Horské smrčiny

Horské smrčiny tvoří supramontánní vegetační stupeň řady středoevropských hor. Dominancí smrku ztepilého (Pinus abies), který ve většině případů doprovází z dřevin jen jeřáb ptačí (Sorbus aucuparia), se horské smrčiny v ČR nejvíce podobají lesům severozápadní Evropy. Na Šumavě se přirozené horské smrčiny vyskytují ve vrcholových polohách nejvyšších hřbetů v nadmořských výškách od 1 200 m, v nižších polohách v drsných klimatických podmínkách Šumavských plání. V rámci Šumavy se horské smrčiny dělí do několika fytocenologických jednotek lišící se podílem dominantních bylin: třtinové smrčiny (Calamagrostio villosae – Piceetum) se vyskytují jak v nejvyšších polohách, tak v inverzních polohách kolem rašelinišť; papratkové smrčiny (Althyrio alpestris – Piceetum) jsou typické především pro Trojmezenskou vrchovinu; vzácné jsou kapraďové smrčiny (Dryopterido dilatatae – Piceetum), a poněkud častější rohozcové smrčiny (Bazzanio – Piceeteum) s velmi hustým mechovým patrem, které jsou typické pro oblast Šumavských plání. Původní, pralesní porosty horských smrčin zanikly na Šumavě zhruba do roku 1900 s výjimkou Trojmezenského pralesa a několika drobnějších porostů na extrémně nepřístupných stanovištích. Ačkoliv původní pralesy byly zničeny, v části území NP Šumava a NP Bavorský les, které byly ponechány samovolnému vývoji, procesy přirozené selekce a adaptace utvářejí novou generaci středoevropské horské smrčiny vznikající bez přímého vlivu člověka.