Kulér-Recenze

Ochrana přírody 2/2021 — 21. 4. 2021 — Kulér-Recenze — Tištěná verze článku v pdf

Technická doporučení pro hrazení bystřin a strží

Autor: Tomáš Just, Ivana Jongepierová

Publikace představuje tradiční přístupy a objekty oboru hrazení bystřin a strží, jak se od 19. století vyvinulo jejich užívání především ke statické stabilizaci koryt a strží a k pasivaci splaveninového režimu. Po dosti stručných a obecných kapitolách úvodu, vysvětlení některých oborových pojmů a principů hrazení je v části 4 Doporučené typy objektů a konstrukcí představeno instrumentárium, sloužící technické stabilizaci koryt od pasů, prahů, stupňů a skluzů přes přehrážky a srubové konstrukce k podélným konstrukcím, od pohozů a záhozů přes dlažby k podélným zdem. Poměrně stručně jsou zmíněny soustřeďovací a usměrňovací objekty typu výhonů, vegetační a jiné prvky. Části 5 a 6 pojednávají hydrotechnické a statické aspekty. Část 7 se zabývá návrhem trasy koryta upravovaných vodních toků, část 8 je věnována využití vegetace při hrazení bystřin a strží. Část 9 předkládá seznam doporučených materiálů a dílců. Publikaci uzavírají přehled literatury, závěr a přílohy, věnované hlavně charakteristikám vhodných dřevin a doporučením směsí pro bylinný osev. 

V názvu publikace jsou uvedena technická doporučení pro hrazení bystřin a o těch se také na jejích stránkách hovoří. To je problém již ve zcela základní poloze, neboť v oblasti nakládání s vodními toky dnes nelze oddělovat technické přístupy a prvky od toho ostatního, zejména ekologického. Samotný název ani úvodní textové části pak čtenáře výslovně neupozorňují na to, že publikace vzhledem k tomuto svému základnímu omezení nemá být vnímána a užívána jako „příručka, jak nakládat s vodními toky, které lze považovat za bystřiny“. Naopak je podána tak, že právě v tomto smyslu může být uživateli přijímána. Lze se obávat, že objekty a přístupy, v publikaci popisované a zobrazované bez solidnějšího rozboru aplikačních souvislostí, zejména vazeb na aspekty morfologie a ekologického stavu vodních toků, budou některými projektanty, jimž se v rámci školního studia hlavně na stavebních fakultách nedostalo k těmto aspektům přiměřené průpravy, aplikovány rovněž bez odpovídajícího vyhodnocení vazeb a souvislostí, ke škodě vodních toků a jejich bioty. Uživatelé se však budou odvolávat na to, že takové objekty a přístupy jsou uváděny v publikaci, kterou přece vydalo Ministerstvo zemědělství... 

Lze říci, že publikace vyjadřuje inženýrskou snahu umísťovat do koryt vodních toků, případně strží, rozmanité objekty a konstrukce, převážně charakteru vzdáleného přírodě. Aplikace většiny prezentovaných přístupů a objektů však bude kolizní z hlediska morfologicko-ekologického stavu vodních toků, neboť bude znamenat především výrazná omezení přirozené tvarové a hydraulické členitosti vodních toků, vytváření koryt nepřirozených zahloubení a kapacit, eliminaci přirozených aspektů splaveninového režimu a narušení migrační prostupnosti vodních toků pro živočichy. Takto by publikace nepřekvapila, pokud by byla vyšla někdy kolem roku 1960. Z dnešního hlediska je však nedostatečně vybavena již jen v oblasti zdůvodnění, proč by se ony hrazenářské zásahy měly provádět, o nějakém uspokojivějším rámcovém vymezení cílů, k nimž by mělo mířit nakládání s vodními toky, ani nemluvě. Pokud budeme vycházet ze základních přístupů, k nimž se hlásí mimo jiné evropská směrnice o rámcích vodní politiky, totiž že chceme mít vodní toky v dobrém ekologickém stavu a představě takového stavu odpovídají primárně toky přírodní, technicky neupravené, je třeba požadavek dobrého zdůvodňování jakýchkoliv případných technických zásahů pokládat za naprosto zásadní. V přehledu použitých definic stojí, že hlavními cíli hrazení jsou „snížení energie vodního proudu a optimalizace splaveninového režimu především pomocí příčných objektů“. Ze souvislostí plyne, že optimalizací splaveninového režimu se míní jeho pasivace. Již zde zřetelně chybí vysvětlení, že toto nemohou být v dnešní době obecné cíle stavu vodních toků, nýbrž že takové cíle mohou být uplatňovány jenom v poměrně úzce vymezených úsecích nebo místech vodních toků, kde jsou pro to dostatečně pádná zdůvodnění, například v podobě nezbytnosti stabilitní či protipovodňové ochrany budov, komunikací a podobně. Naopak nepříznivé dopady zmenšování energie vodního proudu a pasivace splaveninového režimu na přirozenou dynamiku a hydromorfologický vývoj a v důsledku na ekologický stav vodních toků nejsou v publikaci rozebírány.

Již v prvním odstavci úvodu se publikace odvolává na plnění vodohospodářských, krajinotvorných a ekologických funkcí lesa. Nutno říci, že tato odvolávka je problematická. Statická stabilizace koryt a omezování splaveninového režimu nepředstavují základ podpory právě těchto funkcí lesa, aspoň jak ty jsou v dnešní době převážně chápány.   

Publikace vychází z poměrně širokého pojetí pojmu bystřina a neakcentuje rozdílné podmínky volné krajiny a zastavěných území. To umožňuje do kategorie bystřin zahrnovat dosti široký rozsah rozmanitých vodních toků. Pak se mohou vyskytnout snahy aplikovat příklady, uváděné v publikaci, v kdejakém vodním toku. Tento dojem může posilovat například část 7 Návrh úpravy trasy vodního toku, která prezentuje sestavování tras koryt vodních toků z lemniskátových nebo kružnicových oblouků. Jedná se o tradiční metody oboru technických úprav vodních toků, který sám o sobě je dnes spíše pokládán za historicky překonaný, respektive je vnímána silně omezená použitelnost jeho přístupů. V úpravách toků ovšem bylo popisované obloukové trasování  používáno tam, kde vůbec je nějaký prostor pro to, aby se trasa koryta vlnila, tedy zejména v širších, obvykle méně sklonitých nivách, v jakých se přirozeně vyvíjejí koryta meandrujících, či dokonce stabilně větvených typů. Pak je poněkud nejasná použitelnost lemniskátových či kružnicových oblouků při trasování bystřin, za které obvykle pokládáme spíše vodní toky, jež v přirozeném stavu odpovídají hydromorfologickým typům toků divočících nebo s přímými koryty.  Nejspíš i v tomto ohledu publikace doplácí na to, že se nepotkává s tématy říční morfologie. 

Publikace pojednává o bystřinách a stržích, místy však doporučuje jednat s bystřinami tak, jako by to byly strže, tedy nikoliv vodní toky s permanentním průtokem. To se projevuje hlavně ve vztahu k migrační prostupnosti pro vodní živočichy, kterou publikace odbývá zcela nedostatečně, jenom několika dílčími zmínkami. Doporučuje budovat v korytech vodních toků prahy, stupně nebo přehrážky, ale nezabývá se tím, že přinejmenším velká část vodních toků, které zde mohu být pokládány za bystřiny, má význam z hlediska ryb i jiných složek živěny, jež za různými účely migrují i do vyšších částí povodí, třeba až po horní vlásečnice vodních toků. Uživateli publikace se nedostane ani základních doporučení, jak otázky prostupnosti posuzovat a jaké vyvozovat důsledky pro případné navrhování hrazenářských opatření. Chybí zmínka o tom, že existuje cosi jako když už ne komplexně biologické, tedy alespoň ichtyologické hodnocení vodních toků. Publikace také projevuje značně zjednodušené vnímání splaveninového režimu vodního toku – prakticky se omezuje na otázky jeho pasivace a nezabývá se jím jako nezbytným projevem přirozené existence a vývoje vodního toku, včetně jeho formování okolní krajiny. Problematické je odkazování na tzv. lesotechnické meliorace, nakolik tradiční nosnou činností této disciplíny bylo provádění odvodňovacích opatření na zamokřených lesních stanovištích. Pokud se ovšem také obor tzv. lesotechnických meliorací v souladu s dnes převažujícími potřebami přeorientovává spíše na eliminaci nevhodných odvodnění, nebylo by se za co stydět, pokud by to bylo výslovně uvedeno. 

V úvodu jsou skromné zmínky o tom, že dnes se hrazení uplatní hlavně při stabilizaci úseků vodních toků, poškozených povodněmi, a při rekonstrukcích starších úprav. Rovněž jen povrchně je zmíněn trend příklonu k poddajnějším konstrukcím a nahrazování souvislejších úprav koryt soustavami pasů a prahů. Bohužel chybějí bohatší a hlubší přísliby, že také obor hrazení bystřin reaguje na současné trendy vnímání cílů v nakládání s vodními toky a pokouší se hledat aspoň jakýsi „ekologický kompromis“. 

V části 3.1 Zásady úprav potoků jsou uvedeny konstatace jako „Při úpravách potoků rovin a pahorkatin se ustálil typ lichoběžníkového koryta s hloubkou 1,20–1,50  m a se šířkou dna 0,60–1,50  m, který byl používán převážně při melioračních úpravách. V těchto podmínkách vyhovuje tento typ příčného profilu jak k převedení velkých vod, tak pro vyústění drenáže, popřípadě pro úpravu hloubky hladiny podzemní vody“. Nebo „Často se volí opevnění nepoddajné – dlažba z kamene, prefabrikátů, popřípadě dlažba betonová“. Ty nejhorší, dokonce v návrhových parametrech nepřípustně paušalizované způsoby degradace vodních toků, používané v minulosti v rámci technických úprav toků a tak zvaných meliorací, jsou takto v publikaci o hrazení bystřin předloženy bez jakéhokoliv hodnotícího komentáře a čtenář si může myslet, že je mu doporučováno, aby právě takto s vodními toky zacházel. 

Něco takového lze říct také o části 4 Doporučované typy objektů. Hlavně řada snímků, které může čtenář vnímat jako návodné vzorové ukázky, představuje bez hodnotících a kritických komentářů ekologicky problematická až vysloveně degradující řešení, jaká bychom si v přiměřeně ekologicky pojímané správě vodních toků přáli spíše nevidět. Například obrázek 4–41 nabízí příklad potoka s kynetou opevněnou plůtky z tyčoviny, aniž by zmiňoval, že blízkost přírodě tohoto typu konstrukce je falešnou legendou, druhdy odvozovanou snad od toho, že dřevěná kulatina je přírodního původu. Ve skutečnosti takto vytvářený obdélníkový příčný průřez kynety je výrazně vzdálený přírodě, opevnění po dobu své životnosti blokuje rozvoj příbřežních mělčin a navazujících ekologicky cenných partií vodního toku. Extrém představují snímky 4–45 a 4–46 v dílčí pasáži 4. 2. 6 Kamenné dlažby, které zachycují dlažbami do betonu opevněná koryta potoků v nezastavěných územích... které ani moc nevypadají jako bystřiny. Takto se to má dělat, nebo jsou tu ty snímky na odstrašení?  

V dílčí části 4. 1. 4 Skluzy se uvádí: „Sklon skluzné plochy se pohybuje v rozmezí od 1 : 4 až do 1 : 15. Skluzové objekty příliš nenarušují migrační spojitost koryta vodního toku.“  Tvrzení, že skluzová plocha v uváděném rozmezí sklonů příliš nenarušuje migrační spojitost toku, se zdá být problematickým a nepodloženým. Takové skluzy, pokud nebudou příliš dlouhé, mohou překonávat snad jen nejzdatnější plavci, rekrutující se z řad lososovitých druhů ryb. Pokud jde o skluzy, publikace nevyužila možnosti odkázat na příslušné standardy ochrany přírody a krajiny, které se těmito objekty právě z hlediska prostupnosti zabývají. 
V dílčí části 4. 1. 5 Přehrážky je ožehavá otázka migrační prostupnosti těchto objektů „ošetřena“ obrázkem 4–21, který zachycuje atypickou zděnou přehrážku s prostupem ve tvaru mostku. V popisu je představena jako „retenční přehrážka s požadavkem na zachování částečné průchodnosti koryta pro rybí obsádku“. Otvor v přehrážce na obrázku se skutečně jeví podobně prostupný, jako navazující úseky koryta, provedené v částečně přírodě blízké úpravě. Ale co je to „částečná průchodnost koryta“ a kdo by ji požadoval? Nepříjemní „ekologové“, například na správách chráněných krajinných oblastí, obvykle požadují zachování prostupnosti bez omezujících přívlastků...

Jako nedostatek lze vnímat, že ani fotografie, zachycující ucelenější pasáže úprav koryt, nemají v popisech lokaci a dataci. Hlubší zájemce takto nemá možnost navštívit některé lokality a udělat si představu o tom, jak určitá opatření vypadají a fungují po nějakém čase.

Část 4. 3 Soustřeďovací a usměrňovací objekty je ke škodě věci dost úsporná, co se týče výhonů, a příliš nevyužívá příležitostí, které právě tyto prvky dávají k posilování tvarové a hydraulické členitosti koryt a obohacování jejich stanovištní nabídky složkám bioty. Ovšem o podmínkách pro biotu vodních toků se publikace celkově příliš nezmiňuje.

Část 4. 4 Vegetační a kombinované prvky, kde by se nabízely příležitosti k hledání nějakých ekologických alespoň kompromisů, je dost úsporná, taková očekávání nenaplňuje a spíš budí dojem, že je zařazena jenom do počtu. K dojmu odtažitého vztahu k této oblasti přispívá obrazová výbava části, která se omezuje na kresbu haťového válce, převzatou z publikace z roku 1927.

Publikace nezmiňuje, že by se v hrazení bystřin a strží mohly nějak uplatňovat přírodě blízké instalace na bázi tzv. říčního dřeva (tedy nikoliv tesařské konstrukce typu stupňů a srubů, ale například kotvené části neodvětvených stromů ve funkci výhonů apod.). Přitom se lze domnívat, že i při stabilizaci koryt bystřin, pokud již ji přijmeme jako nosný cíl, by se takové aplikace mohly uplatnit.

Publikace se nezabývá některými podstatnými aspekty, které mohou být významné i jen z hlediska technické efektivnosti. Jedná se o relativně velkou pracnost a náročnost na kvalitu provedení řady z doporučovaných prvků a konstrukcí, která je podmínkou jejich funkčnosti a trvanlivosti. Jde typicky o prvky charakteru stupňů v korytě, u nichž nekvalitní provedení často vedlo k podtékání či obtékání vody. Nejsou zdůrazněna rizika špatné spolupráce tuhých konstrukcí (dlažby, stupně, přehrážky, sruboviny…) s tvárným zeminovým prostředím a v tomto ohledu zdůrazňovány přednosti konstrukcí a prvků tvárných, přizpůsobivých... jakými jsou obvykle prvky a konstrukce přírodě blízké. Třeba zkušenosti s různými objekty hrazení a úprav toků, které po čase „zůstaly viset ve vzduchu“, přitom nejsou vysloveně vzácné.

Část 5 Hydrotechnické řešení a posouzení návrhu uvádí tradiční nástroje hydrauliky otevřených koryt. Jako dost zjednodušující se jeví část 5. 2 Návrhový průtok. Závažná otázka návrhu kapacity koryta se omezuje na vyhovění zvolenému stupni ochrany okolního území. Chybí informace o tom, že takto naznačený přístup, tedy dimenzování koryt na určité velikosti povodňových průtoků, se uplatňuje zejména ve vztahu k zástavbě, zatímco v nezastavěných územích by měla mít koryta kapacitu, v první řadě odpovídající plnění jejich vodohospodářských a ekologických funkcí. Tedy většinou kapacitu přirozeně malou, podporující vybřežování větších průtoků a jejich tlumení rozlivem do okolních ploch. (Pokud tento pohled není hrazení bystřin vlastní, pak jde o podstatný systémový problém tohoto oboru.) 

Část 8 Využití vegetace při hrazení bystřin a strží zůstává, pokud jde o dřeviny, poplatná tradičním přístupům ozeleňování technicky upravených koryt vodních toků. Nějaká inspirace přirozenými břehovými a doprovodnými porosty a jejich funkcemi se zde neprojevuje. 

Část věnovaná travním a travinobylinným porostům ignoruje respektování regionality i zásady prosazované Agenturou ochrany přírody a krajiny ČR formou dvou standardů – Krajinné trávníky (SPPK C02 007) a Obnova travních porostů s využitím regionálních směsí (SPPK D 02 001). Pozitivní je sice zmínka o možnosti ponechání plochy spontánní sukcesi, ale bez jakékoliv poznámky, v jakých případech je tato metoda vhodná. Nejasná je také specifikace výsledného porostu – kdy je cílem porost dřevin, kdy květnatá louka –, s ohledem na tyto skutečnosti by se totiž směs semen měla vybírat. Nedostatečně jsou uvedeny i možné komerční směsi vzadu v příloze. Například použití druhově bohatých suchomilných směsí nemůže mít obecnou platnost (s ohledem na regionalitu i přírodní podmínky), naopak zde chybí možnost použití mnohem levnější a vhodnější druhově obohacené jetelotravní směsi. Doporučení k výsevu nezohledňují, zda se jedná o výsev  pouze travní, jetelotravní, či druhově bohaté směsi, přitom každá z těchto směsí má odlišné požadavky na půdu, živiny, hloubku výsevu i následnou údržbu. Naprosto nevhodný je požadavek na závlahu v prvních třech týdnech. Vzhledem k těmto skutečnostem nemůže být tato kapitola brána jako vhodná metodika.

V části 9 Seznam doporučených materiálů a dílců není v souvislosti s kamenivy zmíněna otázka jejich materiálové a tvarové vhodnosti pro určitá přírodní stanoviště. 

Jakkoliv se publikace jmenuje „Technická doporučení...“, jejím nedostatkem je to, že se nezabývá nejen obecnějšími otázkami morfologie a ekologického stavu vodních toků, ale nikterak se nevypořádává ani s problematikou zvláštních zájmů ochrany přírody – ochrany specifických druhů organismů, biotopů a území. Přitom typickými oblastmi bystřin jsou hory a podhůří, kde lze očekávat výrazné působení zvláštních zájmů ochrany přírody, které mají i poměrně silnou oporu v právní úpravě. Tato území jsou často součástmi chráněných krajinných oblastí či národních parků, kde budou i případné návrhy hrazenářských opatření posuzovány správami těchto území, v pozici orgánů ochrany přírody.  

Pro autory publikace by ovšem neměly být překvapením výhrady Agentury ochrany přírody a krajiny ČR k jimi doporučovaným přístupům a opatřením. V letech 2016 až 2018 byli na půdě firmy Sweco-Hydroprojekt účastni tvorby ČSN „Hrazení bystřin a strží“, kde tyto výhrady byly opakovaně uplatňovány… byť nepříliš brány v potaz.    

Shrnutí: Publikace Technická doporučení pro hrazení bystřin a strží by neměla být přijímána a užívána jako obecný návod k zacházení s vodními toky, které mohou být pokládány za bystřiny. Většina v publikaci prezentovaných objektů a konstrukcí je přírodě vzdálená a schopná poškozovat morfologický a ekologický stav vodních toků, a pokud by již měla být využívána, tak nanejvýše lokálně, ve vybraných situacích, kdy je to dobře zdůvodněno jako nevyhnutelné. 

Vodohospodářskou část této recenze, s využitím připomínek vodohospodářů regionálních pracovišť AOPK ČR, členů odborné skupiny pro vodní ekosystémy a členů komise pro rybí přechody AOPK ČR, zpracoval Tomáš Just, vodohospodář působící na regionálním pracovišti AOPK ČR Střední Čechy, předseda odborné skupiny AOPK ČR pro vodní ekosystémy. Část věnovanou travním a travinobylinným porostům, zpracovala Ivana Jongepierová, AOPK ČR. 

Text recenze je vědomě předkládán současně redakcím časopisů Ochrana přírody a Vodní hospodářství. Je určen čtenářským okruhům obou těchto časopisů, které se příliš nepřekrývají.