Kulér-Zprávy, aktuality, zajímavosti

Ochrana přírody 4/2022 — 25. 8. 2022 — Kulér-Zprávy, aktuality, zajímavosti — Tištěná verze článku v pdf

Byla tu, není tu… bude tu?

autoři: Eliška Jílková, Blanka Kuldová

Kočka divoká

Nejmenším, nejméně prozkoumaným a zároveň nejvíce ohroženým zástupcem kočkovitých šelem v České republice je kočka divoká (Chobot & Němec, 2017). Obývá především lesní prostředí v nadmořských výškách 300–800 m n. m., kdy optimální nadmořský výška činí 400 m n. m., absolutní maximum pak 1600 m n. m. (Pospíšková, 2016). Je to zejména z důvodu doby trvání sněhové pokrývky, která by neměla přesáhnout 100 dní a být vyšší než 20 cm. Jako prostředí k životu si uvedení predátoři vybírají rozsáhlou vegetaci s jižně orientovaným členitým reliéfem, vodním tokem a bohatým porostem smíšených lesů, typicky doubravy, bučiny a jedlobučiny (Pospíšková, 2019). Vzácně mohou obývat i ostrůvkové lesy. Hlavním kritériem výběru biotopu kočkou divokou zůstává přítomnost míst odpočinku zejména mrtvého dřeva, keřových porostů nebo výklenků skal. Vyhledává člověkem nerušené oblasti s hojným výskytem drobných savců, hmyzu i plazů. Kočky divoké bývají aktivní zejména v noci, kdy opouštějí lesa a vydávají se na lov v otevřených prostranstvích. Vyhýbají se obydleným oblastem v okruhu 900 m, k cestám se většinou nepřibližují na vzdálenost menší 200 m (Klar et al., 2008). V České republice pouze 4 % území odpovídá ideálním podmínkám vhodného prostředí pro kočku divokou (Pospíšková, 2019).

Neblahý osud

Kočka divoká se na území ČR vyskytuje velmi sporadicky a doposud chybí důkaz o tom, že by se zde rozmnožovala (Jaška, 2019). Dříve osídlovala na rozsáhlém území Evropy, severní Afriky a Střední Asie. Na přelomu 18. a 19. století došlo k radikálnímu snížení její početnosti. Velký podíl na početním poklesu měly Tereziánské lesnické řády z roku 1754–1756, které podpořily přeměnu původních smíšených a listnatých lesů ve smrkové a borové monokultury (Pospíšková et al., 2013). Razantněji pak ovlivnil počty Lovecký řád Josefa II. z roku 1786, rolníkům přímo nařizující odstřel škodné zvěře včetně kočky divoké. Následkem těchto opatření musela být již začátkem 19. století považována za vzácné zvíře. V průběhu 20. století došlo k jejímu občasnému pozorování, jediným potvrzeným případem o výskytu byl však záznam z Krušných hor v roce 1952, potvrzené zástřelem.

Člověk: hlavní viník

Nepříznivé změny prostředí společně s antropogenními vlivy značně redukují místa možného výskytu kočky divoké. Zároveň se projevily i nežádoucí genetické vlivy, které se objevily v souvislosti s měnícím se prostředím (Lozano & Malo, 2012). Hlavní příčinou fyzických změn biotopu představuje těžba dřeva a přeměna přirozeného lesa v jehličnaté monokultury (Mueller et al., 2020). V rámci péče o les je pro kočky nepříznivým faktorem i odstraňování mrtvého dřeva, které jim slouží jako místo odpočinku a úkrytu. Dalším možným činitelem narušení vhodného prostředí pro druh může být i napřimování a odklánění vodních toků, jejichž přítomnost jedním z kritérií vhodného domovského okrsku. Antropogenní prvky, mezi něž patří například výstavby dálnic, silnic, železnic, měst, sídel a intenzivně obdělávané zemědělské půdy, způsobují tříštění souvislých lesních ploch. Zvýšenou úmrtnost musíme přičítat i srážkám s dopravním prostředkem na silnicích (Lozano & Malo, 2012).

Důsledkem fragmentace prostředí dochází k zamezení styku mezi jednotlivými populacemi divokých koček. Právě omezení pohybu způsobuje, že již tak málo početná skupina jedinců je ještě náchylnější k vlivu genetického driftu (Mueller et al., 2020). Dalším důsledkem je zvýšená míra příbuzenské plemenitby (inbrídingu), kterým dochází ke genetické degradaci vyšším výskytem genetických vad v populaci.

Pokus o záchranu

První pokusy o navrácení kočky divoké do naší přírody se objevily v 70. letech minulého století na území Šumavy v oblastí Královského Hvozdu, nicméně tento pokus o repatriaci skončil neúspěchem (Pospíšková, 2016). Na českou populaci pravděpodobně měli vliv i repatriovaní jedinci z Bavorsku mezi lety 1984–1993, kteří pronikali i na území ČR (Jaška, 2019). Úmluva o ochraně evropské fauny a flóry a přírodních stanovišť, známější jako Bernská úmluva a sjednaná v roce 1979, zařadila kočku divokou mezi přísně chráněné druhy. Pro nedostatek informací je v ČR tento druh hodnocen jako kriticky ohrožený až od roku 2017 (Chobot & Němec, l.c.). Nedostatek znalostí o různých aspektech bionomie kočky divoké trápí přírodovědce dodnes (Pospíšková, 2016). Až v posledních několika letech díky rozvoji techniky, zejména používání fotopastí, dochází ke zdokonalenému monitorování jedinců a tím i získání podkladů pro další výzkum a zejména ochranu. V období mezi rokem 2020 do června roku 2022 probíhá projekt „Hledáme kočku, pozor divokou“, zaměřující se na monitorování druhu na česko-slovenském pomezí, analýzu genetické rozmanitosti, míry hybridizace a odhady početnosti a populační hustoty. Nově se ochraně a výzkumu kočky divoké bude věnovat projekt EUROWILDCAT organizovaný Evropskou unií, který se soustředí na země, kde je druh nejvíce ohrožen včetně ČR, Slovenska, Rakouska, Německa a Maďarska [URL 2]. Cílem projektu je zkvalitnění údajů vytvářející základ pro další opatření, zlepšení prostředí a úrovně propojenosti krajiny, omezení mortalitu způsobenou člověkem, zajištění přežití ostrůvkovitých biotopů, zabránění hybridizace s toulavými domácími kočkami a zajištění genetické integrity, centralizování dat a v neposlední řadě práce s veřejností a osvěta.

Jakými kroky tedy můžeme zvrátit osud kočky divoké v naší přírodě?

Z důvodu nedostatku vhodného prostředí v ČR by se ochrana měla především vztahovat právě na obnovu a prevenci dalšího prostředí upřednostňovaného kočkou divokou. Obnovení smíšených lesů namísto jehličnatých monokultur společně s ponecháním padlých stromů v lese je také dalším z mozaiky změn, které vedou k rozšíření vhodného biotopu pro kočku divokou. Zejména by se tato opatření měla vztahovat na Doupovské hory, Podkrušnohoří, České středohoří, Kokořínsko, Křivoklátsko, Drahanskou vrchovinu, Chřiby, Ždánický les a Bílé Karpaty – tato místa jsou potenciálně vhodným prostředím kočky divoké (Pospíšková, 2015). Dalším důležitým bodem je propojit izolované populace. Vytvořením koridorů nebo „zelených mostů“ mezi místy výskytu, tak jako v SRN, se umožní pohyb jedinců mezi populacemi (Mueller et al., 2020). Předání nového genetického materiálu se sníží působení genetického driftu a zabrání inbrídingu. Důležitost tohoto kroku se zvyšuje hlavně z toho důvodu, že Česká i Slovenská republika jsou podle habitatového modelu migračním územím mezi západní a východní populací (Pospíšková, 2019). Aby byla migrace bezpečná, je nutno zavést v oblastech výskytu ochranné prvky zamezující zbytečnému úhynu na komunikacích, jako jsou retardéry, značky, povinnost snížit rychlost, případně výstavba mostů nebo podchodů pro volně žijícví živočichy. Podle údajů o hybridizaci s kočkou domácí se problém v Evropě nejeví jako zásadní, avšak pokud by došlo k dalšímu snížení početnosti populace, nedostupnost partnerů může vést právě ke křížení s kočkou domácí. To se stalo ve Skotsku, kde se míra hybridizace s kočkou domácí odhaduje na 88 % (Yamaguchi et al., 2015). Z tohoto důvodu by jako prevence hybridizace měla být zavedena opatření omezující pohyb zatoulaných koček, popřípadě jejich odchyt ke kastraci.    ■

 

Literatura

• Chobot, K., & Němec, M. (2017). Červený seznam ohrožených druhů České republiky Obratlovci. Příroda, 34, 159–160.
• Jaška, P. (2019). Kočka divoká po tři sta letech ve Slavkovském lese. Arnika, 1, 2–4.
• Klar, N., Fernández, N., Kramer-Schadt, S., Herrmann, M., Trinzen, M., Büttner, I., & Niemitz, C. (2008). Habitat selection models for European wildcat conservation. Biological Conservation, 141(1), 308–319. https://doi.org/10.1016/j.biocon.2007.10.004
• Lozano, J., & Malo, A. F. (2012). Conservation of the European Wildscat (Felis silvestris) in Mediterranean Environments: A Reassessment of Current Threats. In G. S. Williams (Ed.), Mediterranean Ecosystems (Issue 1, pp. 80–85). Nova Science Publishers, Inc.
• Mueller, S. A., Reiners, T. E., Steyer, K., von Thaden, A., Tiesmeyer, A., & Nowak, C. (2020). Revealing the origin of wildcat reappearance after presumed long-term absence. European Journal of Wildlife Research, 66(6). https://doi.org/10.1007/s10344-020-01433-7
• Pospíšková, J. (2015). Rozšíření kočky divoké (Felis silvestris) v ČR / geomatické modelování a ekologický přístup [Diplomová práce]. Univerzita Karlova.
• Pospíšková, J. (2016). Kočka divoká se vrací do ČR. A co dál? Ochrana přírody, 6, 28–31.
• Pospíšková, J. (2019). Projekt Mapování kočky divoké (Felis silvestris) v letech 2012–2015. Příroda, 39, 3–14.
• Pospíšková, J., Kutal, M., Bojda, M., Bufková-Daniszová, K., & Bufka, L. (2013). Nové nálezy Felis silvestris v České republice (Carnivora: Felidae) New records of Felis silvestris in the Czech Republic (Carnivora: Felidae). 147, 139–147.
• Yamaguchi, N., Kitchener, A., Driscoll, C., & Nussberger, B. (2015). Felis silvestris. The IUCN Red List of Threatened Species, 8(2), 158–159.

Internetové zdroje:

• URL 1: https://wilderness-society.org/innovative-project-to-protect-the-european-wildcat-submitted/
• URL 2: https://eurowildcat.org