Časopis vydává Agentura ochrany přírody a krajiny ČR ve spolupráci se Správou jeskyní ČR a Správou NP Šumava, Krkonošského národního parku, NP Podyjí a NP České Švýcarsko. V tištěné podobě vychází již od roku 1946.
cs / en
Ochrana přírody 4/2016 — 1. 11. 2016 — Úvodem — Tištěná verze článku v pdf
Úvodem
Krajina je nezastupitelnou součástí našeho bytí, i když si to někteří uvědomí, až když ji ztrácejí. Každý z nás má někde svou „krajinu srdce“). Její vnímání je do značné míry osobní. Právě velká míra subjektivity je nejčastěji argumentem odpůrců hodnocení a ochrany krajinného rázu. Skutečnost, že řadu vazeb ke krajině sdílíme sami, nebo jen se svými blízkými, však nelze směšovat s objektivně identifikovatelnými hodnotami krajiny. Tento soubor hodnot kulturní krajiny je integrální součástí našeho obecně sdíleného přírodního a kulturního dědictví, a právě proto je ze strany společnosti předmětem pozornosti, péče a ochrany.
Vážení uživatelé krajiny,
Kulturní krajina je výsledkem dlouhodobého aktivního působení člověka, výsledkem jeho hospodářského a dalšího konání. Avšak právě ochranu kulturně historických hodnot a komponent krajiny nelze vždy dostatečně nástroji ochrany přírody zajistit. I v chráněných krajinných oblastech (příp. přírodních parcích), kde je krajina přímo předmětem ochrany, se hlavní pozornost orgánů ochrany přírody upírá především na péči o přírodní hodnoty. K běžným otázkám v rozhodovací praxi orgánů ochrany přírody patří, zda ještě v konkrétním posuzovaném případě zásahu do krajinného rázu přírodně a kulturně hodnotné krajiny jde o ochranu přírody, či by toto již měla být kompetence památkové ochrany. Je tedy třeba přivítat, že památková péče se čím dál více na krajinu zaměřuje a mj. rozvíjí v posledních dvou desetiletích institut krajinných památkových zón, jak se také můžete dočíst v tomto vydání Ochrany přírody.
V ochraně některých krajin (např. celky přírodních krajin ponechaných samovolnému vývoji či polní krajiny se soustavami hospodářských dvorů) se bude státní ochrana přírody a památkové péče převážně míjet, v naprosté většině se však oba obory potkávají. Ať již jde o krajiny se zachovalými zbytky luk, plužin a horských a podhorských struktur pasínků v Bílých Karpatech, Jeseníkách, Pošumaví či Beskydech, terapeutické krajiny v okolí významných lázeňských měst ve Slavkovském lese, o horní krajinu v Krušných horách, rybniční krajinu na Třeboňsku, viniční na Pálavě, asociativní v případě Blaníku, nebo komponovanou v Lednicko-valtickém areálu, v Babiččině či Tereziině údolí.
Každé velkoplošné zvláště chráněné území ochrany přírody a mnohá maloplošná obsahují významné kulturní hodnoty, na druhou stranu přímými součástmi stávajících kulturních památek a památkových území jsou přírodní objekty (zámecké, městské, klášterní a jiné parky a zahrady, stromy na poutních místech apod.). Věřme, že oživující se spolupráce mezi odbornými organizacemi v oboru památkové péče a ochrany přírody po čtvrtstoletí samostatné existence napomůže v jejich ochraně a v péči o ně.
Pavel Pešout