Pavel Pešout

Přihlížíme proměnám krajiny probíhajícím nebývalou rychlostí. Nemáme nyní na mysli mnohokrát skloňované dopady změny klimatu, ale zejména důsledky změn v užívání krajiny člověkem. Ještě před sto lety, kdy se živila zemědělstvím a lesnictvím třetina obyvatel České republiky a průměrná velikost zemědělského podniku nedosahovala ani 5 hektarů (Kučera 1994), bylo využívání krajiny v řadě ohledů intenzivnější, ale zároveň mnohem mozaikovitější. V současnosti se na obhospodařování krajiny podílí desetkrát méně lidí, industrializované zemědělské hospodaření probíhá na rozsáhlých zcelených plochách a bylo upuštěno od obhospodařování ekonomicky marginálních ploch a od tradičních forem hospodaření náročnějších na lidskou práci.

Stalo se již na Hodonínsku tradicí, že každé čtyři roky řeší orgány ochrany přírody (tj. Krajský úřad Jihomoravského kraje – odbor životního prostředí, na území národních přírodních památek pak také Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, regionální pracoviště Jižní Morava) záměr Lesů České republiky, s. p., případně dalších vlastníků lesa, použít letecký postřik insekticidu proti gradujícím chroustům maďalovým v oblasti Hodonínské a Bzenecké Doubravy (viz např.: http://www.casopis.ochranaprirody.cz/pece-o-prirodu-a-krajinu/o-nesmrtelnosti-tematu-chroust/).

Univerzitní profesor Jaromír Klika patřil mezi vědce, kteří si uvědomovali potřebu ochrany přírody a přímo se jí vedle své akademické a badatelské činnosti aktivně věnovali. I když patřil k vůdčím osobnostem poválečné československé ochrany přírody, nebyl jeho přínos pro tento obor na stránkách Ochrany přírody dosud¹ zhodnocen. U příležitosti výročí 130 let od narození J. Kliky chceme tímto příspěvkem přispět k nápravě letitého dluhu.

Loňský tzv. osmičkový rok byl významný nejen z důvodu hned několika výročí důležitých pro českou státnost, ale též pro ochranu přírody. Založení našich nejstarších pralesních rezervací Žofínského (1838) a Boubínského pralesa (1858) jsme si připomněli „Rokem českých pralesů“¹). V jejich stínu pak poněkud zůstalo výročí ustavení první tuzemské odborné státní instituce pro ochranu přírody v r. 1958. Tuto událost bychom si však měli připomínat nejen pro odvedenou práci v nesnadném období. Celková připravenost tehdejších institucí v ochraně přírody totiž pomohla po r. 1989 k prosazení razantních změn v životním prostředí a konstituování moderní legislativy a řízení ochrany přírody v České republice.

Současný systém druhové ochrany je v České republice nastaven od r. 1992 a za tu dobu se až na menší úpravy v souvislosti se vstupem do Evropské unie prakticky nezměnil. Čtvrtstoletí je dostatečně dlouhá doba k vyhodnocení jeho efektivnosti. I když uvážíme pokračující negativní vlivy, jako je opouštění krajiny, pokračující intenzifikace zemědělství, fragmentace krajiny, dopady změn klimatu ad., je zjevné, že účinnost legislativních, ekonomických a informačních nástrojů či jejich uplatňování jsou nedostatečné. Nedokážeme účinně čelit úbytku druhové diverzity.

Přes půlstoletí probíhající intenzifikace zemědělství zásadně proměnila a stále mění naši krajinu a biodiverzitu. Plošná degradace kulturní krajiny, utvářené v našich zemích po staletí, odstartovala v druhé polovině dvacátého století v důsledku znárodňování, vysídlení Sudet, kolektivizace a socializace venkova.

Existenci velké části ohrožených druhů nelze v podmínkách České republiky dlouhodobě zajistit pouze prostřednictvím soustavy chráněných území. Patří mezi ně také zvláště chráněné druhy velkých savců. Pro ochranu jejich biotopu je proto třeba zapojit dostupné nástroje ovlivňující využití krajiny; základním je územní plánování.

Druhová ochrana v České republice je tradičně založena převážně na ochraně jedinců a na ochraně omezených výskytů v chráněných územích. Dlouhodobou existenci většiny ohrožených druhů nelze pouze s využitím soustavy chráněných území zajistit a ochrana jedinců těchto druhů na ostatním území není efektivním nástrojem k zajištění dlouhodobé existence druhů v naší krajině. Mnoho let trvají snahy o legislativní změny a posun směrem k biotopové ochraně, opakovaně se tento úkol objevuje v různých koncepcích a strategiích, naposledy v aktualizované Strategii ochrany biodiverzity (2016). Potřebná legislativní změna v druhové ochraně však bude ještě dlouhá cesta. Proto je potřebné účinně využívat i nástroje obecné ochrany přírody, nastavení pozitivně stimulujících ekonomických nástrojů (především v rámci společné zemědělské politiky) a nástroje určující využití krajiny. Základním nástrojem pro regulaci využití území je proces územního plánování.

Provedením chvalozpěvu na Karla Hudce měl by býti pověřen ptačí sněm. Mnohohlasý sbor ptáků, ve kterém by nezaniklo jemné pískání maličkého králíčka obecného ani chraplavý tichý hlas mohutného dropa velkého, melodický flétnový hlas žluvy či tlukot slavíků, sbor, ve kterém by se ve fortissimech zvučným křikem ozývaly všechny jeho milované husy velké, a hlubokým zvonivým hlasem by znělo volání orla královského. Jedině tento sbor dokázal by výstižně a důstojně ocenit přínos Karla Hudce (Buček 2007).

Územní systém ekologické stability (ÚSES) představuje jeden z pilířů ochrany přírody a krajiny České republiky. Vytváření ÚSES je již od roku 1992 zakotveno v zákoně o ochraně přírody a krajiny, dokonce je výslovně označeno za veřejný zájem, na kterém se společně podílejí vlastníci pozemků, obce i stát. Legislativně je stanoveno také začlenění ÚSES v územním plánování. Jestliže má ÚSES zajišťovat vzájemné propojení přírodních i pozměněných ekosystémů, pak by se mohlo zdát, že česká ochrana přírody má v rukou nejen jedinečný nástroj k podpoře zdravé přírody a krajiny, ale také pro řešení problému fragmentace prostředí, populací a společenstev, stejně jako pro zachování či obnovu konektivity.