Vzpomínky a medailonky

Ochrana přírody 4/2025 — 28. 8. 2025 — Vzpomínky a medailonky — Tištěná verze článku v pdf

Myslet jako Hora

Autor: Jan Plesník

Díky mezinárodní organizaci na ochranu ptáků a jejich prostředí BirdLife International a daru nizozemské vlády, tehdy největšího sponzora ochrany přírody a krajiny na našem kontinentě, jsme mohli v roce 1998 vydat vůbec první komentovaný překlad směrnic sjednocené Evropy na ochranu přírody. Opravil jsem tedy u všech latinských jmen závorky a upozornění si vzal k srdci tak, že se jím řídím dodnes.

Pro další zážitek se přeneseme na Táborsko, kde v polovině 90. let začalo sčítání ptáků. Již jsme jej ten den dokončili, když nás místní znalci upozornili, že na nedalekou vlhkou louku, přecházející do rozvolněného lesa s pasekami, viděli opakovaně zalétat pár motáků pilichů. Vytvořili jsme rojnici a pozorně procházeli biotopem s cílem najít hnízdo. Mezitím nebe během chvilky potemnělo, začal vát překvapivě ostrý vítr a spustil se studený déšť, i když mračna slibovala spíše sníh. Zkrátka počasí, kdy by ani pilicha ven nevyhnal. I přes veškerou snahu se nám ale hnízdo objevit nepodařilo. Už jsme se těšili, jak se u příjemně rozžhavených kamen usušíme, když hlavní organizátor zavelel: „Tak si to dáme raději ještě jednou, když už jsme tady.“ Nikdo neprotestoval a pátrání jsme zopakovali, opět bez úspěchu. Mimochodem, zásluhou jmenovaného probíhala zmiňovaná akce celých deset let.

První červnový týden v roce 1996 hostilo město Lappeenranta, roztažené podél části členitého břehu čtvrtého největšího evropského jezera Saimaa, 19. evropskou konferenci BirdLife International. Se spolucestujícím jsme nic neponechali náhodě a v době bezinternetové odjezd místní linky na tamější nádraží ověřili jak v informačním středisku v centru města a na recepci hotelu, tak přímo na příslušné zastávce. Brzy ráno – panovaly bílé noci, takže to až tolik nevadilo – jsme raději s nemalým předstihem čekali na příjezd autobusu. Když nedorazil včas, domnívali jsme se, že má zpoždění. Jistý místní dobrodinec nám ale nakonec prozradil, že ten den na nádraží nepojede proti všem předpokladům vůbec nic. Nezbylo než se na stanici vydat pěšky, a to hodně svižně. Spolucestující nasadil od samého začátku ďábelské tempo, za něž by se nemusela stydět ani Jarmila Kratochvílová ve vrcholné formě. Vyprávění o tom, jak za sobotu při sčítání labutí velkých na Třeboňsku urazil doslova cestou necestou desítky kilometrů, se ukázalo jako pravdivé. S vyplazeným jazykem jsem se za ním ploužil s kufrem plným darovaných nebo směněných publikací. Nakonec to dopadlo tak, že nesl i moje zavazadlo a na příjezd vlaku do Helsinek jsme dokonce ještě chvíli čekali na nástupišti.

Uvedené příběhy přibližují jednu z nejvýznamnějších osobností československé a české ornitologie a také ochrany přírody RNDr. Jana Horu. V době nedávné nám názorně potvrdil tvrzení muže, jenž začínal jako nejprve na dobu určitou přijatý technický asistent patentního úřadu v Curychu, že čas je hodně relativní. Dne 5. června 2025 totiž Honza oslavil jen těžko uvěřitelné osmdesátiny.

Pokud bychom chtěli oslavence stručně vystihnout, označili bychom ho bez váhání jako selfmademana, tedy člověka, který se vypracoval vlastním přičiněním, bez protekce, nepotismu či politického krytí. Potvrzoval to již na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde studoval učitelství biologie-chemie, jelikož obor odborná biologie nebyl v polovině 60. let otvírán. Jak vzpomínají spolužáci, večery před sebetěžší zkouškou trávil hraním karet v hospodě, kdy občas nahlédl do vedle ležících otevřených skript či učebnice. Prověrku znalostí z daného předmětu další den složil pokaždé s neobyčejnou lehkostí.

Na odvodu do Československé lidové armády se Honza ohradil proti tomu, aby na něj jistý důstojník zupácky řval, a připomněl mu, že když sem před rokem vlítli Rusáci, byl stejně jako další zalezlý jako krtek. Uvedená událost zapříčinila nejen to, že neměl zrovna fešáckou vojnu, ale hlavně že jej s tímto politickým škraloupem nechtěl po návratu do civilu nikdo zaměstnat. Aby unikl obvinění z příživnictví, živil se příležitostnými pracemi, jako je kopání kanálů nebo podávání cihel na stavbě. Pomyslné záchranné lano mu hodil až tehdejší ředitel pražské zoologické zahrady Zdeněk Veselovský, který jej postupně pověřoval zvyšující se zodpovědností. Z působení v pražské zoo pochází celá řada úsměvných i dramatických zážitků. Jednou přenášeli velkého samce tygra ussurijského, jenž se nečekaně probral z narkózy, a Jan náhle zjistil, že během chvilky zůstal u nosítek zcela sám. Ani tehdy nezapřel, že je ryzí perfekcionista. Když jej ředitel pověřil úkolem sestavit vůbec první aktuální seznam zvířat chovaných v československých zoologických zahradách, postupně je všechny během léta objel a poskytnuté údaje přímo na místě ověřil.

Právě proto, že jubilant vše dělá s obrovským nasazením a kromobyčejnou důsledností, ho Zdeněk Veselovský jako uznávaného ornitologa a současně výkonného manažera zapojil do činnosti, či spíše nečinnosti československé sekce Mezinárodní rady na ochranu ptáků (ICBP), předchůdkyně BirdLife International. Honza pojal úkol určit významná ptačí území (IBA), který ICBP uskutečňovala od roku 1987 a který v Československu nabral eufemisticky řečeno výrazné zpoždění, po svém a přičinil se o zmrtvýchvstání nejen skomírajícího projektu, ale činnosti celé sekce. Do roku 1992, kdy vyšla dodnes citovaná publikace Významná ptačí území v Evropě. Československo, se podařilo určit na území ČR celkem 18 IBA. Honza navíc prosadil nápad, že vymezením IBA činnost zdaleka nekončí, ale že by o jednotlivá ptačí území měly nikoli nárazově, ale pravidelně pečovat stálé patronátní skupiny, tvořené jak profesionálními i dobrovolnými ochránci přírody, tak dalšími místními zájemci. Nepřekvapí proto, že IBA v naší republice byla v mezinárodním měřítku považována za přímo modelová. Uvedené Honzově inovaci se oprávněně dostalo mezinárodního uznání udělením prestižního ocenění BirdLife International za mimořádný přínos pro světovou ochranu ptactva v roce 2008.

O tom, že Jan byl hlavním hybatelem přeměny České společnosti ornitologické z do sebe zahleděného výběrového klubu v nevládní organizaci v nejlepším smyslu moderního střihu, jsme již psali (Ochrana přírody, 78, 1, 36–39, 2023 a 79, 4, xi–xiii, 2024). Tehdy již pracoval v baště československé a české ornitologie – v pražském Národním muzeu. Úspěšně navázat na působení předchůdců, jako byl Jan Hanzák, zabývající se faunistikou, ochranou přírody, popularizací vědy i spolkovou činností, představovalo samo o sobě, jak se dnes s oblibou říká, skutečnou výzvu. Ale i v tomto případě Dr. Hora uspěl řečeno slovy manželek spartských hoplítů, se štítem.

Protože objem a škála Honzových aktivit by odpovídaly činnosti několika pracovníků, navíc o generaci mladších, zapojení v ČSO jej pohltilo natolik, že z Národního muzea nakonec odešel. Učinil tak v pravý čas – Česká republika se připravovala na vstup do Evropské unie a ani státní a dobrovolná ochrana přírody nezůstala v tomto ohledu výjimkou. A právě tehdy nastala další hvězdná hodina Jana Hory. Ve skutečnosti nešlo o hodinu, ale o roky, a nebyla to záležitost medializace, nýbrž precizní mnohostranné práce bez ohledu na čas. Honza na rozdíl od jiných s předstihem pochopil, jakou výjimečnou příležitost uvedený proces péči o přírodní a krajinné dědictví v ČR nabízí. Parafráze titulku jedné z kapitol kultovní knihy vnímavého amerického lesníka, přírodovědce a filozofa Aldo Leopolda z roku 1949, v češtině vydané pod názvem Obrázky z chatrče, která podnítila vznik hlubinné ekologie, použitá v názvu tohoto medailónku, je tedy více než na místě. Součástí projektu Rozšíření EU bylo nejen vydání zmiňované první vlaštovky následované brožurou představující obě směrnice EU a podle nich vytvářenou dobře známou soustavu Natura 2000, ale především řada seminářů a školení pracovníků státní správy a dalších zájemců. Neméně důležitou se ale ukázala také nejrůznější jednání se zástupci ministerstva, a to nejen životního prostředí. Zavedení směrnice č. 2009/47/ES o ochraně volně žijících ptáků (směrnice o ptácích) významně ulehčila předcházející dlouholetá činnost mnoha obětavých členů ČSO koordinovaná Janem a zaměřená na IBA. Honza se svými spolupracovníky připravil a následně obhájil podrobný návrh 41 ptačích oblastí. Protože jsem měl určitou dobu možnost každodenně sledovat vytváření soustavy Natura 2000 takříkajíc z obou břehů, mohu bez uzardění konstatovat, že naplňování směrnice o ptácích v ČR – alespoň v počátcích – zůstává ilustrativním příkladem navýsost úspěšné spolupráce státní a dobrovolné ochrany přírody.

Jaké další nepřehlédnutelné počiny Jana Hory jsme nezmínili? Jen namátkou: výzkum ptačích společenstev zejména v jižních Čechách často v těžce dostupném terénu (Šumava, Táborsko, Boletice, Třeboňsko), sledování populace labutě velké, záchrana vědeckého časopisu ČSO Sylvia, neúnavné získávání a udržování kontaktů (networking), redigování Ptačího světa a Zpravodaje IBA, organizace monitorování ptačích oblastí a editace příslušných zpráv, lobování na různé úrovni, od bruselských eukratů po štamgasty ve vesnické hospodě, spoluautorství encyklopedické publikace Pražské ptactvo 1800–2020. Ptáci – město – příběh hrdiny skvěle rozšiřující dílo Veleslava Wahla (viz Ochrana přírody, 80, 2, x-xii, 2025) a zdařilé monografie Ptáci jižních Čech. Všude uplatnil fenomenální znalosti avifauny, umocněné neutuchajícím zápalem, neuvěřitelnou pracovní morálkou, striktním dodržováním termínů nezřídka šibeničních a velmi specifickým humorem. Honzova veskrze přirozená autorita je proto podložena obrovským objemem pokračující vysoce kvalitní práce.

Původně jsem chtěl jubilantovi do dalších let popřát kromě zdraví pevného jako pavoučí vlákno, laviny štěstí a přehršle osobní pohody, aby přece jen trochu ubral. Nakonec to neudělám. Už se nezmění. Takže milý Honzo, jenom to nejlepší!       ■

- - - -

Úvodní foto: Jan Hora patří mezi nejvýraznější postavy české ornitologie a ochrany přírody. Foto Jan Ševčík