Kulér-Medailonky

Ochrana přírody 5/2017 — 21. 10. 2017 — Kulér-Medailonky — Tištěná verze článku v pdf

František První jubiluje

Autor: Jan Plesník

„Zítra se máš o půl osmé stavit za ředitelem v Kodaňské,“ sděluje Václav Petříček po té, co nahlédl do kanceláře, kterou jsme s Vladimírem Hanzalem sdíleli ve Slezské v místech, kde dnes probíhají ústní souboje mužů v talárech.

„Ráno nebo večer?“

Kolega Petříček měl na mysli Ing. Františka Urbana, od roku 1990 prvního ředitele odboru ochrany přírody na Ministerstvu životního prostředí České republiky, sídlícím zpočátku mimo hlavní budovu ve Vršovické ulici.

Volba Františka Urbana nebyla vůbec náhodná. Olomoucký rodák si vzdělání získané na Lesnické fakultě pražské Vysoké školy zemědělské později rozšířil na Přírodovědecké fakultě UK. Po promoci nastoupil do Ústavu pro hospodářskou úpravu lesů v Hluboké nad Vltavou a jižním Čechám zůstal dlouhou dobu věrný. V roce 1967 totiž zakotvil v českobudějovickém Krajském středisku státní památkové péče a ochrany přírody. Kromě již tehdy rozsáhlé agendy související s chráněnými územími se věnoval také ochraně planě rostoucích rostlin a volně žijících živočichů. Do profesního rozvoje jubilanta tvrdě zasáhla normalizace. Přestože měl na Západě po 21. srpnu 1968 zajištěné místo, rozhodl se doslova s již zabalenými kufry v Československu zůstat. Ocitl se na černé listině nepřátel režimu a od vyhazovu jej opakovaně zachránila jen odvážná neústupnost nadřízeného.

Do budování vůbec první ministerské složky státní ochrany přírody se František pustil s vervou a jasnou představou. Nešlo jen o přípravu moderně koncipovaného zákona o ochraně přírody a krajiny. Stál u zrodu národních parků Šumava a Podyjí, a protože se v té době suma pracovníků odboru hovořících plynně anglicky rovnala počtu prstů na končetině lenochodů, zapojil se osobně do bouřlivě se rozvíjejících mezinárodních činností. Byl mj. mezi těmi, kdo původní úmysl OSN sjednat celosvětovou dohodu o chráněných územích úspěšně překlopili do podoby klíčové Úmluvy o biologické rozmanitosti (CBD). „Věci samozřejmé zdají se být zázračné“, zpívá v jednom ze svých hitů Lenka Filipová. Často mi přijde, že to platí i obráceně. Vždyť současná péče o přírodní a krajinné dědictví v ČR stojí na robustních základech, položených právě začátkem 90. let 20. století.

Po působení na MŽP přešel Urban na Správu Národního parku Šumava, kde později řídil jeho Radu. Určitou dobu pracoval i v Agentuře ochrany přírody a krajiny ČR. Osmiletá role ředitele Ekofilmu mu padla jako ulitá: uplatnil v ní svůj nemalý všeobecný přehled. Vybavuji si, jak mi cestou do národního parku Kiskunság poutavým způsobem převyprávěl maďarské dějiny. Zapomenout nesmíme na členství v Radě Mezinárodní unie ochrany přírody (IUCN), kde v období 1997–2000 zastával funkci viceprezidenta. Počet kandidátů do Rady tehdy při volbách významně převyšoval sumu míst určených pro střední a východní Evropu. Pokud jde o odborné zapojení v IUCN, kromě tradičních aktivit Světové komise pro chráněná území (WCPA) se věnuje tolik potřebným, i když ne zcela triviálním otázkám udržitelného využívání složek biologické rozmanitosti a péče o ekosystémy. Jako člen redakční rady našeho časopisu mu po jeho obnovení v roce pomáhal vtisknout novou podobu.

Nakonec si neodpustím malé postesknutí. Kromě toho, že je vynikající řečník, což určitě potvrdí i posluchači Přírodovědecké fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, František dobře a srozumitelně píše. I když ode mne jako grafomana to může znít poněkud nepatřičně, jsem si jist, že by se touto činností měl zabývat častěji.

Nejen u příležitosti nadcházejících 80. narozenin děkujeme Františku Urbanovi za dlouholetou práci pro přírodu a do dalších let přejeme pevné zdraví a přehršli osobní pohody!