Výzkum a dokumentace

Ochrana přírody 4/2008 — 19. 8. 2008 — Výzkum a dokumentace

Speleologické výzkumy v Černé Hoře

autoři: Roman Mlejnek, Vratislav Ouhrabka, Petr Zajíček

Devět výzkumných cest pracovníků Správy jeskyní ČR v letech 2004-2007 do Černé Hory, zaměřených speleologicky a biospeleologicky, přineslo řadu nových poznatků včetně pozoruhodných zoologických nálezů.

Cesty, uskutečněné ve spolupráci s Přírodovědným muzeem Černé Hory v Podgorici, byly zaměřeny na výzkumy krasového území Dragaljsko polje, oblast v okolí Virpazaru a pohoří Orjen, Bukovina, Rumija, Prekornica a Žijovo. Detailnější biospeleologický průzkum byl proveden na 16 lokalitách, při němž bylo zaregistrováno 29 nových jeskyní, převážně propasťovitého charakteru. Příspěvek popisuje pouze významnější z nich, které byly zároveň i zdokumentovány, a komentuje významné zoologické ná­lezy uskutečněné v době výzkumů.

Dragaljsko polje

Typické krasové polje se nachází na východní straně pohoří Orjen. Nedaleko osady Umac jsme v letech 2004–2005 opakovaně navštívili ponorovou propast s aktivním vodním tokem. Propast Vodna jama je zakončena v hloubce 135 m menším jezerem. Při větším přísunu vody do podzemí (jarní tání, déle trvající srážky apod.) se hladina jezera zvedá minimálně o 20 metrů a vyplňuje relativně velké dómovité prostory (pozorování 10. 6. 2004). V koncových částech propasti jsme v září 2004 objevili nové prostory, které přecházely do mohutného komína vysokého přibližně 20 m. Vstup do těchto prostor je velice nenápadný, což bylo asi hlavním důvodem, proč si ho francouzští speleologové nepovšimli, ačkoli v roce 1966 vyhotovili mapu (Tisserant & Godard 1970).

Vodna jama je unikátní po stránce zoologické. V propasti jsme objevili slepou jeskynní stonožku, která je pravděpodobně identická se vzácným druhem Lithobius troglomontanus, nalezeným v jeskyni Vodna pećina u Mulje v Bosně a Hercegovině (Folkmanová 1940). Snad ještě větší objev byl uskutečněn 10. 6. 2004, kdy ve vodopádu v hloubce 95 m se nám podařilo nalézt reliktního střevlíka (Carabidae) z rodu Scotoplanetes, který byl doposud znám pouze v jediném druhu z Bosny a Hercegoviny (Mlejnek & Moravec 2003). V Černé Hoře se jedná o první lokalitu. Je symbolické, že rod Scotoplanetes byl popsán prof. Absolonem ze slavné jeskyně Vjetrenica (Bosna a Hercegovina) v roce 1913 (Absolon 1913, 1916). Význam propasti byl podtržen nálezem vzácného brouka z rodu Hadesia (čeleď Leiodidae), který se řadí mezi tzv. filtrátory vody. Scotoplanetes i Hadesia zde žijí ve stejném biotopu.

Pohoří Orjen

Orjen se rozkládá na pomezí Černé Hory a Bosny a Hercegoviny. Je nejvyšším pohořím z celého pobřežního pásu dinárského systému (vrch Orjen dosahuje nadm. výšky 1 895 m). Velice impozantní lokalitou je propast Jasenovska jama v blízkosti Jasenov Do, mapovaná jeskyňáři z Francie (Tisserant & Godard 1970). Její obrovité ústí s rozměry 40 × 20 m je ve svahu patrné i z větší dálky. Po 120 m se noha jeskyňáře dotkne sněhové plochy, která přetrvává do pozdního léta. Zde je rozlehlý podzemní dóm o půdorysu 130 × 80 m, prakticky celý vyplněný balvanitou sutí. Dóm v jedné části přechází ve finální šachtu hlubokou 55 m, jejíž spodní partie jsou v hloubce 184 m.

Ačkoliv je v propasti pravděpodobně nemožné provádět další speleologické objevy, výzkum jeskynních živočichů přinesl mnohá překvapení. Především byl nalezen archaický slepý střevlík, kterého v současné době popisují francouzští kolegové jako nový rod. V obří dómovité prostoře navíc žije mnoho dalších jeskynních živočichů; vedle jeskynních kobylek, štírků, mnohonožek, roztočů a chvostoskoků to jsou především brouci. Nejvíce nápadná je přítomnost dvou druhů antroherponů (čeleď Leiodidae; Antroherpon taxi, A. matulici), kteří zvolna kráčejí po chladných stěnách.

V roce 2004 jsme rovněž podnikli náročný povrchový průzkum v širším okolí vrchu Siljevik (1 368 m n. m.). Bylo zde nalezeno šest propastí a dvě propasťovité jeskyně. Nejvýznamnější propast, nacházející se nad vesnicí Malov Do v nadmořské výšce 1 270 m, byla pracovně nazvána Velký kotel. Jícen o rozměrech 7 × 10 m označují zdejší dřevorubci místním názvem Orlova jama. Nádherně vykroužená vstupní šachta padá do hloubky 66 m, kde se táhne přibližně 16 m dlouhý hlinito-kamenitý svah, po většinu roku pokrytý vrstvou sněhu. Následuje šachta hluboká 23 m s rovným hlinitým dnem, nad nímž je ve výšce 10 m okno do paralelního dómu, který se zahlubuje do slepého meandru.

V těchto místech je hloubka 98 m. Z biospeleologických nálezů je třeba upozornit na slepé drabčíky (Staphylinidae) z rodu Seracamaurops, kteří se sporadicky objevují na stěně v nejníže položené prostoře.

Pohoří Bukovica

Jedná se o relativně malé pohoří s nejvyšším vrcholem Bjeloš (1 165 m n. m.), které z východní strany navazuje na Dragaljsko polje. Terénní průzkum jsme provedli na západním svahu mezi Dragošev Do a vrchem Štedim (912 m n. m.), kde bylo nalezeno šest propastí (hloubka 7 až 62 m). Pozornost zasluhují pouze dvě z nich: Mechová propast v nadm. výšce 660 m, nacházející se asi 1,3 km jižně od vrchu Štedim a propast Ulice (740 m n. m.), nacházející se asi 0,65 km na JJV od vrchu Štedim. Obě propasti jsou přístupné z osady Umac.

Mechová propast (Mahovinasta jama), pojmenovaná podle kompaktních mechových povlaků zasahujících mnoho metrů do propasti, má rozměry vstupu 6 × 12 m. Následuje mírně zvonovitá šachta hluboká 37 m, jejíž půdorys je 10 × 22 m. Na tento dóm navazují další tři menší sály, které mají drobnou sutí zcela vyplněná dna. Možnost průniku do hloubky je pouze v nejnižších částech vstupního dómu. Zde malý meandr přechází do šachty hluboké 18 m. Spodní prostora o ploše 16 × 8 m je v hloubce 62 m.

Název propasti Ulice (Jama Ulica) je opravdu výstižný. Více jak 80 m dlouhá skalní průrva (šířka od 2 do 9 m), táhnoucí se ve směru SV–JZ, se na čtyřech místech propadá v propasti hluboké až 50 m. Průrva, kopírující svah o sklonu 20°, má nejhlubší šachty ve své nejvýše položené části. Právě zde se nacházejí dva od sebe izolované vstupy, které se v hloubce 50 m spojují. V nejvýše položené části je také malá podpovrchová jeskyně, jež vznikla mrazovým zvětráváním. Na opačném konci skalní průrvy, tedy konci nejníže položeném, se nachází vstup do propasti 22 m hluboké s dómovitým prostorem 20 × 8 m. V propasti se nacházejí střevlíci z rodu Neo­trechus (N. suturalis, N. hifi, N. paganetii).

Oblast v okolí Virpazaru

V západní části Skadarského jezera leží známá turistická osada Virpazar. Kopcovitý terén na severozápad od Virpazaru ukrývá řadu jeskyní. Nejznámější z nich je Grbočica, třetí nejdelší jeskyně Černé Hory. Jedná se o složitý krasový systém, dlouhý více jak 2,6 km. Prostorné horní patro zdobí překrásná krápníková výzdoba. Chodby středního patra jsou již podstatně užší a na mnoha místech mají specifické útvary ve dně. Jedná se o tzv. evorzní hrnce, kterých je v chodbách mnoho desítek. Průměr a hloubka kolísá od několika centimetrů až po několik metrů. Prostory zde jsou bez krápníkové výzdoby a stěny jsou pokryty zvětralým vápencem, který obsahuje podíl písku. Nejníže položené partie středního patra jsou zakončeny přibližně 60 m hlubokou propastí ústící do dvou na sebe navazujících dómů s délkou přes 200 m a výškou až 50 m. Jeskynní systém končí aktivním vodním tokem a velkým jezerem v hloubce přibližně 200 m.

Na břehu podzemního jezera se vyskytují archaičtí bílí sekáči, jejichž rodová příslušnost je zatím nejasná. V jeskyni se rovněž podařilo znovu objevit slepé brouky druhu Antroherpon apfelbecki, kteří patří do nového poddruhu.

Pohoří Rumija

Speleologicky prakticky neznámé pohoří mezi Skadarským jezerem a Jaderským mořem, s nejvyšším vrchem Rumija (1 594 m n. m.), je zároveň nejjižnějším pohořím Černé Hory. Průzkum v letech 2005–2006 se soustředil na krasové partie mezi sedlem Bijela skala (903 m n. m.) a vrchem Rumija. Postupně jsme objevili šest propastí, které byly pojmenovány Ledová panna, Malá panna, Slepá panna, Phoenix a Bílá panna. Propasti jsou nejen první významnější krasové lokality na Rumiji, ale byl v nich též objeven zcela neznámý živočišný svět (Mlejnek & Zajíček 2006a, b).

Propast Ledová panna (Ledena djevojka) má dva vstupy (1 090 m n. m.). Větší, o rozměrech 18 × 8 m, vede do 32 m hluboké propasti, jejíž dno bylo 19. 5. 2005 celé vyplněné sněhem. Tato část byla nazvána Ledový kotel. Druhý vstup (2 × 3 m) přechází do 80 m hluboké, po menších etážích klesající šachty. Přibližně v hloubce 22 m je přes menší okno spojení s Ledovým kotlem. Po dalších 18 m se otevírá prostora nazvaná Plší dóm. Ten má šikmé pokračování do hloubky 8 m, v koncové části zcela uzavřené sintrem. Další propojení s Ledovým kotlem bylo nalezeno až po částečném odtání sněhu začátkem srpna 2005. Ze dna Ledového kotle se dalo po hlíně a suti prosoukat do Plšího dómu. Vlastní dno Ledové panny je též pokryto sintrem. Určitou naději k další prolongaci dávala pouze postranní stěnová puklina, objevená v hloubce 74 m. Kameny vhozené do pukliny o šířce 15–20 cm padaly minimálně do osmimetrové hloubky. Přes veškerou snahu o její rozšíření, zůstala nakonec pod hranicí lezitelnosti. Biospeleologicky přinesla propast především první nález jeskynního brouka z rodu Antroherpon v pohoří Rumija.

Následující průzkumy v náročném terénu s pralesovitou vegetací přinesly objevy dvou menších propastí. V těsném sousedství Ledové panny byla nalezena 19 m hluboká Malá panna (Mala djevojka). Přibližně 400 m na JV od Ledové panny byla v husté vegetaci objevená 21 m hluboká Slepá panna (Slepa djevojka). Obě propasti nemají další pokračování.

Dalším cílem průzkumu byla oblast blíže centrálního vrcholu Rumija, kde se v zarost­lém svahu ukrývá závrtové pole o velikosti přibližně 400 × 400 m. Zde byla nejprve lokalizována propast Phoenix (1 105 m n. m.), kterou prozradil intenzivní pískot mladých kavčat z hnízda umístěného přímo v jícnu propasti. Vstupní partie této „ledenice“ jsou tvořeny závrtovou propadlinou, přecházející v hloubce 15 m v rozšiřující se šachtu. V hloubce 70 m se nachází dóm o ploše 13 × 12 m, který byl při návštěvě 6. 8. 2005 z velké části vyplněn vrstvou sněhu a ledu. Bez ledu byly pouze dvě prostory navazující na dóm. V jedné z nich je zároveň i nejnižší bod propasti v hloubce 78 m. Díky zcela ojedinělým klimatickým podmínkám je propast unikátní především po stránce biospeleologické. Po vlhkých a chladných stěnách se na svých dlouhých nohách pohybovaly desítky antroherponů. Jak se záhy ukázalo, jednalo se o dva druhy. Časté byly i depigmentované mnohonožky a slepí štírci. Opravdovou biomasou byl vrchol sněhového kuželu pokrytý vrstvou napadané hlíny. Zde vedle množství živočichů z povrchu byly zaznamenány i druhy žijící v jeskyni (např. střevlíci Neotrechus suturalis či Laemostenus cavicola). Byl zde rovněž zjištěn i nový druh půdního kovaříka (Elateridae) Dima marvani (Mertlik & Dušánek 2005). Nejzajímavější biotop byl nalezen v místech, kde sněhové pole přecházelo do promrzlé kamenité suti. Hluboko v ní jsme objevili nové druhy troglobiontních brouků z rodu Adriaphaenops (čeleď Carabidae), Blattochaeta (čeleď Leiodidae) a Seracamaurops (čeleď Staphylinidae). Uvedené rody v pohoří Rumija dosahují nejjižnějšího výskytu z celého svého areálu rozšíření.

Při letní expedici v roce 2005 jsme nalezli 120 m na JV od propasti Phoenix nenápadnou propadlinu, přecházející v úzkou vertikální puklinu hlubokou 22 m. Ze dna pukliny pokračoval sněhobílý meandr v koncové části s malou úžinou a průvanem. Propast byla pojmenována Bílá panna (Bijela djevojka); 1 100 m n. m. Těsnou úžinu se nám nakonec podařilo rozšířit a výsledkem byl objev dalšího kratšího meandru a 18 hloubkových metrů. Následovala další, již prostornější studna, s hloubkou 30 m. Malý potůček ve spodních částech se však rozptyloval do sintrových puklin bez možnosti dalšího pokračování. Celková hloubka od povrchu je rovných 104 m. Délka měřičských tahů přesahuje 200 m.

Pohoří Prekornica

Severně od hlavního města Podgorica se nachází rozsáhlá oblast s nejvyšším vrchem Kula (1 927 m n. m.). Pohoří na jihovýchodě ohraničuje řeka Zeta, na východě řeka Morača. Ve směru na sever Prekornica přechází ve vyšší Maganik, který dosahuje nadm. výšky až 2 139 m. Největší pozornost jsme soustředili na východní část pohoří. Zde mezi horským masivem Kamenik (vrch V. Kamenik 1 815 m n. m.) a menším planinovým poljem Radovče (přibližně 850 m n. m.) byly v roce 2006 a 2007 objeveny čtyři propasti.

Největším překvapením byla propast v blízkosti vrchu Konjic (1 377 m n. m.), která byla zakreslena i na vojenské mapě z roku 1972. Je neuvěřitelné, že propast s prostornou vstupní vertikálou, hlubokou 150 m, unikala i přes lokalizaci v mapě speleologické pozornosti. V členité vstupní vertikále, kde bylo postupně instalováno osm kotevních bodů, nebyla objevena žádná dřívější vystrojení. Je více než pravděpodobné, že oblast s relativně menší nadmořskou výškou není v Černé Hoře až tak speleologicky atraktivní. Zakreslení propasti v mapách, které se objevuje již od Rakousko-Uherska, znamená pouze tolik, že v místě si je třeba dát pozor na možnost pádu do ne-známé hloubky. Impozantní propast jsme pracovně nazvali Alexandr Veliký (1 350 m n. m.). Vlastní mohutné ústí propasti 15 × 18 m je otevřeno ve dně asi 80 m dlouhé a až 30 m hluboké členité skalní deprese s řadou dalších menších propastí. Vstupní část propasti tvoří nepravidelně oválná šachta 10 × 15 m, která se v hloubce 55 m stáčí mírně k severu a vytváří zde šikmou skalní plotnu, z níž mimo profil vlastní propasti vybíhají dvě slepě ukončené jeskynní prostory. Na plotně se částečně zadržují spadané kameny a vytvářejí pro níže se pohybující speleology nepříjemnou suťovou akumulaci, která je v jarních měsících navíc doplněna tající sněhovou či firnovou kupou. Druhá část vertikály (90 m) je v době tání nebo po déletrvajících deštích skrápěna drobnými vodopády. Šachta je zde více protažena ve směru SV–JZ, její profil se postupně zmenšuje (10 × 6 m), aby v závěru vyústil ve zvonovitě se rozšiřující prostoru (20 × 10 m). Dno vertikály v hloubce 150 m se mírně svažuje k severu a je tvořeno kamenitou sutí. Mezi napadanými balvany byl nalezen i zbytek dělostřeleckého granátu. Na další pokračování propasti upozorňuje poměrně silný průvan vanoucí z blokové suti na jižní straně prostory, která skrývá nenápadný, k jihu směřující meandr, do kterého zároveň mizí i veškerá přitékající voda. Meandr je ve vstupní části asi 5 m vysoký, ale velmi úzký: 0,15 až 0,50 m. Po poměrně náročném rozšíření asi 12 m dlouhé úžiny se nám podařilo proniknout do mírně rozšířené části, na niž navazuje další vertikální stupeň minimálně 10–15 m hluboký. V této fázi byl z časových důvodů prozatím průzkum ukončen. Propast Alexandr Veliký je jednou ze speleologicky nejzajímavějších lokalit této oblasti.

Zoologické průzkumy pohoří Prekornica přinesly dvě překvapení. V propasti Alexandr Veliký byla v hloubce 150 m objevena relativně silná populace střevlíků z rodu Adriaphaenops. Druhým překvapením byl první nález jeskynního drabčíka z rodu Seracamourops. Ten byl zjištěn ve stupňovité propasti pracovně nazvané Škrapová, která se rovněž nachází ve vrchu Konjic. Propast v současné době končí úžinou v hloubce 88 m.

Pohoří Žijovo

Na jihovýchod od Podgorice se do výšky 2 000 m vypínají vrcholy, které patří k horskému masivu Žijovo. Pohoří s nejvyšším vrchem Surdup (2 184 m n. m.) přechází částečně i do Albánie. Speleologický průzkum se v roce 2007 zaměřil na okolí skalnatého hřebene Šila (2 022 m n. m.). Postupně zde byla lokalizována řada spe­leologických objektů. Jednalo se však o nehluboké propasti a propadliny, které byly i v letních měsících vyplněné sněhem. Výjimku tvořila propast objevená v nadmořské výšce 1 690 m. Při mapování v letních měsících 2007 zuřilo v okolí propasti mnoho lokálních požárů, vzniklých samovznícením ze sucha a tepla. Podle řecké báje dostala propast jméno Prométheus. Vlastní vchod o rozměrech 2 × 4 m se nachází nad mělkým svahovým závrtem. Následuje vertikální šachta hluboká 125 m, která je do 71 m hloubky značně členitá o maximálním profilu 3 × 19 m. V hloubce 23 m vybíhá ze šachty úzký horizontální meandr, zakončený menší dómovitou prostorou o půdorysu 6 × 4 m. Další boční kaverna se nachází v 71 m hloubky a její půdorys je 4 × 8 m. Přibližně čtyři metry pod kavernou se hlavní šachta zužuje na profil 2 × 2 m. Za tímto místem se následně mírně rozšiřuje a po 50 m končí suťovým dnem o rozměrech 10 × 9 m. Pokračování propasti bylo objeveno 6 m nade dnem, kde krátká horizontální chodba přechází po dalších šesti metrech do propasťovité studny. Po 14 m hloubky se studna neprůlezně uzavírá. Slabý průvan, který byl patrný nad studnou, se ztrácí. Nejnižší místo se tak nachází 133 m pod povrchem.

Propast Prométheus je hodnotná biospeleologicky. V hloubce 125 m byl nalezen jeskynní střevlík z rodu Adriaphaenops. Velice pravděpodobně se jedná o nový druh. Dále zde žijí brouci z rodu Antroherpon i jeskynní štírci.

Závěr

Výzkumy krasových oblastí Černé Hory uskutečněné v letech 2004–2007 přinesly objevy speleologické i biospeleologické. Bylo objeveno 29 nových jeskyní, převážně propasťovitého charakteru, s hloubkou v rozmezí 7–160 m. V příspěvku je detailněji popsáno osm nejvýznamnějších. Jedná se o propasti Orlova jama (-98 m) v pohoří Orjen, Mahovinasta jama (-62 m) a Jama Ulica (-50 m) z pohoří Bukovina, Ledena djevojka (-80 m), Phoenix (-78 m) a Bijela djevojka (-104 m) v pohoří Rumija, propast Alexandr Veliký (-160 m) z pohoří Prekornica a Prométheus (-133 m) z pohoří Žijovo. Ve známé ponorové propasti Vodna jama na Dragaljském polji byly ve spodní části objeveny nové prostory.

Za nejcennější zoologické nálezy lze považovat některé, pravděpodobně nové, druhy jeskynních brouků. Jedná se o druhy: Scotoplanetes sp. (Vodna jama), Adriaphaenops sp. (Phoenix, Alexandr Veliký, Prométheus), Blattochaeta sp. (Ledena djevojka, Mala djevojka, Phoenix, Bijela djevojka), Seracamaurops sp. (Ledena djevojka, Phoenix). V propasti Vodna jama bylo objeveno unikátní živočišné společenství tzv. vodopádového typu (např. brouci z rodu Hadesia a Scoto­planetes). V pohoří Rumija některé druhy dosahují nejjižnější, doposud zaznamenaný výskyt v rámci svého areálu rozšíření (např. brouci z rodu Seracamaurops a Blattochaeta).

Významných úspěchů bylo dosaženo rovněž při fotodokumentaci. Mnoho jeskynních živočichů se podařilo zachytit poprvé v jejich přirozeném prostředí.

Poděkování

Závěrem děkujeme řediteli Přírodovědného muzea Černé Hory v Podgorici panu Ondreji Vizimu za oficiální souhlas s výzkumy i za poskytnutí odborných materiálů.

Autoři

R. Mlejnek, Správa jeskyní České republiky, oddělení péče o jeskyně, Blansko

V. Ouhrabka, Správa jeskyní České republiky, oddělení péče o jeskyně, Bozkov

P. Zajíček, Správa jeskyní České republiky, oddělení péče o jeskyně, Blansko

LITERATURA

ABSOLON K. (1913): Über Scotoplanetes arenstorffianus nov. subg., nov. spec. eine neue Anophthalmentype (Coleoptera Carabidae) aus dem Ponor-Gebiete der Trebinjčica in Sűdosthercegovina. Coleopterol. Rund., 2, 6-7: 93-100. Wien. – ABSOLON K. (1916): Výsledky výzkumných cest po Balkáně. Část čtvrtá. Čas. Morav. Mus. Zemského, 15: 242-309. Brno. – FOLKMANOVÁ B. (1940): O nových balkánských jeskynních Chilopodech ve sběrech Dr. K. Absolona. Species novae Chilopodorum cavernicolorum Balcanicorum in coll Dr. K. Absolon. Věst. čs. spol. zool., 8: 47-58. Praha. – MERTLIK J. & DUŠÁNEK V. (2005): Description of five new species of click-beetles (Coleoptera, Elateridae) from the Palaerctic region with remarks about the distributions 22 additional species. Folia Heyrovskyana, 13, 4: 145-162. Zlín. – MLEJNEK R. & MORAVEC J. (2003): Jeskyně Vjetrenica – biospeleologický fenomén Dinárského krasu. Speleofórum 2003, 22: 47-51. Praha. – MLEJNEK R. & ZAJÍČEK P. (2006 a): Reportáž ze speleologických a biospeleologických průzkumů Černé Hory v letech 2004–2005. A report from speleological and biospeleological survey of Monte Negro during 2004–2005. Speleofórum 2006, 25: 21-24. Praha. – MLEJNEK R. & ZAJÍČEK P. (2006 b): Rumija Mts. – The results of the speleological and biospeleological research in 2005. Natura Montenegrina, 5: 117-124. Podgorica. – TISSERANT J. & GODARD D. (1970): Quelques cavités nouvelles ou inédites du Karst Dinarique. Travaux du Speéléo-Club des Ardennes. Ann. Spéléo., 25, 1: 5-38. Paris.