Zvláštní číslo

Ochrana přírody 2010 — 2. 8. 2010 — Zvláštní číslo

Význam cestovního ruchu pro ochranu přírody

příležitost nebo hrozba?

autoři: Ondřej Vítek, Pavel Pešout

S tím samozřejmě souvisí i reklama podporující cestovní ruch. Zobrazování přírody je pro ni zásadní, neboť je takřka synonymem pro odpočinek, který je základním kamenem CR¹. Významnou akcí se silným reklamním nábojem pro zúčastněné destinace je mezinárodní soutěž European Destination of Excellence (EDEN), jejímž cílem je zviditelnění méně známých turistických lokalit; pro rok 2010 je jejím hlavním tématem voda, v roce 2009 to byla chráněná území, 2008 místní dědictví (kdy už nešlo jen o přírodu) a 2007 venkov. To, že přírodní hodnoty hrají při výběru cíle pro rekreaci zásadní roli, je zřejmé i z přehledu nejnavštěvovanějších cílů na stránkách Agentury CzechTourism. Podle něj patřily v roce 2008 mezi 20 nejnavštěvovanějších turistických cílů v České republice kromě kulturních památek osm zoologických zahrad a jeskyně Moravského krasu.

Zájem cestovního ruchu o danou lokalitu jde ale ruku v ruce s potřebou zázemí – infrastruktury. Základem jsou silnice a parkoviště, podle charakteru destinace pak stavby pro další služby – restaurace, hotely, rozhledny, sportovní areály apod. Vyznačené trasy pro pěší i cyklisty a ve zvláště chráněných územích (ZCHÚ) naučné stezky s infopanely návštěvník považuje za samozřejmost. Protože turistika sama o sobě už dnes není dostatečným lákadlem, hledá se využití prostoru pro rekreační provozování sportů, nejlépe „adrenalinových“. Zatímco lanová centra přírodu nijak významně nenarušují, snowparky, bikeparky, golfová hřiště, jízdárny pro čtyřkolky a podobné plochy mají vliv nezanedbatelný. Deviza klidného místa pro odpočinek se tak poněkud vytrácí, z pohledu udržitelnosti CR je však třeba najít rovnováhu pro její zachování, jinak většina návštěvníků nakonec ztratí o lokalitu zájem.

Letní dětský tábor u řeky Kamenice

Fotografie Z. Patzelt

Cestovní ruch a ovlivňování vztahu veřejnosti k přírodě

Vztah veřejnosti k přírodě se utváří na základě návštěvnického prožitku. Potřebou umožnění tohoto prožitku se zabývá jeden z dalších článků tohoto čísla (Hušek J., Vítek O.: Jak na rekreaci a sport z pozice orgánu ochrany přírody a krajiny). Povědomí o místech výskytu přírodních jevů však člověk často získává ještě před návštěvou území díky již výše zmíněné reklamě (propagaci přírodních turistických destinací), publicistickým pořadům v televizi a článkům v dalších médiích. Návštěvou území se pak toto povědomí již jen upevňuje.

Vztahem k přírodě se sice honosí skoro každý, ne vždy je však tento vztah naplněn a někdy může být i negativní (např. strach z klíšťat). Návštěvnický prožitek nám přináší pocit odpočinku a relaxace, umocněný poznáním („taková pěkná měkoučká travička a jak je mokrá“, „tihle černí mravenci koušou ještě víc než ti rezaví u nás na zahradě“). Každý návštěvník je však vnímavý jinak – co do množství přebíraných informací, i co do jejich tématu. Výběr přijímaných informací lze do určité míry ovlivňovat návštěvnickou infrastrukturou (např. umístěním vyhlídky, ptačí pozorovatelny, zábradlí), o něco více pak zprostředkováním informací (např. infopanely, průvodci živí i tištění, expozice). Do podvědomí návštěvníků se dostávají např. i zvuky a vůně, díky kterým si zpětně člověk vybaví navštívené místo, když se setká se stejným vjemem znovu.

Kladný vztah k přírodě je nezbytný pro chování lidí, které je pak šetrné k životnímu prostředí. Například k odhazování odpadků v přírodě se někteří staví z pozice „stejně je tady toho spousta, ten jeden papírek to už nezhorší“, jiní opačně, např. „tu láhev musíme odnést, už se v ní utopila spousta broučků“. U obou přístupů je základem prožitek v terénu, je však vidět rozdíl v kvalitě přejímaných informací. Čím přírodnější je navštívené prostředí, tím lépe návštěvník vstřebává informace o přirozeném fungování procesů. Na základě takto vytvořeného vztahu k přírodě dokáže následně správněji vyhodnocovat důsledky svého chování i chování ostatních a případně upravovat jeho vzorce, aniž by musel být v této oblasti vzdělán. Z toho je zřejmé, že umožnit veřejnosti přístup do přírody je pro samotnou ochranu přírody v konečném důsledku lepší, než přístupu bránit. Na druhou stranu, zejména u větších skupin návštěvníků bez ochranářsky uvědomělého průvodce, hrozí riziko přejímání ne zcela správných informací či chybných interpretací procesů a vazeb, byť neúmyslných („podívejte, jak se ničí příroda kvůli penězům – první zóna národního parku, a oni tady kácí takové krásné borovice“– opakovaně odposlechnuto v NP České Švýcarsko u ploch s asanovanou nepůvodní borovicí vejmutovkou). Z tohoto pohledu je velice dobře, že se rozšiřují nabídky průvodců spolupracujících se správami chráněných území a doufejme, že o jejich služby bude zájem.

Turistické zážitky formují vztah k přírodě zejména u dětí.

Fotografie Z. Patzelt

Role správ a partnerů v destinačním managementu

Destinační management je soubor technik, nástrojů a opatření používaných při koordinovaném plánování, organizaci, komunikaci, rozhodovacím procesu a regulaci cestovního ruchu v dané destinaci. Výsledkem takového procesu jsou udržitelné a konkurenceschopné produkty cestovního ruchu, společně sdílené logo, značka kvality, společný (sdílený) informačně-rezervační systém, tvorba cenové politiky, provádění výzkumu a sběru statistických dat z oblasti cestovního ruchu, iniciace partnerství soukromého a veřejného sektoru cestovního ruchu i podpora profesních spolků, sdružení a organizací. Součástí destinačního managementu je návštěvnický management, model LAC a tzv. spektrum rekreačních příležitostí².

Má-li být destinační management úspěšný, musí být utvářen společně všemi partnery v území. Měl by vycházet z jasné a konsenzuální vize, stavět na tom, co v území existuje a vhodně využívat potenciál území a zájmy návštěvníků k rozvoji cestovního ruchu. Základními „hráči“ jsou zejména samosprávy a s nimi také podnikatelé, kteří služby pro cestovní ruch nabízejí, nebo to je alespoň jejich reálným záměrem. Cílem destinačního managementu v rukou této skupiny by mělo být zatraktivnění nabídky a zajištění toku informací o ní k potenciálním návštěvníkům jako cílové skupině. Tyto záměry však nemusejí být zcela v souladu s představami dalších držitelů různých práv v území (moderně se tato skupina nazývá nehezky nečesky „stakeholdeři“). To jsou jednak vlastníci nemovitostí bez zájmu o aktivní účast v nabídce pro cestovní ruch a pak také různé úřady a organizace s jinými zájmy.

Z výše uvedeného vyplývá, že destinačním manažerem není jedna fyzická osoba, ale vždy jde o skupinu zástupců. Charakter a zejména velikost předmětné destinace (území) předurčuje, kolik členů bude skupina mít a z jakých subjektů. Vedoucím představitelem by přitom neměl být nejsilnější hráč, ale ten, kdo má nejlepší organizační schopnosti a zkušenosti v tomto oboru a kdo je navíc ostatními členy respektován. Pro jednání s dalšími partnery je nezbytné, aby destinační manažer měl právní subjektivitu. Na jejím typu tolik nezáleží, destinačním manažerem může být stejně dobře sdružení obcí jako obecně prospěšná organizace, občanské sdružení či jiná forma neziskové organizace. Postavení státních úřadů v destinačním managementu je jasné: hájí zde zájmy státu, resp. naplňování zákonů a dalších předpisů. Z toho plyne, že role úřadů jako destinačního manažera (resp. zástupců úřadů v řídících skupinách) není zcela vhodná s ohledem na možný střet zájmů. Zatímco jako člen skupiny má jen jeden hlas z více, v řízeních má „právo veta“. Lze předpokládat, že pokud by byl zástupce úřadu v řídící skupině v silné pozici, veškeré vize a případně projekty budou předkládány již v souladu s požadavky úřadu. Nikdy však nelze zcela zaručit, že zástupce úřadu ve skupině je ve všech detailech zcela ve shodě s oficiálním stanoviskem úřadu. Proto by úřady neměly být přímo členy orgánu destinačního manažera, i když úzká spolupráce je pro dobrý výsledek takřka nezbytná. Zejména nově zavedený institut předběžné informace se zdá být v těchto případech velice dobře využitelný.

Limity využívání území pro CR

Z pozice správ chráněných území nemá žádný smysl rozvoji CR ve spravovaném území bránit (zde je podpora např. u CHKO v § 25 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů: „...Rekreační využití je přípustné, pokud nepoškozuje přírodní hodnoty CHKO“.). Úlohou úřadu je dbát na udržitelnost CR jeho usměrňováním tak, aby nebyly poškozovány přírodní a krajinné fenomény území. To lze prakticky naplňovat zejména směrováním dílčích aktivit do vhodných ploch, zpřístupňováním fenoménů vhodných k interpretaci jejich hodnot, funkcí, vazeb a přírodních procesů a podporou takových aktivit, které jsou s potřebami interpretace v souladu a jsou pro návštěvnickou veřejnost atraktivní. Správa přitom nemusí hrát aktivní roli, postačí vhodné omezování rušivých vlivů. Zdaleka nejefektivnější je preventivní práce (zejména včasná komunikace s aktéry CR), řešení následků je zpravidla konfliktní a nepopulární, navíc většinou spotřebuje mnohem více času.

Hlavním nástrojem pro regulaci CR je u národních parků i chráněných krajinných oblastí zonace. Její úspěšné a jednoduché použití však předpokládá správné vymezení, zejména upřednostnění cílového stavu před faktickým a návaznost stupňů (eliminace ostrých přechodů mezi první a třetí, resp. čtvrtou zónou). Potřeba rozvoje CR však nemůže být důvodem ke změně zonace, i když může být hlavním impulsem a nástrojem k dosažení vzájemného souhlasu. Samozřejmě vedle zonace je třeba zvažovat další nástroje (např. druhovou ochranu).

Významným nástrojem orgánů ochrany přírody je stráž přírody. Představa, že strážce je v terénu proto, aby rozdával pokuty, je dávno překonaná. Jeho podíl na sbírání údajů o přírodních fenoménech a vlivech na ně působících sice zatím běžný není, většina strážců (zejména profesionálních) však dnes hraje převážně roli preventivní (tedy osvětovou a informační), v řadě případů slouží příležitostně i jako průvodci pro organizované skupiny návštěvníků. Zejména mezi dobrovolníky je propojení funkce strážce a průvodce vhodné. Zlepšení je však třeba dosáhnout v zapojení stráže do sběru informací o vlivech návštěvnosti na stav ZCHÚ a ve vyhodnocování dat příslušnými odborníky.

Význam „ochranářských přívlastků“ pro cestovní ruch

V úvodu článku byla zmíněna atraktivita přírodních hodnot pro CR. Přírodní hodnoty turistických destinací nemusejí být veřejnosti na první pohled vždy zřejmé. Vodítkem jí mohou být kategorie chráněných území dané zákonem č. 114/1992 Sb, které jsou však srozumitelné zejména českým turistům, zahraniční klientela spolehlivě pozná spíše jen kategorii národní park. Tyto kategorie jsou zárukou toho, že přírodní složka je v území kvalitně zastoupena a cestovní kanceláře toho rády využívají při popisu destinací. Vedle národních kategorií zvláště chráněných území (ZCHÚ) existuje celá řada dalších, zejména mezinárodních značek. K těm, které jsou přímo zaměřeny na turistiku, patří již zmíněné ocenění v rámci soutěže EDEN. Relativně dlouhou historii i v českých zemích (od roku 1977) má značka biosférické rezervace, zavedená v rámci programu Člověk a biosféra (Man and the Bio­sphere – MAB) pod záštitou UNESCO. V ČR ji v současnosti má šest území a u veřejnosti je zapsaná tak silně, že se leckdo mylně domnívá, že z ní plynou mnohé přísné zákazy. Geoparky jsou příkladem velmi mladé značky (vznikla v roce 2000), která je nastavená tak, aby se podle ní mohli snadno orientovat zájemci o neživou přírodu. Podobně příznivci mokřadů mohou cestovat po územích označených značkou Ramsar-Site, která vznikla v rámci Ramsarské úmluvy na ochranu mezinárodně významných mokřadů. V této souvislosti se poněkud nešťastně jeví Seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO, který poněkud nepřehledně míchá dohromady památky přírodního a kulturního charakteru. Podobné značky zvyšují zájem o území, což se promítá do zvýšené návštěvnosti (zejména zahraničních turistů).

Uvedené značky však s výjimkou geoparků nezaručují, že jsou v území zajištěny základní služby v oblasti cestovního ruchu, natož v přijatelné kvalitě. Při úsilí o získání takové značky je tedy třeba zvážit, zda je území na zvýšený zájem návštěvníků připraveno a zda dokáže vhodně reagovat, aby nebylo intenzivním cestovním ruchem příliš poškozeno. Jediný český akreditovaný geopark – Český ráj – čeká brzy těžká zkouška v podobě hodnocení, které probíhá pravidelně v tříletém intervalu. Jeho smyslem je posoudit, zda se mu daří plnit všechny závazky, které vyhlášením přijal.

Pár slov na závěr

Mohlo by se zdát, že cestovní ruch je v našich chráněných územích řešen vhodně a dostatečně. Tomuto zdání nahrává i fakt, že mu jsou (byť pod pojmy rekreace a turistika) povinně věnovány kapitoly plánů péče o všechny kategorie ZCHÚ. Pravdou je, že výše nastíněné principy fungují jen v malém počtu území a plány péče se řízení cestovního ruchu často vyhýbají. Málokdo z aktérů CR zná pravý význam pojmu destinační management a ještě výrazně méně je subjektů, které se do něj aktivně zapojují. Důsledkem je nepřehledná situace v podnikatelských aktivitách v oblasti CR, nejednotnost přístupů i metod i zhoršené vztahy mezi správami a subjekty. Proto je nutné usilovat o sladění zájmů ochrany přírody a cestovního ruchu na všech úrovních státní správy i mimo ni prostřednictvím nevládních organizací a podílet se na potřebné osvětě a vzdělávání široké veřejnosti. Jedině tak může být odpověď na otázku položenou v názvu tohoto článku pro ochranu přírody pozitivní.

Naučné stezky – budované a nečtené

Naučné stezky nebo alespoň infopanely jsou dnes vnímány jako standardní součást ZCHÚ. V rámci AOPK ČR je snaha o závaznou jednotnou podobu panelů, stanovení optimálního poměru grafiky a textu a jednotících prvků. Na budování stezek a infopanelů jsou pravidelně vynakládány poměrně značné částky, rovněž na jejich obnovu a údržbu. V terénu se však lze setkat se zcela nejednotnou plejádou infopanelů nových, přežívajících i dožilých (po technické i obsahové stránce), leckdy navíc není ani zřejmé, jaký subjekt infopanel vytvořil. Názory odborníků na vhodný vzhled panelů (zejména množství a odbornost textů) se liší, průzkumy však dokládají, že drtivá většina návštěvníků stejně nečte celý text, pokud se vůbec u panelu zastaví. Na druhou stranu u nás oblíbená turistická hra geocaching je obdobou infopanelů a naučných stezek, informace se však k návštěvníkům území dostávají výhradně po internetu. Další podobou virtuálních infopanelů jsou tzv. „mobilní kódy“, pomocí nichž si může návštěvník vybavený mobilním telefonem se zabudovaným fotoaparátem a instalovanou čtečkou stáhnout texty i videa přímo v terénu.

Autoři pracují v Agentuře ochrany přírody a krajiny ČR

1 Do problematiky zobrazování přírody v reklamě měl čtenář našeho časopisu možnost zběžně nahlédnout v článku J. Hausenblasové Příroda v reklamě v čísle 1/2010.

2 Pásková M., Zelenka J. (2002): Cestovní ruch – výkladový slovník. MMR Praha, 60 str.

---

Domy přírody

Domy přírody je název programu AOPK ČR, jehož cílem je zřízení návštěvnických středisek v chráněných krajinných oblastech (případně u jiných významných přírodních míst). Návštěvnické středisko je místem, kde návštěvník může získat informace o chráněném území jak přímo od personálu, tak prostřednictvím interaktivní expozice, promítaných filmů, případně tištěných materiálů apod. Domy přírody pořádají akce pro návštěvníky, slouží také jako místo pro setkávání místních obyvatel. Vedle domu přírody může být na jiném místě v rámci předmětného chráněného území provozován i informační bod.

---

Současný stav stráže přírody

Stráž přírody je podle § 81 zákona č. 114/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, o ochraně přírody a krajiny, ustavována krajskými úřady a správami NP a CHKO (správy CHKO nově zajišťují strážní službu i v NPR a NPP ve své působnosti mimo CHKO). Fakticky však až dosud není strážní služba na národní úrovni koordinována, a tak existují značné rozdíly mezi jednotlivými úřady v jejím využívání. Některé správy CHKO a většina krajských úřadů vůbec tento institut při své práci nepoužívá. Největší vyspělost v tomto ohledu vykazují správy národních parků, z nichž každá má několik profesionálních strážců. Většina správ CHKO funguje podle modelu, který je přijatelný jako minimalistická varianta – jeden či dva zaměstnanci (podle velikosti spravovaného území) mají statut strážce a zároveň koordinují činnost skupiny dobrovolných strážců.

---