Kulér-Medailonky

Ochrana přírody 4/2022 — 25. 8. 2022 — Kulér-Medailonky — Tištěná verze článku v pdf

Všestranný Pavel Kovář slaví sedmdesátiny

autoři: Jan Plesník, František Pojer

Mezi obdobné respektované osobnosti se řadí i čerstvý sedmdesátník, prof. RNDr. Pavel Kovář, CSc. Uznávaný je totiž nejen jako pečlivý badatel působící hned v několika oborech a zkušený univerzitní pedagog, ale i jako neúnavný organizátor (dnes by se spíše řeklo manažer), úspěšný popularizátor a v neposlední řadě také šikovný publicista s nepopiratelnými uměleckými sklony.

Se sběrači limbových oříšků v Sajanských horách na Sibiři v roce 1978. Foto archiv Pavla Kováře

V úloze prezidenta mezinárodního festivalu Ekofilm s moderátorem Martinem Stropnickým.

Ale začněme od začátku, přesněji řečeno od železnice. Pavel Kovář se narodil 1. června 1950 v železničářské rodině: s dráhou spojil svůj osud jeho tatínek i oba dědové. Část dětství proto prožil v historické nádražní budově v Ústí nad Orlicí a vzpomínky na ně vtělil do půvabné knížky Koleje vpředu, koleje vzadu (dům, který nosím v sobě), laskavým vyprávěním připomínající příběhy chlapeckých hrdinů Marka Twaina. Když dovršil první dekádu životaběhu, přestěhovala se rodina do jiného významného železničního uzlu – České Třebové. A právě na tamější střední škole se rozhodlo o tom, že na rozdíl od Miloše Hrmy, hrdiny kultovní novely Bohumila Hrabala, nebude pokračovat v rodinné tradici. A důvod? Učarovaly mu přírodní vědy, zejména botanika. Zamířil proto do matičky stověžaté na Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy, na níž ukončil v roce 1975 studium vysněného oboru obhajobou diplomové práce o nivě Polabí u Chvaletic, kde tehdy končila těžba pyritových břidlic a naplno se rozběhla výstavba velké uhelné elektrárny. Po promoci nastoupil jubilant do Ústavu krajinné ekologie ČSAV, v té době ještě sídlícího v Průhonicích a vedeného výraznou personou, Emilem Hadačem. V něm se mj. zabýval promítnutím geobotanických map do územního plánování a atmosférickou depozicí látek znečišťujících prostředí v rozmanitých typech vegetace a jejich následným pronikáním do potravních řetězců. Deset let po promoci řečeno sportovní terminologií podepsal přestupní lístky do jiného pracoviště ČSAV sídlícího rovněž v poklidné obci u Prahy. V Botanickém ústavu se věnoval výzkumu synantropní vegetace, především vztahu plodina–plevel.

Po sametové revoluci se začala v Kovářově životě psát úplně nová kapitola. Kolegyně z katedry botaniky PřF UK jej oslovily, zda by na tomto pracovišti nepomohl rozvinout geobotaniku, která se od začátku normalizace zrovna netěšila přízni mocných. Dnes můžeme říci, že se mu nelehký úkol, anglofilové by řekli výzvu, podařilo splnit. Poté, co řídil od začátku tisíciletí celou katedru, působil následně dvě funkční období (2003–2009) jako děkan Přírodovědecké fakulty UK. Díky vyhlášené pracovitosti, přímé cílevědomosti, v naší době nečekané otevřenosti a výjimečné schopnosti jednat s lidmi, ať už jsou jejich úmysly jakékoli, převedl jednu z největších fakult nejstarší univerzity v Evropě na sever od Alp a na východ od Rýna přes rozbouřené vody změn, vyvolaných mj. zaváděním hodnocení vědecké a pedagogické práce, grantového systému nebo nového vysokoškolského zákona. Při tom všem nezanevřel ani na vědu, ani na výuku. Mimořádné oblibě mezi posluchači se těší Pavlovy terénní exkurze, představující skutečný zážitek. Jeho posedlost bádáním dokládá výstižně skutečnost vzpomínaná bývalou předsedkyní Akademie věd ČR Helenou Illnerovou, že se na svatební cestě s manželkou Marcelou věnoval výzkumu vlivu mravenců na luční vegetaci Slovenského rudohoří. Poznatky z terénních výzkumů vtělil do více než 150 prací otištěných v mezinárodních časopisech, recenzovaných sbornících či monografiích.

Vědecká, pedagogická, popularizační a organizační činnost pana profesora se neomezuje výlučně na geobotaniku. Nejen výzkum dopadu modelových polutantů na vegetaci, ale i víceoborové šetření rudních a struskopopílkových odkališť můžeme bez obav označit za cennou environmentalistiku. Skutečně holistické vnímání světa kolem nás jej přivedlo k ekosystémové a zejména krajinné ekologii, v nichž se rovněž vyprofiloval jako výrazná osobnost. V roce 2000 spoluzakládal Českou společnost pro ekologii krajiny, fungující současně jako národní odnož Mezinárodní společnosti pro ekologii krajiny (International Association of Landscape Ecology, IALE), a zpočátku ji řídil. Odtud byl jen malý krůček ke vzniku vědeckého časopisu Journal of Landscape Ecology, v němž nejdříve působil jako šéfredaktor a dodnes je jedním z kmenových autorů.

Jestliže chceme jen letmo představit košatou osobnost, kterou Pavel Kovář bezpochyby je, nemůžeme opomenout, že je mimořádně činný písmem. Za suchým číslem více než 450 popularizačních příspěvků se skrývají nejrůznější články včetně recenzí, rozhovorů a textů k jubileím. Ale naštěstí pro nás, čtenáře, nezůstalo jen u časopiseckých statí. Vždyť desítka jeho prozaických děl přibližuje nejčastěji formou rozhovorů nedávné milníky ve vývoji československé, resp. české vědy: nicméně nechybějí ani zmiňované milé vzpomínky na dětství, půvabná knížka hned několika literárních žánrů nebo střídmé líčení nelehkého osudu české menšiny v rumunském Banátu. Svět nepřišel ani o básníka Kováře. Sbírky Mouchy v síťovce nebo Radost z chůze určitě stojí za přečtení, a to nejedno.

Čas je velký

a doba

… hodná, malá…

Je čas na díky,

že nesplacené dluhy

ponechává?

Současný stav a budoucnost přírody a krajiny v naší zemi nebyly Pavlu Kovářovi nikdy lhostejné. Krátce po maturitní zkoušce uveřejnil z podnětu Václava Petříčka v našem časopise článek o ničení krajiny v širším okolí České Třebové, jenž měl nepříjemnou dohru na národním výboru. Patřičnou územní ochranu navrhl především pro cenné lokality v rodném kraji, ale pozornost věnoval i stávajícím zvláště chráněným územím, jako je kupř. přírodní rezervace Prokopské údolí, konkrétně její součást Albertův vrch, na jihozápadě naší metropole. Neváhal se veřejně ozvat ve chvílích, kdy se nad hodnotnými částmi přírody České republiky vznášel Damoklův meč necitlivého zásahu nebo rovnou úplného zničení. Jako děkan PřF UK se nerozpakoval napsat otevřený dopis tehdejšímu předsedovi vlády Stanislavu Grossovi upozorňující na předvídatelné dopady úmyslu vybudovat na severu Čech zdymadla na Labi. Málo se ví, že právě profesor Kovář uvedl do češtiny dnes tak často skloňované sousloví ekologie obnovy. Zapadnout by nemělo ani jeho osmileté působení v roli místopředsedy Českého národního komitétu pro mezivládní program UNESCO Člověk a biosféra (Man and the Biosphere) stejně jako sedmileté řízení známého mezinárodního soutěžního festivalu filmů s tematikou životního prostředí Ekofilm.

Sociologové, psychologové i kulturní antropologové dokážou elegantně vysvětlit, proč také v dnešní informační krizi způsobené nikoli nedostatkem, ale viditelným nadbytkem nejrůznějších sdělení lidé vyhledávají rozmanité superlativy. Ještě předtím, než si svět rychle a zběsile podmanil internet, přišli odborníci s názorem, že nejrozšířenějším příjmením na světě jsou varianty profese kovář a jejich odvozeniny. Nejde jen o Smithe známého z první lekce učebnic angličtiny, ale i o Schmidta, Kováče, Schmieda, Forgerona, Herreru, Kowalského, Kuzněcova, Kovalčuka, Hadáda nebo Fereiru. Ať už tomu tak je i dnes, nebo nositele jména starobylého řemesla předběhl Lee či Chang, jedno je jisté: „náš“ Pavel Kovář je jen jeden!

Popřejme tedy vzácnému a milému jubilantovi pevné zdraví, Mount Everest osobní pohody, kvantum úspěchů, co nejvíce radosti z chůze a nekonečně mnoho zážitků v přírodě nejen malebného údolí řeky Orlice!    ■