Zaměřeno na veřejnost

Ochrana přírody 4/2008 — 19. 8. 2008 — Zaměřeno na veřejnost

Jeden den průvodce

autorka: Barbora Šimečková

Skalní stěny se k sobě přibližují, chodba se stále více zužuje, protáhnu se jen taktak bokem, copak já, ale jak ta moje výprava, stihnou to za mnou? Ale jedině tudy vede cesta ven, a proč mám ksakru na sobě tu nejlepší bílou košili a teď si ji roztrhám o stěny… „Píp, píp, píp, pííííííp!!!!!“ Ještě v polospánku si uvědomuju: „Aha, to je zas ten můj ‚průvodcovský sen’, co se mi čas od času opakuje, nic nového, ale taky nic příjemného…“

Rychle snídám, aspoň rohlík, kdoví, kdy se dostanu k pořádnému jídlu. Sedám na kolo a u budovy se potkáváme s kolegou Petrosem. Pokulhává, včera ho nakopli při fotbale. Posbíráme měřicí přístroje, baterky, telefony a vyrážíme na ranní bezpečnostní prohlídku. Z celého dne mám tuto chvíli nejradši, jeskyně je tichá, sama sebou, odpočinutá. Mám pocit, že komunikace mezi námi funguje, já prohlížím kdejaký detail a ona, shovívavá k mému počínání ví, že její čas běží v jiném měřítku, bude tady, neměnná, až se rozpadnou nejenom dráty a trubky, kterými jsme ji přizdobili, ale i já a moji následníci… Z filozofického rozjímání mě vytrhne Petros: „Zas ty dafňáky, tady ta větev osvětlení mě jednou připraví o rozum!“ S bolestivou grimasou pod­lézá zábradlí, pajdá ke skrytému rozvaděči a nahazuje jistič. Procházíme celou jeskyní a zjišťujeme pár dalších drobností, do-jdeme až k východu, zvenku ho vítr zafoukal listím, musíme sem někoho poslat s metlou.

Nahoře zapisujeme výsledek prohlídky do provozního deníku. Kolegyňky už také dorazily, Růženka lítá s prachovkou po prodejně suvenýrů a Janča si chystá drobné mince do pokladny, dnes bude „dispečerem provozu“. Nezávidím jí, ale na mě dojde pozítří, střídáme se, protože ten stres u okýnka se nedá vydržet dlouho. Holky nám mezitím uvařily kafe a čaj, každý sedne ke svému hrnku a my dáváme Janči k zápisu ještě ústní komentář: „Až přijde elektrikář, pošli ho do Smuteční, s tím světlem u chodníku je to nějaké složitější, vyměnili jsme žárovku, ale pořád to nesvítí. Ale lidi na schody uvidí, to je dobrý. Máňa by mohla jít zamést k východu, a jestli nebude první výprava v 9.00, může s ní jít Martin.“ Řeč je o našich sezonních průvodcích – brigádnících, většinou studentech. Postupně přicházejí a hned mezi dveřmi obdrží nějaký úkol. Máňa se bude muset obejít bez Martinovy pomoci, protože výletníci cloumající klikou na terasu nenechávají nikoho na pochybách, kdy půjde první výprava.

Zvonek u dveří: „Nemohli byste nás vzít hned, vidíme, že se pěkně scházíte a stejně tam jenom sedíte, nešlo by to dřív?“ Pouštím je na terasu, vezmou útokem záchody a nahrnou se k Růžence do obchůdku. Než si koupí vstupenky, bude stejně devět a všichni budou spokojeni.

Martin schází do jeskyní s první výpravou, pod paží návštěvní knihu, která se sušila přes noc u topení. Petros kontroluje u dveří vstupenky, odpovídá na dotazy o teplotě v jeskyni a odnáší do pokladny dvě sady turistických holí Nordic Walking, aby nám výletníci třeba i nechtěně „neočesali“ výzdobu. Sotva porovná židle a stolky, vtrhne na terasu objednaný školní výlet.

„Dobrý den, tak my máme třicet šest dětí, jeden je nemocný a i se mnou je to třicet devět“, slyším paní učitelku od okénka. Janča trpělivě upřesňuje počet účastníků výpravy, aby mohla správně vytisknout vstupenku. Na prohlídku půjde i pan řidič autobusu a jeden rodič, všechno se vysvětlí, žactvo utrácí v obchůdku kapesné za „kamínky“ a během patnácti minut jsou připraveni k odchodu.

Oblékám si bundu, připínám jmenovku, ještě baterku, ovladač osvětlení, sluchátko a nezapomenout hlavně kapesník! V jeskynním chladu se nos automaticky orosí a taky kapka spadlá ze stropu přímo na brýle je zcela běžná věc, i když za ta léta už mám „vychytaná“ stanoviště, kde nekape. U dispečerky zjišťuju, že moje výprava dětí přijela z Halenkova a chodí do třetí třídy. To by mohlo jít, tu dědinu na Valašsku znám, tam snad rozjívenost města zatím tak nedolehla a třeťáky snad budou jeskyně ještě „dětsky“ zajímat. „Dobrý den, prosím Základní školu Halenkov, půjdeme na prohlídku!“ Petros pomáhá paní učitelce seřadit a spočítat žáky. „Tomášek je ještě na WC!“ Z obchůdku vybíhají opozdilci, honem schovat svačiny a pití do batůžků a jdeme.

Než sestoupíme do první prostory, stačím z paní učitelky vytáhnout základní informace, kam až došli v přírodopise, v jakých jeskyních už byli na výletě a kdo je největší zlobič ve třídě. Bude se mi to hodit, výklad v našich jeskyních je odborně poměrně složitý a tak se jej snažím přizpůsobit, aby mi vůbec rozuměli. Pozná se to snadno, jakmile nerozumějí, začnou šustit a bavit se mezi sebou.

Ještě než začnu s výkladem, několik dětí mi s přehledem poreferuje, jaké to bylo minulý rok v Moravském krasu. Výborně, to je půl práce hotové. Vysvětluji rozdíl mezi klasickým a hydrotermálním krasověním, ale pozor – i slovo kyselka může být dnešním dětem neznámé, dáme tedy minerálku a hned je jasno. Nadšeně se tlačí co nejblíž ke mně, skáčou mi do řeči a pořád se na něco ptají, i když přecházíme na další stanoviště. Po chvíli je už docela obtížné udržet jejich těkající pozornost v jedné myšlenkové koleji. Špičky bot mám zašlapané, jak se strkají, kdo půjde za mnou první.

Vím, kdy zaručeně na minutu ztichnou, to až jim budu povídat o objevitelích, jak poprvé vlezli do našich jeskyní, to je tajemné a přímo akční drama.

Návštěvní trasa v Balvanitém dómu Jeskyně Na Turoldu

Foto J. Kolařík

V poslední prostoře se už pomalu přestávají soustředit, hodinová prohlídka je pro ně tak akorát, ještě se zmíním o Propasti a jsme venku! Při loučení jde kolem ten největší zlobič a povídá: „A pane průvodčí, v té Propasti je taky kyselka, že?“ Heuréka!!! Komenský by zaslzel!

Vracím se ztichlou jeskyní, zhasínám a po­tkávám důstojně kráčející Dášenku s výpravou důchodců. Ona je na ně mistr specialista, hovoří pomalu a nahlas, řádně artikuluje, takže ji i nahluchlí dědečci dobře slyší. Důchodci jsou vůbec vděčné publikum, chodí sice pomalu, ale užívají si výletu a hodně se ptají, na konci vás pochválí a často i zatleskají. Co na tom, že je pak Dášenka s takovou výpravou v „díře“ i půldruhé hodiny a my chudáci za ní ji musíme na vhodném místě šikovně předběhnout, aby se nám prohlídky nezablokovaly.

Nahoře zamávám na Janču do okénka, aby věděla, že jsem zpátky a odepsala moji výpravu z evidence osob v podzemí. Pokývá na mne, že vidí, na uchu má telefon a vyřizuje rezervaci vstupu pro holandskou dechovku. Sedám si, beru dnešní noviny a těším se, že si chvilku oddechnu. Vtom přiletí Růženka, že přivezli do obchůdku vody a cukrovinky. Kdo má ruce, jde nosit, jediná dispečerka zů­stává. Dodávkové auto až k budově nezajede, všechno musíme odtahat v „živých“, Petros přiváží z dílny kolečka a tak si trochu pomůžeme i výdobytkem techniky. Vzápětí pouštím Petrose do jeskyní s výpravou, je mi ho líto, jak poskakuje po schodech s tou nohou, ale co se dá dělat.

Jdu hned za ním, tentokrát jsem „koupil“ puberťáky. Tady je každá rada drahá, i paní učitelka už rezignovala a jejím měřítkem úspěchu pro dnešní výlet patrně je, aby všichni přežili. A ještě mě zlobí baterka, jak naschvál. Když už je to nebaví, kdyby aspoň mlčeli. V jeskyních jsou asi z donucení a jediná chvíle, kdy zpozorněli, byl výklad o narkotických účincích dusíku při hloubkovém potápění. Ach jo. Ale asi pět z nich navzdory stádnímu projevu u východu aspoň pozdravilo.

Zamyšleně stoupám po schodech zpátky a málem mě srazí Máňa s kýblem vody, gumové rukavice až po lokty, hadr v ruce. Na budoucí právničku slušně vystrojená! Letí uklidit ke Žralokovi, nějaké dítě tam vyklopilo obsah žaludku, prý volal Martin, tak než to rozšlape další výprava. Úplně to chápu, já sedím v autobuse taky vždycky vpředu, řízky, cukrová vata, lázeňské oplatky…

Ukládám baterku mezi porouchané a Petrosovi naoko nadávám, co mi to nachystal, má to chudák na starost, ale není to jeho vina. Sám jsem byl u toho, když je před Vánoci v renomovaném obchodě kupoval a ty šmejdy nevydrží ani půl roku, a to stojí kolem šesti stovek jedna! Rezignovaně mává rukou, strká mi do ruky jídlonosiče a vybízí mě ke spěchu, prý dneska půjdeme pro obědy my dva.

Rázujeme po chodníčku kolem cedule „Národní přírodní památka“ a mžouráme do sluníčka. U polorozpadlé budovy bývalé kotelny stojí náklaďák a chlapi v montérkách, bagr se zakusuje do trávníku, že by se majitel rozhodl konečně tu ruinu spravit? No jo, ale dávali jsme k tomu stanovisko? Nevzpomínám si, že by šéf na poradě o něčem takovém mluvil. V podobných případech to orgán ochrany přírody s námi většinou vždycky konzultuje, nemohou znát všechny detaily a historii území jako my, co jsme v něm pořád. No to se teda zeptám!

V jídelně do sebe naházíme oběd, v porovnání s rozšafným tempem ostatních strávníků jsme jednoznačně nejrychlejší, jíst se má pomalu, ale kdy?

Dorazíme zpátky, rozdáme kastrolky kolegům, kteří před chvílí vyšli z jeskyně, dispečerka se vrhne aspoň na polévku a my si sedneme poprvé od rána na terasu. Po obědě bývá někdy pár minut klidu. A tu kde se vzali, tu se vzali, návštěva z ředitelství: „To je pohodička, kafíčko, výhled z terasy, vy se máte!“ Nic nevysvětlujeme, jdeme do auta vyskládat hromady propagačních letáků, které dovezli, a pak řidiči pomáhám vycouvat zpět od naší budovy, kam neuváženě zajel. Ani nic vysvětlovat nemusíme, s posledními krabicemi letáků už kličkujeme mezi mládeží hrnoucí se na terasu, návštěva dopíjí nabídnuté občerstvení a spěchá za kolegy na další dvě jeskyně. Necháváme je aspoň pozdravovat.

„Máš tam studenty z Ostravy s panem profesorem Zatloukalem, jak k nám jezdí,“ oznamuje mi Janča. To se docela těším, konečně můžu dát výklad trochu „na výši“, ale musím si před uznávaným geomorfologem dát pozor, ať si neutrhnu ostudu! V duchu velebím přednášející, které si každý rok po sezoně zveme, ať nám povídají o nových poznatcích v přírodovědných oborech, abychom „drželi krok“. Hodilo se to, jeden zvídavý student se nespokojil s obligátním konstatováním, že u nás se netopýři díky vysoké teplotě ovzduší prakticky nevyskytují, a trval na determinaci, o jaké druhy se tedy přesto jedná. Vděčně jsem vzpomněl na zkušeného zoologa dr. Rychtáře, který nás již léta trpělivě učí rozpoznat vrápence od netopýra…

Při návratu zjišťuji, že z mých studentů vypadly na vstupním schodišti tuny bláta z pohorek, jak zkoumali v terénu krásy našeho krasu. Jdu pro smeták, že to uklidím, ale dispečerka mě žene pryč: „To zamete Dášenka, ty sedej do auta, volali z Elmosu, že pro nás konečně mají ten elektroventil!“ Tak to je jasné, na součástku čekáme už několik měsíců.

Couvám zpátky do garáže a zároveň se mnou spurtuje na kole náš elektrikář. Postaví si na kafe, vrazím mu do ruky toužebně očekávaný elektroventil, přečte si na papírku seznam katastrof, které se vyvrbily od rána, do toho na něj mluví dispečerka, ještěže je náš strýček Jára tak rozvážný a začne závady s ledovým klidem odstraňovat podle pořadí důležitosti.

Začínám být znatelně unavený, ale nejtěžší úkol mě teprve čeká. Pamatuju si, že jsem na dnešní odpoledne rezervoval výpravu zrakově postižených dětí z nedalekého ústavu, ale s prohlídkou má být zrovna na řadě někdo jiný. Janča mě však žádá, abych se výpravy ujal, protože „mladí“ ještě nemají patřičné zkušenosti. „Tak jo, já to vezmu, a Máňu pošli se mnou, jestli můžeš, ať se něco přiučí a případně mi pomůže, kdyby něco.“

Musím „přepnout“ v hlavě, naučené fráze, jimiž si jindy usnadňuji práci, mi najednou nejsou nic platné, situace mě donutí vidět stokrát viděnou jeskyni jinak, jednodušeji, přímočařeji. Snažím se najít vhodné výrazy pro lidi, kteří skoro nic nevidí, někdy se těžce soustředí na význam slov nebo se jen obtížně pohybují o berličkách. Ale oni, mnohdy na rozdíl od těch, které osud nepoznamenal, vidět a vědět chtějí. Rozdělujeme se s doprovodným personálem a s Máňou, kdo komu bude pomáhat po schodech. Jdeme velice pomalu, přechody nám zaberou hodně času, takže povídám spíš méně, ale děti vnímají prostředí i jinak. Vcházíme do jednoho z rozlehlých dómů a ony hned spustí: „Jé, tady je to velké!“ Dokážou odvodit velikost prostoru ze zvuku padajících kapek! Což o to, jako aktivní speleolog, který leze do nezpřístupněných děr už nějaký pátek, o téhle schopnosti taky něco vím, ale ty děti jsou dneska v jeskyni poprvé!

V místech, kde se chodník přibližuje ke stěnám, je nechávám ohmatávat skálu. Jak jinak chcete vysvětlit v přítmí jeskyně děcku se zbytky zraku, co je to skalní stěna? A může mi někdo zkusit v tomto případě citovat návštěvní řád, že dotýkati se stěn je zakázáno!!! I ministrovi životního prostředí bych vysvětlil, že jsem vybral takové místo, kde nemohou nic poškodit. A porušení ochranných podmínek? Koneckonců, stejně to budeme zase my dva s Petrosem, kteří jako členové zdejší organizace Českého svazu ochránců přírody budeme po sezoně obcházet s postřikovačem celou trasu a kropit stěny peroxidem vodíku nebo Savem, abychom ty nežádoucí povlaky či zelené rostlinky zlikvidovali.

Vycházíme ven, děti jsou nadšené, jejich doprovod taky, loučíme se a Máňa má nějaký zavlhlý zrak. Nojo, ženská, budoucí matka, já jsem z toho taky vždycky naměkko, ale nedávám to znát. Klepe mi uznale na rameno. Holka zlatá, takhle vypadá průvodcovská maturita, taky tím brzy projdeš.

Na zpáteční cestě s Máňou pootočíme dvě světla, co svítila lidem do očí, a na schodišti slyšíme nezvyklé hlasy, to přece není výprava sestupující do podzemí! Martin s Dášenkou pomáhají do schodů nějaké slečně, udělalo se jí hned na začátku tak špatně, že nemohla pokračovat dál, chudinka, tak ode dneška už bude vědět, že trpí klaustrofobií. Posadíme slečnu ke stolečku, přineseme jí skleničku vody a díky působení volného povětří a Dášenčiny psychoterapie se během několika minut zotaví tak, že je sama schopna dojít k východu z jeskyní, kam za chvíli dorazí její šťastnější kolegové.

„Tady povrch!“, ohlašuje se Janča do telefonu, už podle zazvonění pozná, že volá někdo z podzemí. „To byl Martin, je v Královském, holčičce se chce čurat, běž pro ni!“ Letím dolů po schodech, co když to ten mrňous nevydrží, jdou mi v ústrety i s maminkou, cestou se malou snažím zabavit povídáním, aby na to nemyslela. Stihli jsme to, načež princezna s úlevou prohlásila, že teď ale chce vidět zase ty jeskyně. No to je dobré. Jdu říct Janči, že je doprovodím zpátky za výpravou, nesmějí se courat samy po jeskyni, ale v prvé řadě dispečerka musí vědět, kde jsem. „Jo, běž, Martin je mezitím už ve Zlaté,“ mrkne okem na rozsvěcující se diody na nástěnné mapě, „nadběhni mu Spojkou. Ale pohni, půjdeš ve čtyři.“ Předávám holčičku s maminkou Martinovi, ten si se mnou vymění ovladač osvětlení, který mu vypověděl poslušnost, a jdu zpátky. Tak na mě dnes vyjde poslední výprava.

Je to taková pomíchaná skupina, pár rodičů s dětmi, turisti s batohy, dva Němci bedlivě načítající zalaminovaný text, který jim Janča podala se vstupenkami. Batohy musí zůstat nahoře, s nimi by se turisti v jeskyni ani neotočili, a ten kočárek taky zaparkujeme do pokladny. Skupina není velká, takže to příjemně odsýpá a já stíhám i těm dvěma Něm­cům přidat na každém stanovišti aspoň pár vět v jejich rodné řeči. Jediným problémem je starší pán, který mě vehementně přesvědčuje, že za jeho mládí se z jeskyní nechodilo východem, ale vyváželo lodičkami. Vysoká škola asertivity. Má to pomotané s Punkvou, ale nehádám se s ním. Když ho nemůžu přesvědčit, odehraju hovor do ztracena.

Ani mi nevadí, že jsem poslední, kdo dnes šel dolů. Vím, že úderem zavírací hodiny ostatní nahoře vystartovali vyzbrojeni smetáky, vysavačem, kyblíky, rukavicemi, vynášejí pytle s odpadky do kontejneru, umývají záchody, zametají terasu. Janča tiskne uzávěrku tržeb, schovává hotovost, Růženka leští pult a skla upatlaná od zmrzliny, elektrikář se až teď dostal na dámské WC a spravuje pohybová čidla.

Co v tuto chvíli ještě nevím, že půl hodiny nato se neurvale dobývala dovnitř skupinka pěti strýců, kteří si přihnuli v nádražní nálevně a přitom vymysleli, že by nebylo špatné zajít na prohlídku do jeskyní. „Co vám to udělá, vždyť je vás tady tolik, a stejně tady nic neděláte!“ V tomto stavu by měli smůlu i v otevírací době.

Loučím se s výpravou, za posledním návštěvníkem zodpovědně zamykám a zajišťuju východová vrata. Sbírám návštěvní knihu, za dnešek tam nejsou podepsány žádné mimořádné osobnosti, kromě pochval za nově zrekonstruovanou návštěvní trasu a hezkého pana průvodce (Martin) se nejčastěji vyskytuje: „Byl jsem tu, Fantomas.“ Po cestě zpátky sbírám papírky od bonbonů a žvýkačky, některé už vůbec nejdou odlepit z drsného betonu. Musíme si zítra ráno vzít nožík.

Nahoře je jenom Janča a Petros, ostatní už dokončili úklid a odjeli. Janča jako věrný kapitán čeká na návrat posledního člena posádky, dojídá z kastrolku druhý chod oběda, ještě vydá zvonícím turistům batohy a tatínkovi kočárek a letí na autobus. Petros si maže oteklé koleno a nahlas uvažuje, že by zašel zítra k doktorovi. Sám to vzápětí zamítá, musel by se za něj narychlo shánět nějaký brigádník, aby nás byl dostatečný počet. Nějak to dopadne.

Kontrolujeme po budově, zda je všechno zhasnuto, hlavní vypínač do jeskyně rovněž vypnutý, zamykáme vstup do podzemí, zabezpečujeme budovu a odevzdáváme ji do ochrany dobrým duchům a netopýrovi, co spává za nástěnkou. Petros už vytáhl kola ze skladu a rozjíždíme se ke svým domovům.

Přemýšlím, jestli máme ve špajzce aspoň chleba od včerejška, teď už mají v normálním obchodě zavřeno a do marketu se mi nechce. Doma sedám na gauč, shrknou se děti a naše babička povídá: „Tak co bylo nového v práci, Borku?“ Naštěstí je to jen otázka řečnická, odpověď nečeká, ví, že nemám chuť ani otevřít pusu a nejradši bych nikoho neviděl.

Ale večer, těsně před tím než usnu, mi vytanou na mysli obrovské oči toho kluka z Halenkova, který se cítil nejmíň asi jako Rytíř čestné legie, protože jsem mu dovolil po celou dobu prohlídky nosit tu moji velkou baterku…

Skupina vozíčkářů při prohlídce bezbariérové Jeskyně Na Špičáku

Foto J. Flek

Autorka je vedoucí Správy Zbrašovských aragonitových jeskyní