roku 1991 nedávno zřízené Ministerstvo životního prostředí pověřilo ČÚOP hodnocením přírodního prostředí dvou vojenských výcvikových prostorů (VVP), naposledy více než dvě desetiletí využívaných Sovětskou armádou – Mladé (Milovic) a Ralska (Mimoně). Náročný a současně hodně naléhavý úkol, kdy se na jejich zpřístupnění těšila řada zájemců od seriózních či alespoň se tak tvářících podnikatelů přes šibaly nejrůznějšího ražení až po chlapíka později označeného za hlavu podsvětí v ČR, ale dr. Petříček nepojal jako práci od stolu, nýbrž příležitost prozkoumat plochy, které do té doby nesly punc míst, kam se obyčejný člověk v žádném případě nedostane. Na jednu stranu jen v prostoru vojenského letiště Hradčany v bývalém VVP Ralsko sovětští vojáci „obohatili“ půdu o 2600 tun leteckého petroleje (kerosinu), tedy o množství odpovídající stovce vlakových cisteren zmiňované kapaliny, na druhou stranu se ale v nich zachovaly travinné porosty, které nikdy nepoznaly dobrodiní umělých hnojiv a pesticidů, či lesy nápadně připomínající tajgu vikinských ság. Václavem editovaná kapitola o VVP v České republice v publikaci Tanks and Thyme – Biodiversity in Former Soviet Military. Areas in Central Europe (Tanky a mateřídouška – biodiverzita v bývalých Evropě) vydané v roce 1996 Mezinárodní unií ochrany přírody (IUCN) je citovaná dodnes.
Nelíčený obdiv si zaslouží i Vaškova schopnost se neustále učit. K tradiční němčině a ruštině si po otevření se světu či spíše otevření se světa nám přibral také Shakespearovu mateřštinu a zvládl i práci s počítačem, což někteří jeho vrstevníci předem vzdali. V oboru se stal jedním z prvních, kdo nechápal naplňování legislativy Evropské unie, zejména vytváření soustavy Natura 2000, ani jako otravné cvičení na příkaz nikým nesolených bruselských úředníků, ani jako zázračný všelék na chronické bolístky ochrany přírody a krajiny naší vlasti, ale jako vhodnou příležitost, jak nezpochybnitelně zhodnotit stav, změny a vývojové trendy vybraných složek přírody se zaslouženou pečetí dědictví evropského významu a jak se o ně postarat.
Není žádným tajemstvím, že Václav občas míval potíže s dodržováním termínů. Na vině ovšem nebyla lenivost, spíše naopak. Nebo vlastně rozhodně naopak. Jako proslulý perfekcionalista řešení zadaných úkolů piloval do chvíle, než s ním býval zcela spokojen. Vždyť nadčasové životní dílo, které redakčně připravil s další výraznou osobností československé a české ochrany přírody Igorem Míchalem, dvousvazkovou Péči o chráněná území, se uvolil předložit čtenářům s několikaletým zpožděním. Autorský kolektiv vedený oběma pány v řadě případů popsal to, čemu jsme si uvykli říkat o deset let později ekosystémový přístup.
Své široké přírodovědné znalosti zúročil ve spolupráci s Ivanem Dejmalem a Josefem Sejákem při zpracování metodiky hodnocení a oceňování biotopů, dnes součásti tolik skloňovaného mapování, hodnocení a oceňování ekosystémových služeb.
Václav nebyl jen bez nadsázky člověkem posedlým prací, ale současně charismatickým gentlemanem. Měl rád, abychom použili název memoárů mistra slova, básníka Jaroslava Seiferta, všechny krásy světa včetně ženských půvabů. Vynikal dnes, kdy jsou lidé tlačeni k tomu, aby se co nejdříve a pokud možno bez námahy stali úzkými specialisty, již těžko vídaným všeobecným přehledem a nevyčerpatelnými kulturními znalostmi. Málo se ví, že se Václav vyprofiloval i jako odborník v kinematografii: stačí si kupř. přečíst jeho poutavý seriál Kino mého mládí. Protože rád cestoval, během života zavítal do více než 90 zemí celého světa: na vlastní oči tak viděl téměř polovinu v současnosti existujících nezávislých států. Město Kosmonosy Václavovi vděčí za významný přínos nejen jako místostarostovi, ale zejména těžko překonatelnému hybateli kultury a v nejlepším smyslu vlastivědy. Místnímu muzeu, o které se stará jím založený aktivní Muzejní spolek, věnoval tento v nejlepším smyslu lokální patriot nejcennější část své již zmiňované kultovní sbírky sbírek.
Jak vzpomíná všestranný umělec a vlastivědný publicista Jiří Bartoloměj Sturz, který s ním úzce spolupracoval při nejrůznějších aktivitách v Kosmonosech, sám Václav s oblibou říkával: Můj život je série průšvihů, které vždycky dopadnou dobře.
Navýsost bohatá, vskutku smysluplná a po všech stránkách naplněná životní pouť Václava Petříčka se uzavřela 25. srpna 2022. ■
- - - -
Úvodní foto: Václav Petříček, jedna z nejvýznamnějších postav novodobé české ochrany přírody. Foto archiv autorů