Časopis vydává Agentura ochrany přírody a krajiny ČR ve spolupráci se Správou jeskyní ČR a Správou NP Šumava, Krkonošského národního parku, NP Podyjí a NP České Švýcarsko. V tištěné podobě vychází již od roku 1946.
cs / en
Ochrana přírody 5/2017 — 21. 10. 2017 — Kulér-Medailonky — Tištěná verze článku v pdf
Odešla legenda. Život a doba ochránce přírody Jana Čeřovského
Jedním z nepochybných rysů současné doby zůstává pokračující úpadek významu slov. Hodně průměrný snímek je bez uzardění vydáván za megafilm, celebritami se stávají ti, kteří se nechají šmírovat televizními kamerami 24 hodin, a všichni si všechno – jak jinak – užívají. Devalvace výrazů, byť každodenní, se ale určitě netýká označení RNDr. Jana Čeřovského, CSc., za legendu československé a české ochrany přírody.
Edward Kennedy na pohřbu svého zavražděného bratra, kandidáta na úřad amerického prezidenta Roberta, prohlásil, že skutečné osobnosti není nutné idealizovat a v dobré víře je spatřovat větší, než byli za svého života. Proto jen stručně připomenu: špičkový odborník, nadaný organizátor, skvělý diplomat, vynikající přednášející, stovkami článků, rozhlasových a televizních pořadů těžko překonatelný popularizátor, oblíbený učitel, ať už na univerzitní katedře nebo v ochranářské profesi, člověk s osobitým humorem, který nemusel každému sedět, a s ohromujícím, dnes již s kriticky ohroženým širokým všeobecným přehledem – tím vším a ještě mnohem více Jan byl. Byl jsem překvapen, jak jednoduchým fotoaparátem kouzlí obrázky, které zdaleka nejsou jen pouze cennou dokumentací. Mimořádné jazykové nadání umožnilo Čeřovskému nejen při řízení mezinárodních akcí bravurně přecházet z jedné řeči do druhé, třetí či čtvrté, ale i překládat: i když to tak na našem knižním trhu nevypadá, dobrý překladatel musí být zasvěcen do sebemenších tajů jak původního, tak mateřského jazyka.
Jan Čeřovský při udělení Ceny Alfreda Toepfera Federací
EUROPARC v Českém Krumlově v září 2007.
Foto Alois Pavlíčko
V edici Maják tehdejšího Státního pedagogického nakladatelství, představující čtenářům vědeckotechnické novinky, jež se ještě nestačily dostat do standardních učebnic, vyšla v roce 1972 znamenitá příručka uznávaného východoněmeckého publicisty Reimara Gilsenbacha Proč chráníme přírodu. Honza ji nejen citlivě přeložil, ale pět kapitol z péče o přírodní a krajinné dědictví v Československu sám dopsal. I když mne v té době více zajímaly výsledky Jana Kodeše, džíny do zvonu, album obalů od žvýkaček nebo úsměv přirozeně půvabné spolužačky Aleny s očima hlubšíma než Mariánský příkop, přečetl jsem ji hned po té, co jsem si ji přinesl z knihkupectví – a určitě jsem nebyl sám. Občas si říkám, že nám obdobné vysoce fundované a současně naprosto srozumitelné a tím i čtivé texty, které by na uvedenou otázku rozumným způsobem odpovídaly, v současnosti chybějí.
Jan Čeřovský v údolí řeky Mosely v r. 2005. Foto Dana Turoňová
Bylo by nošením dříví do lesa, nebo jak říkají Angličané uhlí do Newcastlu, opakovat přínos Jana Čeřovského československé a české ochraně přírody: část, kterou bych přirovnal k v lepším případě sedmině ledové kry nad mořskou hladinou, jsme nedávno otiskli u příležitosti jeho 85. narozenin (Ochrana přírody, 70, 2, v-vi, 2015). Pokud bych přece jen měl celoživotní úsilí Honzy k něčemu přirovnat, pak ke spolehlivému mostu: nenásilně spojoval vědu a výzkum s každodenní ochranářskou praxí, otvíral jiným pomyslné dveře do světa i v době, která mu vysloveně nepřála, a dokázal současně působit na státní a dobrovolnou ochranu přírody, nejširší veřejnost i cílové skupiny doma i za hranicemi.
Nechci si alibisticky pomáhat fackovacím panákem národní povahy, ale Jan Čeřovský patří k těm, kterých si váží mnohem více v zahraničí než u nás doma. Nejsem si jist, zda jsme vždy plně využili schopností člověka jeho formátu.
Teď to již nenapravíme.
Jan Čeřovský opustil ochranu přírody 7. září 2017.