Kulér-Medailonky

Ochrana přírody 5/2021 — 28. 10. 2021 — Kulér-Medailonky — Tištěná verze článku v pdf

Ladislav Miko a jeho tah na branku

Autor: Jan Plesník

Záměrně spáchám banalitu, když připomenu, že šest dekád s sebou přináší navýsost vhodnou příležitost podívat se bez hněvu a zaujatosti do zpětného zrcátka, pokud možno někoho jiného. Zaměřme se proto v dalších řádcích na běh života dnešního oslavence.

Ladislav Miko a prezident Václav Havel. Foto archiv Ladislava Mika

Doc. RNDr. Ladislav Miko, Ph.D., přišel na svět 9. dubna 1961 ve východoslovenské metropoli do česko-slovenské rodiny. O jeho budoucím profesním zaměření rozhodly dvě skutečnosti. Jestliže máte za garážemi nedaleko domu zbytek mokřadu čas od času rozjížděného nákladními automobily a napájeného vodou z Račího potoka, napadne vás, zda tam skutečně žijí zmiňovaní korýši – nebo něco jiného. Dodnes nedoceněný Zdenko Vostal z košické univerzity, mimochodem autor jedné z prvních československých učebnic ekologie, neváhal zasvěcovat dvanáctiletého školáka do tajů biologie, ekologie a environmentalistiky. Ten následně projevil svůj nesporný talent tím, že čtyřikrát vyhrál národní kolo Biologické olympiády a dvakrát byl druhý. Uvedené výsledky umožnily Lacovi jako jedinému dostat se na odbornou biologii na Přírodovědecké fakultě UK v Praze bez přijímacích pohovorů. A to byl skutečně jackpot srovnatelný s rozbitím banku v největším lasvegaském kasinu – vždyť na deset míst se hlásilo 180 uchazečů. 

Ladislav Miko je autorem či spoluautorem popisu taxonů pancířníků (Oribatida): 1 čeledi, 15 recentních a 2 fosilních rodů a 23 současných a 5 fosilních druhů. Na obrázku perovky druhů Damaeus lupus Miko, 2016 (ze slovenských Tater, vlevo) a Cyrthermannia bifurcata Miko, 2019 (z Francouzské Guyany, vpravo). Pancířníci se zobrazují bez končetin (ty jsou nakresleny v popisech zvlášť). Pět druhů z různých částí světa bylo naopak jinými autory pojmenováno po něm. Autor Ladislav Miko

I když se jubilant do té doby zabýval entomologií, zejména brouky z čeledi krascovitých (Buprestidae), v diplomové práci se věnoval fyziologii létacího svalu hmyzu, kterou řešil mezinárodně uznávaný tým Václava Kubišty. Po promoci zamířil do rodiště, konkrétně do Ústavu ekologie zemědělské krajiny Slovenské akademie věd. Na poměrně mladém pracovišti přesedlal na půdní biologii, přičemž nejvíce se věnuje taxonomii, morfologii a ekologii roztočů pancířníků (Oribatida), jejichž výzkum v tehdejším Československu rozběhl pečlivý Miroslav Kunst, dlouholetý vedoucí katedry zoologie PřF UK. Ještě před rozdělením ČSFR Miko přesídlil do Prahy, kde na České inspekci životního prostředí vybudoval přinejmenším v evropském měřítku uznávaný útvar zaměřený na obchod s flórou a faunou. Nešlo přitom zrovna o snadnou záležitost: mezi tehdejšími vrcholnými politiky převládala mantra, že jeho jakékoli usměrňování není nic jiného než nežádoucí pokus o zásahy do neviditelné a všemocné ruky trhu. Pro názorové neshody se šéfy proto přešel do soukromého sektoru, v němž jako nezávislý konzultant posuzoval projekty někdejšího programu Evropské unie PHARE. 

„Nadanýho člověka dole neudržíš,“ zdůrazňuje v kultovním snímku Někdo to rád horké na 10. výročním shromáždění milovníků italské opery v Miami malý Bonaparte. Laco se v roce 2002 do resortu vrátil, a to jako náměstek ministra pro ochranu přírody a krajiny. Poté jej ale čekala výzva ještě větší: po více než rok trvajícím výběrovém řízení usedl do křesla ředitele odboru ochrany přírodních zdrojů Generálního ředitelství životního prostředí Evropské komise (EK) v Bruselu. Nejvíce se do povědomí široké veřejnosti zapsal v roce 2009 jako ministr životního prostředí v úřednické vládě Jana Fischera. Přestože mu řada lidí předvídala, že se stane letním králem, odvedl i na tomto postu notný kus práce. V roce 2011 přešel na Generální ředitelství pro zdraví a ochranu spotřebitele, kde působil jako náměstek generálního ředitele. Na starosti měl oblast potravinového řetězce, hygieny a bezpečnosti potravin včetně geneticky modifikovaných potravin, používání pesticidů, klonování a šlechtění organismů nebo veterinární a fytosanitární služby. A již jsme u současnosti: od začátku roku 2018 letošní šedesátník vede zastoupení EK na Slovensku. 

Jedno se nedá Lacovi upřít. Není žvanivý slimejš. Ve všech zaměstnáních bez ohledu na to, kde a jak dlouho jej vykonával, za ním stojí jednoznačné výsledky, nezřídka v podobě nadčasových výstupů. Za všechny jmenujme alespoň novelu zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, přijatou těsně před vstupem ČR do EU v roce 2004: klíčovou právní normu péče o přírodní a krajinné dědictví navíc výstižně komentoval ve zdařilé publikaci. A to v době, kdy se to jen hemží samozvanými odborníky a manažery skálopevně přesvědčenými, že dokážou řídit vše, od odborné instituce po válcovnu plechu, nebývá úplnou samozřejmostí. 

Málo se ví, že se Ladislav Miko věnuje i přes své nemalé pracovní vytížení vědě, zejména již zmiňované půdní biologii: je autorem či spoluautorem více než 80 prací. Na druhou stranu díky bádání v hodně pozdních nočních hodinách se mu podařilo vzhledem k dennímu rytmu půdních organismů získat cenné a někdy zcela nové poznatky. Jako vůbec první nafilmoval, jak půdní živočichové požírají houbová vlákna. Protože kromě vlastního výzkumu přednáší i na několika univerzitách – je mj. hostujícím profesorem na Antverpské univerzitě – habilitoval se na České zemědělské univerzitě v Praze. 

Ba co víc, je těžko k uvěření, že si při tom všem Laco najde čas na tolik žádoucí popularizaci vědy a ochrany životního prostředí, hlavně péče o půdu. Kromě toho, že sám nebo se spoluautory sepsal hned několik zdařilých příruček, se jako scenárista, kameraman, režisér a vedle edafonu i herec v hlavní roli podílel na vavříny ověnčeném filmu Geoderma – živý plášť planety Země (viz Ochrana přírody, 72, 6, xiii-xiv, 2017). Na Česko-slovenské filmové databázi, zahrnující více než milion pořadů, získalo Mikovo dílo 74 %, tedy stejně jako kupř. vynikající western z r. 1966 Profesionálové nebo ztřeštěná francouzská komedie Stepující stonožka, což je více než dobrá společnost. 

Ladislav ale není jen respektovaným odborníkem, nadmíru výkonným manažerem a zkušeným diplomatem. „Nejsem básník, a přesto chci psát básně / nejsem malíř, a přesto chci malovat obrázky / nejsem herec, a přesto chci hrát divadlo / nejsem zahradník, a přesto chci vypěstovat růži / Tobě“ napsal v básni „Není to zajímavé?“, uveřejněné v listopadu 1983 v 57. čísle Přífuku, nepravidelného občasníku PřF UK, který jsme spolu tři roky redigovali. Mimochodem, ve své době nejstarší časopis vydávaný vysokoškolskými studenty v ČR založil nedávno zesnulý Jan Němec (viz Ochrana přírody, 76, 4, viii-ix, 2021). Verše věnované budoucí ženě Daně ale nemají tak docela pravdu. Lacovy poloprofesionální sloky jsem zařadil do almanachu poezie posluchačů PřF UK 10 + 1. Navíc Přífuk také ilustroval, což obnášelo vyrývání obrázků vypsaným čínským perem do cyklostylové blány. Ostatně, přesvědčit se o výtvarném nadání jubilanta můžete při prohlížení jeho vlastnoručních kreseb anatomie pancířníků. Založil a jako principál vedl DNA, tedy Divadlo na Albertově skrývající současně zkratku pro deoxyribonukleovou kyselinu, kde vynikl zejména v adaptaci úsměvných povídek velkého arménského vypravěče a ještě většího člověka Williama Saroyana. O zahradničení mi není nic známo: vidím v něm inspiraci Malým princem… 

Každý, kdo měl možnost se s Laco Mikem setkat, jistě potvrdí, že se zcela vymyká v našich končinách všeobecně rozšířené představě eurokrata jako arogantního, od každodenního života běžných obyvatel našeho kontinentu zcela odtrženého mocipána z Bruselu, žijícího na hodně vysoké noze díky tomu, že si kdysi osvojil pár aktivistických neomarxistických frází. Do dalších šedesáti let mu proto přejeme nejen pevné zdraví, přehršel osobní pohody a megatuny pracovních úspěchů, ale současně také, aby se nezměnil. Česká, slovenská a jistě i evropská příroda na tom jedině vydělají.