Mezinárodní ochrana přírody

Prvního ledna letošního roku byl v Bádensku­‑Würtembersku vyhlášen již 15. národní park v Německu. Se svým podílem 39% procent patří Bádensko-Würtembersko u našich sousedů k lesnatějším oblastem. Zároveň se jedná o zemi, kde je vysoký podíl obecních a soukromých lesů (38 % obecní a městské lesy, dalších 37% je v rukou 260 000 (!) soukromých vlastníků a zbylých 24 % je v rukou spolkového státu BW), ale i velká tradice soukromého vlastnictví a šetrného, konzervativního a pilného hospodaření. I proto se apelu na nutnost úspor a dodržování přísného režimu, který v rámci evropské krize zastává kancléřka Merkelová, říká poněkud posměšně „přístup švábské hospodyňky“. Tam, kde má tento pojem své kořeny se poslední tři roky intenzivně diskutovalo o nutnosti, smyslu a možnostech, jak vyhlásit národní park (NP).

Během vzmachu pronásledování nevítaných potravních konkurentů byl v roce 1926 člověkem zabit poslední puštík bělavý (Strix uralensis) na české straně Šumavy. Stalo se tak přesto, že jeho hlavní kořistí jsou myši. Tak jsme na dlouhou dobu přišli o druhou největší evropskou sovu, již potkal stejný osud jako předtím i rysa, medvěda a vlka. Může se puštík bělavý do střední Evropy ještě vrátit?

Pestrost životních forem a prostředí jakoby se v Bolívii utrhla z řetězu. Sahá od amazonských nížin po andské velehory, z dusného pralesa po dechberoucí punu. Nedostupnost mnoha unikátních oblastí zůstává skvělým nástrojem jejich ochrany. Zatím. Návštěvnost sice stoupá, ale poutníka trochu překvapí, že v řídkých příbytcích chladného altiplana zcela chybí izolace i topení. Navíc k charakteru krajiny patří prašné silnice průjezdné jen terénními vozy, a to pouze po část roku. Bolívie však nespoléhá jen na tuto přirozenou ochranu a o národní parky, rezervace a další chráněná území pečuje. Stačí nahlédnout na stránky SERNAP – Servicio Nacional de Areas Protegidas.

Čína je zemí mnoha nej. Rozlohou je sice až čtvrtá největší, ale pokud jde o počet obyvatel, jednoznačně vede a první místo zřejmě brzy obsadí, i pokud jde o absolutní velikost hospodářství vyjádřenou hrubým domácím produktem. Přímo před očima se mění z rozvojové země v planetární velmoc, protože tempo výstavby celých městských čtvrtí, dálnic a železnic nemá jinde obdobu. Zvedá se i životní úroveň obyvatel, ale ruku v ruce s tím jde zvyšující se tlak na zbývající přírodu, která samozřejmě trpí. Při naší loňské cestě do této země jsme ale měli možnost nahlédnout trošku pod pokličku zpravodajských klišé a na několika příkladech se přesvědčit, že to s tamní ochranou přírody není vždy úplně špatné.

Chráněná území v jižní a východní Africe neproslavila ani tak krása tamější krajiny, jako pestrá a stále ještě početná společenstva volně žijících živočichů. Jména jako Serengeti, Masai Mara nebo Kruger dobře znají milovníci přírody doslova po celém světě. Oblast kolem řeky Tsavo v jihovýchodní Keni představuje z tohoto pohledu výjimku. Návštěvníkům může nabídnout nezapomenutelné scenérie, doplněné překvapivě pestrou mozaikou rozmanitého prostředí. Tsavo se ale do povědomí veřejnosti dostalo také díky zvířatům, i když nejdříve ne úplně žádoucím způsobem.

Situace nosorožců ve volné přírodě je nejhorší za poslední desítky let. V Jihoafrické republice jich bylo jen za loňský rok upytlačeno víc než tisíc a desítky dalších byly zavražděny v ostatních afrických zemích. Asijští nosorožci jsou na tom podobně - i oni jsou častým terčem pytláků. Ve snahách o záchranu nosorožců se angažují i české instituce, především ZOO Dvůr Králové nad Labem.

Dva nejčastější přívlastky přidávané k názvu ostrova naznačují, že Bonaire je mnohem více než jen pouhý ostrůvek v Karibiku. Milovníky podmořského světa nenechá chladnými často používané označení, že je jedním z nejlepších míst k potápění na světě. Ještě zajímavější je skutečnost, že si získal uznávanou pověst nejekologičtějšího přístupu k ochraně přírody v celé karibské oblasti.

Česká ochrana přírody se poprvé zapojila do rozvojového projektu. Naše zkušenosti ze střední Evropy předáváme vzdálené zemi, která se rozprostírá od břehů Černého moře až po pětitisícové vrcholy Kavkazu. Sakartvelo, jak ji nazývají Gruzínci, je dosud nepříliš poškozeným přírodním klenotem, ale i jednou z nejstarších kolébek zemědělství. Právě do těchto míst směřujeme v rámci rozvojové spolupráce naši podporu.

Na mapách vydaných před rokem 1990 jej budete hledat jen s obtížemi. Pokud se vám to přece jen podaří, pravděpodobně bude chybět jeho název. Řeč je o ostrově či spíše ostrůvku Vilm, který leží nedaleko jižního pobřeží největšího německého ostrova Rujány oblíbeného cíle letních dovolenkářů z bývalého Československa.

Státy na severu Evropy se vyznačují nejen propracovaným zákonodárstvím na ochranu životního prostředí včetně péče o přírodní a krajinné dědictví, ale i citlivým vztahem většiny obyvatelstva k přírodě a opravdovým zájmem o ni. V následujících řádcích proto představíme některé zkušenosti z péče o vodní ekosystémy, získané ve dvou severských zemích – ve Finsku a v Dánsku. Nejedná se o vyčerpávající přehled problematiky, ale spíše o postřehy, z nichž některé mohou najít rozumné uplatnění i v České republice.