Ochrana přírody 2/2018 — 22. 4. 2018 — Vzpomínky a medailonky — Tištěná verze článku v pdf
O neodcházení Antonína Bučka. Krajina jako životní prostředí
„Podetnete-li sloupy, padne celý plot,“ tvrdí v romantické novele Kapitánská dcerka chlapík, který, ač byl podle vlastních slov podobný spíš opicím než mužským, měl za manželku jednu z nejkrásnějších žen své doby. Doufám jen, že se mnohokrát potvrzená slova Alexandra Sergejeviče Puškina nenaplní v případě ochrany přírody a krajiny. Po Janu Čeřovském a Karlu Hudcovi jsme 5. března 2018 přišli o Antonína Bučka.
Doc. Ing. Antonína Bučka, CSc., spojovalo s oběma zmiňovanými osobnostmi hned několik charakteristik. Byl nejen mezinárodně uznávaným odborníkem ve svém oboru, ale vynikal také širokým všeobecným přehledem. Brněnský rodák se nikdy netajil tím, že celý život kráčí ve stopách svého učitele na Lesnické fakultě tehdejší Vysoké školy zemědělské, geobiocenologa a zaníceného ochránce přírody a krajiny Aloise Zlatníka. Na les můžeme podle tradičního, určitou dobu monopolního přístupu pohlížet jako na porost, který lidem nabízí cenné statky, především dřevo nebo lesní plody. Poskytování těchto hmotných přínosů, které obvykle procházejí trhem, zůstává jeho hlavním posláním a tomuto legitimnímu východisku se musí péče o les nutně přizpůsobit. Jiný názor naopak tvrdí, že les představuje specifickou vegetaci, která je lidem užitečná nejen produkcí dřeva, ale zásobuje je i dalším prospěchem, jako je udržování vody v krajině, regulace plynů v ovzduší nebo vytváření vhodného zázemí pro odpočinek a rekreaci. Ekosystémový přístup, prosazovaný byť pod jinou hlavičkou mj. Zlatníkovou školou, vidí les jako složité a neustále se vyvíjející předivo vzájemných vazeb nejen mezi organismy navzájem, ale i prostředím, které obývají. Současně hledá rozumnou odpověď na první pohled neřešitelnou otázku: jak dosáhnout, aby konkrétní ekosystém zůstal zdravý, a současně zabezpečit, aby lidem i nadále poskytoval pro ně nezřídka existenční služby?
Od geobiocenologie není daleko k dalšímu oboru, podpírajícímu soudobou péči o přírodní a krajinné dědictví – krajinné ekologii. Působení v Geografickém ústavu ČSAV Antonín nikdy nebral jako nudnou povinnost. Právě v této stále nedoceněné instituci doplnil již tak širokou niku své působnosti ještě o environmentalistiku. Řada jím vedených bez nadsázky zásadních studií – za všechny jmenujme alespoň mocipány provokující Ekologický generel ČSR z roku 1985 – v textu i mapových podkladech výmluvně vykreslovala truchlivý stav životního prostředí českých zemí.
Právě schopnost vnímat části přírody jako ekosystémy a krajinu jako různě pestrou mozaiku rozmanitých přírodních, přírodě blízkých a umělých biotopů dozrála na přelomu 70. let a 80. let 20. století do představy ekologické sítě. Tonda patřil k expertům nejrůznějších specializací, kteří postupně rozpracovali původní koncepci kostry ekologické stability krajiny do územních systémů ekologické stability (ÚSES). V nechtěné „skvělé izolaci“, kdy se musel nadřízený žádat o odeslání žádanky o separát článku do zahraničí a upadnout tak v podezření, patřili brněnští přírodovědci podpoření dalšími československými kolegy spolu s americkými, nizozemskými a estonskými odborníky v celosvětovém měřítku k průkopníkům, vytvářejícím nezbytná teoretická východiska a praktické zásady, jak udržet a ještě lépe zlepšit propojenost krajiny pro planě rostoucí rostliny a volně žijící živočichy a současně i zdraví celé krajiny. Jako všechno má také koncepce ÚSES nepochybné slabiny. Tato skutečnost ale nemění nic na tom, že prostřednictvím územního plánování máme možnost dosáhnout na nechráněnou krajinu, tvořící téměř 80 % území České republiky.
Před čtvrtstoletím se Buček vrátil na svou alma mater, kde úřadoval právě v pracovně prof. Zlatníka. Na fakultě se projevil jako docent v nejlepším smyslu – tedy učitel. Vychoval bezpočet diplomantů a doktorandů a působivými přednáškami s nezaměnitelnou dikcí ovlivnil řadu dalších. Není divu, že se Bučkovi studenti úspěšně uplatnili a uplatňují nejen v akademické sféře, ale i ve státní správě a nevládním sektoru.
„Verba docent, exempla trahunt,“ učili jsme se na hodinách gymnaziální latiny. Antonín uvedené okřídlené úsloví naplňoval měrou vrchovatou. Jen těžko spočítáme případy, řekněme rovnou kauzy, do kterých s vehemencí sobě vlastní zasáhl na straně přírody. Hmatatelným výsledkem Bučkova úsilí zůstává vytvoření „druhého centra“ dobrovolné ochrany přírody a krajiny v České republice právě v Brně: k činnosti agilní ZO ČSOP Veronica se postupně přidružil nadčasový časopis, novinka v podobě ekologického institutu a nadace stejného jména.
Antonín rozhodně nebyl badatelem a ochranářským aktivistou sucharoidního typu. V říjnu 1995 pořádala mezinárodní nevládní organizace CEEWEB v Mavrovském národním parku v Makedonii školicí seminář o zlepšení propojenosti krajiny a navrhování a vytváření ekologické sítě. V Brně do vlaku přistoupil balkanista Václav Štěpánek, jeden z posledních přírodovědeckých polyhistorů Martin Culek a Antonín Buček. Při zpáteční cestě nás v Novém Sadu probudil průvodčí a žádal, abychom okamžitě opustili vůz, protože hoří. Jelikož tehdy ještě probíhala válka v Bosně a Hercegovině, ihned jsme výzvy uposlechli. Zaměstnanec maďarských drah, jimž patřil lůžkový vagón, kam jsme se narychlo se všemi zavazadly přesunuli, neoblomně trval na tom, abychom si u něj znovu koupili lístky, což jsme důrazně odmítli. Tak či tak, jako odvetu s potutelným úsměvem v celém voze vypnul topení. Protože nám zima nedovolovala spát, vedli jsme řeči na nejrůznější témata, od rozpadu Československa přes historii moravských Chorvatů a filmy s charismatickým Benem Kingsleyem až po tělesné dispozice našich a zahraničních hereček. Nakonec došlo i na neoficiální moravskou hymnu. Pan docent Buček i v debatě v kupé, které se rozhodně nedalo označit jako salonní, potvrdil oprávněnou pověst bystrého a vtipného společníka.
Jak příroda, tak krajina nejen v České republice se musejí smířit s tím, že jim již Antonín Buček nepomůže.