Časopis vydává Agentura ochrany přírody a krajiny ČR ve spolupráci se Správou jeskyní ČR a Správou NP Šumava, Krkonošského národního parku, NP Podyjí a NP České Švýcarsko. V tištěné podobě vychází již od roku 1946.
cs / en
Ochrana přírody 3/2021 — 24. 6. 2021 — Kulér-Medailonky — Tištěná verze článku v pdf
Alois Pavlíčko: jubileum opravdového ochranáře
„Počkejte! Chtěla jsem se jen zeptat, kdy bude vaše sbírka motýlů přístupná veřejnosti!“ Kreslený vtip výtvarníka, zpěváka a hudebníka Jana Vyčítala, na němž lepá děva pronásleduje vyděšeného chlapíka se síťkou na motýly, jsem Lojzovi Pavlíčkovi ukazoval v srpnu 1984. Když jsme na Liptovské Maře míjeli davy východoněmeckých turistů, z nichž mnozí si na přehradu přijeli vyzkoušet nejžhavější novinku – windsurfing, jsme ještě netušili, že nás na hřebeni mezi Barancem a Baníkovem překvapí drastický pokles teploty umocněný studeným deštěm se sněhem, takže na seník v Zuberci na oravské straně Roháčů dorazíme až dlouho po setmění…
Právě výzkum a ochrana motýlů se staly Ing. Aloisi Pavlíčkovi, Ph.D., bez nadsázky životním posláním. Nejenže se v lepidopterologii vypracoval na uznávaného odborníka, ale neméně intenzivně se věnuje i praktické péči o populace tohoto nepřehlédnutelného hmyzu a jím osídleného prostředí. Ostatně, jinak by se jen těžko stal předsedou Společnosti na ochranu motýlů (SOM). Vědecké jméno nového druhu nesytky Bembecia aloisi naznačuje, že byl popsán z materiálu sebraného jubilantem, a to v Pákistánu. Nedoceněnou dvoudílnou publikaci Motýli České republiky: rozšíření a ochrana (2002), která zdaleka není jen faunistikou, ale i čtivou příručkou ekologie a ochranářské biologie, pomáhal připravovat jako autor, editor i sháněč peněz na její vydání (pro anglofily: fundraiser). Stejným způsobem se podílel i na publikaci Distribution of butterflies and Skippers in Europe (Rozšíření denních motýlů a soumračníkovitých v Evropě), v níž Otakar Kudrna shrnul výsledky 24 let mapování uvedených bezobratlých prováděného na našem kontinentě téměř 300 entomology.
Alois Pavlíčko představuje vzácný prototyp vzdělaného odborníka zabývajícího se i vlastním terénním bádáním, zkříženého s praktickým ochráncem přírody s tunami zkušeností z profesionální i dobrovolné činnosti. Při hledání odpovědi, proč tomu tak je, musíme zabrousit do Aloisova životopisu neboli, jak se dnes módně říká, sívíčka.
Jubilant se věnuje řadu let také práci s dětmi a mládeží.
Foto archiv Aloise Pavlíčka
Oslavenec přišel na svět 6. června 1961 do prachatické rodiny, jež žila na Šumavě již v době, kdy nevyspalí, pochodem a stavbou okopů unavení a bezútěšným čekáním jak na žold, tak na proviant roztrpčení vojáci najatí českými stavy vyhlíželi pod podmračenou oblohou na návrší Bílá hora příchod katolické armády. Protože se na rodinu sneslo hned několik kádrových škraloupů najednou, maturoval raději na chemické průmyslovce a nevyšly ani pokusy o vytoužené studium biologie nebo ochrany přírodního prostředí. Místo toho se Lojzíkovi ozvala nesmlouvavě Československá lidová armáda. Vybavuji si, jak ho před nástupem k chemickému vojsku v Jaroměři nůžkami a holicím strojkem zručně upravoval na našem pokoji na albertovské koleji Laco Miko (netřeba představovat), zatímco role mé maličkosti spočívala v neustálém uklidňování oběti, že vše jednou doroste.
Po dvouleté službě v zeleném suknu zamířil Alois do rodiště, kde se na tehdejším okresním národním výboru začal věnovat ochraně přírody profesionálně. Prachatice v této době byly již delší dobu oprávněně považovány za líheň mladých ochránců přírody. Zásluhu na tom měl Aleš Záleský, tvůrce první školní přírodní rezervace v Československu, vůbec první inspektor státní ochrany přírody v zemi Bohuslav Nauš a aktivní okresní konzervátor státní ochrany přírody Vratislav Francl. Lojza navázal na práci svých nezapomenutelných učitelů a ve Stanici mladých ochránců přírody pokračoval ve výchově dalších zájemců zapálených pro aktivní péči o přírodní a krajinné dědictví. Mezitím stačil na Jihočeské univerzitě absolvovat fytotechniku rozšířenou o ochranu a tvorbu krajiny a na českobudějovické alma mater získat v krajinné ekologii i doktorát. Na začátku nového tisíciletí přešel dnešní čerstvý šedesátník na Ministerstvo životního prostředí, kde měl na starosti vytváření soustavy Natura 2000, nastavené jako důkladná „česká cesta“. V letech 2004–2010 zakotvil na Správě Národního parku a chráněné krajinné oblasti Šumava, přičemž ji více než tři roky řídil: prokázal tak schopnost tančit breakdance v neoznačeném minovém poli. Po působení v rodném kraji pracuje na pražském ústředí Agentury ochrany přírody a krajiny ČR.
Kromě lepidopterologie a ochrany přírody se Lojza věnuje neméně intenzivně v nejlepším slova smyslu vlastivědnému poznání jižních Čech. Publikoval odborné příspěvky i z botaniky nebo mammalogie. Rodinnou tradici rozvíjí také jako filatelista. Navíc se mu podařilo přesvědčit pracovníky České pošty, aby vydávali známky s tematikou ohrožených druhů a velkoplošných chráněných území se skvělými ilustracemi manželů Knotkových. Pravidelně vyučuje na Fakultě životního prostředí ČZU a do roku 2020 přednášel i na Fakultě sociálních věd UK v Praze. S vyvoláváním barevných fotografií začal již v době, kdy se filmy musely zasílat k zpracování do celostátní sběrny v Teplicích. Ani jako ochotník nepatřil k průměru: za výkon v adaptaci stěžejního díla belgického spisovatele Charlese de Costera Pověst o Ulenspiegelovi by se nemusel stydět žádný profesionální herec, zvláště dnes. Terénní expedice zavedly Aloise Pavlíčka nejen do téměř celé Evropy, ale i do Pákistánu, Venezuely, Izraele, Sýrie (podílel se na popisu dvou pro vědu nových druhů právě z této země) a Indie. O zážitcích z cesty do Myanmaru psal nedávno poutavě právě v našem časopise.
Alois schytal od života nemálo flákanců (on to vlastně nebyl ani tak život jako konkrétní lidé). Nedivil bych se mu, kdyby alespoň občas nepřitakal výroku dramatika, humanisty a prodejce zbraní v jedné osobě, původním povoláním vynalézavého hodináře Pierra-Augustina de Beaumarchaise: „Já jsem si o lidech vždycky myslel jen to nejhorší – a jen málokdy jsem se mýlil.“ Nadšení Lojzy pro to, co dělá, se ale ani po těchto zkušenostech nezměnilo. V tom je stejný, jako když jsme před 35 lety na Stožci za ranní mlhy stopovali rysa.
Milý Lojzo, velké díky za práci pro ochranu přírody a do dalších dnů Ti určitě nejen za sebe přeji, abys zůstal, řečeno slovy Karla Gotta, i nadále svůj.
Jan Plesník