Ochrana přírody 4/2026 — 27. 8. 2026 — Vzpomínky a medailonky — Tištěná verze článku v pdf
Za Pavlem Kindlmannem
Dne 17. června zemřel ve věku 71 let profesor Pavel Kindlmann. Naposledy jsme se s ním rozloučili 7. července v Českých Budějovicích. Odešel výborný vědec, dlouholetý kolega a jeden z nejvytrvalejších obhájců divoké přírody, jaké jsem poznal.
Pavel byl původním vzděláním matematik. Vystudoval teoretickou kybernetiku a matematickou analýzu, ale většinu svého profesního života věnoval ekologii. Matematické myšlení dokázal využít při studiu populační dynamiky, vztahů mezi organismy i biologické rozmanitosti. Zabýval se mšicemi a jejich predátory, orchidejemi, ekologickým modelováním i ochranou velkých šelem v Himálaji. Publikoval množství odborných prací a knih a vychoval řadu studentů na Jihočeské univerzitě, Univerzitě Karlově i na zahraničních pracovištích. Dlouhá léta vedl oddělení biodiverzity v CzechGlobe, kde jsme spolu pracovali.
Pavla však nelze vystihnout výčtem publikací, funkcí a vědeckých témat. Byl především člověkem, který považoval za samozřejmé říkat nahlas to, co pokládal za pravdivé. Nezkoumal předem, zda tím někoho potěší, zda je jeho názor právě populární nebo zda mu může osobně uškodit. Někdy byl tvrdohlavý a neústupný, občas dokázal své okolí pořádně rozčílit. Právě tato neústupnost však byla mimořádně cenná ve chvílích, kdy se o ochraně přírody nerozhodovalo podle vědeckých poznatků, ale podle okamžitých politických a hospodářských zájmů.
Nejvýrazněji se to projevovalo na Šumavě. Pavel patřil po mnoho let k lidem, kteří důsledně hájili samotný smysl národního parku: ochranu přírodních procesů a prostor, v němž se příroda může vyvíjet bez lidského řízení. Do sporů o kácení, kůrovce, zonaci i podobu zákona nevstupoval jako nezúčastněný komentátor. Věnoval jim svůj čas, odbornou pověst i značnou část osobní energie. Byl ochoten znovu a znovu vysvětlovat, že odumření stromů neznamená smrt lesa a že národní park nemá být jen běžným hospodářským lesem s přísnějšími pravidly. V dobách, kdy se tato stanoviska setkávala s ostrými útoky politiků i části veřejnosti, neustoupil.
Na ochraně Šumavy jsme spolupracovali mnoho let. Ne vždy jsme se museli shodnout ve všem a Pavel ostatně nebyl člověkem, který by od ostatních očekával zdvořilý souhlas. Podstatné bylo, že jeho postoje nevycházely z osobního prospěchu ani z potřeby zalíbit se. Vycházely z přesvědčení, že vědec nemá mlčet, jestliže jsou odborné poznatky překrucovány nebo ignorovány. V tomto směru byl Pavel mimořádně zásadový a odvážný.
Asi nejzabejčenějším Pavlovým majstrštykem byl soudní spor s tehdejším senátorem Janem Velebou, který s ním absolvovala moje maličkost a Hanka Šantrůčková z Jihočeské univerzity. Po šumavské blokádě u Ptačího potoka v roce 2011 (která v červenci oslavila 15. výročí) se v médiích začala objevovat „obvinění“, že vědci podporují bezzásahovost na Šumavě, aby měli co zkoumat, a že jejich hlavní motivací jsou peníze, docentury a profesury. A senátor Veleba zmínil jmenovitě nás tři. A to si Pavel nechtěl nechat líbit! Přemluvil nás, podali jsme žalobu na ochranu osobnosti a – vyhráli jsme. Výsledkem tedy byl dopis, který nám pan senátor musel poslat s textem: Omlouvám se… za uvedení jeho jména v souvislosti s výrokem že „motivace přírodovědců rovná se peníze, docentury, profesury“. Pokud se Vám zdá, že z té věty nic neplyne (zejména o Šumavě), máte pravdu.
Měl ovšem mnohem širší život než jen vědu a veřejné spory. Miloval orchideje, hory a cestování, lezl v Alpách i Himálaji, jezdil na koni a staral se o své jihočeské hospodářství. Také v tom se projevovala jeho potřeba být přírodě nablízku, nikoli ji pouze popisovat od pracovního stolu.
Po Pavlovi zůstává významné vědecké dílo a mnoho studentů, které ovlivnil. Zůstává po něm ale také Šumava, která je díky němu alespoň o něco divočejší a lépe chráněná. Mně bude chybět jako kolega, spojenec a člověk, na jehož hlas bylo možné spoléhat právě tehdy, když nebylo snadné se ozvat. ■
- - - -
Úvodní foto.
- - - -