Časopis vydává Agentura ochrany přírody a krajiny ČR ve spolupráci se Správou
jeskyní ČR. V tištěné podobě vychází již od roku 1946.

cs / en

Péče o přírodu a krajinu

Ochrana přírody 5/2016 20. 12. 2016 Péče o přírodu a krajinu Tištěná verze článku v pdf

Řízené vypalování porostů

K vybraným otázkám praktické péče o chráněná území I

Autor: Pavel Pešout

Řízené vypalování porostů

Oheň byl součástí naší krajiny po mnoho tisíc let. V minulosti byl často používán při hospodaření – bezesporu ho lze považovat za nejstaršího pomocníka při správě pozemků. Dnes je úmyslné vypalování porostů u nás zakázáno. Přitom je zřejmé, že jeho využití je v některých případech odůvodnitelné. Jednoznačně u sekundárních vřesovišť, kde státní ochrana přírody potřebu pracovat s jejich cyklickým vypalováním prezentovala již v r. 1999. Proč dosud není vypalování až na experimenty využíváno a zda se tento stav změní, na to se snaží odpovědět tento příspěvek.

V našich zemích hospodáři užívali oheň při klučení lesů, ale poté zejména při udržování travních porostů. Například ještě v r. 1932 zabíraly občasně vypalované jalovcové „pasínky“ 24  % zemědělské půdy na Valašsku (Tkáčiková et. al. 2013). V souvislosti s intenzifikací zemědělství, socioekonomickými změnami a nakonec i v důsledku zákonných zákazů vypalování ustoupilo. I v dnešní době má však řízené vypalování porostů své místo mezi nástroji praktického managementu ochrany přírody. Státní ochrana přírody formulovala vypalování jako potřebný nástroj k udržení sekundárních vřesovišť v oficiální metodice již v r. 1999 (Petříček et. al. 1999), následně znovu v r. 2004 (Prausová, Sádlo 2004). Tento typ managementu je zahrnován (i když jen výjimečně) mezi opatření v plánech péče, naposledy v plánu péče CHKO Brdy (Kolektiv 2015). Jeho realizace je však dosud pouze experimentální, např. v NP Podyjí na Kraví hoře, v CHKO České středohoří, na xerotermních lokalitách v pražském regionu, v NPR Pouzdřanská step, v bývalém vojenském výcvikovém prostoru Milovice-Mladá a naposledy na lokalitě Jordán (dopadová plocha v bývalém vojenském újezdu) v CHKO Brdy (viz box).

blok13.jpg
Situace v Evropě
V řadě evropských zemí, stejně jako u nás, bylo kdysi vypalování porostů běžným nástrojem využívaným zejména ke zlepšení kvality píce a zamezení šíření dřevin. Dodnes se tradičně vypalování provádí ve Spojeném království a to převážně vřesovišť a vrchovišť. Např. ve Skotsku jsou pravidla pro vypalování porostů upravena zákonem od r. 19461). Vypalování je zde povoleno od 1. října do 15. (resp. 30.) dubna. V jiné termíny jen po povolení z důvodu ochrany přírody, výzkumu či zajištění bezpečnosti (Anonymus 2011). K povolení kompetentní Scottish Natural Heritage uvádí jako příklady důvodů pro udělení licence vytvoření podmínek pro regeneraci původních lesů výsevem, pro výzkum v souvislosti s vypalováním suchých vřesovišť a vrchovišť apod.

Řízené vypalování travních porostů, vřesovišť, ev. křovin je povoleno (za přísných podmínek) i v některých dalších evropských zemích, např. v Nizozemsku, Estonsku, Slovinsku, Francii, Španělsku, Portugalsku či Německu (Valkó et al. 2014). Převážně pozitivní zkušenosti s vypalováním vřesovišť a xerotermních trávníků na více lokalitách v Německu shrnuje Sedláček et. al. (2015).

V řadě evropských zemí je oheň dosud také častou součástí dynamiky lesů, z většiny jde o neúmyslně založené požáry. Dlouhodobě se vlivem požárů na lesní společenstva zabývá výzkum především v mediteránu, ale také v boreálních lesích. V Itálii, Řecku, na Sardinii apod. je v důsledku rozsáhlých požárů využívání vypalování přísně zakázáno. První evropské „vypalovací programy“, mj. s cílem snížit požární riziko z nadbytku suché organické hmoty, byly zahájeny v r. 1982 v Portugalsku. Úmyslné využití ohně v lesích Portugalska a Španělska ale dodnes zůstává spíše sporadické. Jiná situace je ve Francii, kde se od 90. let řízené využití požárů v lesích užívá častěji a jeho pozitivní výsledky se považují za prokázané (viz např. Botelho et. Fernandes 1999). V severských zemích se v chráněných územích využívá řízeného vypalování v boreálních lesích. Cílem je obnovení dynamiky lesa, zlepšení jeho prostorové a druhové skladby a vytváření nových biotopů (viz např. Perkiö et al. 2012, Hyvärinen 2006 ad.).  Četnými zahraničními zkušenostmi se tedy lze inspirovat.

Samec jeÁtōrky ßivorodā na vyp†lenām vżesoviÁti na dopadovā ploÁe Jord†n dva dny po po߆ru_CHKO Brdy (Bohumil FiÁer).jpgSamec ještěrky obecné na vypáleném vřesovišti na dopadové ploše Jordán dva dny po požáru.
CHKO Brdy. Foto Bohumil Fišer


Vlivy vypalování a doporučení pro ochranu přírody v ČR
Vypalování není všespásným nástrojem, ale jeho rozumné využití má v české ochraně přírody místo. Jeho využití musí být vždy jednoznačně odůvodněné, dobře plánované, pečlivě připravené, realizované za vhodných podmínek a pouze tam, kde není vhodnější jiný způsob managementu. Vypalování by mělo být realizováno vždy jen na částech určené plochy, a to až na odůvodněné výjimky především v období vegetačního klidu, kdy se téměř vyloučí poškození živočichů a podzemních částí rostlin2). V podmínkách České republiky se o využití řízených požárů uvažuje především na bezlesí.

Ł°zenā vyp†len° vżesoviÁtō jako simulace re†lnā situace pżi hasiüskām taktickām cviüen° na dopadovā ploÁe Jord†n v CHKO Brdy_18_5_2016 (Bohumil FiÁe.jpgŘízené vypálení vřesoviště jako simulace reálné situace při hasičském taktickém cvičení na dopadové ploše Jordán v CHKO Brdy dne 18. 5. 2016. Foto Bohumil Fišer

Lesy střední Evropy byly požáry ovlivňovány zřejmě v mnohem větší míře, než je dnes obecně známo. Například borové lesy na pískovcích české křídové tabule byly ovlivňovány lesními požáry během podstatné části holocénu (Novák et al. in Král, Trochta, Vrška 2012, Adámek a kol. 2015). Výskyt požárů přibližně jednou za 150–200 let zde zapříčinil dominanci borovice a potlačení klimaxových druhů: buku a smrku (Adámek a kol. 2016). Avšak z více důvodů (klimatických, technických, nedostatečná velikost vhodných ploch ad.) je využití řízených požárů v našich lesích velmi komplikované. V současnosti se pouze v Národním parku České Švýcarsko o tomto způsobu managementu vážněji diskutuje. Zejména v souvislosti s pozitivními vlivy (biologickými, ale i ekonomickými) požáru v lokalitě Havraní skála v r. 2006  (Marková a kol. 2011, Král, Trochta, Vrška 2012). V jiných chráněných územích zatím není ochranou přírody (pokud je autorovi známo) úmyslné vypalování lesních porostů zvažováno či plánováno3).

RaÁeliniÁtō cca 8 let po po߆du  s porostem brusinky a suchopžrem pochvatžm  foto Bohumil FiÁer DSC01858.jpgRašeliniště cca 8 let po požáru, s porostem brusinky a suchopýrem pochvatým.
Foto Bohumil Fišer

Vypalování lze doporučit jako možný či vhodný způsob managementu u vybraných nelesních biotopů, zejména sekundárních vřesovišť, s určitými výhradami u některých typů sekundárních trávníků, ev. u porostů vysokých ostřic a rákosin. Vypálením dosáhneme především neselektivního odstranění nadzemní biomasy vč. stařiny, která se těžko rozkládá a blokuje klíčení rostlin. U některých druhů oheň podporuje vegetativní zmlazení (podzemní části rostlin zůstávají nezasaženy) či klíčení4. Extrémní bio-topy spálenišť pak obsazují antrakofilní druhy (Sádlo 1994, Marková a kol. 2011).

V případě regenerace rozsáhlých porostů vřesu je využití vypalování na řadě lokalit vhodné. Alternativa v podobě mechanického stržení drnu až na minerální podklad je minimálně stejně účinná, avšak pro technologickou a finanční náročnost využitelná spíše na menších plochách5).  Obvyklá délka života vřesu je 15–20 let. Protože z bazálních částí již neregenerují keříky staré, je vhodné vypalování realizovat každých cca 10–15 let. Ne však častěji. V případě, kdy je vřesoviště již ve fázi degenerace s hojným výskytem náletů dřevin, je třeba zásah zařadit pouze jako jeden z kroků víceletého plánu obnovy vřesoviště, kdy budou následovat další zásahy (pastva), protože vřes bude obnovován pouze ze semenné banky a po požáru dojde k nárůstu travin. Je také nezbytné pozorně sledovat šíření třtiny křovištní a dalších invazivních druhů, výmladků dřevin a také semenáčků akátu, pokud je v dosahu zdroj diaspor.

Tżi mōs°ce po߆ru  Ifoto Bohumil FiÁer MG_1130.jpgTři měsíce po požáru. Foto Bohumil Fišer

V případě sekundárních trávníků je využití vypalování pro jejich pravidelnou údržbu problematické.Dochází při něm k druhovému ochuzení a zvýšení dominance nežádoucích druhů. Může však být uvažováno jako finančně nenáročný iniciační (asanační) zásah při obnově hospodaření na dlouhodobě neudržovaných plochách. Nebo jako doplněk v případě mozaikovitého managementu v kombinaci s jinými způsoby údržby (pastva, seč) realizovaný pro zvýšení pestrosti biotopů, nebo ve prospěch některých druhů. Zejména v případě rozsáhlejších stepních lokalit, kde jsou historické doklady o jejich občasném vypalování, je zařazení tohoto finančně nenáročného managementu na pečlivě vybraných, omezených a střídajících se plochách možné (stejné plochy by však neměly být vypalovány častěji než jednou za 10–20 let).
V některých případech je s cílem odstranění nadměrného množství stařiny či surového humusu ochranou přírody doporučováno vypalování rákosin a porostů vysokých ostřic (např. v národní přírodní památce Pastvisko u Lednice, přírodní památce Vypálenky u Moravského Písku a jinde), samozřejmě vždy s ohledem na další předměty ochrany, zejména ptáky.

Budoucnost využití řízených požárů
Dle současné legislativy je vypalování porostů v České republice zakázáno zákonem o požární ochraně, a to bez možnosti udělení výjimky. K úplnému zákazu vedla jednak četnost požárů způsobená úmyslným rozděláváním ohně v přírodě, při spalování listí a jiného organického odpadu či vypalováním stařiny (viz tabulka v elektronické publikaci článku na www.casopis.ochranaprirody.cz), a jednak opakované kampaně myslivců i ochránců přírody v osmdesátých a devadesátých letech 20. století. Rozdělávání ohně mimo vyhrazená místa je regulováno zákonem o lesích a zákonem o ochraně přírody. Spalování organických látek otevřeným ohněm limitují také zákon o ochraně ovzduší a zákon o odpadech.

Jak je však z výše uvedeného patrné, aktuální poznání odůvodňuje zavedení vypalování mezi standardní nástroje managementu chráněných území, byť spíše ojediněle využívané. Proto došlo v letošním roce k dohodě mezi Generálním ředitelstvím Hasičského záchranného sboru a AOPK ČR na vytvoření společné pracovní skupiny, která by měla připravit návrh potřebných legislativních změn a podrobnou metodiku. Metodika bude obsahovat pravidla pro řízené vypalování porostů, parametry pro výběr vhodných ploch a načasování, ochranářské plánování, postup pro zvážení možných rizik, postup pro organizaci zásahu vč. způsobu projednání a zajištění komunikace s veřejností, postup pro zajištění plochy po řízeném vypálení, navržení způsobu monitoringu a vyhodnocení atd. Metodika by měla být zpracována a veřejně odoponována dříve, než nabydou účinnosti legislativní změny. Do té doby by mělo pokračovat experimentální ověřování a vyhodnocování doporučených postupů. I po zavedení vypalování mezi standardně užívané nástroje v údržbě vybraných chráněných území je třeba věnovat zvýšené úsilí sledování jeho dopadů na biotu, zejména složení vegetace, hmyz a další skupiny živočichů a podle toho dále metodiku upřesňovat.

Tab.: Požáry přírodních porostů způsobené zakládáním ohňů a vypalováním trávy 2001 – 2015
a způsobené škody.
tab1.jpg

Poděkování:
Za připomínky k článku a sdělení zkušeností s vypalováním děkuji kolegům Lence Reiterové ze Správy NP Podyjí, Tomáši Vrškovi z VÚKOZ, Davidu Čípovi z ČSOP a Janu Horníkovi z AOPK ČR.

Poznámky:
1 V novelizovaném znění z r. 2011.
2 Na termín vypalování existují i názory preferující např. kombinaci s vypalováním v době vegetace (v předjaří či v pozdním létě), ale dostatečná data a výsledky sledování vlivu na hmyz a ev. další živočichy zatím chybí.
3 Diskuse na toto téma však probíhá, viz např. otázka požárového klimaxu v borových porostech na Dokesku (Sádlo 2010), nebo v případě porostů kleče.
4 Podrobné vyhodnocení publikovaných analýz vlivu vypalování na travinobylinná společenstva a společenstva s dominancí vřesu lze nalézt v rámci studie zpracované pro AOPK ČR pro plánování vypalování vřesovišť v CHKO Brdy (Sedláček et al. 2015).
5 Mechanické stržení drnu až na minerální podklad se s velmi dobrými účinky realizovalo např. v PR Zubří (Horník J. in litt.) a v NP Podyjí. Zde je stržení drnu prováděno od r. 1997 jednotlivě a od r. 2007 pravidelně a kromě úspěšného zmlazování drnu se takto daří likvidovat i třtinu (Reiterová L. in litt.).

Literatura:

Adámek M., Bobek P., Hadincová V., Wild J., Kopecký M., 2015. Forest fires within a temperate landscape a decadal and millennial perspective from a sandstone region in Central Europe. For. Ecol. Manage., 81–90.

Adámek M., Hadincová V., Wild J. (2016): Long-term effect of wildfires on temperate Pinus sylvestris forests: Vegetation dynamics and ecosystem resilience. Forest Ecology and Management 380 (2016) 285–295.

Anonymus (2011): The Muirburn Code. The Scottish Government. Edinburgh. 27 pp.

Botelho H. S., Fernandes P.M. (1999): Controlled burning in the Mediterranean countries of Europe. Pp. 163-170; In: Wildfire Management (Eds. G. Eftichidis, P. Balabanis, A. Ghazi). European Commission (Environment and Climate Programme)/ Algosystems.

Hamerský R., Bělohoubek J. (2003): Monitorování změn vegetace a populací ohrožených druhů (Astragalus excapus, Pulsatilla patens, Pulsatilla pratensis subsp. bohemica, Stipa sp. div., Muscari tenuiflora, Adonanthe vernalis) vlivem managementu řízeným vypalováním, kosením a pastvou území PR Holý vrch u Hlinné, NPR Oblík a PP Tobiášův vrch v CHKO České Středohoří. Ms, depon. In AOPK ČR, Praha, 23 pp.

Hyvärinen E. (2006): Green-tree retention and controlled burning in restoration and conservation of beetle diversity in boreal forests.- Dissertationes Forestales 21:1-55.

Kolektiv (2015): Plán péče o CHKO Brdy na r. 2016 – 2026. AOPK ČR. http://brdy.ochranaprirody.cz/plan-pece-o-chko-brdy

Král K., Trochta J., Vrška T. (2012): Požár a sekundární sukcese jako prostředek obnovního managementu lesů v národním parku? In Jongepierová I., Pešout P., Jongepier J.W., Prach K. (2012): Ekologická obnova v České republice. AOPK ČR, Praha, 147 pp.

Marková I., Adámek M., Antonín V., Benda P., Jurek V., Trochta J., Švejnohová A., Šteflová D. (2011): Havraní skála u Jetřichovic v Národním parku České Švýcarsko: vývoj flóry a fauny na ploše zasažené požárem. Ochrana přírody, 18–21.

Paukertová I. (2000-2003): Vliv řízeného vypalování na změny xerotermních trávníků – roční zprávy. Ms., depon in AOPK ČR, Praha.

Perkiö R., Puustinen M., Similä M. (2012): Controled burning to emulate natural forest fires. In Similä M., Junninen K. (eds.): Ecological restoration and management in boreal forests – best practices from Finland. Natural Heritage Services, Vantaa, 50 pp.

Petříček V. (ed.) et. al. (1999): Péče o chráněná území I., AOPK ČR, Praha, 452 pp.

Prausová R., Sádlo J. (2004): Vypalování. In Háková A., Klaudisová A., Sádlo J. (eds.) (2004): Zásady péče o nelesní biotopy v rámci soustavy Natura 2000. Planeta XII, 3/2004 – druhá část. MŽP, Praha, 144 pp.

Sádlo J. (1994): Život na spáleništi: antrakofyty a pyrofyty. Vesmír 73/10: 556.

Sádlo J. (2010): Pomáhat a chránit: několik přístupů k zacházení s krajinou na příkladě Budečska a Dokeska. In Vorel I., Kupka J. (eds.) (2010): Aktuální otázky ochrany krajinného rázu. ČVUT v Praze. 183 pp.

Sedláček O., Marhoul P., Dušek J. (2015): Využití řízených požárů v ochranářském managementu se zvláštním zřetelem na jeho využití při managementu bezlesí navrhované CHKO Brdy. Nepubl. studie zpracovaná pro AOPK ČR. 122 pp.    

Sedláková I., Fabšičová M., Holub P., Tůma I., Chytrý M., Záhora J. (2003): Vliv různých managementových zásahů na vegetaci vřesovišť v Národním partu Podyjí 4 . Ms, depon. In AOPK ČR Praha, 23 pp.

Tkáčiková J., Husák J., Spitzer L. (2013): Valašské louky a pastviny, dědictví našich předků. Muzejní společnost ve Valašském Meziříčí a Muzeum regionu Valašsko. 138 pp.

Valkó, O., Török, P., Deák, B., Tóthmérész, B. (2014): Review: Prospects and limitations of prescribed burning as a management tool in European grasslands, Basic and Applied Ecology 15/1: 26–33.