Kulér-Recenze

Ochrana přírody 5/2015 — 14. 12. 2015 — Kulér-Recenze — Tištěná verze článku v pdf

Úmluva o krajině. Důsledky a rizika nedodržování Evropské úmluvy o krajině

Autor: Tomáš Kučera

Tato kniha, která zaujme na první pohled formátem i deskami, vyšla při příležitosti 10. výročí vstupu Evropské úmluvy o krajině v platnost. Kniha se snaží uceleně přiblížit Evropskou úmluvu, její kořeny a cíle a dále hodnotí způsob, jak se Česká republika zhostila jejího naplnění. Právě přehlednost a komplexnost, s jakou rozebírá celou tuto poměrně novou problematiku, je nesmírně užitečná, protože o Evropské úmluvě se hodně hovoří, je napsáno mnoho dílčích článků a zpráv, ale souhrnný přehled dosud chyběl. Navíc je kniha dvojjazyčná, takže si v ní můžeme procvičit i odborné termíny v angličtině. Z principů, které nám úmluva přináší a v kraji nejsou dosud zažité, je třeba vypíchnout důraz na vnímání krajiny veřejností, který jde ruku v ruce s aktivním zapojením veřejnosti do rozhodování o nakládání s krajinou. Odborné materiály musí být snadno dostupné, ale především předkládané způsobem srozumitelným i laikům. Také integrace politik, zejména ta horizontální, mezirezortní, není disciplínou, v níž bychom byli v ČR přeborníci. V zásadě lze konstatovat, že u nás fungují dobře jen ty části úmluvy, které lze ze státu „outsourcovat“ na firmy, respektive externě zadat zpracování příslušných dokumentů, plánů, zásad atp. Novelizovali jsme v souladu s úmluvou stavební zákon, ale nezměnili jsme zažité postupy práce s veřejností. To samé platí o výuce – zavedli jsme průřezové téma Environmentální výchova, ale integrovaně učit neumíme. Být občanskou společností nám nikdo nepřikáže shora, ta se k nevůli všech investorů, politiků a dalších, kteří zastupitelskou demokracii chápou pouze jako akt přidělení důvěry, tvoří zdola, a jak je v kraji opět zlozvykem, aktivizuje se až v okamžiku, kdy o něco jde, a nezřídka, když je už pozdě. Hovoříme stále o krajině, ale ve skutečnosti jde i o města, protože úmluva nerozlišuje mezi intravilánem a extravilánem a město s jeho zahradami, parky, zelenou a modrou infrastrukturou zahrnuje pod krajinu (to je také jedna z chybných představ žáků, že krajina je prostor bez člověka). Trochu postrádám v knize hlubší rozbor toho, proč je úmluva v gesci MŽP, když hlavním nástrojem je územní plánování (v gesci MMR); zřejmě je to kvůli naplňování ÚSES (tento „kostlivec“ by si už zasloužil po letech osifikace nějakou zásadní modernizaci). Ovšem konstatování, resp. skutečnost, že hlavní brzdou naplňování cílů úmluvy je resortismus a neschopnost spolupráce, je přímo skandální. Nejde jen o rezortní strukturu rozpočtů, jako spíš zažitý c.k. (c.k. = císařský a královský, označení z doby Rakousko-Uherské monarchie, jejíž systém, strukturu a zlozvyky státní správy převzalo masarykovské Československo, a přežívá – zdá se – dosud) systém kompetencí, kdy každý pokus o překročení pomyslné hranice vyvolá minimálně zdvižené obočí příslušného rezortního ministra či náměstka.

V souvislosti s krajinou se v knize často hovoří o „evropském kulturním a přírodním dědictví“. Tato donedávna zdánlivě prázdná fráze (aspoň u nás), v Sudetech dokonce vyvolávající negativní emoce, však dostává v posledních týdnech a měsících zcela konkrétní obrysy a nový rozměr. Myslím si, že bychom měli ochranu a péči o přírodní a kulturní dědictví a národní identitu brát velmi vážně a naučit se tyto termíny používat tak, jako běžně používáme termíny ekonomické a finanční. Už jen proto, že mládež má v ekonomických hodnotách velmi jasno a „dědictví“ zní tak příjemně a sympaticky.

Naopak koncept, který bych ve výuce a vzdělávání pominul, je neustálá snaha o formální dokonalost (to jsou ty desítky definic, kterými se snažíme postihnout, co je krajina, příroda, či životní prostředí). Naši předkové se bez definic obešli, dokonce se obešli i bez termínu krajina, a přesto velmi přesně věděli, čemu vděčí za svůj ekonomický blahobyt či naopak nekonečnou chudobu. Byli si velmi dobře vědomi potřeby o krajinu pečovat a udržovat ji ve stavu, který jim zabezpečoval potravinovou soběstačnost. Ovšem v ochraně a správě krajiny převládala vždy potřeba přízně, nejprve od Pána Boha, později od vrchnosti, ještě později od státu (zastoupeného tím či oním úřadem). Možná proto máme jako jednotlivci zažité defétistické postoje ke správě krajiny. Stáváme se tak jen pasivním účastníkem územního rozvoje, reagujícím až na podněty zvenčí. I v tomto se odráží 40 + 25 let zaostávání občanské společnosti a její kultivace. Investice do vzdělání se sice projeví až za jednu generaci, přesto je zcela klíčová. Veřejný prostor je také jedním z neobnovitelných zdrojů, jehož cena v budoucnosti už jen poroste. Abychom se však vrátili k recenzované knize, považuji za užitečné vypíchnutí významu cílových charakteristik krajiny jako nezbytného předpokladu krajinného plánování. Ty je třeba posoudit, chránit, pečovat o ně a plánovat je. Právě procesu strategického plánování krajiny je věnována prakticky celá druhá půlka knihy, kde na příkladech z Dolního Povltaví, Novodvorska a Mikulovska je ukázán celý participativní proces zapojení veřejnosti do rozhodování o nakládání s krajinou. Základem je SWOT analýza navržených scénářů budoucího rozvoje, které postihují zejména socio-ekonomický rozvoj. Následující kapitola pojmenovává důsledky nedodržování úmluvy, zejména resortismus, ztrátu identity a povědomí obyvatel o krajině, problémy ve vzdělávání a následnou ztrátu pozoruhodných či typických krajin – jako příklad je uvedena ztráta komponované krajiny Jihlava-Pávov (dnes areál Bosch). Nicméně z krajiny mizí i běžné prvky, které pro ni byly tak charakteristické, zejména plužiny, meze, naopak vznikají lada a úhory, mění se prostorová struktura krajiny. V závěru knihy je uveden příklad obce Nadějkov, kde vznikla dobrovolná sdružení místních obyvatel, kteří aktivně zvelebují svoji krajinu života, mj. pořádáním různých akcí na obnovu alejí, sadů, přírodních zahrad atp. Ve Strážnici se pro změnu pustili do propagace oskeruše (-ovice). Jiným známým příkladem jsou aktivity v Neratově v Orlických horách. Co je těmto akcím společné je vždy aktivní zapojení místních obyvatel.

Závěrem bych ještě upozornil na fotografickou dokumentaci, která je velmi zdařilá. Ukazuje domácí a zahraniční příklady dobré i špatné praxe. Jen je na některých fotografiích trochu znát, že tiskový formát A4 je už na digitální kompakt přehnané očekávání, JPG formáty krajinných scenérií jsou už v detailech rozmazané. Knihu nicméně doporučuji každému, koho zajímá nejenom ochrana přírody, ale především krajiny jako národního dědictví a identity. To, že se zájmy ochrany přírody a zejména krajiny potkávají se zájmem památkové péče, považuji po letech „rezortismu“ za dobrou zprávu.