Z historie ochrany přírody

Ochrana přírody 6/2021 — 17. 12. 2021 — Z historie ochrany přírody — Tištěná verze článku v pdf

200 let od narození Jindřicha Wankela

Autor: Petr Zajíček

Wankel přišel na svět dne 15. 7. 1821 v Praze na Malé Straně. Jeho otec, Damián Wankel, byl Němec, údajně pocházel z bavorského zemanského rodu. Rod Wankelů původně pocházel ze Švédska. Matka, Magdalena Schwarzová, byla Češka. Lékařství vystudoval na Karlově univerzitě. V roce 1848 ošetřoval raněné na barikádách při Pražském červnovém povstání. Ještě téhož roku promoval ve Vídni. Zde také začal pracovat na univerzitě jako asistent prof. Josefa Hyrtla. Od roku 1849 působil jako lékař v Blansku. Měl rád poezii, ve studentských letech přepisoval některé části milostných básní do deníku. Tyto texty vydalo Moravské zemské muzeum v roce 2017 v publikaci pod názvem Ephemeriden.

Bronzové náramky nalezené Wankelem v Býčí skále.
Naturhistorisches Museum Wien. Foto Petr Zajíček.

Padesátá léta 19. století, první průzkumy v jeskyních
V roce 1850 zahájil Wankel systematický průzkum Sloupských jeskyní. K tomuto účelu si zval specialisty a odborníky z okolí. Nejznámější z nich byli báňský inženýr a důlní inženýr Antonín Mládek a Alois Medritzer, který měl též zkušenosti s měřicími pracemi v podzemí. Badatelé opakovaně sestupovali do spodních pater jeskyně s cílem hledat pokračování především ve směru odtoku Sloupského potoka. Zároveň začali podzemní labyrint podrobně mapovat, neboť první mapa od Karla Süzse z počátku 19. století byla nepřesná. Wankelův tým zároveň objevil několik nových částí ve spodních patrech, jednak tzv. Wankelovy jeskyně v oblasti přítokového sifonu, jednak v průběhu dlouhodobého sucha v roce 1856 také systém sestupných komor sifonu odtokového. K prozkoumávání jezer v těchto částech, kdy se postupně snižovala hladina, nechal Wankel postavit dřevěný vor, jehož pozůstatky se nacházejí v tzv. Wankelových komorách dodnes. V některých částech jeskyně Wankel zahájil také archeologicko-paleontologický výzkum. V Gotické chodbě postupně odkryl obrovské množství kostí pleistocenních obratlovců, převážně jeskynních medvědů (mj. údajně přes 300 lebek) a v jeskyni Kůlně odkryl v jednom z výklenků ohniště s uhlíky, kostěné a kamenné nástroje. Veškeré jeho nálezy dokládaly pobyt a činnost moderního člověka druhu Homo sapiens, který zde pobýval během poslední doby ledové. 

Dřevoryt s vyobrazením Ochozské jeskyně z roku 1858.
Reprofoto Petr Zajíček. Soukromý archiv autora

Paralelně s výzkumy ve Sloupských jeskyních podnikala Wankelova skupina průniky do Rasovny. Z této jeskyně byl znám pouze sestup propasťovitou chodbou propadání k sifonu, kterého dosáhli již ve 30. letech Salmovi horníci. Wankel se svými kolegy dosáhl v roce 1852 stejného bodu, o šest let později po dlouhodobém suchu klesla hladina sifonu o několik metrů a otevřela se volná chodba. Pomocí dvou svázaných žebřů se Wankelovi a spol. podařilo tůň překonat. Před badateli se otevřelo dosud nepoznané podzemní mysterium: „Vstoupili jsme tak do prostor lidskou nohou dosud neznesvěcených. Oba horníky poslali jsme dopředu, aby shlédli, jaké přípravy se mají k dalšímu postupu uskutečnit. Proti všemu očekávání zůstali horníci dlouho nezvěstní, což nám způsobilo velké starosti a nesnáze, takže teprve po půlnoci jsme mohli v exploraci pokračovat. Kráčeli jsme po mohutném balvanitém náplavu ve vysoké chodbě ozdobené na stěnách velikými bílými krápníkovými vodopády, jež byly hodně erodovány. Postupovali jsme tak asi 180  m daleko, aniž jsme spatřili nějaké poboční chodby. Najednou jsme uviděli klenutou postranní branku, která nás skoro v pravém úhlu svedla do 113 metrů dlouhé, k vesnici Ostrovu směřující chodbě…“ Než vyšli za svítání na denní světlo, prozkoumali téměř 400 metrů nových prostor jeskyně. Objevili odtokový sifon a sám Wankel odhalil jeho souvislost s vodami na dně Macochy. Objevný průzkum Rasovny patřil k největším Wankelovým speleologickým úspěchům. Mezi další se řadí i odvážné sestupy Wankelovy skupiny do obou propasťovitých chodeb Rudického propadání. Na několik pokusů se jim poprvé v historii podařilo sestoupit na dno dnešního Hugonova dómu. Při jedné výpravě spodní chodbou museli prostory rychle opustit, protože se venku strhl vydatný déšť a voda začala stoupat. Badatelé měli na povrchu hlídku, i několik lidí v chodbě blíže vchodu, takže postupným voláním „Wasser Wasser, voda voda!“ se informace dostala až dolů k Wankelovi a jeho kolegům. Badatelské skupině neunikla pozornosti ani jižní část Moravského krasu. Podrobně prozkoumali a zdokumentovali Ochozskou jeskyni, která byla objevena v roce 1831. V roce 1856 podnikl Wankel se svými kolegy opakovaný sestup na dno Macochy, kde provedl také systematický průzkum přilehlých jeskyní.

Bronzové „žezlo“ z Býčí skály. 
Naturhistorisches Museum Wien. Foto Petr Zajíček

Pokračující výzkumy a první nálezy v Býčí skále v 60. letech
Ze speleologických výzkumů vytvářela skupina půdorysné mapy i vertikální řezy významnějších jeskyní. Ze Sloupských jeskyní vzniklo takových map postupně několik, jak byly doplňovány o aktuální objevy. Mapy kreslili Antonín Mládek a Alois Medritzer. Kromě map Sloupkých jeskyní, Rasovny a Rudického propadání a Ochozské jeskyně později nakreslili i plány Býčí skály a Výpustku. Podle informací Karla Absolona to měly být pak ještě mapy Kateřinské a Císařské jeskyně a propasti Macochy. Ty se však dosud v archivech nenašly. Wankelových průzkumů a sestupů se na povrchu účastnil jako duchovní podpora známý kněz Jan Nepomuk Soukop, který je také autorem krásné knižní publikace „Macocha a její okolí“ z roku 1858. V knížečce jsou publikovány nádherné dřevoryty některých míst a jeskyní. Obrázky nejsou signovány, dle některých údajů je nakreslil sám Wankel. 

Dobový grafický list s Wankelovými nálezy z Býčí skály.
Reprofoto Petr Zajíček. Soukromý archiv autora

V roce 1867 učinil Wankel první archeologický průzkum v jeskyni Býčí skála. V části Předsíně zvané Jižní odbočka nalezl lidské i zvířecí kosti. Byly datovány do paleolitu a jednalo se tak o první doklad života lidí a zvířat ve starší době kamenné na území střední Evropy. Po dalších archeologických výzkumech, které přinesly ještě artefakty v podobě kamenných a kostěných nástrojů a také břidlicové valouny s rytinami, Wankel dalších vykopávek zanechal. Avšak v roce 1869 nalezli bratranci Felklovi, studenti trávící v Moravském krasu prázdniny, v Předsíni keramickou nádobu plnou spečeného spáleného prosa. V ní byla uložena poškozená soška bronzového býčka. Po tomto významném nálezu se Wankel rozhodl do Býčí skály vrátit. 

Mládkova mapa Sloupských jeskyní z Wankelových výzkumů z roku 1856. 
Reprofoto Petr Zajíček. Archiv Moravského zemského muzea Brno

Halštatský nález v Býčí skále
Systematický výzkum sedimentů v Předsíni provedl Wankel v letech 1872–1873 a učinil tak svůj největší archeologický objev. Rozsáhlé naleziště bylo časově zařazeno do doby halštatské (800–450 let př. n. l.). Během vykopávek Wankel postupně odkryl 40 lidských koster, dále dvě kostry koní a kostru prasete. Mezi nimi byly i kostry mladých žen. Dle Wankelových popisů měla jedna z nich uťaté ruce. 

Tato skutečnost však byla v posledních letech vyvrácena antropologickým posudkem. Na jejich rukou, které se v situaci při nálezu nacházely mimo jejich těla, byly náramky a prsteny. Na nalezených kostrách bylo patrné, že tito lidé zemřeli násilnou smrtí. Kromě koster byly nalezeny další umělecké, ozdobné i užitkové předměty z bronzu, železa i zlata a také velké množství zuhelnatělého obilí, ohniště a velké plochy spálené hlíny. Wankel nález dle uspořádání a charakteru interpretoval jako pohřeb halštatského velmože, který doprovázely oběti z řad poddaných. Nálezy byly poprvé veřejně představeny na světové výstavě ve Vídni roku 1874 a o rok později sám objevitel představil svoji teorii na 48. sjezdu přírodozpytců a lékařů ve Štýrském Hradci přednáškou s ukázkami nejcennějších nálezů. 

Wankelova interpretace nálezu byla dlouho přijímána, někteří pozdější archeologové však kritizovali jeho neodborný postup při odkrývání jednotlivých vrstev. Poslední archeologické výzkumy a revize Wankelových nálezů ukázaly, že rozlehlá jeskynní prostora Předsíň byla nejspíše podzemní svatyní, která však lidem sloužila i k úkonům běžného života.

Rekonstrukce možného vzhledu bronzového býčka z Býčí skály. 
Muzeum Blanenska. Foto Petr Zajíček

Wankelovy publikace
Jindřich Wankel výsledky svých výzkumů a objevy publikoval v řadě odborných článků v různých časopisech převážně německy. První jeho výpravnější práce se objevují v 60. letech. Patří k nim např. separát „Die Slouper Höhle und ihre Vorzeit“ z roku 1868 s podrobnou barevnou mapou Sloupských jeskyní a Havránkovými dřevoryty zobrazujícími části skeletů vybraných pleistocenních živočichů nalezených ve Sloupských jeskyních. Postupně také publikoval archeologické nálezy v Býčí skále či ve Výpustku. V roce 1882 však vzniklo Wankelovo životní knižní dílo: „Bilder aus der Mährischen Schweiz und ihrer Vergangenheit“, tedy „Obrazy z Moravského Švýcarska a jeho minulosti“. Jedná se o rozsáhlou publikaci typu průvodce popisující historii i tehdejší současnost celého dnešního Moravského krasu a jeho blízkého okolí. Kniha je opět doplněna krásnými grafickými ilustracemi. V roce 1984 se kniha dočkala českého vydání a patří dodnes k nejvýznamnějším literárním dílům popisujícím naši největší krasovou oblast.

Jindřich Wankel měl za manželku Elišku Šímovou, se kterou měl čtyři dcery: Madlenu, která se nikdy neprovdala, Lucii Bakešovou, Vlastu Havelkovou a Karlu Absolonovou – Bufkovou –, matku Karla Absolona. Ten byl již od dětství hodně ovlivněn rozsáhlou badatelskou prací svého děda, což zcela jistě poznamenalo Absolonovu životní cestu. Wankel se stal v roce 1870 jedním z prvních členů Deutsche Gesellschaft für Anthropologie, Ethnologie und Urgeschichte, založené roku 1870 v Mohuči Rudolfem Virchowem a členem vídeňské antropologické společnosti. V roce 1888 jej Dán Japetus Steenstrup označil za „otce prehistorie rakouské“.

Jindřich Wankel zemřel 5. dubna 1897 v Olomouci a je pochován na ústředním hřbitově v Olomouci-Neředíně ve společném hrobě se svým zetěm Janem Havelkou a Ignátem Wurmem.

Seznam literatury

Wankel, H. (1868): Die Slouper Höhle und ihre Vorzeit, Wien.

Wankel, H. (1871): Der Menschenknochenfund in der Býčí skála Höhle. Mitteilungen der Anthropologischen Gesellschaft in Wien, 1: 101, Wien.                                                                                                            

Wankel, H. (1881): Prähistorische Funde in der Pekárna-Höhle in Mähren. Mitteilungen der Anthropologischen Gesellschaft in Wien, 10: 347-348, Wien.                                                                         

Wankel, H. (1882): Bilder aus der Mährischen Schweiz und ihrer Vergangenheit. Wien.

Wankel, H. (1884): První stopy lidské na Moravě. - Časopis vlasteneckého spolku muzejního v Olomouci, 1: 2-7, 41-49, 89-100, 137-147, Olomouc.                                                                                                           

Wankel, H. (1892): Die prähistorische Jagd in Mähren. Kramář a Procházka, Olmütz,                                     

Wankel, J. (1871): Prähistorische Alterthümer in den mährischen Höhlen. Mitteilungen der Anthropologischen Gesellschaft in Wien, 1: 266-281, 309-314, 329-343, Wien.                                                                         

Wankel, J. (1984): Obrazy z Moravského Švýcarska a jeho minulosti, 306 s., Brno.