Kulér-Medailonky

Ochrana přírody 2/2022 — 21. 4. 2022 — Kulér-Medailonky — Tištěná verze článku v pdf

V Janu Jeníkovi odešel komplexní vědec a skutečný ochránce přírody

Autor: Jan Plesník

Podle jednoho poněkud netradičního názoru se vědci dělí na dva typy. Zatímco sběrači dat pracují usilovně v terénu nebo laboratoři, jiní dokážou za stolem, dnes spíše za obrazovkou počítače, díky svým současně analytickým a syntetizujícím schopnostem vyhmátnout zákonitost, jíž se zkoumané jevy nebo procesy řídí, a formulovat novou vhodnou hypotézu pro další bádání. V ideálním případě přechází v ontogenezi výzkumníka první typ v druhý. Jan Jeník patřil značnou část profesního života k oběma současně. Navíc se hned celá řada jeho prací stala v geobotanice, ekologii, biogeografii, lesnictví a dalších oborech bez nadsázky klasikou. Ovšem nikoli ve smyslu hlášky nesmírně talentovaného humoristy, jehož život až tak humorný nebyl, Marka Twaina, že klasika je něco, čeho si každý opovažuje, ale nikdo nečte. U děl pana profesora platí první část bonmotu s tím, že je čtou zájemci nejen v naší mateřštině. Nejlepším důkazem uvedené skutečnosti zůstává jejich citování i v dnešní poněkud hyperinformační době.

Život a dílo Jana Jeníka výstižně přiblížili u příležitosti jeho devadesátin Jan Květ a Miroslav Hátle (Ochrana přírody, 74, 1, x-xii, 2019). Navážeme na ně a připomeneme, že činnost Jana Jeníka vycházela z fenomenálních znalostí biomů od tundry po tropický deštný les, mnohdy podpořených vlastním terénním výzkumem, holistického vnímání fungování ekosystémů (viz jeho jednoznačný názor na provokativní pokus pohřbít tento typ entity, byť se všemi vojenskými poctami), schopnosti utřídit současné znalosti určité problematiky bez ohledu na jejich rozsah a snést je do jediné myšlenky. Vynikal rovněž neotřelými nápady, dnes bychom řekli přímo myšlenkovými inovacemi, a v neposlední řadě i darem, jenž je dán nemnohým, a pokud ano, ne všichni s ním dokáží pracovat – uměním vyjádřit složitost, často umocněnou neurčitostí, naprosto jednoduchým a veskrze srozumitelným způsobem. A abychom se sami pokusili o posledně jmenované, řekněme, že Honza byl po všech stránkách mimořádná mnohostranná a charismatická osobnost.

Jan Jeník se mj. věnoval výzkumu tropických lesů, savan a mangrovů. Na snímku z roku 1967 na svazích nejvyšší africké hory – Kilimandžára. Foto archiv Jana Jeníka

O to těžší je vybrat z pomyslné hluboké brázdy, v České republice i v zahraničí trvale vyorané zesnulým, jeden jediný aspekt. I když pragmatismus bývá nezřídka pověstnou cestou do pekel, soustředíme se v následujících řádcích na roli Jana Jeníka v oboru, který je přímo v názvu našeho časopisu – na ochranu přírody. A dodejme i krajiny.

Profesor Jeník patřil k akademikům, kteří náš obor chápou jako nedílnou součást své vskutku mnohostranné práce. Ba co víc, dokázal, a to není ani zdaleka pravidlem, účelně propojit mezinárodní agendu s řešením praktických domácích problémů. Jak ve své vzpomínkové knize píše jeden ze zakladatelů moderně koncipované československé a české ochrany přírody Jan Čeřovský, vydali se 2. září 1968 s Janem Jeníkem západním expresem do Paříže na Mezivládní konferenci expertů o vědeckých základech racionálního využívání a ochrany zdrojů biosféry, pořádanou ve městě nad Seinou sídlící Organizací OSN pro výchovu, vědu a kulturu (UNESCO). Oba vyslanci těžce zkoušené země si na přelomové akci vedli více než zdatně a zasadili se tak o zrod známého mezivládního programu Člověk a biosféra (MaB), jehož nejvýznamnějším, výstupem se z pohledu péče o přírodní a krajinné dědictví staly biosférické rezervace UNESCO.

Jan Jeník se do realizace programu vrhl jako předseda jeho národního komitétu a jako jeho neúnavný hybatel působil více než čtvrtstoletí, a to i po rozdělení Československa. Stál tak až do roku 1998 bezprostředně při zrodu českých biosférických rezervací. Přitom první z nich, Třeboňsko a Křivoklátsko, zřízené v roce 1977, ani neměly oficiální statut ochrany. Aby československé úřady zabránily pokračování zmiňované mezinárodní blamáže, byly o rok, respektive o dva roky později vyhlášeny za chráněné krajinné oblasti. Můžeme si v této souvislosti jenom postesknout, že dnes bývá uvedená prestižní značka občas ke škodě věci chápána jen jako cedule pod státním znakem… Ale to je již jiná kapitola.

Hluboké znalosti, nemalé praktické zkušenosti a jasná představa, čím by biosférické rezervace UNESCO měly či naopak neměly být, umožnily Jeníkovi formovat MaB také v celosvětovém měřítku. Aktivitou hýřil rovněž v předsednictvu koordinační rady MaB a v Mezinárodním poradním výboru MaB pro světovou soustavu biosférických rezervací, kde se významně podílel na prosazení celkové koncepce biosférických rezervací, zhmotněné do rámcových stanov přijatých v březnu 1995 v Seville na Mezinárodní konferenci o biosférických rezervacích a kladoucích důraz na udržitelné využívání přírodních zdrojů v souladu s přírodní hodnotou příslušného území. Jako uznávanému představiteli československé a později české vědy a ochrany přírody se mu dostalo mimořádného mezinárodního ocenění v podobě Ceny sultána Kábúse za přínos ochraně životního prostředí. Mimochodem, pan profesor ji obdržel v roce 1993 jako teprve druhý laureát a pouze čtyři z jednadvaceti těchto ocenění dosud udělených UNESCO získali jednotlivci.

Setrvalou podporu ochraně přírody projevoval Jan i členstvím ve vědeckých radách velkoplošných chráněných území (Krkonoše, Jizerské hory, Jeseníky, Třeboňsko a Český kras) a jeho účinkování v nich vůbec nebylo jen formální. Odborně zdůvodnil vyhlášení četných chráněných území: za všechny jmenujme kromě Třeboňska a Křivoklátska alespoň národní přírodní rezervaci Jizerskohorské bučiny, od července 2021 vůbec první přírodní lokalitu světového dědictví v ČR (viz Ochrana přírody, 76, 6, 12–16, 2021). S objektivitou a pečlivostí sobě vlastní oponoval dlouhý výčet výstupů vědeckovýzkumných projektů řešených nebo zadaných státní ochranou přírody. S nezaměnitelnou kantorskou dikcí ochotně přednášel na četných konferencích, seminářích a odborných panelech a jím vedené terénní exkurze prosluly jak dokonalou znalostí místních poměrů, tak názorným a současně aktuálním výkladem. Nemůžeme nevzpomenout ani Jeníkovo úsilí jako dlouholetého popularizátora vědeckých poznatků i ochrany přírody: mj. jako člen redakčního kruhu vtiskl tvář časopisu, který právě čtete.

Jeden ze svých životních postojů, že každá věc se má vidět z různých úhlů, uplatňoval profesor Jeník i na sobě. Nejenže usilovně podporoval mezioborový výzkum včetně zapojení společenských a ekonomických věd, dnes bychom řekli integrované hodnocení sociálně-ekologických soustav prosazované v současnosti hlavně skandinávskými, americkými a australskými vědci, ale sám oplýval znalostmi i z jiných přírodovědných disciplín, než kterým se věnoval. Vybavuji si živou diskusi o ochraně mořských a suchozemských želv, aplikaci matematického modelování v ekologii nebo o dálkovém průzkumu Země a mohu potvrdit, že se intenzivně zajímal také o soudobé biotechnologické postupy včetně genového inženýrství.

Jan Jeník nás opustil 13. února 2022 v úctyhodném věku 93 let. Už teď nám citelně chybí. Jako vědec, pedagog, popularizátor a ochránce přírody. Ale především jako člověk.    ■

Úvodní foto: Profesor Jan Jeník při oslavě devadesátých narozenin. Foto Zdeněk Patzelt