Pavel Pešout

Územní systém ekologické stability (ÚSES) představuje jeden z pilířů ochrany přírody a krajiny České republiky. Vytváření ÚSES je již od roku 1992 zakotveno v zákoně o ochraně přírody a krajiny, dokonce je výslovně označeno za veřejný zájem, na kterém se společně podílejí vlastníci pozemků, obce i stát. Legislativně je stanoveno také začlenění ÚSES v územním plánování. Jestliže má ÚSES zajišťovat vzájemné propojení přírodních i pozměněných ekosystémů, pak by se mohlo zdát, že česká ochrana přírody má v rukou nejen jedinečný nástroj k podpoře zdravé přírody a krajiny, ale také pro řešení problému fragmentace prostředí, populací a společenstev, stejně jako pro zachování či obnovu konektivity.

V Kyrgyzské republice existuje poměrně rozvinutý systém územní ochrany přírody. Státní ochrana přírody reprezentovaná Státní agenturou pro ochranu životního prostředí a lesnictví Kyrgyzstánu (dále jen Agentura) prostřednictvím chráněných území zabezpečuje významné přírodní památky, zachovalé části krajiny vč. cenných biotopů a kulturních památek a v neposlední řadě ochranu ohrožených druhů. Tomu odpovídá množství kategorií s diferencovanými ochrannými podmínkami a péčí. Soustava zvláště chráněných území vytváří také základ v posledních letech vymezované ekologické sítě.

Kyrgyzskou republiku lze nazvat zemí obydlených hor. I přes vývoj v posledních sto letech si zde dodnes místní obyvatelé uchovali kočovný způsob života po celé období roku dovolujícího pastvu tisícihlavých stád koní a dobytka. Unikátnost zdejší přírody podtrhuje skutečnost, že tvoří jádro celosvětového horkého místa biodiverzity nazvaného Pohoří centrální Asie. Základy ochrany přírody zde byly položeny v době, kdy byl Kyrgyzstán jednou ze sovětských svazových republik. I přes mnoho pozitivních kroků, aktivit a rozhodnutí včetně legislativních však není ochrana přírody dostatečně účinná.

Jak už to u aktivních lidí bývá, pracují souběžně na více projektech a jsou zapojeni v množství činností, aktivit, a tedy kolektivech spolupracovníků. A mezi takové bezesporu patří Doc. RNDr. Václav Zelený, CSc., který v létě oslavil osmdesátiny. Někteří ho znají především jako docenta katedry botaniky a fyziologie rostlin České zemědělské univerzity, jiní jako specialistu na vybrané taxony české flóry a autora příslušných kapitol Květeny ČR, další jako znalce užitkových rostlin tropů a subtropů či flóry mediteránu a autora Atlasu rostlin Středozemí. Na Podblanicku je pak pro místní jedním z nejvýznamnějších regionálních přírodovědců, zakladatelem zdejšího systematického botanického výzkumu a znalcem zámeckých parků.

Oheň byl součástí naší krajiny po mnoho tisíc let. V minulosti byl často používán při hospodaření – bezesporu ho lze považovat za nejstaršího pomocníka při správě pozemků. Dnes je úmyslné vypalování porostů u nás zakázáno. Přitom je zřejmé, že jeho využití je v některých případech odůvodnitelné. Jednoznačně u sekundárních vřesovišť, kde státní ochrana přírody potřebu pracovat s jejich cyklickým vypalováním prezentovala již v r. 1999. Proč dosud není vypalování až na experimenty využíváno a zda se tento stav změní, na to se snaží odpovědět tento příspěvek.

To není nadsázka. Každý ožíváme, je nám příjemně, v jiném prostředí. Prof. RNDr. Lubomír Hanel, CSc., který letos v srpnu oslavil šedesátiny, životní energii načerpává s entomologickou síťkou u mokřadu, rybníka, řeky či jezírka na své zahradě.

Bez podpory veřejnosti není ochrana přírody a krajiny možná. Toto tvrzení je v ochranářské obci již (téměř) obecně přijímané. Jedním z nejdůležitějších nástrojů je práce s návštěvníky chráněných území přímo v terénu a hlavní součástí návštěvnické infrastruktury se stala návštěvnická centra (Domy přírody) a informační střediska v chráněných krajinných oblastech, která jsou realizována a provozována v rámci programu Dům přírody.