Zvláštní číslo

Ochrana přírody 2010 — 2. 8. 2010 — Zvláštní číslo

Jak na rekreaci a sport

z pozice orgánu ochrany přírody a krajiny

autoři: Jiří Hušek, Ondřej Vítek

Dlouhá historie rekreace a různých druhů sportů na území České republiky je úzce spjata i s chráněnými územími, která zde postupně vznikala. Díky tomu mají orgány ochrany přírody vždy vcelku jasnou představu, jaké aktivity provozované lidmi při rekreaci a sportu jsou přínosné, u kterých je negativní vliv zanedbatelný a kdy je třeba přikročit k omezením nebo zákazům. Vývoj však přináší nové způsoby provozování sportovních a rekreačních aktivit a někdy i úplně nové disciplíny, se kterými zatím zkušenosti chybějí nebo jsou velmi omezené. Zároveň se zásadně mění (zvyšuje) jejich intenzita. A tak se nezřídka stává, že dva orgány ochrany přírody posuzují stejnou aktivitu odlišně, a to nejenom díky tomu, že se projevuje na jimi spravovaných územích rozdílně, ale i proto, že každý z orgánů na ni nahlíží jinak.

Dotčené subjekty, o jejichž zájmech se rozhoduje, přitom málokdy upozorní na rozdílnost přístupu obou orgánů, s chutí však hlasitě kritizují ten, který je k nim přísnější. Chce-li státní správa ukázat svou přívětivou tvář, je v takových případech velice obtížné prosazovat přísnější nebo alespoň kompromisní řešení, když už jednou bylo přijato benevolentnější, byť s horšími dopady na přírodu nebo krajinu. Jak ale zjistit, zda přísnější rozhodnutí konkrétního orgánu nebylo vydáno jen z obavy před potenciálním rizikem, které se už jinde ukázalo jako liché? Nebo naopak, zda přívětivá tvář za sebou nezanechává nenapravitelné škody?

Orgány ochrany přírody ve všech případech mají rozhodovat na základě zjištění stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v souladu s veřejnými zájmy, zároveň však tak, aby umožnily subjektům uplatňovat jejich oprávněné zájmy. Pokud jde o případy ne zcela běžné, např. o činnosti u kterých s vyhodnocením jejich vlivu na přírodní prostředí nemá orgán ochrany přírody žádné zkušenosti, nutně stoupá míra subjektivity, s jakou jsou věci posuzovány. Zde je na místě čerpat informace z dostupných odborných studií a z literatury, ale i ze zkušenosti jiných orgánů ochrany přírody. Rovněž mohou být využity poznatky shromážděné Odbornou skupinou pro rekreaci, sport a turistiku AOPK ČR (OS RST).

Nejdůležitějším východiskem při práci odborné skupiny je snaha nebránit člověku v pobytu v přírodě, respektive umožnit lidem zažít v přírodě příjemné chvíle. Představu, že by praktická ochrana přírody a krajiny byla jednodušší, kdyby do přírody stále někdo nevstupoval (ať už jako návštěvník, investor nebo v jiné roli), je třeba kategoricky odmítnout. Nemůžeme totiž čekat pochopení pro ochranářské snahy od veřejnosti, která by všechen čas trávila jen uvnitř měst prací na počítači nebo sledováním televize. Takové veřejnosti bychom jen stěží dokázali vysvětlit, že je třeba šetřit s pitnou vodou nebo neodhazovat odpadky z okénka auta. Chtít po ní, aby pochopila, že je třeba investovat z vybraných daní do záchrany tetřeva, by nejspíš byla naprostá utopie. Kvalitním prožitkem přitom může být už jen nerušený odpočinek v tichu sluncem zalité lesní mýtiny při zpěvu ptáků. Ochrana návštěvnického prožitku nabývá na své důležitosti s tím, jak se zvyšuje počet návštěvníků a také množství zájmových skupin, které se od sebe liší nároky a vlivem na okolí (stačí si představit houbaře, jezdce na koni či na čtyřkolkách, když se potkají na jednom místě).

Ohře patří mezi nejoblíbenější vodácké cíle.

Foto B. Patzeltová

Pro objektivní posuzování je dobrá osobní zkušenost. Pokud ji nemá sám referent, který případ řeší, pomůže konzultace s kolegou nebo známým. U sportovních a rekreačních aktivit je běžné, že ti, kdo je nikdy nezkusili, jsou jejich odpůrci, protože vidí jen špatné následky (leckdy i jen teoretické, když faktické nejsou po ruce). Naopak aktivní provozovatelé těchto aktivit nejenže pro ně mají pochopení, ale vidí i pozitivní souvislosti. Řádně uvážit je potřeba obojí, nicméně dobrý státní úředník-ochranář se zapáleným sportovcem v jedné osobě si tyto rozpory dokáže srovnat vnitřně sám. Důležité přitom je, aby si v roli sportovce či rekreanta nepředstavoval sám sebe, ale vždy někoho jiného. Příklad: Uvědomělý úředník-snowboardista chápe, proč ostatní „prknaři“ rádi jezdí mimo sjezdovky, při rozhodování však neeliminuje snowboarding jako takový, ale navrhuje vyčlenění strojově neupravovaných ploch a umístění překážek v plánovaném lyžařském středisku.

Princip předběžné opatrnostije ochranáři ceněným výdobytkem zákona o životním prostředí (§ 3 zák. č. 17/1992 Sb). Při jeho aplikaci je ale třeba prokázat, že uvažované riziko je reálné. Pokud existují výsledky výzkumů, které říkají opak, nelze bezdůvodně hlásat, že v našem případě by tomu bylo určitě jinak. Uzákonění tohoto principu význam ochrany přírody velmi posílilo, jeho nadužívání však spolehlivě pozici ochranářů oslabuje.

Jámový lom Velká Amerika v Českém krasu kdysi patříval k oblíbených cílům pravověrných trampů. Přestože přístup do lomu není dovolen, najde se mnoho návštěvníků, kteří nerespektují zákazové tabule.

Foto A. Komaško

Každý názor prezentovaný v rozhodnutí či jiném úředním aktu je třeba řádně zdůvodnit. Odůvodnění přitom musí být i pro laika srozumitelné a úderné (musí jít k jádru věci) a musí být zřejmé, že byly uváženy všechny relevatní okolnosti. Pokud je přitom rozhodnuto jinak než v jiném podobném případě, je dobré na rozdíly upozornit bez ohledu na to, zda na jiný případ žadatel sám upozorňuje či nikoli.

Základní rekreační aktivitou s nejdelší historií je v ČR pěší turistika. Protože až na naprosté výjimky není s ochranou přírody a krajiny ve střetu, nebyla zatím v rámci OS RST samostatně posuzována. Slouží však jako referenční aktivita při porovnávání vlivů, protože představuje tolerovanou míru disturbancí v místech, kde není vstup zakázán. V posledních letech je patrný postupný přechod veřejnosti od pěší turistiky k cykloturistice a nově také ke geocachingu (viz samostatný článek v Ochraně přírodyGeocaching – turistika se srdcem moderních technologiív čísle 6/2007). Tyto dvě aktivity se spolu s horolezectvím (viz článek Horolezectví – hledání rovnováhy s přírodou, číslo 3/2008) staly prvními, které byly v roce 2008 zpracovány v podobě návodového metodického listu 1. Sportem takřka nedílně spjatým s přírodou je orientační běh (viz článek Orientační běh – zátěž pro přírodu?, číslo 3/2009), který vlastně ani nemá svou měkčí rekreační podobu a jeho profesionální podoba není se zájmy ochrany přírody nutně v rozporu. Další obdobou pěší turistiky je běžecké lyžování. Jeho sesterská aktivita – sjezdové lyžování (články Lyžování ve světle ochrany přírodya Sjezdové lyžování a ochrana přírodyv číslech 1 a 6/2009) – je ale na rozdíl od všech předchozích aktivit již disciplínou tvrdou, která vyžaduje rozsáhlou infrastrukturu (sjezdovky, vleky, lanovky aj.) a zanechává znatelné následky nejen na přírodních fenoménech, ale i v měřítku celé krajiny. V rámci tzv. tvrdých forem rekreace nelze nezmínit motorismus, jehož provozování v přírodě se v poslední době věnuje hodně pozornosti. Čím má menší nároky na infrastrukturu (zejména moderní čtyřkolky), tím agresivněji a nepatřičněji působí v přírodě.

Situace v některých chráněných územích je z hlediska ochrany přírody, ale i zájmových skupin turistů neúnosná. Snímek je z Křivoklátska.

Foto O. Vítek

Metodické listy (ML) AOPK ČR jsou určeny pro vnitřní potřebu organizace, ML s názvem Usměrňování vybraných rekreačních a sportovních aktivit v ZCHÚ jsou však v zájmu jednotnosti a objektivity rozhodování určeny k širokému využití i ostatním orgánům ochrany přírody. Formou ML byly dosud zpracovány horolezectví, cyklistika a geocaching. Každá aktivita řešená v ML obsahuje analytickou část (popis aktivity, její vliv na přírodu, cílová skupina, trendy a potenciál, infrastruktura, možnosti regulace, partneři a zastoupení v ZCHÚ) a metodická doporučení. V roce 2010 dojde k aktualizaci dosud vydaných ML a zároveň budou rozšířeny o další aktivity. Odborná skupina ve spolupráci s Ministerstvem životního prostředí zpracovává metodické materiály pro orientační sporty a motoristické soutěže.

J. Hušek je předsedou Odborné skupiny pro rekreaci, sport a turistiku AOPK ČR a O. Vítek jejím místopředsedou

Byla založena v roce 2005 jako poradní orgán náměstka ředitele, v současnosti má 10–15 členů ze správ chráněných krajinných oblastí (CHKO) a národních parků (NP).

• Cíle: zmapování aktivit ve zvláště chráněných územích (ZCHÚ), sjednocení přístupu v rámci AOPK ČR i dalších orgánů ochrany přírody (OOP), dosažení vzájemné informovanosti OOP a partnerů.¨
• Činnost: monitorování situace v CHKO i v médiích, vydávání návodových metodických listů, zaujímání stanovisek ke konkrétním kauzám, pořádání seminářů, aktivní účast v diskusích vedených k problematice vlivu sportovních a rekreačních aktivit na ochranu přírody a krajiny, jednání s partnery, konzultační a poradenská činnost pro OOP.
• Členové jsou zpravidla aktivními sportovci, z řad odborné skupiny jsou pro vybrané sportovní a rekreační aktivity určeny kontaktní osoby.

Cyklistika

Cyklistika – obecně jízda na jízdním kole má mnoho podob: závodní cyklistika versus cykloturistika, silniční/horská/sjezdová (downhill) kola aj. V 90. letech 20. století nastal celosvětový boom horských kol, což v průběhu dvaceti let zcela změnilo charakter nejen trhu s jízdními koly, ale také návštěvnosti přírody. V Klubu českých turistů vzniká sekce cyklistiky a zavádí se zvláštní značení cyklotras a cykloturistických tras. Fatálně se množí projekty na budovní asfaltových cyklostezek v dosud málo zasažených územích, vnášení městských urbanizačních prvků do přírody (osvětlení, lavičky a koše na odpočívadlech, přemostění drobných periodických toků apod.). Na druhé straně se objevuje aktivita České mountainbikové asociace (www.cemba.cz) při zřizování přírodě blízkých stezek jako nízkonákladové alternativy lépe odpovídající současným zájmům terénně cyklistické veřejnosti. Rozvíjí se nejen síť prodejců a servisů kol, ale také certifikované ubytování pro cyklisty (www.cyklistevitani.cz). Cyklistika má od roku 2010 vlastní monotematický veletrh (For Bikes, Praha). V současnosti dokonce počet cyklistů mnohde převažuje nad pěšími turisty. Rozdíly mezi oběma skupinami jsou v dostupnosti odlehlých míst a v rozložení počtu návštěvníků v průběhu dne. Specifikem cyklistických aktivit je zraňování hadů v některých lokalitách.

Kontaktní osoba pro cyklistiku za OS RST: Ivan Bartoš, SCHKO Poodří

Cykloturistika je oblíbeným rodinným sportem.

Foto Z. Patzelt

Hipoturistika

Jízda na koni není dosud zcela běžná, přesto v místech rančů a stanic může být její vliv na přírodu a krajinu zřetelný. Přímé škody na přírodě, působené jedním jezdcem nebo skupinou, bývají vesměs zanedbatelné, i když mohou nastat, např. rušení zvláště chráněných druhů (ZCHD) živočichů či sešlap ZCHD rostlin. Jsou však vyváženy pozitivními aspekty – zejména zvyšováním pestrosti prostředí narušením povrchu či travního drnu kopyty a koňskými exkrementy coby stanovištěm pro koprofilní hmyz. Jsou-li však pravidelné trasy vyjížděk v okolí farem vedeny po nezpevněných pěšinách s často vlhkým a blátivým povrchem, ztrácejí atraktivitu a někdy i schůdnost pro pěší návštěvníky. Další škody mohou způsobit nevhodně umístěné deponie sena či jiných materiálů souvisejících s provozem koňské farmy. Na nevhodně umístěných pastvinách nebo při nadměrné intenzitě pastvy může také dojít k likvidaci cenných biotopů nebo stanovišť ZCHD (jak se tomu stalo např. v Přírodní památce Zmrzlík na jz. okraji Prahy).

Celkově však jde o přírodě velice blízkou aktivitu, při které jezdec získá intenzivní prožitek v přírodě. Setkání s koněm může být ve většině případů příjemné i pro ostatní návštěvníky území. Dálkové hipotrasy jsou v České republice zatím v plenkách, i když jich již několik existuje nejen na papíře. Na vhodnost souběhu hipotras s trasami pro další zájmové skupiny však přetrvávají rozdílné názory a zde se jako klíčový faktor, který může využití pro různé uživatelské skupiny umožnit, jeví vhodný typ povrchu cesty.

Kontaktní osoba pro hipoturistiku za OS RST: Slávek Valda, SCHKO Kokořínsko

Stezky v okolí koňských farem někdy trpí pod náporem kopyt tak, že sem pěší raději nechodí. Vzájemnou komunikací při respektování partnerů však lze většinou dohodnout podmínky akceptovatelné všemi stranami.

O. Vítek

Cyklostezky a in-line bruslení

Cyklostezky jsou dnes leckdy z ne zcela zřejmých (nebo alespoň zatajovaných) důvodů projektované velice nákladně. Takřka samozřejmostí je hladký asfaltový povrch s ověřenými technologiemi únosnosti i pro nákladní vozidla. Často je snahou minimalizovat svažité úseky, jako by většina veřejnosti vlastnila silniční, a nikoli horská či treková kola. Investoři argumentují rodinami s malými dětmi a in-linisty, přitom malé děti se na takových cestách často nudí. Asfaltové pásy jsou projektovány často na březích řek a potoků, kde představují vážný zásah do břehů (ničí porost, reliéf i horninové podloží, často i přirozenost samotného toku) a přetínají přirozené cesty volně žijících živočichů k vodě.

Častým a naprosto zvráceným argumentem pro výstavbu asfaltových stezek v přírodě bývá to, že jsou budovány i pro in-line bruslení, které je vázané pouze na hladký zpevněný povrch, a tudíž dosud omezené jen na intravilány měst. Mimo ně se nikdy nedostalo ani po silnicích (typický bruslařský pohyb je v silničním provozu velmi nebezpečný). Je pochopitelné, že řada in-linistů možnost vyjížděk do přírody vítá, žádný legitimní nárok na takové rozšiřování však neexistuje. Zatímco ve městech lze in-line bruslení považovat za „měkkou“ rekreační aktivitu, mimo město se okamžitě stává „tvrdou“ pro svou potřebu technologicky náročné infrastruktury (asfaltová technologie je zvládnutá, ale představuje velmi výrazný zásah do přírodního prostředí). Bez přímé návaznosti na sídla navíc tato aktivita představuje požadavek na kapacitní parkoviště ve výchozích bodech. Naopak velmi vítané z pohledu ochranářů i rekreantů je pro in-line bruslení využití automobilových závodních okruhů v příměstských oblastech (např. Brno, Monza).

Motorismus

Motorismus je aktivitou velmi problematickou s řadou negativních vlivů na přírodní prostředí i strukturu krajiny (hluk, emise, úniky provozních náplní, eroze, ničení organismů, fragmentace krajiny atd.). Má mnoho podob, které se nutně nemusejí lišit mírou vlivu na přírodní prostředí, přesto jsou podstatné rozdíly v jejich akceptovatelnosti z pohledu ochrany přírody. Pracovní „motorismus“ (typický ve volné krajině pro zemědělské a lesnické hospodaření) je součástí běžného života dnešní společnosti, stejně tak motorismus tranzitní (doprava osob a nákladů z místa na místo). Zde je legitimní hledat způsoby provozu mechanismů, které minimalizují negativní vlivy. Naproti tomu rekreační formy motorismu, tedy sportovní a zážitkové, narážejí na hranice tolerovatelnosti v přirozeném konfliktu s veřejným zájmem na ochraně přírody a krajiny. Přijímat motoristické aktivity ve zvláště chráněných územích lze zcela výjimečně a za velmi přísných podmínek, pokud neexistuje odpovídající alternativa mimo ZCHÚ. I tam přitom zhusta dochází ke kolizi motorismu s obecnou ochranou přírody, druhovou ochranou, respektive s dalšími obecně závaznými právními předpisy (např. zákon č. 289/95 Sb., o lesích). Sportovní motorismus bývá přitom společensky akceptován ve svých historických souvislostech (sportovní reprezentace regionů, respektive států) a pozitivně vnímaných přínosech (např. sport jako součást životního stylu). Je zpravidla organizován a ochrana přírody obvykle může nalézt partnera pro hledání udržitelného způsobu jeho provozování. Naproti tomu motorismus zážitkový je aktivitou jednotlivců nebo neformálních skupin, stále častěji je i předmětem komerce (např. cestovní a outdoorové agentury, půjčovny). Regulace je mimořádně obtížná a vymahatelnost práva je na hranici současných možností. Rekreační provoz zejména terénních automobilů, motocyklů, čtyřkolek nebo třeba sněžných skútrů je podstatným problémem pro ochranu přírody a má dopad i na zájmy nemotorizovaných návštěvníků a uživatelů volné krajiny. Metodická východiska pro regulaci této aktivity hledá Ministerstvo životního prostředí ve spolupráci s Českou inspekcí životního prostředí a AOPK ČR.

Kontaktní osoba pro motorismus za OS RST: Rudolf Remeš, SCHKO Orlické hory

Tramping

Je těžké určit, zda tato jen o něco mladší aktivita než pěší turistika je v současnosti na ústupu či nikoli. Záleží na tom, zda k trampingu počítáme jen trampské osady nebo i chatové osady v přírodním prostředí, které mají stejné historické kořeny. Tramping však nemusí být vždy provozován s vazbou na obydlí či přístřešek pro přenocování, dokonce ani ohýnek jako symbol trampingu není pro jeho definici nezbytný. Ve vztahu k ochraně přírody je však budování, existence a provoz obydlí všemožného charakteru a ohniště zcela zásadní. Jde o projevy, které mají největší potenciál poškozovat přírodu i krajinu. Obliba konkrétních území trampy není vždy stálá, v některých místech se objeví jako módní výstřelek, ale někde je tramping zakořeněn pevně a nelze předpokládat, že v dohledné době poleví (zejména v pískovcových a vápencových oblastech). S dostupností kvalitního outdoorového vybavení se dá hovořit i o stoupající oblibě trampingu, který však s tím původním nemá mnoho společného. Do přírody se tak dostávají i „trampové“, jejichž působení na přírodu je mnohem negativnější. Za své berou někdejší trampské zásady (např. že do ohně není možné odhodit oharek od cigarety, natož plastový odpadek) a také vztah pravověrných trampů k přírodnímu prostředí (výběr vhodného místa k rozdělání ohně a přenocování, resp. jejich úprava a ranní zahlazení). Zvýšený zájem některých správ CHKO o tramping je tedy legitimní, i když jej staří trampové někdy nechápou a ostře napadají (včetně likvidace přístřešků s kamny a koberci v prvních zónách ZCHÚ apod.).

Kontaktní osoba pro outdoor za OS RST: Lubomír Peterka, SCHKO České středohoří