Vzpomínky a medailonky

Ochrana přírody 2/2026 — 30. 4. 2026 — Vzpomínky a medailonky — Tištěná verze článku v pdf

Mé vzpomínky na Tomáše Rothröckla a na minulost budoucího národního parku Podyjí

Autor: Martin Škorpík

Na Vysoké škole zemědělské v Praze na Suchdole, kde studoval zootechnický obor agronomické fakulty o tři roky výše než já meliorace, jsme se, krom jedné situace, téměř míjeli. V narážkách na své vzdělání vždy s humorem říkal, že je vystudovaný prasečkář. Pokud ale vím, jeho diplomová práce směřovala ke skupině živočichů, k níž měl po celý svůj život nejblíže – k rybám tekoucích vod.

Logika vojenských umístěnek mu zavelela prožít roční vojenskou prezenční službu v útvaru železničního vojska v Pohořelicích. Nic se neděje bez příčiny a o kauzalitě dalších dějů jeho života zřejmě rozhodl inzerát v novinách, který jej upozornil na volné místo na správě nedávno vzniklé CHKO Podyjí. Oboru ochrany přírody pak zůstal věrný po celý svůj život a práce ve státní ochraně přírody se stala i jeho největším koníčkem. Profesní začátky na Správě CHKO Podyjí v dalekém pohraničním regionu mnoho let před společenskou změnou nebyly jednoduché. S odstupem však na ně vzpomínal s humorem sobě vlastním. Přesto a snad právě proto, že většina území CHKO ležela v hraničním pásmu s Rakouskem, objevovaly se záměry velkých stavebních akcí, jež by trvale degradovaly přírodní hodnotu území. Dvou- a později tříčlenný tým Správy CHKO s mizivými pravomocemi tak oddaloval a komplikoval schválení výstavby velkých kasáren, střelnice pro pohraničníky, velkoskladu kulatiny nebo sídliště pro dvacet tisíc obyvatel na (dosud) nejzachovalejším vřesovišti Kraví hora u Znojma.

Tomáš Rothröckl na rybářské výpravě. Foto Jan Dušek

Neustálý psychický tlak, beznaděj vyplývající z místních poměrů, potřeba profesně se posunout, ale i Tomášova pražská identita zřejmě vyústily v rozhodnutí změnit zaměstnavatele. Na dalších pět let zakotvil ve Státním ústavu památkové péče a ochrany přírody, kam nastoupil v roce 1985 do oddělení velkoplošných chráněných území. Když jsem po dvouleté přestávce v roce 1987 zabydlel jeho mládenecký pokojík na státním zámku ve Vranově nad Dyjí, personál správy zámku i sezónní průvodci vzpomínali na Tomáše jako na velikou osobnost a zjevně jim chyběl. Na SÚPPOP řešil referentsky náročnou agendu velkých liniových staveb. Projevil zde zjevný talent, rychle se orientoval v právních otázkách a uplatnil své diplomatické schopnosti. Učil se rychle, ale zároveň byl zavalen prací. Nikdy nezapomenu na jeho telefonáty do Znojma, obvykle po třiadvacáté hodině, kdy ještě úřadoval v kanceláři a potřeboval na chvilku vydechnout.

Rychlé společenské změny, vznik resortu životního prostředí, Českého ústavu ochrany přírody a odloučení ochrany přírody od památkové péče, to byl rok 1990. Tomáš se stal zástupcem vedoucího odboru velkoplošných chráněných území na právě vzniklém ČÚOP. V té době již ze své praxe disponoval dlouhou řadou kontaktů po celém Česku, výjimečnými schopnostmi při složitých vyjednáváních a obrovským rozhledem. Svou zálibu v otázkách práva životního prostředí završil postgraduálním studiem na Právnické fakultě UK. Až do konce svých dnů byl Tomáš členem redakční rady vědeckého časopisu České právo životního prostředí. Na poli legislativy bych připomněl ještě jednu jeho zásluhu, kterou pokládám za tu z nejdůležitějších. Při tvorbě zákona č. 114/1992, o ochraně přírody a krajiny, nekompromisně propagoval princip, který jsme v nově vzniklých národních parcích pokládali za klíčový. Osud přírody v těchto územích závisel na podmínce, aby národní parky měly na svém území právo hospodařit na lesním půdním fondu. I po letech se stále silněji prokazuje, jak klíčové pro budoucnost národních parků a ochrany přírody v Česku bylo naplnění této ideje. 

Již v roce 1988 byla ve vládě České socialistické republiky schválena koncepce rozvoje chráněných území, která počítala se vznikem národních parků na Šumavě, v Hrubém Jeseníku, na Křivoklátsku. Zřejmě díky Tomášovým diplomatickým schopnostem se na poslední chvíli ve výčtu území objevilo i Podyjí, ale na okolnosti, jak k tomu došlo, se ho už bohužel nezeptám. Před dvěma lety jsme si slibovali, že se jako pamětníci pustíme do odhalování subrecentní historie ochrany přírody konce osmdesátých let, protože pamětníci odcházejí. Že budeme pátrat v osobních i oficiálních archívech a poskládáme sled událostí. Teď můžu jen litovat, že ani on už se se mnou o své vzpomínky nepodělí. 

Rok 1990 byl naplněn dnes již těžko představitelnými událostmi a akcemi. Tak se stalo, že František Urban, vedoucí odboru ochrany přírody vznikajícího Ministerstva životního prostředí ČR, jmenoval Tomáše Rothröckla budoucím ředitelem NP Podyjí. Ten své příští pracoviště začal svědomitě zahrnovat zajímavými vizemi a nápady. Již v dubnu 1990 se ženijní složka vojsk Pohraniční stráže Ministerstva vnitra téměř beze zbytku „postarala“ o národem nenáviděné ženijně-technické zátarasy, tzv. dráty. Tomáš si uvědomil společensko-historický kontext a dopisem ministru vnitra Richardu Sacherovi zabránil na poslední chvíli likvidaci úseku u Čížova, který si dnes turisté připomínají jako památník železné opony.

Před vznikem NP bylo třeba, v mezích možností tehdejší mapové kultury, vymezit hranice národního parku a jeho ochranného pásma. S předstihem, už těsně po společenských změnách, se též ozval Klub českých turistů s požadavkem společného zamyšlení se nad sítí budoucích pěších stezek v národním parku. Tomáš dosti nekompromisně trval na redukci vstupu do jádrového území s ohledem na poslání národního parku. Poměrně rychle jsme však našli společnou řeč a vedení KČT naše zásady pochopilo. Překážky vyhlášení NP se nečekaně objevily na jaře 1991 na straně Ministerstva národní obrany. Vzhledem k tomu, že v našem územním vymezení ochranného pásma NP se ocitla i vojenská střelnice v Mašovicích, stanovisko MNO bylo jednoznačné – NP Podyjí nesmí být vyhlášen! Tomáš s humorem komentoval svou účast při vypjatém jednání na MNO, které bylo svoláno k tomuto problému. Vznik NP Podyjí tak prý byl zachráněn, protože oba přítomní páni ministři Ivan Dejmal i Luboš Dobrovský se dobře znali jako bývalí disidenti a zaměstnanci firmy, pro kterou umývali okna. Ministr Dejmal vznesl požadavek, ministr Dobrovský rázně zavelel a vzniku NP Podyjí už nic nebránilo.

V květnu 1989 se nám podařilo navázat poloilegální kontakty s rakouskými kolegy z nevládní organizace Iniciativa za záchranu Podyjí. Rychle jsme pochopili, že jejich cíle jsou totožné s našimi, a domluvili jsme se na vizi bilaterálního národního parku Podyjí – Thayatal. Tomášovi se podařilo do jednání zapojit Krajský národní výbor v Brně a představa společné ochrany údolí Dyje a rozvoje přeshraniční spolupráce se tak dostala do vznikajícího územního plánu velkého územního celku Podyjí. To byl na předrevoluční poměry slušný výkon. NP Thayatal se podařilo vyhlásit v roce 2000, devět let po NP Podyjí. Důležitou roli tu sehrál tlak nám spřízněných nevládních struktur i příklad již existujícího NP Podyjí. Tomáš si uvědomoval, že podpora společné územní ochrany přírody spícího regionu Dolního Rakouska a zapadlého jihozápadního cípu Moravy může mít obrovský kulturně-civilizační potenciál. Naše společné aktivity mohou posloužit jako příklad i dalším regionům.

Naplněním této vize přeshraniční ochrany přírody byla společná kandidatura a propůjčení Diplomu Rady Evropy, zapojení do struktury EUROPARC Federation a uznání statutu IUCN v kategorii II pro obě součásti bilaterálního území. Tomáš celkem přirozeně zakotvil i v mezinárodních strukturách. V letech 2006–2009 vykonával funkci prezidenta národní sekce EUROPARC Federation.

Těžištěm jeho činnosti však zůstala národní úroveň. Z mnoha jeho aktivit bych vyzdvihnul proces tvorby a schvalování velice důležité novely zákona o ochraně přírody a krajiny, která se týkala změn v činnosti národních parků. V nelehkých časech státní ochrany přírody v roce 2014 se zapojil do iniciativy vedoucí ke vzniku Fóra ochrany přírody. Tomáš měl úzké vazby s vedením správ všech národních parků v Česku. Snaha o lepší horizontální propojení, výměnu informací, zkušeností a lepší spolupráci vyústila v založení Asociace národních parků České republiky v roce 2024.

Nikdy se nestavěl do role biologa, ale uvědomoval si, že územní ochranu přírody a vlastně celý obor je třeba stavět na přírodovědných základech. Proces ochrany přírody začíná u výzkumu a dokumentace hodnot neživé i živé přírody a monitoringu k zachycení trendů. V půlstoletí prakticky nezkoumaném území NP Podyjí proto dostali příležitost všichni přírodovědci, kteří projevili zájem, od amatérských badatelů po veličiny formátu Vojena Ložka. Tomáš důsledně prosazoval vznik vědeckého časopisu zaměřeného na publikaci článků z NP Podyjí a blízkého regionu. Přiznávám, že jsem této myšlence dlouho nevěřil a obával se, že témata z přírodních i společenských věd se brzy vyčerpají. Jeho vize se však naplnila i tentokrát a periodikum Thayensia existuje dodnes.

Tomáš se ocitnul ve správný čas na správných místech. Zažil a osobně ovlivňoval přerod systému státní ochrany přírody v Česku. Na situace a výzvy, které začátkem devadesátých let přicházely, nebylo možné se připravit, neexistovaly předchozí příklady. Při složitých jednáních jsem obdivoval jeho schopnost zachovat klid a věcně argumentovat. Vím ale, že byl v jádru velmi emotivní. Byl ředitelem Správy národního parku Podyjí neuvěřitelných 33 roků a možná se ty stovky vypjatých jednání a stresujících situací podepsaly na jeho zdraví.

Historie si jej zřejmě bude pamatovat především jako zakladatele NP Podyjí, který dokázal zviditelnit na národní i mezinárodní úrovni. Mně zůstávají v mysli třeba společné diskuze o československé rockové scéně sedmdesátých let. Každý z jeho mnoha přátel si s sebou nese originální vzpomínku na jeho široce rozprostřenou uměleckou duši. Jeho náhlý a neokázalý odchod ale způsobil všem zainteresovaným lidem jizvu velikosti dyjského údolí, která se hned tak nezacelí. Čest jeho památce.    ■

- - - -

Úvodní foto: Tomáš Rothröckl. Foto Jan Dušek