Výzkum a dokumentace

Ochrana přírody 2/2015 — 4. 6. 2015 — Výzkum a dokumentace — Tištěná verze článku v pdf

Červené knihy a seznamy Mezinárodní unie ochrany přírody slaví půlstoletí

Autor: Jan Plesník

Na začátku byla malířova kartotéka

Začátky červených knih a červených seznamů spadají do roku 1959, kdy tehdejší předseda Komise pro přežití druhů (SSC) nejvýznamnější nevládní ochranářské organizace – Mezinárodní unie ochrany přírody (IUCN) – plukovník Leofric Boyle začal vytvářet kartotéku ohrožených druhů (Burton 2001). Na rozdíl od všeobecně vžité představy nesouvisí barva soupisů ohrožených druhů s dopravními světly. Uvádí se, že se všestranně nadaný Sir Peter Scott (viz rámeček na této straně), který v čele komise nahradil Boyla, nechal inspirovat seznamem pohřešovaných lodí, který již více než 150 let vede známá pojišťovací společnost Llyod a který je uložen právě v červených deskách. Červené knihy a následně červené seznamy se staly obdobným přehledem druhů, o které můžeme přijít stejně jako o pojištěné lodě, pokud se jim nebudeme včas rozumným způsobem věnovat. Scott si předsevzal, že upozorní širokou veřejnost na populace rostlin a živočichů, které mohou být v blízké budoucnosti pohřešovány, jestliže na jejich záchranu a na záchranu jimi obývaného prostředí nebudou přijata rychlá a dostatečně účinná opatření.

První červená kniha celosvětově ohrožených druhů (Red Data Book) přinášela na jednotlivých kartách údaje o určitém druhu: jeho popis, rozšíření, ohrožení a bionomie (IUCN 1962–1964). Byla složena z různobarevných, volně vyjímatelných listů, takže se ani v ústředí organizace ve švýcarském Morges, resp. v Glandu nezachoval úplný výtisk. Proto bývá citována jak s různou paginací (počtem stran), tak odlišným vročením. IUCN nejnověji uznává za datum vydání první červené knihy konec roku 1964 (IUCN 2014a). Do povědomí nejširší veřejnosti na celém světě se nicméně dostalo až vydání připravené v roce 1969 ve slušném nákladu známým britským nakladatelstvím Collins, jež bylo ilustrováno zdařilými Scottovými perokresbami (Fisher et al. 1969).

 

Hodně dobrý nápad

Během 70. a 80. let 20. století se červené seznamy a knihy staly významným nástrojem, napomáhajícím stanovit priority pro konkrétní ochranářské akce a získat pozornost nejširší veřejnosti a řídících pracovníků ohledně aktuálních problémů, které souvisejí s péčí o přírodu a obecněji o životní prostředí. Koncepce červených seznamů a knih byla postupně rozšířena i na plemena hospodářských zvířat, odrůdy a kultivary kulturních plodin, rostlinná společenstva, půdy a typy biotopů, ekosystémů, využívání území či krajiny.

Až do začátku 90. let 20. století byla příprava červených seznamů a knih založena spíše na názorech jednotlivých odborníků, byť bezpochyby kvalifikovaných, než na pečlivém rozboru nezbytných údajů, ačkoliv pro hodnocení druhů byly navrženy rozmanité, často značně složité indexy. Červené seznamy jednotlivých taxonomických jednotek nebo skupin či stejných taxonů z různých zemí tak nebyly porovnatelné. Ba co víc, stávalo se, že se různí autoři na tom, do jaké míry je hodnocený druh skutečně ohrožen vyhubením nebo vyhynutím, při opakované klasifikaci vůbec neshodli. Ve snaze vyřešit uvedený problém přijala IUCN v roce 1994 nové kategorie pro zařazování druhů do červených seznamů spolu s objektivnějšími a vědecky přísnějšími kritérii. Po intenzivní diskusi a ověřování byla jejich závěrečná verze v roce 2000 schválena a oficiálně uveřejněna o rok později (IUCN 2001, Plesník & Cepáková 2003). Aktuální text kritérií a kategorií IUCN pro zařazování druhů a nižších taxonomických jednotek do červených seznamů byl publikován v roce 2012 (IUCN 2012a). Uvedený přístup umožňuje používání shodných kritérií a kategorií různými hodnotiteli, vychází z pravděpodobnostní klasifikace nebezpečí vymizení příslušného druhu, je použitelný v různých časových měřítcích a dokáže se do značné míry vypořádat s neurčitostí (Mace et al. 2008, Vié et al. 2008).

Kategorie IUCN jsou určeny kvantitativními, jasnými a odborně věrohodnými kritérii a umožňují uživatelům hodnotit stav druhu v jakékoli z pěti následujících situací:

¬  (1) pokles početnosti populace,

¬  (2) malý areál rozšíření a úbytek nebo kolísání početnosti populace,

¬  (3) nízká početnost populace a její úbytek,

¬  (4) velmi nízká početnost populace a omezený areál rozšíření

¬  (5) matematické modelování životaschopnosti populace.

Od roku 2004 jsou soupisy druhů a dalších taxonů ohrožených v celosvětovém měřítku každoročně IUCN aktualizovány a jsou zdarma dostupné na internetové adrese www.iucnredlist.org. Poslední červený seznam celosvětově ohrožených druhů a nižších taxonů sestavený IUCN vyšel v Sydney v listopadu 2014 a byl slavnostně představen na 5. světovém kongresu IUCN o národních parcích a chráněných územích: ze 74 106 hodnocených druhů bylo 37 927 (51,2 %) druhů obratlovců (IUCN 2014b). Protože pokračuje zájem vydávat červené seznamy a červené knihy ohrožených druhů v jednotlivých částech světa nebo státech, vypracovala IUCN v roce 2003 podrobný návod pro používání kategorií a kritérií pro červené seznamy na úrovni nižší, než je celosvětová. Máme na mysli kontinenty či jejich části nebo státy a jejich administrativní a geograficky vymezené jednotky (IUCN 2003, 2012b, Plesník et al. 2003b). Na základě úspěšnosti červených seznamů pro ohrožené druhy připravuje IUCN kritéria pro hodnocení stupně ohrožení ekosystémů. Měla by odrážet míru změny v jejich rozsahu, složení, struktuře a fungování. Uvedený přístup naráží na řadu problému, souvisejících s vymezením ekosystémů a vyčíslením jejich stavu, určením stupně jejich poškození, zástupnými veličinami kvantifikujícími ohrožení a prahovými hodnotami těchto veličin a se standardizací obdobného hodnocení (Rodríguez et al. 2011, Keith et al. 2013, Boitani et al. 2014). Podle posledních dostupných údajů dosud uveřejnilo celostátní seznamy ohrožených druhů 113 zemí: 70,7 % již využilo kritéria IUCN pro zařazování druhů do červených seznamů na úrovni nižší než celosvětové a 11,3 % je upravilo (Miller 2013, IUCN 2014c). Jak se dá předpokládat, nejvíce zemí publikovalo červené seznamy cévnatých rostlin (88 %), necévnatých rostlin (76 %) a obratlovců (67 %.). Naopak podstatně méně států vyhodnotilo stupeň ohrožení bezobratlých (53 %) a hub a lišejníků (jen 30 %). Platilo přitom, že čím je daná země bohatší (měřeno hrubým domácím produktem), tím více skupin organismů klasifikuje podle stupně ohrožení do červených seznamů. V Evropě publikovalo alespoň jeden celostátní seznam ohrožených druhů 89 % zemí, zatímco v Oceánii jen 13 %. Jen 36 % států má k dispozici alespoň jeden aktuální červený seznam ohrožených druhů (Bubb et al. 2009).

 

Československo a Česká republika nezůstaly pozadu

V bývalém Československu začaly červené seznamy vycházet od konce 70. let 20. století (Čeřovský et al. 1979, Holub et al. 1979, Hudec 1979, Baruš 1981, Donát & Sedláček 1982, Rybář 1984, Baruš et al. 1988, Trpák et al. 1988, Šťastný & Bejček 1992). V letech 1988–1999 byla uveřejněna edice červených knih ohrožených a vzácných druhů rostlin a živočichů Československa, resp. ČR a SR (Sedláček et al. 1988, Baruš et al. 1989, Škapec et al. 1992, Kotlaba et al. 1995, Čeřovský et al. 1999). Rozsahem i způsobem zpracování se bezpochyby řadí mezi nejzdařilejší publikace tohoto typu v celoevropském měřítku. Červený seznam ohrožených rostlinných společenstev (Moravec et al. 1995) patří mezi vůbec první soupisy fytocenóz negativně ovlivněných lidskou činností. Totéž platí i pro červený seznam hlístů (Nemathelminthes), parazitujících na vybraných druzích ryb v ČR a SR (Baruš et al. 1997). Kromě celostátních červených knih a seznamů byly vydány i publikace přibližující ohrožené rostlinné a živočišné druhy určitého kraje nebo oblasti (Kubát 1986, Chán 1999, Sedláčková & Plášek 2005, Štursa et al. 2009). Byla zpracována také červená kniha ohrožených biotopů ČR (Kučera 2005).

Od roku 1995 byly v ČR sestaveny červené seznamy využívající nové kategorie a kritéria IUCN či jejich upravené verze. Přípravou oficiálních červených seznamů pověřilo MŽP AOPK ČR. Až dosud byly uveřejněny celostátní červené seznamy všech hlavních taxonomických nebo ekologických skupin: hub, lišejníků, mechorostů, cévnatých rostlin, bezobratlých a obratlovců. Přiložená tabulka porovnává stupeň ohrožení druhů u vybraných skupin organismů v ČR, v Evropě a ve světě.

V současnosti čelí podle odborníků sestavujících červené seznamy ohrožených druhů v ČR zvýšenému nebezpečí vyhynutí nebo vyhubení plná třetina druhů (Chobot 2010). Ukazuje se ale, že čím méně druhů hodnocený taxon či ekologická/funkční skupina zahrnuje, tím je v ní patrnější jak stupeň ohrožení, tak počet vyhynulých nebo vyhubených druhů. Ze skupin s velkou druhovou bohatostí je téměř 70 % hodnocených druhů ohroženo u cévnatých rostlin. Také druhově málo početné skupiny obratlovců vykazují nadpoloviční podíl ohrožených druhů. Na první pohled příznivější situace u hub či mechorostů může ve skutečnosti odrážet spíše nedostatek aktuálních a hodnověrných údajů o hůře prozkoumaných druzích. Totéž platí i pro bezobratlé. Ostatně, zdánlivě nízký podíl ohrožených druhů u hmyzu (22 %) vypadá poněkud jinak, jestliže se podíváme podrobněji na relativně prozkoumané skupiny, jako jsou vážky (48 %), listorozí brouci (49 %), denní motýli (46 %) či vosy (Vespoidea, 47 %).

 

Červené seznamy včera, dnes a zítra

Červené seznamy ohrožených druhů nejsou nikde – s výjimkou Ukrajiny – legislativní normou, a nejsou tedy právně závazné. Představují nicméně ucelený názor na to, jak hodnotí stav cílových druhů a dalších taxonů z hlediska jejich ohrožení přední odborníci, a zůstávají tak těžko nahraditelným informačním zdrojem pro tvorbu příslušných zákonů, vyhlášek, nařízení či výnosů. Také v ČR slouží červené seznamy k připravované aktualizaci seznamu zvláště chráněných druhů, který je součástí vyhlášky č. 395/1992 Sb., v platném znění.

Zkušenosti s výběrem prioritních druhů pro ochranu opakovaně potvrzují, že čím dokonalejší a vědecky jednoznačnější jsou kritéria pro hodnocení druhů z hlediska jejich ohrožení vyhynutím nebo vyhubením, tím méně bude existovat druhů, o nichž máme k dispozici nezbytné aktuální a věrohodné údaje. Přestože je pochopitelná snaha odborníků, kteří připravovali uvedený systém hodnocení druhů, používat pro přípravu červených seznamů pouze jedinou metodiku, je nanejvýš problematické, zda vůbec může být natolik obecná, aby plně platila pro tak rozdílné taxony či ekologické skupiny, jako jsou kupř. řasy a savci. Zejména v případě bezobratlých a „nižších“ rostlin je obtížné, ne-li přímo nemožné, použít navržená kvantitativní kritéria, takže musela být pro přípravu červených seznamů ohrožených druhů ČR rozumným způsobem upravena (Plesník 2005, cf. Cardoso et al. 2011, Collen & Bőhm 2012). Kritéria pro hodnocení nebezpečí vymizení druhů na úrovni nižší než celosvětové poněkud nadhodnocují stupeň ohrožení populací vyskytujících se na okraji areálu rozšíření příslušného druhu, zejména izolovaných populací planě rostoucích rostlin, a naopak podhodnocují stav ohrožení u druhů, u nichž sice došlo k významnému poklesu početnosti, ale které přesto zůstávají poměrně běžné (Eaton et al. 2005, Abeli et al. 2009, Hayward 2009).

Soudobé ochranářské plánování je založeno na zranitelnosti a nenahraditelnosti složek biologické rozmanitosti. Obě zákonitosti postihují právě červené seznamy, a to od místního po celosvětové měřítko. Pro hodnocení vlivů na životní prostředí (EIA), přípravu a naplňování resortních strategií, koncepcí, plánů, akcí a realizaci mezinárodních mnohostranných úmluv, dohod a protokolů bychom neměli brát v úvahu jen závěrečné zařazení cílového taxonu do určité kategorie ohrožení, ale zejména údaje, které k němu vedly. Červené seznamy celosvětově ohrožených druhů připravované IUCN poskytují cenná data o ohrožení hodnoceného taxonu, ale i o jeho rozšíření a do určité míry také o jeho nárocích na prostředí. Přesto by neměly sloužit jako jediný, byť všeobecně uznávaný podklad pro určení, které druhy, biotopy nebo ekosystémové procesy bychom měli chránit přednostně.

Ačkoliv červené seznamy celosvětově ohrožených druhů nejsou dokonalé, zůstávají nejkomplexnějším vědecky podloženým zdrojem údajů o stavu druhů fauny, flóry a dalších organismů z hlediska stupně jejich ohrožení vymizením.

 

U základů moderní druhové ochrany 
stál umělec

Sir Peter Scott (1909–1989), jediný syn známého britského polárníka, který o měsíc prohrál s Norem Amudsenem boj o dosažení jižního pólu a při zpáteční cestě od nejvzdálenějšího místa na Zemi zahynul, vystudoval dějiny umění a živil se jako zručný malíř. Na letních olympijských hrách v roce 1936 získal pro Spojené království bronzovou medaili v jachtingu. I když nebyl důstojník z povolání, za 2. světové války velel skupině torpédoborců, která v Lamanšském průlivu úspěšně pronásledovala německé ponorky: všichni ostatní velitelé britských torpédoborcových konvojů byli profesionální důstojníci.

Britský polyhistor založil Světový fond na ochranu přírody a stal se jeho prvním prezidentem (WWF International, www.panda.org). Na jednom zasedání z dlouhé chvíle nakreslil dobře známé logo WWF – stylizovanou černobílou pandu velkou. Hodně času Scott věnoval svojí celoživotní lásce – vodním ptákům. Nepřekvapí proto, že inicioval vznik Mezinárodního úřadu pro výzkum vodních ptáků a mokřadů (IWRB), z něhož se v průběhu doby vyvinula další klíčová mezinárodní organizace zaměřená na péči o přírodní dědictví – Wetlands International (WI, www.wetlands.org). Z českých ochranářů s Peterem Scottem dlouhodobě spolupracoval jeden z otců moderně koncipované ochrany přírody v bývalém Československu, RNDr. Jan Čeřovský, CSc.

 

Seznam citované literatury najde zájemce 
na www.casopis.ochranaprirody.cz

 

Titulní fotografie článku:

Kůň Převalského (Equus przewalskii) zůstává čítankovým symbolem druhu, který se podařilo zachránit chovem v lidské péči. Nemalou zásluhu na tomto úspěchu má pražská zoologická zahrada.

Fota: Jan Plesník

 

V posledních dvaceti letech se stav lvů (Panthera leo) ve volné přírodě snížil o 30 %, takže dnes známou kočkovitou šelmu považujeme za v celosvětovém měřítku zranitelnou. Na snímku mladý jedinec v jihoafrické rezervaci Pilanesberg.

 

Přestože se početnost elegantně zbarvené potápivé kachny zrzohlávky rudozobé (Netta rufina) v ČR zvyšuje, je v červeném seznamu hodnocena jako ohrožená.

 

Červený seznam IUCN klasifikuje v některých případech nejen druhy, ale i poddruhy. 
Tygr malajský (Panthera tigris jacksoni) je hodnocen jako celosvětově ohrožený.

 

Pelikán kadeřavý (Pelecanus crispus) dosahuje v rozpětí křídel až tří metrů a osídluje jihovýchodní Evropu, jižní a jihozápadní Asii a severovýchodní Afriku. IUCN jej považuje v globálním měřítku za zranitelný druh.

 

Podíl kritických ohrožených, ohrožených a zranitelných druhů (v %) z celkového počtu druhů v ČR, Evropě a ve světě: stav k 1. 4. 2015, uvedeny jsou pouze skupiny, u nichž bylo hodnoceno nejméně 90 % známých druhů; naopak skupiny zahrnující méně než 150 druhů nejsou uvedeny (Plesník et al. 2003, BirdLife International 2004, Farkač et al. 2005, Kučera & Váňa 2005, Holec & Beran 2006, Temple & Terry 2007, Cox & Temple 2009, Temple & Cox 2009, Kalkman et al. 2010, Liška & Palice 2010, van Swaay et al. 2010, Bilz et al. 2011, Cuttelod et al. 2011, Freyhof & Brooks 2011, IUCN 2012, 2014, Grulich 2012, Nieto et al. 2014)

 

Začátkem 20. století přežívalo ve volné přírodě méně než 200 nosorožců indických (Rhinoceros unicornis). V současnosti ve třech asijských státech žije v důsledku účinné ochrany na 3 500 jedinců. Dalších 180 zvířat je chováno v lidské péči v zoologických zahradách celého světa.

 

Aktualizované vydání Červeného seznamu IUCN představila Mezinárodní unie ochrany přírody také na 5. světovém kongresu ochrany přírody, který proběhl v říjnu 2012 na jihokorejském ostrově Čedžu.

Fota: Jan Plesník