Zaměřeno na veřejnost

Ochrana přírody 6/2024 — 19. 12. 2024 — Zaměřeno na veřejnost — Tištěná verze článku v pdf

Podniková udržitelnost a česká ochrana přírody

Autor: Vojtěch Kotecký

V anketě za rok 2024 se už zařadil coby třetí nejsilnější střednědobé riziko pro podnikání (WEF 2024). Byznys si evidentně myslí, že živá příroda je nejen společensky důležitá, ale také má konkrétní praktické konsekvence pro finanční výsledky. Tradiční vnímání biodiverzity a ekosystémových služeb se ve vrcholovém managementu velkých firem rychle proměňuje. Ochrana přírody proto dostává nový instrument, kterého může účinně využít také v Česku – a to především k praktickým opatřením na podporu biodiverzity v zemědělské, lesní a urbánní krajině. Pokud ovšem připraví řešení, jež budou odpovídat potřebám a možnostem podniků.

Jak firmy ovlivňují biodiverzitu

Pro ochranu přírody je proto velmi důležité porozumět, kde mají firmy reálně největší vliv na biodiverzitu. Pokud se podíváme dovnitř podnikového metabolismu, environmentální stresy se většinou najdou při výrobě, popřípadě v nakupované energii. Neplatí to ale pro škody na biodiverzitě a ekosystémových službách. K nim větší a střední podniky nejčastěji přispívají prostřednictvím svých dodavatelských řetězců. Rutinně nakupují agrární komodity, dříví či papír nebo minerální suroviny – a jejich produkce má samozřejmě značný vliv na přírodu.

Ve většině sektorů příspěvek dodavatelských řetězců k impaktům na ekosystémové služby činí více než 80 % (Makower et al. 2021). Pro několik důležitých odvětví – především potravinářský a nápojový průmysl či potravinový retail – podíl vlastního provozu nedosahuje ani 5 %. Výměra, na níž se pěstují potraviny prodávané v supermarketu, je mnohokrát větší než plocha samotného obchodu včetně parkovišť a skladů.

Něco podobného platí také pro finanční služby, ale z opačného důvodu: největší část škod v tomto sektoru vzniká u klientů. Banky, investiční fondy či pojišťovny mohou podmínkami svých produktů silně formovat některá výrobní odvětví (Galaz et al. 2015).

Firemní priority i konkrétní rozhodnutí mají potenciálně enormní vliv. K produkci komodit, které přímo či nepřímo vstupují do dodavatelských řetězců, slouží přibližně 80–85 % české krajiny. Přitom překvapivě velký zásah může mít i jediný dílčí podnik. Jen k pěstování ječmene pro Prazdroj se používá bezmála jedno procento tuzemské orné půdy – tedy plošný ekvivalent tří čtvrtin Krkonošského národního parku.

Patrně nejdůležitějšími výjimkami jsou těžba nerostných surovin a stavebnictví, respektive development. Obě odvětví mají silný vliv na přírodu a přitom v něm převažuje přímý zábor plochy a biotopů při vlastním provozu. Proto také mohou významně přispět k obnově přírody v urbánních prostorech, respektive v dotěžených dolech a lomech.

Degradace půdy patří mezi materiální rizika, která mohou mít pro firmy hmatatelné finanční dopady. Foto Dylan de Jonge

Proč se zabývají přírodou

Poměrně malé disrupce – například výkyvy směnných kurzů nebo zpožděné dodávky – mohou narušit hladký provoz podniků a vést k enormním nákladům. Proto moderní korporátní management vydává značné úsilí a prostředky, aby předvídal a eliminoval rizika. Jak ukazuje (nejenom) citovaný průzkum Světového ekonomického fóra, nově firmy vnímají jako potenciálně rizikové také škody na přírodě. Mají k tomu tři hlavní důvody.

Patrně nejdůležitější motivací jsou přímá materiální rizika. Degradace půdy či slabá retence vláhy, přečerpávání vodních zdrojů, úbytek opylovačů, kolaps populací mořských ryb nebo ztráta predátorů a parazitoidů, kteří přispívají ke kontrole škůdců, v posledku podkopávají stabilitu dodavatelských řetězců. Nemusí vést (a většinou patrně ani nepovedou) k nedostatku potravin nebo surovin. Může však klesat produktivita a růst volatilita trhu, výkyvy v cenách či dodávkách. Pro mnoho průmyslových a energetických podniků se vážným problémem stává kolísavost vodních zdrojů, jež potřebují k výrobě nebo chlazení. Řada firem se proto snaží potenciální rizika preventivně najít a snižovat.

V ovocnářství už nyní ve spolupráci producentů a odběratelů běží zajímavé projekty na podporu biodiverzity. Foto Jan Mehlich (Wikipedia Commons)

Zadruhé firmy vnímají očekávání regulátorů. Během uplynulých dvou dekád sledovaly, jak státy dokráčely od proklamativního cíle snižovat emise skleníkových plynů až ke konkrétní legislativě. Nyní se podobnou agendou stává příroda. Na velké firmy značně zapůsobil Kchun-mingsko–montrealský globální rámec pro biologickou rozmanitost, který chápou jako analogii Pařížské dohody o klimatu. Rovněž velké evropské legislativní iniciativy jako nařízení o obnově přírody nebo směrnice o monitorování a odolnosti půdy neobsahují explicitní závazky pro podniky, ale dříve či později k nim mohou vést. Konkrétní kritéria jsou také součástí tzv. taxonomie udržitelných aktivit, jež sice vznikla kvůli veřejným zakázkám a není právně závazná pro privátní sektor, ale banky ji začínají používat coby neformální vodítko, kterým identifikují rizika při úvěrovém rozhodování.

Třetí důležitou motivací je veřejné mínění. Udržitelnost se stává důležitou součástí reputace moderních podniků. Speciálně to platí pro silné a renomované značky, pro které je dobrá pověst důležitým aktivem (Dauvergne et Lister 2012). Firmy si přitom už v devadesátých letech ze zkušenosti ověřily, že společnost citlivě vnímá nejen vlastní provoz, ale také postupy jejich dodavatelů a dodavatelů jejich dodavatelů. Biodiverzita se postupně stává silnou součástí této agendy.

Proto řada větších firem usoudila, že potřebují identifikovat své dopady na přírodu a postupně je omezovat. Neudělají to rychle ani kompletně. Prozatím se většinou soustřeďují na dílčí iniciativy. Krok po kroku se však propracovávají k systematičtějším programům. Nesporně to bude trvat roky – už jen proto, že vstupují na úplně nový terén. Někdy a někde se ale začít musí.

Většina české krajiny slouží k produkci komodit, jež vstupují do dodavatelských řetězců. 
Foto QzQ (Wikipedia Commons)

Regulatorní impulsy

Důležitou pobídkou pro příspěvek firem k ochraně české biodiverzity může být nová unijní legislativa. Takzvaná směrnice o reportování (CSRD) z roku 2022 požaduje po firmách, aby každoročně sestavovaly propracovaný audit svých environmentálních (a také sociálních) dopadů. Pro největší evropské korporace podobná povinnost platila už několik let. Nyní se mezi lety 2026 a 2028 postupně rozšíří asi na tisícovku velkých podniků v Česku. Přibyla také detailní pravidla European Sustainability Reporting Standards (ESRS), která konkrétně stanovují, že by firmy měly prověřit své vlivy na biodiverzitu, míru závislosti na ekosystémových službách či rizika dodavatelských řetězců. Firmy proto nyní věnují silnou pozornost tomu, aby reportování nastavily a nastartovaly (Deconinck et al. 2023).

Reportování má nepřímý, ovšem potenciálně důležitý dopad. Může vypadat jako papírování pro papírování. Firmy však potřebují standardizované reportování, aby mohly informovaně a konzistentně rozhodovat (Kareiva et al. 2015). Pomůže jim porozumět, kde a jaké škody na biodiverzitě vyvolávají, a tudíž efektivně cílit svá opatření. Ale také je může upozornit na celé rozměry škod, které prozatím přehlížely.

Speciálně důležité to může být pro ochranu přírody v zemích, jako je Česko. Velké nadnárodní podniky mívají o své stopě ve středoevropské krajině nanejvýš povrchní povědomí. Když začaly prověřovat své dopady na globální biodiverzitu, většinou rychle zjistily, že největší následky vznikají čerpáním komodit v tropech. Proto prioritizovaly sledování a snižování škod, které vznikají kvůli dovozu palmového oleje, krmné sóji, kávy, hovězího masa nebo tropického dřeva (a také mořských ryb). Postupně vznikly nezbytné standardizační systémy, certifikace, datová infrastruktura, mechanismy monitoringu komoditních toků a další praktická opatření (Fripp et al. 2023). Podobně podrobný vhled do domácích evropských komodit jim prozatím chybí.

Nová legislativa přiměje firmy, aby analogicky prověřily, jak ovlivňují přírodu v Evropě. Postupně proto začnou získávat lepší vhled do škod, které v jejich provozu nebo dodavatelských řetězcích vznikají, což je upozorní na prozatím přehlížené rozměry. Reportování by je proto mohlo přivést k tomu, aby začaly uvažovat o opatřeních, jež by pomohla také ochraně biodiverzity v Česku.

Kromě toho nová směrnice o náležité péči podniků v oblasti udržitelnosti (CSDDD) bude vyžadovat, aby menší počet největších firem ze svého auditu dovodil důsledky a proaktivně předcházel nejvážnějším škodám. Prioritizuje hlavně rizika, která vznikají za hranicemi EU. Nicméně také výslovně vyžaduje minimalizovat nepříznivé dopady na biodiverzitu. Prozatím není jasné, jak firmy uchopí její naplňování. Pravděpodobně ale bude sloužit jako další z řady dílčích impulsů, které se budou sčítat.

Firmy často ke kontrole udržitelnosti dodavatelských řetězců používají certifikační systémy jako FSC. 
Foto Uwe Sayer

Jak firmy řídí své dopady na přírodu

Firmy ovšem potřebují praktická řešení, kterými mohou smysluplně snižovat škody na přírodě u svých dodavatelů a dodavatelů svých dodavatelů. Běžně používají několik přístupů.

Prvním jsou explicitní standardy, které firmy stanovují a po svých dodavatelích požadují, aby je dodržovali (Schmitz-Hoffmann et al. 2014; Thorlarkson et al. 2018). Například některé evropské obchodní řetězce určily interní limity pesticidních reziduí (a potažmo spotřeby prostředků na ochranu rostlin), které jsou náročnější než regulatorní kritéria. Podobně Walmart, největší světový provozovatel hypermarketů, chce po farmářích, aby vyčleňovali 3 % půdy jako biotopy pro opylovače. První podobné projekty se vynořují také v Česku.

Často firmy coby standardy používají nezávislé certifikační systémy, jež od devadesátých let vznikaly coby služba spotřebitelům s cílem podpořit poptávku po šetrném zboží. Zemědělský nebo lesní podnik, který dodržuje standard udržitelného hospodaření, má nárok na certifikát; přitom podléhá pravidelnému auditu. Zákazníci tak v obchodech mohou snadno rozpoznat zboží vyrobené s ohledem na přírodu. Firmy existující koncept jednoduše převzaly a začaly ho využívat ke kontrole udržitelnosti svých dodavatelů, takže se důraz certifikací postupně přesunul z B2C (business-to-consumer) k B2B (business-to-business) aplikacím. Pro podniky je oursourcovat pravidla často levnější než vytvářet svá vlastní.

Patrně nejčastěji se takto používá lesnický systém Forest Stewardship Council (FSC). Řada firem jako IKEA, Hornbach, některá nakladatelství nebo obchodní řetězce při nákupech dřeva či papíru požadují, aby surovina měla certifikaci FSC. Rovněž britské pobočky Tesca, Lidlu a několika dalších obchodních řetězců od svých dodavatelů ovoce a zeleniny očekávají dodržování standardu LEAF Marque, jenž stanovuje minimální environmentální parametry konvenčního zemědělství.

Postupně ovšem přibývá také kooperativních iniciativ, jež podniky vytvářejí a zavádějí společně se svými dodavateli. Některé jsou poměrně ambiciózní. Holding REWE, který provozuje obchodní řetězce Penny a Billa, se 450 pěstiteli ovoce či zeleniny v Rakousku, Německu a Polsku systematicky vytváří biopásy nebo kvetoucí meziřadí v sadech, instaluje mrtvé dřevo, kamenné zídky a stojánky pro dravce. Podobně je biodiverzita součástí pozoruhodných projektů Pro chmel a Pro ječmen, jež se svými partnery rozjíždí Prazdroj. Právě takové iniciativy mají patrně největší perspektivu v podmínkách menších zemí, jako je Česko. Protože nevyžadují, aby předem existoval kompletní standard s certifikační a auditní infrastrukturou, firmy je mohou pružně zavádět víceméně ad hoc podle místní potřeby. Navíc umožňují začít s pilotními projekty u vybraných dodavatelů.

Standardy, certifikace a kooperativní iniciativy se firmám snadněji zavádějí také proto, že jsou na podobnou spolupráci se svými dodavateli zvyklé odjinud. Rutinně už desítky let stanovují přesná výrobní kritéria, aby si pojistily kvalitu výrobků nebo bezpečnost potravin. Po sérii skandálů s dodavateli z rozvojových zemí v devadesátých letech se tyto privátní regulace rozšířily také na pracovní podmínky, například mzdy nebo dětskou práci. Teď už jenom navyklý postup překlápějí do nového tématu.

Národní standard ochNárodní standard ochrany půdy

Jedním z praktických řešení jsou standardizovaná kritéria, v nichž mohou firmy podporovat své dodavatele. Proto dvě česká výzkumná pracoviště se Svazem obchodu a cestovního ruchu ČR – oborovou asociací, jež sdružuje mimo jiné obchodní řetězce – sestavila národní standard péče o půdu v dodavatelských řetězcích. Měl by obchodním i potravinářským firmám sloužit ke spolupráci se zemědělskými podniky. Standard je odvozen od systému GlobalG.A.P., který běžně používají retailové firmy. Mezinárodní kritéria propracoval na domácí české podmínky. Konkrétní pravidla nastavuje tak, aby předcházel extrémní erozi a zajišťoval kladnou bilanci organické hmoty v půdě. Je sestaven ve čtyřech verzích pro brambory, zeleninu, ostatní tzv. širokořádké plodiny a úzkořádké plodiny. Předpokládá se, že ho farmáři budou zavádět po fázích: začíná na snadných opatřeních a během let postupně přidává náročnější kritéria. Konkrétní položky jsou designovány tak, aby většinu standardu šlo financovat bonusovými dotačními programy, které poskytuje stát. Standard lze používat také k reportování jako binární metriku udržitelného hospodaření s půdou.

Prioritizace příležitostí

České ochraně přírody se potenciálně otevírají enormní příležitosti. Koneckonců stávající Strategie ochrany biologické rozmanitosti ČR plánuje, že státní správa začne systematicky spolupracovat se soukromým sektorem (cíl 1.3.1) a podporovat firemní iniciativy (1.3.2).

Na spolupráci s velkými firmami není nic nového. Prozatím se obvykle soustřeďovala na filantropii – sponzorské dary nebo práci pro bono. Dává to smysl. Projekty ochrany biodiverzity potřebují financování a v korporátním světě jsou značné prostředky. Podobná partnerství nesporně budou pokračovat. Při kreativním nastavení mohou nabývat i značných rozměrů: pojišťovací společnost Aviva loni organizaci Wildlife Trusts věnovala 38 milionů liber (1,1 miliardy korun) na mnohaletý projekt péče o temperátní deštné lesy ve Velké Británii. Česká státní i nestátní ochrana přírody už řadu let pracuje s firmami, které poskytují finance nebo dobrovolníky.

Nicméně pokud se podaří podniky účinně podporovat v péči o přírodu při vlastním podnikání (opatřeními ve svém provozu a hlavně v dodavatelských řetězcích), přínos pro biodiverzitu může být o několik řádů větší. Ovšem nezbytné nástroje, expertiza, přístupy, a dokonce cíle podstatně vybočují z běžné dosavadní praxe české ochrany přírody.

Programy firemní udržitelnosti většinou nepřispívají k cílenému managementu biodiverzity, ale mohou vytvářet podmínky pro posun k šetrnějším postupům hospodaření. Foto Luc Viatour (Wikipedia Commons)

Role české ochrany přírody

Aby mohly účinně přispět k ochraně české biodiverzity, firmy především potřebují poradit se dvěma praktickými věcmi: s daty a intervencemi.

Reportovací povinnosti možná pomohou, aby firmy porozuměly své stopě v krajině a závislosti na ekosystémových službách. Ale pouze v případě, že k tomu budou mít data. Prozatím prakticky chybí. Při konverzacích s praktiky z velkých českých podniků se opakovaně potvrzuje, že v reportování biodiverzity – na rozdíl od uhlíkové stopy nebo cirkulární ekonomiky – naprosto tápou a jsou si toho dobře vědomi. Nemají datové zdroje ani rozumné návody, jak s nimi pracovat.

Česká ochrana přírody má přitom solidní a rozsáhlá data. Pokud se je podaří převést do formy použitelné pro měření vlivů podnikové ekonomiky a dodavatelských řetězců, mohla by nejen firmám usnadnit reportování. Rovněž by je navedla na klíčové priority – a tak pomohla využít jejich enormní potenciál. Uvažovat by se dalo o řešeních, jako jsou třeba prediktivní modely, jež by propojily domácí data o biodiverzitě se zdroji konkrétních komodit a umožnily odhadovat nejvíce rizikové dodavatele.

Kromě samotných dat firmy potřebují také vodítko, jak je užitečně používat. Reportovací standardy často pracují s indikátory, které vznikly pro globální biodiverzitu, ale mají malou vypovídací schopnost v Evropě. Příkladem jsou dvě běžně doporučované metriky: geografická blízkost výroby k chráněným územím a výskyt druhů Červených seznamů na pozemcích, odkud firma odebírá komodity. První je ve velké části světa dobrým ukazatelem pro potenciální škody na chráněných územích; druhá indikuje, jestli dodávky komodit vedou k záboru cenných biotopů. V Česku však blízkost chráněných území nejspíš skoro nic nesignalizuje (kvůli charakteru chráněných území i hrozeb, jakým čelí) a druhy Červeného seznamu jsou určitě užitečným indikátorem, ovšem pozitivním (protože výskyt vzácných druhů kulturní krajiny patrně naznačuje pěstební postupy vstřícné k biodiverzitě).

Posun k šetrnějším postupům je výhodný, protože dodavatelé přestanou čelit výhradnímu tlaku produkčních incentivů. Foto Hans-Jörg Hellwig (Wikipedia Commons)

Za druhé firmy potřebují praktická doporučení, jak mohou účinně přispět k péči o biodiverzitu. Většinou se v agendách a řešeních vůbec neorientují. Proto vznikají naivní projekty typu „Postavíme desítky včelínů“ nebo „Vysázíme stovky tisíc stromů“. Platí to patrně především pro zemědělství a částečně také urbánní krajiny. Pomohly by tipy na smysluplné intervence, technické připomínky k uvažovaným opatřením i podpora při zapracování do podnikového provozu nebo kontraktů s dodavateli (viz rámeček Národní standard ochrany půdy). Nutně přitom musí jít o intervence, které účinně podporují biodiverzitu a přitom se dají rutinně včlenit do běžných hospodářských postupů v zemědělství, lesnictví, rybníkářství, stavebnictví nebo jiných sektorech.

Bude ovšem nutné se smířit s tím, že sebeochotnější firmy nebudou ve velkém chránit přírodu. Budou pouze vytvářet podmínky, které podpoří hospodaření s nižšími dopady na biodiverzitu. Protože prakticky utvářejí své trhy, mohou mít důležitý, i když nepřímý vliv ve volné krajině.

Hlavní přínos firemních intervencí spočívá v pákovém efektu, který posune tržní prostředí. Zemědělské a lesnické podniky prozatím čelí ryze produkčním incentivům. Pokud silní komerční odběratelé začnou poptávat také starost o biodiverzitu, před dodavateli se časem mohou otevírat lepší podmínky například pro šetrnější pěstební postupy. Je to agenda poměrně vzdálená tradiční ochraně přírody. Nicméně v krajině, která převážně slouží komerčnímu hospodaření, se stav biodiverzity v posledku odvozuje od tržních pobídek.    ■

Příspěvek vznikl za podpory projektu TL03000752 Standard ochrany půdy pro dodavatelské řetězce maloobchodu, který byl spolufinancován se státní podporou Technologické agentury ČR v rámci Programu Éta.

- - - -

Úvodní foto: Přechod lesů na přírodě blízké hospodaření bude profitovat z podpory odběratelů dříví. Foto Gerda Arendt (Wikipedia Commons)

- - - -

Literatura:

• Dauvergne, P., Lister, J., 2012. Big brand sustainability: Governance prospects and environmental limits. Global Environmental Change 22, 36–45. https://doi.org/10.1016/j.gloenvcha.2011.10.007
• Deconinck, K., Jansen, M., Barisone, C., 2023. Fast and furious: the rise of environmental impact reporting in food systems. European Review of Agricultural Economics 50, 1310-1337. https://doi.org/10.1093/erae/jbad018
• Fripp, E., Gorman, J., Schneider, T., Smith, S., Paul, J., Neeff, T., Marietti, F., Vary, L., Zosel-Harper, A., 2023. Traceability and Transparency in Supply Chains for Agricultural and Forest Commodities: A Review of Success factors and Enabling Conditions to Improve Resource Use and Reduce Forest Loss. World Resources Institute, Washington, DC. https://doi.org/10.46830/wrirpt.22.00156
• Galaz, V., Gars, J., Moberg, F., Nykvist, B., Repinski, C., 2015. Why ecologists should care about financial markets. Trends in Ecology & Evolution 30, 571–580. http://dx.doi.org/10.1016/j.tree.2015.06.015
• Kareiva, P. M., McNally, B. W., McCormick, S., Miller, T., Ruckelshaus, M., 2015. Improving global environmental management with standard corporate reporting. Proceedings of the National Academy of Sciences 112, 7375–7382. https://doi.org/10.1073/pnas.1408120111
• Makower, J., 2021. State of Green Business 2021. S&P Global, GreenBiz.
• Schmitz-Hoffmann, C., Schmidt, M., Hansmann, B., Palekhov, D. (eds), 2014. Voluntary Standard Systems: Natural Resource Management in Transition. Springer, Berlin Heidelberg. https://doi.org/10.1007/978-3-642-35716-9_1
• Thorlakson, T., de Zegher, J. F., Lambin, E. F., 2018. Companies’ contribution to sustainability through global supply chains. Proceedings of the National Academy of Sciences 115, 2072–2077. https://doi.org/10.1073/pnas.171669511
• WEF, 2024. The Global Risks Report 2024: 19th Edition. World Economic Forum, Cologny/Geneva.