Časopis vydává Agentura ochrany přírody a krajiny ČR ve spolupráci se Správou jeskyní ČR a Správou NP Šumava, Krkonošského národního parku, NP Podyjí a NP České Švýcarsko. V tištěné podobě vychází již od roku 1946.
cs / en
Ochrana přírody 4/2018 — 20. 8. 2018 — Kulér-Zprávy, aktuality, zajímavosti — Tištěná verze článku v pdf
Od velké migrace k velké tlačenici končící (kompetičním) vyloučením
Jako bychom ten příběh odněkud znali. Tam, kde se vytvoří dobré podmínky, tam spěchají všichni. V takových místech pak začíná být značně husto a končí to zesilujícími negativními vztahy. Ve finále pak musí někdo z kola ven, většinou ti nejslabší. Důsledky změn potom pocítí obvykle všichni.
Tentokrát jde o události, ke kterým dochází na horách. Horské oblasti jsou známé svou obzvláštní citlivostí vůči klimatickým změnám, protože řada zdejších organismů žije na hranici svých možností. Lidská populace je naopak typická svou zesilující schopností výrazné změny prostředí vyvolávat, což bylo zaznamenáno jako Velká akcelerace (Great Acceleration) v polovině 20 století spojená s ekologickými odezvami v podobě změny hranic rozšíření nebo lokálních extinkcí. Až dosud jsme nevěděli, jestli podobně zrychlila (akcelerovala) i biotická odezva organismů. Výsledky jsou známy až teď díky rozsáhlému datovému souboru z 302 horských vrcholů v Evropě, který zahrnuje vývoj během posledních 145 let.
Na jeho základě byly prokázány dokonce dvě akcelerace změn vegetace mezi roky 1957–1966 a 2007–2016, které vyvolaly zvýšení druhové bohatosti. Zrychlení je přitom nápadně synchronizováno s globálním oteplováním. Během necelých 150 let narostla v horách evropského kontinentu masivně druhová bohatost rostlin. Přitom se jedná o celoplošný jev a ani jeden ze sledovaných horských regionů nevykazoval trend opačný. Kromě silné závislosti uvedených změn na oteplování klimatu se projevil vliv změny ve srážkové činnosti a depozice dusíku. Svůj lokální podíl sehrál i vliv turismu a pastvy.
Rychlá migrace rostlinných druhů vzhůru do vyšších nadmořských výšek není jediným důsledkem oteplování. Jen omezená skupina rostlin reaguje na změny rychle, přičemž u nových kolonizátorů převládají (funkční) znaky nížinných druhů. Celá řada druhů, jejichž počet se jen obtížně odhaduje, je ve svých odezvách (např. šíření, uchycování) pomalejší a reaguje se zpožděním. Společně s horní hranicí se mění i dolní výšková hranice rozšíření druhů, u níž už se tolik neuplatňuje vliv teploty. Dolní výšková hranice rozšíření je určována spíše biotickými interakcemi jednotlivých druhů. Tím se dostáváme k jádru věci. Novým kolonizátorům bude chvíli trvat, než vytvoří stabilní a dostatečně velké populace. Teprve potom začne být těsno a významně naroste vliv kompetičních vztahů, jejichž důsledkem budou (opožděné) lokální extinkce.
Zvyšování druhové bohatosti ve vyšších nadmořských výškách je tedy nutné chápat jako přechodný jev, který v sobě ukrývá opožděnou vlnu extinkcí (tzv. extinction debt). Pravděpodobně mu budou předcházet průběžné změny v druhových početnostech. Doba těchto změn bude záležet především na dlouhověkosti původních horských druhů, jejich schopnosti klonálního šíření a mikrobiotopové diverzitě. Primárně se jedná o faktory podporující přežívání (vysoko)horských chladnomilných druhů a zachování jejich refugií.
Po rychlém nárůstu druhové bohatosti a jeho dočasném pozastavení díky „druhové reorganizaci“ nás pravděpodobně čeká pád. Díky převládnutí kompetičních vztahů je očekáván pokles druhové bohatosti a vyšší míra extinkce, kterou budou postiženy především původní horské druhy. Celá tato kaskáda změn v evropských, a pravděpodobně i jiných pohořích je do značné míry přisuzována lidskému působení na biosféru. Důsledky budou závažné jak pro biologickou rozmanitost, tak funkčnost celého ekosystému a jeho služby, tedy i pro člověka.