Kulér-Medailonky

Ochrana přírody 6/2015 — 4. 2. 2016 — Kulér-Medailonky — Tištěná verze článku v pdf

K devadesátinám ochranáře a zoologa Otakara Leiského

autorka: Dana Turoňová

Když jsem letos na Nový rok o dovolené na Šumavě spatřila úryvky Velkého zákona na informačním panelu Správy NP, byla jsem potěšena, že dobré myšlenky nebyly ani po půlstoletí zapomenuty. Nejméně tolik let uběhlo od doby, kdy byly tyto verše napsány Otakarem Leiským, jenž stál u zrodu československé ochrany přírody. Letos v listopadu oslavil devadesátiny – v plné duševní i tělesné svěžesti, ke které nepochybně přispěl i zdravý způsob života v dobrém souznění s přírodou, oproštěný od závislosti na spotřebě a materiálních statcích a motivovaný vyššími morálními principy. I když k jeho širokým aktivitám zaměřeným na ochranu přírody a krajiny nebyl totalitní režim vůbec přívětivý, došlo zřejmě i na přísloví „co tě nezabije, to tě posílí“.

Při letmé rekognoskaci na webu se objevuje ve spojitosti s jeho jménem zejména Hucul Club, založený v r. 1972 na ochranu ohroženého plemene huculského koně, kterého se podařilo zachránit v hodině (nebo spíše vteřině) poslední. Dál do historie už paměť moderních médií nesahá, připomeňme si proto základní data. Narozen 19. listopadu 1925 v Pardubicích, do začátku války žil na východním Slovensku, kde působil jeho otec – stavitel pro lesní správu. Zde také poznal a zamiloval si huculské koně. Vyšší třídy gymnázia absolvoval v Praze; od r. 1943 se jako člen Zpravodajské brigády zúčastnil protinacistického odboje a nakonec i Pražského povstání, za což byl několikrát vyznamenán. V letech 1945–49 začal studovat nejprve na lékařské fakultě, ale v r. 1948 přešel na přírodovědeckou fakultu, obor zoologie a antropologie. V letech 1950–75 (zpočátku ještě za studií) pracoval jako zoolog ve Státním ústavu památkové péče a ochrany přírody, který předcházel i dnešní Agentuře ochrany přírody a krajiny ČR. Podílel se na základech legislativy ochrany přírody – připravoval např. první vyhlášku na ochranu živočichů, a protože jsme v té době v naší legislativě žádný vzor neměli, musel se inspirovat v zahraničí. Spolu s L. Vodákem, se kterým měl společné také skautské ideály, se podílel na přípravě národního parku Šumava (v r. 1963 z politických důvodů vyhlášen jen jako CHKO) a vytvořili i znak, který se používá dodnes.

Kromě profesionální dráhy ochranáře směřovaly aktivity O. Leiského velmi výrazně i k dobrovolné ochraně přírody. V roce 1958 byl spoluzakladatelem nejstarší nevládní ekologické organizace v Československu – Sboru ochrany přírody Společnosti Národního muzea v Praze, později známé jako TIS – Svaz pro ochranu přírody a krajiny. Od začátku byl jeho tajemníkem a neúnavným organizátorem. TIS měl v působnosti širokou škálu různých ochranářských činností; jmenujme alespoň krasovou sekci, která prováděla průzkumy jeskyní a propastí nejen v Československu, ale i v Itálii a Chorvatsku. Expediční skupina vedla přírodovědné výzkumy v různých světadílech a mj. položila základy ke zřízení Národního parku Tassili n’Ajjer na střední Sahaře. Významné byly také celostátní akce Den ptactva a Stromy republiky; nedokončený, z politických důvodů, zůstal program Československo – zahrada Evropy. Nelze vynechat ani podíl TISu na poli environmentální výchovy, kde v sekcích ochranářského dorostu našla po okupaci v r. 1968 útočiště řada skautských oddílů. Ota, známější spíše pod přezdívkou Ralf, vedl i vlastní oddíl mládeže ve spolupráci se svou ženou Miladou Leiskou. Ovlivnil některé své odchovance natolik, že se rozhodli pokračovat v jeho myšlenkách i profesionálně. Členy stopařského oddílu TISu byli např. M. Braniš, N. Johanisová, A. Klaudisová, E. Kučera, I. Makásek, P. Trpák, I. Rubík (i autorka článku). TIS vedl jako zájmový a víceméně nepolitický svaz, který občas zveřejnil i velmi nepopulární texty a fakta (např. Mlčící jaro 1966), což tehdy stačilo k tomu, aby byl TIS v roce 1979 rozpuštěn. V té době měl 16,5 tisíce členů a jako jediný svaz neměl ve stanovách zakotvenu vedoucí úlohu komunistické strany. V ilegalitě, skrytý pod záštitou tehdejšího ČSTV, vydržel TIS přesně 10 let, pak byl znovu legalizován v čele s RNDr. Ing. E. Novákovou, DrSc. a O. Leiským. Již v roce 1972 založil Ota Hucul Club na záchranu téměř vyhynulého koňského plemene, kterému náš stát vděčí za mnohé oběti při bojích za naši svobodu. Ve složitých politických poměrech (i s přispěním svého rétorického umění) se podařilo Otovi huculské plemeno zachránit a vzbudit o ně zájem. V roce 1979 byl huculský kůň zařazený na seznam mezinárodního chráněného genofondu FAO a v r. 1994 byla v Krakově za přispění českých delegátů založena i Mezinárodní federace chovatelů huculského koně (HIF), která umožňuje spolupráci ve světovém měřítku. Huculové se dobře osvědčili při hipoterapii – pomáhají při léčení civilizačních chorob i ortopedických a neurologických poruch dětí i dospělých. Na farmě Zmrzlík v Praze-Řeporyjích se pořádají různé akce zaměřené na volnočasové aktivity, tábory pro mládež a soustředění nevyjímaje. S pomocí huculských koní, kteří jsou přitažliví zejména pro děti a mladistvé, se Ralfovi dále daří šířit ideu kladného vztahu k přírodě a trvale udržitelného způsobu života. I v současné době, která neziskovým projektům příliš nepřeje, je Ralf pro Hucul Club oporou, i když v tradici ochrany huculského koně významně pokračuje i jeho syn Leander Leiský.

Přejme Otovi Leiskému ještě dlouhá léta v plné, činorodé práci, a aby ho milovaná příroda stále odměňovala dobrým zdravím a svěží myslí jako doposud.