Ochrana přírody 5/2015 — 28. 12. 2015 — Mezinárodní ochrana přírody — Tištěná verze článku v pdf

Přírodní dědictví Tasmánie je skutečně světové

Austrálii si většina čtenářů spojuje s vyprahlou polopouští oživovanou jen občasnými stádečky klokanů, prosluněnými plážemi z bílého písku či velkoměsty, na první pohled se vším všudy přenesenými z USA. V dalších řádcích se podíváme do části Australského svazu, která se uvedené představě poněkud vymyká. Přesto si Tasmánie, ostrov u jižního pobřeží pátého kontinentu, naši pozornost bezesporu zaslouží. V následujících řádcích se o tom pokusíme čtenáře přesvědčit.

Na krásném zeleném ostrově

Ačkoliv Tasmánie vyhlíží při zběžném pohledu jako nicotný přívěsek mnohem větší australské pevniny, zabírá bez okolních menších ostrovů plochu větší než 65 000 km². Rozlohou je tak o něco menší než Česká republika a přibližně stejně velká jako Litva nebo Lotyšsko.

Přírodu nejmenšího australského svazového státu dlouhodobě utvářely dva spolu úzce související procesy. Poté, co na konci poslední doby ledové (glaciálu) před 12 000–8 000 lety zaplavil plochu mezi souší a dnešním ostrovem Bassův průliv, vedla geografická izolace Tasmánie ke vzniku četných endemických druhů a poddruhů planě rostoucích rostlin a volně žijících živočichů. Předcházející střídání dob ledových a meziledových (interglaciálů), ne nepodobné poměrům ve střední Evropě, po sobě zanechalo nesmazatelné stopy zejména v podobě hlubokých údolí ve tvaru písmene U, uzavřených mohutnými štíty a horskými plesy. Není divu, že Tasmánie, nebo jak místní obyvatelé s oblibou říkají Tass, představuje nejhornatější stát Australského svazu. I když na ostrově panují poměrně teplá léta, se skutečnými horky na pevnině se nedají ani zdaleka srovnávat. V zimě, která trvá od června do srpna, zasypává Tasmánii překvapivě mohutná sněhová nadílka a ve vnitrozemí, sužovaném vlnami chladného vzduchu sunoucími se z Jižního oceánu, pravidelně mrzne. Obrázky vačnatců bez problémů brodících se sněhem nemusejí proto pocházet vždy jen z evropských či severoamerických zoologických zahrad nebo safari parků. Příroda vytvořila na ostrově rozsáhlé travinné porosty přeměněné na úživné pastviny, pozoruhodné útesy a pláže podél pobřeží, křišťálově čistá jezera, v nichž se shlížejí skalní hřebeny, a v neposlední řadě deštné pralesy mírného pásu jižního typu, ze kterých se ale dochovaly již jen zbytky. Přestože jsme si v Evropě zvykli označovat za zelený ostrov Irsko, domovinu hrdých potomků Keltů, také Tasmánie toto pojmenování získala plným právem. Zatímco lesnatost Austrálie dosahuje jen 19 %, a to ještě za lesy musíme podle všeobecně uznávané definice FAO (Organizace OSN pro zemědělství a výživu) považovat i hustý křovinný buš, v Tasmánii pokrývají lesy téměř polovinu ostrova. A ještě jednu skutečnost musíme v této souvislosti zmínit: jen 31 % rozlohy tamějších lesních porostů vlastní soukromníci.

Kostrou chráněných území zůstává světové dědictví UNESCO

Ochrana přírody se na Tasmánii vyznačuje překvapivě dlouhou tradicí. Obdobně jako v USA vyvolala vyhlášení prvních chráněných území na ostrově iniciativa občanů, nikoli moudré kroky osvícených politiků. Již v roce 1863 se někdejší britská správa rozhodla vyčlenit podle zákona o pustinách několik různě velkých ploch, které měly zachovávat příznačný krajinný ráz a být ponechány samovolnému vývoji. V roce 1885 se první z nich, Russellovy vodopády, stala oficiálně rezervací. Do začátku 20. století bylo obdobných území v Tasmánii vyhlášeno celkem dvanáct. Austrálie si mohla dovolit převzít severoamerický model národních parků, takže první dva, Mt. Field a Freycinet, byly na ostrově zřízeny v roce 1916, tedy jen šest let po vzniku prvních evropských národních parků. A řekněme si rovnou, že v současnosti není chráněných území na ostrově zrovna málo. Poslední dostupné údaje hovoří o tom, že nejrůznější kategorie chráněných území zabírají celkem plných 40 % tasmánské souše. Zmiňovaný podíl tak představuje více než dvojnásobek cíle, stanoveného do roku 2020 Úmluvou o biologické rozmanitosti (CBD) pro všechny státy světa s výjimkou USA a Vatikánu. Mnohé země se legitimně snaží dodat přírodě a památkám na svém území globální punc jejich zařazením na seznam světového dědictví Organizace OSN pro výchovu, vědu a kulturu (UNESCO). Čím více míst, tím lépe. Austrálie zvolila – alespoň v případě tasmánské přírody – přesně opačný přístup. V roce 1982 předložila australská federální vláda UNESCO návrh na vyhlášení území, označovaného jako Tasmánská divočina, lokalitou světového dědictví – a uspěla. Po významném rozšíření v roce 1989 a opakovaném přičleňování dalších ploch dnes sestává ze sedmi národních parků a dalších tří chráněných území a tvoří tak pětinu rozlohy Tasmánie.

Již zmiňovaný národní park Mt. Field patří k nejoblíbenějším turistickým cílům ostrova. Návštěvníkům představuje deštné lesy s nejvyššími stromy světa, horské planiny prostoupené mokřady a atraktivní Russellovy a Podkovovité vodopády. Příroda národního parku Kolébkové hory a jezera svaté Kláry, zejména okolí fotogenického Holubího jezera, připomíná sytost skotských vřesovišť a alpských luk, ovšem jen do okamžiku, než přihopká klokan Bennettův (Macropus rufogriseus fruticus). Uživatelé internetu opakovaně zvolili působivý „Záliv sklenky vína“ s jemným zlatožlutým pískem v národním parku Freycinet mezi deset nejkrásnějších pláží planety.

Budoucnost Tasmánské divočiny s otazníky

Není žádným tajemstvím, že těžba a zpracování dřeva patří v Tasmánii mezi nejdůležitější hospodářská odvětví. V roce 2014 navrhla federální vláda premiéra Tonyho Abbotta, aby bylo z Tasmánské divočiny vyňato 740 km², čímž by se otevřela cesta ke kácení lesa na dané ploše. Bylo by to poprvé, kdy by byla na návrh příslušné vlády zmenšena lokalita světového dědictví v hospodářsky vyspělém státě. Výbor UNESCO pro přírodní dědictví (WHC) návrh na zasedání, konaném v červnu 2014 v katarské metropoli Dauhá, odmítl. Abbottův kabinet proto změnil taktiku: souhlasil s další existencí nezmenšeného Tasmánského dědictví, ale do nově zpracovávaného plánu péče o něj zařadil kácení stromů a těžbu nerostných surovin na 12 % jeho rozlohy ležících mimo národní parky. WHC proto v červnu 2015 v Bonnu upozornil australskou vládu na to, že se zmiňovaná činnost neslučuje s požadavky na přírodní dědictví celého lidstva. Tasmánská vláda se sice vzdala myšlenky na těžbu nerostů, ale potvrdila úmysl začít v roce 2020 na uvedené části Tasmánské divočiny s velkoplošným kácením lesa.

Vzpomínky na Gondwanu

Před 50 miliony lety byla Tasmánie součástí jednoho ze dvou tehdejších superkontinentů – Gondwany. Nepřekvapí nás, že hned celá řada taxonů vyskytujících se na ostrově má nejbližší příbuzné nikoli na australské pevnině, ale až v Jižní Americe, jižní Africe či na Novém Zélandu. Nechybějí mezi nimi ani rostliny, obývající v době, kdy Antarktida nepředstavovala mrazivou nehostinnou pustinu, právě šestý kontinent. Za všechny jmenujme alespoň vždyzelené jehličnany z čeledí nohoplodovitých (Podocarpaceae) a blahočetovitých (Araucariceae), připomínající spíše listnáče, nebo krytosemenné proteovité (Proteaceae), nápadností dobře známé návštěvníkům Jihoafrické republiky. V současnosti převládající druhy, jako jsou blahovičníky (Eucalyptus spp.) a přesličníky (Casuarina spp.), dorazily na Tasmánii o něco (v geologickém čase) později.  Izolovanost Austrálie a Tasmánie se obzvláště promítla i do značného počtu endemitů mezi živočichy. Z 11 druhů žab, které najdeme na ostrově, jsou pro australskou zoogeografickou oblast všechny endemické. Tři z nich žijí pouze na Tasmánii, přičemž zástupci z čeledi rosničkovitých (Hylidae) a paropuchovitých (Myobatrachidae) zůstávají modelovými představiteli gondwanské přírody.

Titulní fotografie článku:

Obr. 1: Vombat tasmánský (Vombatus ursinus tasmaniensis)

Fota: František Pelc