Kulér-Medailonky

Ochrana přírody 2/2021 — 21. 4. 2021 — Kulér-Medailonky — Tištěná verze článku v pdf

K devadesátinám Vladimíra Hanáka

Autor: Antonín Reiter

31. března 2021 oslavil Vladimír 90. narozeniny. Většina zoologů, ale i jinak zaměřených přírodovědců či ochránců přírody, si Vladimíra Hanáka jistě zařadí především jako odborníka a pedagoga spojeného s katedrou zoologie Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy. Právě tam Vladimír pracoval prakticky po celou svoji vědeckou kariéru a dosud zde emeritně působí. Na tomto pracovišti vyrostly s jeho pomocí desítky zoologů, kteří získali nejen vynikající odbornou průpravu a nezbytné faktické vědomosti. Mnozí od Vladimíra převzali ještě něco navíc. Byli osloveni jeho charismatickou osobností, mohli ocenit vynikající schopnosti komunikovat napříč vědeckou komunitou, ale i s lidmi z praxe, z nejrůznějších oborů tak či onak spojených s přírodou. Vladimír tak vychoval generaci zoologů, kteří se dokážou domluvit nejen s vědeckými kapacitami, ale zároveň i s hajným, rybářem či zemědělským hospodářem, které berou a uznávají jako přirozené partnery v zájmu o krajinu a v ní žijící zvířata. Už tento přístup je zásadním přínosem Vladimíra Hanáka pro ochranu přírody. V dnešní době honby za citačními indexy, individuální specializace jednotlivých odborníků a vnímání jen úzce vymezených oblastí zájmu je to vzor nesamozřejmý, nesmírně potřebný a inspirativní.

V souvislosti s Podyjím se pak musíme vrátit dále do minulosti. Vladimír Hanák se totiž narodil ve Znojmě. Přestože většinu života prožil v Praze, Znojmo, Znojemsko a obzvlášť dnešní Národní park Podyjí stále považuje za své „domovské“ území. Ze Znojma se musela rodina českého obchodníka pana Rudolfa Hanáka po obsazení pohraničí v roce 1938 vystěhovat, Vladimír tak další část svého dětství a dospívání prožil na Třebíčsku. Po válce se rodina do Znojma vrátila a Vladimír nastoupil ke studiu na znojemském gymnáziu. Už z konce gymnaziálních let (1948 a 1949) se datují první jeho publikovaná zoologická pozorování z Trauznic, Mločího údolí, ale i z Vranova, Bítova, Jaroslavic a dalších lokalit. Spolu s Vladimírem tehdy Znojemsko zkoumal i jeho bratr Pavel a další kolegové, např. Jiří Komárek, dnes profesor algologie na Jihočeské univerzitě, či pozdější filmoví režiséři Jaromír Vašta a Rudolf Adler. Kromě terénního bádání se Vladimír se svými přáteli věnoval i zoologickým sbírkám – pracovali na první revizi rozsáhlé kolekce vycpanin uložené na hradě Bítov, stejně jako na poválečných svozech zoologických preparátů do Jihomoravského muzea ve Znojmě. V roce 1949 pak Vladimír nastoupil studium zoologie na Přírodovědecké fakultě UK. V následujících desetiletích se do Znojma nadále vracel, jeho odborné působení se však i kvůli uzavření přírodovědně nejcennějších částí Znojemska do nedostupného hraničního pásma odehrávalo spíše jinde. Až na počátku 80. let 20. století se spolu s několika dalšími odborníky již jako etablovaný a uznávaný zoolog zapojil do prvních novějších průzkumů tehdy čerstvě vyhlášené CHKO Podyjí. 

Tato aktivita byla završena vytvořením prvního souborného přírodovědeckého hodnocení území v tzv. Oborovém dokumentu (1985). 

A zde vlastně pomalu začíná příběh vzniku současného národního parku. Vladimír Hanák soustavně sledoval vývoj poznání o tomto území, a jakmile po pádu komunistického režimu a „železné opony“ nastala diskuse o dalším osudu Podyjí, stal se jedním z propagátorů a vlivných podporovatelů přeměny CHKO do podoby národního parku. Sám se intenzivně zapojil do výzkumu území. Navíc sem přilákal, dalo by se přímo říct fyzicky dovedl či dovezl, množství dalších význačných zoologů napříč obory, kteří pod jeho vedením začali dohánět letitý dluh v základním poznání zdejší fauny. Během 90. let se tak i díky Vladimírovu podílu stalo Podyjí populárním územím mezi zoology nejen z Prahy, ale i z dalších akademických a univerzitních center. Byl položen základ výzkumu řady skupin bezobratlých živočichů, z obratlovců se Vladimír se svými studenty zaměřil především na savce a mezi nimi zvlášť podrobně na netopýry (první souborná publikace 1997). Dále také soustředil pozornost na obojživelníky (publikováno 2000) a plazy, v nichž viděl pro území zásadní, cenné a přitom snadno podchytitelné skupiny. Tím byly zahájeny dlouhodobé monitorovací aktivity, které probíhají dosud a umožňují nám sledovat vývoj živočišných společenstev území dnes již v zajímavém časovém odstupu.

Kromě badatelských činností se Vladimír stejně usilovně věnoval i věcem organizačním, společenským a dá se říct až politickým. Hned v 80. letech 20. století stál u zrodu Poradního sboru CHKO Podyjí, kterému poté předsedal. Po vyhlášení národního parku předsedal i jeho radě, a to až do roku 2014. Právě při jednáních rady neúnavně uplatňoval schopnost spojovat lidi z různých profesí a názorových proudů, diplomaticky řešit neshody a hledat přijatelné kompromisy v zájmu ochrany přírody. Jako uznávaný odborník a vynikající vyjednávač úspěšně prosazoval „lokální“ zájmy i na nejvyšších úrovních státní správy, při mnoha jednáních s ministry, poslanci, senátory a dalšími vlivnými osobnostmi. Současně byl respektovaným členem česko-rakouské komise pro spolupráci národních parků Podyjí a Thayatal. Díky nadhledu, charismatickému vystupování a určité míře zdravého lokálního patriotismu Vladimír zásadně přispěl k tomu, že se Podyjí stalo na národní i mezinárodní úrovni známým pojmem a v mnoha ohledech vzorovým územím.

Za vědeckou i organizační činnost v Podyjí bylo Vladimírovi v roce 2015 uděleno ocenění Dobrý skutek pro Podyjí. Jako dlouholetý člen Rady Národního parku Podyjí a zároveň odborný pracovník Jihomoravského muzea ve Znojmě můžu za obě tyto spřátelené, na mnoha úrovních činnosti spolupracující organizace bez zaváhání říci, že Vladimírův přínos s povděkem vnímáme stále, a to jak na úrovni institucí, tak v rovině jednotlivců, které ovlivnil či nasměroval.

Na tomto místě si nemohu odpustit osobní poznámku, protože i já patřím k četným zoologům, kteří se jako Vladimírovi studenti podívali poprvé do Podyjí v rámci jím vedených exkurzí a výzkumů. Jak jeho přístup, tak samozřejmě i Podyjí samotné mne oslovily natolik, že v tomto území žiji a pracuji už prakticky 30 let. Naše společně probdělé noci při odchytech netopýrů na Ledových slujích, stejně jako událostmi, humorem a nečekanými nálezy nabité jarní výpravy za obojživelníky a plazy patří k mým nejkrásnějším studentským vzpomínkám. Jsem za to Vladimírovi stále vděčný, stále kolem sebe vidím vliv jeho lidsky moudrého přístupu k problémům ochrany přírody, který jako by zůstal v Podyjí trochu otištěn, i když sem Vladimír už přijíždí jen na občasné exkurze. Těším se, že se tu na jaře zase potkáme. Přeji Vladimírovi i za všechny kolegy z Podyjí pevné zdraví a další spokojeně prožitá léta.