„Železné hory jsou geologické smetiště na dvorku Českého masivu.“ (Josef Vachtl)

„Ten, kdo najde dobré koště na jeho uklizení, získá klíč k rozluštění historie Českého masivu.“ (Daniel Smutek)

Charakter jedinečné krajiny Poodří na severní Moravě je určován především řekou Odrou, jejíž početné meandry s navazujícími systémy mrtvých ramen a tůní zde vytvářejí hodnotný mokřadní ekosystém. Struktura krajiny, charakteristická střídáním vodních toků a vodních ploch s menšími celky lesa a s rozsáhlými zemědělsky využívanými pozemky – loukami i ornou půdou s rozptýlenou zelení – byla ovlivněna dlouhodobým působením člověka.

Území Sedmihorského mokřadu leží v nejstarší části CHKO Český ráj. Je pozoruhodným mokřadním biotopem s bohatou druhovou pestrostí, v níž vyniká zejména avifauna; mj. zde hnízdí početná populace modráčka středoevropského (Luscinia svecica cyanecula). Lokalita v údolní nivě říčky Libuňky pod hruboskalským skalním městem o rozloze kolem 25 ha je již pár desítek let ponechána na pospas přírodě a právě díky tomu se stává každým rokem o něco bohatší a podivuhodnější.

Problematika invazního akátu je v lesnických i ochranářských kruzích dlouho diskutovaná, což může vyvolat zdání, že se jí věnuje celkem velká pozornost. Ve skutečnosti je péče o akátové porosty ve srovnání s jinými invazními druhy (zejména bolševníkem a křídlatkami) poněkud opomíjena, a to i přesto, že akát najdeme na seznamu 31 nebezpečných invazních druhů  České republiky a jeho přítomnost je v řadě chráněných území velmi problematická.

Už celých pět let slouží jeskyně Výpustek nedaleko Křtin v Moravském krasu veřejným prohlídkám. Návštěvníci mají možnost procházet podzemní vojenský kryt, který byl ještě v nedávné době tajným objektem, seznamují se pohnutou historií tohoto významného jeskynního systému a obdivují jeho přínos vědě zvané paleontologie. Z příspěvků Ministerstva životního prostředí ČR byla trasa podzemními prostorami upravena a osvětlena. Tím však pozitivní změny dříve značně poznamenané jeskyně neskončily. Každým rokem dochází k budování nových prvků přímo na prohlídkové trase nebo naopak k odstraňování neestetických a nežádoucích deponií, které se ve Výpustku v minulém století nahromadily. Z jeskyně se postupně stává podzemní přírodní muzeum historie a paleontologie.

V posledních letech narůstající populace rybožravého predátora volavky popelavé (Ardea cinerea) je důvodem k nevraživým reakcím rybářů. Tato situace podnítila potřebu vytvořit návrh metodického pokynu, který by upravil a sjednotil postup orgánů ochrany přírody při rozhodování o stanovení odchylného postupu podle zákona o ochraně přírody a krajiny při ochraně volavky popelavé z důvodu prevence závažných škod v rybářství nebo za účelem ochrany volně žijících živočichů.

Otázkou možného soudního přezkumu souhlasů vydávaných podle zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, se již několikrát zabýval Nejvyšší správní soud, potažmo jeho zvláštní senát. Jeho právní stanoviska byla v dané problematice dlouhodobě rozporná. Lze to vyčíst z několika rozhodnutí. Cílem článku je poukázat na vývoj právních postojů v dané otázce a poslední právní názor rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu.

Schválením „euronovely“ zákona o ochraně přírody a krajiny v roce 2004 byl do českého právního řádu zaveden nový institut – finanční náhrada hospodářům (vlastníkům či nájemcům zemědělské půdy, lesního pozemku nebo rybníka s chovem ryb nebo vodní drůbeže) za ztížení zemědělského nebo lesního hospodaření v důsledku omezení zohledňující zájmy ochrany přírody (tzv. újma). Újmu na území celé ČR s výjimkou území národních parků a jejich ochranných pásem poskytuje AOPK ČR. Přestože se tento ekonomicko-právní nástroj užívá již sedm let, stále dochází k vývoji v jeho aplikaci, a to zejména zpřesňováním v rámci metodického vedení MŽP (stanovisek výkladové komise ministra životního prostředí) a dále judikaturou.

Judikáty Nejvyššího správního soudu k opatřením obecné povahy jsou četné. Následující text vedle vymezení rámce soudního přezkumu opatření obecné povahy blíže rozebírá rozsudky tohoto soudu, jimiž byly zrušeny část Návštěvního řádu NP Šumava a nařízení o omezení vstupu na území národního parku Šumava, vydané podle § 64 zákona o ochraně přírody a krajiny.

Ztráta biodiverzity je v současnosti jedním z nejvýznamnějších negativních jevů, kterým se snaží lidská společnost čelit v oblasti ochrany přírody. Jedná se o celosvětový problém, který je dobře zdokumentován i ve střední a západní Evropě. Zastavit její pokles do roku 2020 je jedním z hlavních cílů Evropského společenství a prioritou všech 168 států, které ratifikovaly světovou Úmluvu o ochraně biologické rozmanitosti. Je to však nelehký úkol. Faktorů, které stojí za ztrátou biologické rozmanitosti, je celá řada a často působí velmi rozdílně. V řadě případů obecná ochrana ekosystémů nestačí k jejich záchraně bez bližšího zaměření na biologii konkrétních ohrožených druhů. Chceme-li tedy našim ohroženým druhům skutečně pomoci, musíme je lépe poznat.

Rozsáhlá krasová území jsou po stránce zoologické i na počátku třetího tisíciletí terra incognita. Vápencová krajina ukrývá nespočet jeskyní představujících extrémní životní prostředí se zcela zvláštními podmínkami, které se v průběhu dlouhých období neměnily. Umožnily tak zachování celé řady živočišných druhů, jež v povrchových ekosystémech nenajdeme.

Potápníci, vodomilové i čolci patří mezi ohrožené skupiny živočichů. Znalost jejich rozšíření, stavu populací, působících a ohrožujících vlivech je nezbytná pro zajištění vhodné péče jak o druhy samotné, tak o jejich stanoviště. Živolovné pasti jsou jednou z několika metod určených pro získávání těchto informací. Jsou založeny na lákání zvířat na návnadu a při jejich využívání se postupuje podle platné české legislativy.

Lüneburger Heide – Lüneburské vřesoviště v Dolním Sasku, SRN, první evropské velkoplošné chráněné území vyhlášené mimo vysokohoří či daleký sever, je obrazem vývoje územní ochrany přírody od ochranářských mýtů až po seriózně ekologicky zdůvodněný management. Naplňuje všechny funkce chráněných území: ochrana biodiverzity, vědecký výzkum, řízená péče, výchova a osvěta i rekreace.

Invazní nepůvodní druhy, tedy organismy lidmi úmyslně vysazené nebo neúmyslně zavlečené mimo areál rozšíření a ohrožující původní druhy, biotopy nebo ekosystémové procesy (viz rámeček na straně 27), bývají někdy považovány za druhé největší nebezpečí pro biologickou rozmanitost hned po rozpadu, poškozování a úbytku přírodního prostředí (Wilcove et al. 1998). S pokračující globalizací se problém netýká již jen izolovaných ekosystémů, jako jsou ostrovy nebo horské hřbety. Odhaduje se, že počet invazních nepůvodních druhů modelových taxonů, typů prostředí nebo částí kontinentů, u nichž máme k dispozici věrohodné údaje, se v Evropě za posledních 35 let zvýšil o 76 % (Butchart et al. 2010).

I s ohledem na to, že Stát Izrael vznikl teprve v roce 1948 a nejen první roky jeho existence poznamenaly boje za jeho udržení, snahy o absorbování nových přistěhovalců a intenzivní rozvoj zemědělství a průmyslu více než zájem o péči o přírodu a krajinu, působí dnešní údaje o územní ochraně až neuvěřitelně. Dosud bylo v Izraeli zřízeno 65 národních parků a kolem 170 přírodních rezervací. Vyhlášení dalších zhruba 50 národních parků a 200 rezervací se připravuje.

Oddělení péče o jeskyně Správy jeskyní ČR se zabývá mj. i dokumentací suťových jeskyní, které se nacházejí především v nekrasových horninách. K zajímavým objevům tohoto typu jeskyní došlo na Šumavě v jižních Čechách.

Cestovní ruch představuje v současné době významnou součást ekonomik hospodářsky vyspělých zemí. Pro jeho rozvoj jsou rozhodující tři základní podmínky – bezpečnost v dané destinaci, dostatečný fond volného času obyvatelstva a přiměřené disponibilní důchody. Podíl obyvatelstva na cestovním ruchu patří k důležitým měřítkům životní úrovně země.

Historie zoologických zahrad sahá do samých počátků lidské civilizace. Zvídavost a touha člověka objevovat a těšit se z krás přírody byly jedním z důvodů, proč člověk začal chovat různé druhy živočichů nejen pro obživu, ale i pro potěchu a poznání. Zoologické zahrady prošly dlouhým a složitým vývojem – od starověkých dvorů přes středověké zvěřince, renesanční menažerie plné živoucích kuriozit až po moderní zoologické zahrady přístupné všem občanům.