Péče o přírodu a krajinu

Ochrana přírody 4/2017 — 26. 8. 2017 — Péče o přírodu a krajinu — Tištěná verze článku v pdf

Nová metodika vymezování ÚSES – promarněná příležitost

Autor: Václav Hlaváč, Pavel Pešout

Většina biologů se však dnes shoduje na tom, že potenciál ÚSES není dostatečně využitý. Je to způsobeno především vymezováním ÚSES převážně na základě jednotek potenciální vegetace. Aktuální stav rozšíření biotopů je brán v úvahu pouze okrajově, výskyt a nároky na prostředí ohrožených a dalších cílových druhů téměř vůbec. Příležitostí ke změně přístupu mohlo být zpracování nové metodiky vymezování ÚSES Ministerstva životního prostředí v roce 2015 (Bínová et al . 2017). Nová metodika však dlouhodobá očekávání bohužel nenaplnila. Vymezování ÚSES založené na jednotkách potenciální vegetace je oproti původním přístupům ještě více zdůrazněno, nová metodika nijak nezohledňuje (někdy přímo potírá) potřeby společenstev druhů, které se v krajině aktuálně vyskytují, či chceme, aby se vyskytovaly.

Biocentrum Chotěšov – k zalesnění zde byly navrženy i plochy vymapovaných
přírodních biotopů T3.4D (širokolisté suché trávníky na vápnitém podloží)
s výskytem chráněného kozince rakouského (Astragalus austriacus) a dalších
chráněných a ohrožených druhů. I když tyto plochy byly na základě stanoviska
krajského úřadu ze zalesnění vyčleněny, po realizaci zůstaly zachované pouze
jako malý izolovaný ostrov obklopený lesním prostředím.
Podklad: http://mapy.nature.cz/

Česká republika donedávna patřila mezi evropské (a tím i světové) průkopníky v teorii i praxi vytváření ekologické sítě. Po čtyřiceti letech od definování teoretických východisek dnes můžeme konstatovat, že máme dobře zmapovaný stav přírody a krajiny, vymezenou kostru ekologické stability a z většiny identifikované (i když místy problematicky) segmenty ekologické sítě. Ekologickou síť v České republice tvoří soustava vzájemně propojených území, kde na různém stupni chráníme a hodnotíme mj. ekologicko-stabilizační funkce, o něž diferencovaně pečujeme (významné krajinné prvky, skladebné prvky ÚSES, zvláště chráněná území všech kategorií, evropsky významné lokality, ptačí oblasti apod.). Ekologickou síť je třeba pojímat celostně. Nestačí ji, byť v dobré víře, redukovat pouze na ÚSES. Ten můžeme vnímat jako její páteř významně se podílející na konektivitě sítě, ale sám o sobě ekologicko-stabilizační funkce (včetně ochrany biologické rozmanitosti), od sítě očekávané, zajistit nedokáže (Pešout & Hošek 2012). Pokud si tuto skutečnost uvědomíme, resp. připomeneme si hlavní funkce ÚSES, které v rámci ekologické sítě plní, dojdeme jednoduše k potřebě citelných změn v metodice vymezování a realizace ÚSES, které zajistí jejich plnění.

Zalesňování pozemků, ať už jde o realizaci ÚSES, nebo aktivitu vlastníků půdy,
přináší často přímé ohrožení chráněných druhů rostlin a živočichů.
Foto Václav Hlaváč

V čem jsou hlavní nedostatky „staronové“ metodiky?
Vymezování ÚSES zůstává založeno na biogeografickém členění ČR, tedy na teoretické podobě ekosystémů, které by se na našem území vyvinuly bez ovlivňování člověkem. Za takové ekosystémy jsou v podmínkách ČR považovány především ekosystémy lesní. Teorie ÚSES stále vychází z předpokladu, že vnášení ekologicky stabilních lesních prvků do člověkem ovlivněné krajiny přinese automaticky „zvýšení její ekologické stability“. Tyto teoretické předpoklady, často postavené na principech statického, kybernetického pojetí ekosystému z 50. letech 20. století, jsou dnes však již v mnoha směrech novými poznatky ekosystémové ekologie překonány. Ať jde o prostorovou uzavřenost ekosystémů, absenci člověka v uvažovaných systémech, či o rigidní pojetí ekologické stability (např. Pickett et al. 2007, Ives & Carpenter 2007, Plesník 2010, Petříček & Plesník 2012, Lindenmayer et al. 2017 ad.).

Modrásek černoskvrnný (Phengaris arion) je druhem, pro který představuje zalesňování
významnou hrozbu. Nejde přitom jen o časté zalesnění samotných lokalit výskytu.
Vzrostlé dřeviny představují pro tento druh bariéru, která brání konektivitě metapopulací.
Foto Petr Muckstein

Striktní vazba ÚSES na jednotky potenciální vegetace vede, stejně jako v případě koeficientu ekologické stability, k nesprávnému „protěžování“ lesních ekosystémů. Propojování prvků přirozených a přírodě blízkých lesních ekosystémů je z hlediska ochrany přírody přínosné, zároveň ale nelze rezignovat na zajišťování konektivity ostatních (nelesních) stanovišť. Z ochranářské praxe je známé, že lesní společenstva jsou v podmínkách ČR v porovnání s ostatními nejméně ohrožené (je zde nejmenší podíl ohrožených a mizejících druhů). Naopak například stepní biotopy patří ve střední Evropě druhovou rozmanitostí často k nejbohatším a zároveň i k nejohroženějším. Jejich stav však neodpovídá popisu potenciální vegetace, tudíž z hlediska ÚSES nejsou považovány za funkční prvek. Naprostý paradox pak představují situace, kdy lokality se stepními společenstvy byly vymezeny jako součást ÚSES a následně souvisle zalesněny tak, aby odpovídaly mapě potenciální vegetace. Uplatněním rigidních schémat stanovených klasickými metodickými postupy vymezování a realizace ÚSES tak došlo k přímé likvidaci jedinečných společenstev s množstvím zvláště chráněných a ohrožených druhů, navíc bez efektu pro rezistenci či rezilienci propojovaných ekosystémů. Obdobné případy dokazují, že současné pojetí vymezování a realizace ÚSES nejen že neřeší aktuální problém vysoké fragmentace cenných sekundárních travinobylinných ekosystémů, ale může dokonce ohrožovat jejich další existenci včetně přežití mnoha ohrožených či z hlediska ochrany přírody jinak významných druhů. Kromě stepních společenstev se do podobného rozporu se stávajícím pojetím ÚSES dostává také ochrana sekundárních vlhkých luk. I tyto ekosystémy totiž vnímá ÚSES jako ekologicky nestabilní, tedy nefunkční.

Hustá výsadba stromů v celé ploše prvku ÚSES neumožňuje vznik přechodových
společenstev (tzv. ekotonů). Ekologický přínos je velmi omezený, naopak finanční
náročnost takovéto výsadby neúměrně narůstá. Foto Václav Hlaváč

Vnášení lesních prvků do intenzivně využívané zemědělské krajiny přitom přináší jen omezený efekt. Lesní druhy do okolní otevřené krajiny zpravidla nepronikají (mají zcela odlišné ekologické nároky) a naopak – ohrožené stepní či lesostepní druhy z lesních prvků nijak neprofitují (viz druhy jako sysel obecný, skřivan polní, čejka chocholatá, chřástal polní, naprostá většina stepních bezobratlých včetně významných opylovačů atd.). Je tedy na místě položit si otázku, jaký (a zda vůbec) mají zakládané lesní prvky v zemědělské krajině přínos. Z hlediska plnění hlavních cílů ÚSES (viz výše) by bylo zjevně přínosnější nahradit vkládání lesních prvků rozptýlenou výsadbou keřů v kombinaci s extenzivně udržovaným bezlesím (Kosejk et al. 2009). Metodika vymezování ÚSES se snaží problematiku nelesních biotopů řešit zavedením samostatné doplňkové úrovně tzv. antropogenně podmíněného ÚSES. Je však zřejmé, že rozdělení na úroveň „přírodní“ (myšleno lesní) a antropogenně podmíněnou (nelesní) je umělé a postrádá jakýkoliv biologicko-ekologický základ. Vymezování přírodního ÚSES a případně dalších větví antropogenně podmíněného ÚSES navíc výrazně zesložiťuje a ztěžuje již tak obtížně uchopitelnou problematiku vymezování ÚSES. Konečně i samotný zákon o ochraně přírody a krajiny ukládá ÚSES vymezovat a chránit jako vzájemně propojený soubor přirozených i pozměněných přírodě blízkých ekosystémů. Není žádným tajemstvím, že nejen v ČR, ale i ve střední Evropě plošně nepřevládají ani čistě přírodní, ani vysloveně umělé ekosystémy, ale ekosystémy v široké škále mezi oběma zmiňovanými typy a ekotony (UNEP/UNECE 2016).

Na suchých stanovištích by maximální ekologický efekt přinesla obnova stepních trávníků
s rozptýlenými keři. Pokud je realizace ÚSES založena na husté výsadbě dřevin, bude
výsledný efekt spíše záporný. Foto Václav Hlaváč

Samostatným problémem pojetí vymezování ÚSES nadále zůstává také skutečnost, že biokoridory jsou navrhované bez ohledu na svou průchodnost pro organismy osídlující propojované části ekologické sítě.

Biokoridor v tradiční hnízdní oblasti kriticky ohroženého dropa velkého na Znojemsku
byl založený jako pás dřevin. Je přitom prokázané, že drop preferuje otevřenou krajinu
a místům se vzrostlou zelení se vyhýbá. I zde by bylo účelnější biokoridor řešit
jako travnatý pás s rozptýlenou výsadbou křovin. Foto Vlasta Škorpíková

Jak je třeba metodiku upravit?
Přestože metodika vymezování ÚSES deklaruje jako svůj cíl zajistit podmínky pro přežití „původního genofondu“ a umožnit volný pohyb původních druhů krajinou, v částech věnovaných vlastnímu vymezování ÚSES na tyto cíle prakticky rezignuje. Vymezování je podřízeno snaze navrhnout „podle jednoho metru“ pravidelnou síť ekologicky stabilních lesních prvků v lesní i nelesní krajině.

Aby se ÚSES stal účinným nástrojem ochrany přírody a mohl účinně zajišťovat konektivitu ekologické sítě, je třeba doplnit hlavní principy jeho vymezování tak, aby odrážely historickou přítomnost člověka v krajině České republiky. Přitom člověkem formované nebo ovlivňované ekosystémy (podle zákona „ekosystémy pozměněné“) mohou být považovány za hierarchicky podřazené ekosystémům přirozeným; i jejich existence je primárně určena abiotickými podmínkami stanoviště. Je nezbytné, aby základním podkladem při vymezování USES byl aktuální stav krajiny, vč. údajů o cenných přírodních biotopech a výskytu populací zvláště chráněných, ohrožených a dalších cílových druhů. S ohledem na možnosti praktického využití se jeví jako optimální využít pro základní vymezování ÚSES vrstvu mapování biotopů (je pořízená jednotnou metodikou pro celé území ČR a pravidelně aktualizována, dostupná na http://mapy.nature.cz/ v úloze mapování biotopů). Koncept biotopů může být vnímán jako redukcionistický, nepopírá však původní biogeografický přístup, naopak jej dále rozvíjí, mj. tím, že zohledňuje působení člověka. Kontinuita postupu při vymezování ÚSES by tak byla při úpravě metodiky zachována.

Navrhované změny metodiky by přispěly k ochraně cenných biotopů (nejen lesních, ale i stepních, lesostepních či mokřadních), a to včetně zajištění požadavků širokého spektra druhů vázaných na tyto biotopy. Podmínkou však je, aby jednotlivé skladebné části ÚSES, zejména pak biokoridory, byly navrhovány a realizovány tak, aby respektovaly potřeby druhů, které se v nich vyskytují. Zvláštní pozornost je pak třeba věnovat druhům vyššího stupně ohrožení, jejichž populace jsou ohrožené fragmentací.

Dovětek závěrem
Koncepce ÚSES byla před téměř půlstoletím postavena na tehdy uplatňovaném principu zvyšování ekologické stability zaváděním ekologicky stabilních prvků do člověkem ovlivněné a výrazně pozměněné krajiny. Bezesporu šlo tehdy o velmi progresivní a obdivuhodný počin. Nástroj ÚSES vznikal v době, kdy ochrana přírody nedisponovala dostatečnými údaji o stavu biotopů a výskytu druhů a kdy bylo zachování „dlouhodobé rovnováhy“ v přírodě hlavním paradigmatem péče o přírodu a krajinu. V současné době však již ochrana přírody pracuje s podrobnými nálezovými databázemi a řeší další priority, jako je dramatický úbytek řady druhů, celých gild a společenstev v důsledku fragmentace prostředí, která zůstává jedna z nejvyšších na našem kontinentě (EEA 2011), a tento nepříznivý trend bude s největší pravděpodobností pokračovat i v budoucnu (Anděl et al. 2010).

Agentura ochrany přírody a krajiny ČR proto usilovala o rozumnou úpravu metodiky vymezování ÚSES s využitím mj. bioekologických přístupů, poznatků ekosystémové ekologie a ochranářské genetiky tak, aby reagovala na zmiňované aktuální výzvy. Připomínky AOPK ČR, opakovaně vznesené v průběhu přípravy metodiky, však nebyly akceptovány, metodika naopak ještě dále upevnila a zakonzervovala překonané postupy zavedené na přelomu  80. a 90. let minulého století. Pokud použijeme termín z evoluční biologie –
evoluce nám v tomto případě tak trochu zamrzla. Šance na přeměnu ÚSES do podoby moderního nástroje, využitelného pro řešení aktuálních problémů ochrany přírody a krajiny, tak zatím bohužel zůstává promarněna.

Seznam literatury:

Anděl P., Petržílka L.& Gorčicová I. (2010): Indikátory fragmentace krajiny/Metodická příručka. Evernia Liberec, 68 pp.

Bínová L., Culek M., Glos J., Kocián J., Lacina D., Novotný M. &Zimová E. (2017): Metodika vymezování územního systému ekologické stability. Metodický podklad pro zpracování plánů územního systému ekologické stability v rámci PO4 OPŽP 2014-2020. ., Věstník Ministerstva životného prostředí, květen 2017. MŽP Praha, 186 pp. EEA (2011): Landscape fragmentation in Europe. Publications Office of the European Union Luxembourg, 87 pp.

Ives A.R. & Carpenter S.R. (2007): Stability and diversity of ecosystems. Science 317: 58-62.

Kosejk J.,Petříček V., Klápště J., Franková L. (2009): Realizace skladebných částí územních systémů ekologické stability (ÚSES). Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky, Praha.

Lindenmayer D., Thorn S. & Banks S. (2017): Please do not disturb ecosystem further. Nature Ecol. Evol. 1: 0031.

Pešout P. . & Hošek M. (2012): Ekologická síť v podmínkách ČR. Ochrana přírody; zvláštní číslo „Ekologická síť“: 2 – 8.

Pickett S. T. A., Kolasa J. & Jones C. G. (2007): Ecological understanding: The nature of theory and the theory of nature, 2^nd ed. Elsevier/Academic Press Amsterdam, 233 pp.

Petříček V. & Plesník J. (2012): Významné krajinné prvky a ekologická stabilita. Ochrana přírody 67, suppl.: 41-44.

Plesník J. (2010): Příroda jako proudící mozaika. Co přinesly novější poznatky ekosystémové ekologie. Ochrana přírody 65 (3): 27-30.

UNEP/UNECE (2016): GEO-6 Assessment for the pan-European region. United Nations Environment Programme. Nairobi, Kenya, 376 pp.