Kulér-Medailonky

Ochrana přírody 4/2022 — 25. 8. 2022 — Kulér-Medailonky — Tištěná verze článku v pdf

Vzpomínka na Vladimíra Panoše

Autor: Martin Koudelka

Vladimír se narodil 2. července 1922 v rodině železničáře v obci Strážske na východním Slovensku. Prvních zkušeností s jeskyněmi nabyl již jako pětiletý kluk, a to ve Važecké jeskyni na Liptově. Jeho otec sloužil v té době na Štrbě jako posunovač, bydleli v Králově Lehotě a do jeskyní chodil Vladimír opakovaně s tátou a s místním nadšencem, malířem Havránkem. A tady ho poprvé jeskyně chytly a do konce života se staly jeho vášní i osudem. Tak jak to bývalo zvykem v rodině železničáře, rodina se často stěhovala. Klasické vzdělání získal na gymnáziu v Hradci Králové. Už na zdejší škole měl štěstí na vynikajícího učitele zeměpisu, profesora Simona, který dokázal u svých studentů probudit zájem o geografii a přírodní vědy vůbec. Po maturitě v roce 1940 chtěl Vladimír pokračovat ve studiu geografie v Praze, ale české vysoké školy již byly protektorátními úřady uzavřeny. Jelikož se aktivně zapojil do činnosti odbojové organizace Obrana národa a jeho otec byl za tuto činnost zatčen, vstoupil na svoji ochranu do vládního protektorátního vojska, se kterým byl zanedlouho odvelen na frontu do Itálie. Zde brzy navázal kontakt s místními partyzány a jako velitel přeběhl i s celou jednotkou na jejich stranu. Po složité cestě přes Švýcarsko se nakonec dostal k letecké peruti Royal Air Force do Anglie, kde působil jako navigátor až do roku 1945. Jako vojákovi se mu podařilo se zapsat na externí kurzy meteorologie a klimatologie na University of Cambridge. Jak vzpomíná, zde se poprvé setkal s pojmem vysokoškolská geografie. Po ukončení války se vrátil do Československa, přijal nabídku zůstat jako voják u letectva. Byl odvelen k vojenské misi do Berlína a Hamburku. Po návratu působil u výcviku pilotů v Prostějově, kde byl při letecké havárii zraněn. Po rekonvalescenci nastoupil jako učitel meteorologie na Vojenské pilotní učiliště v Olomouci. Zároveň začal studovat na obnovené olomoucké univerzitě formou řádného studia geografii. Přišel však rok 1948. Jako bývalý anglický pilot byl vyloučen z armády i ze studií. Nějakým  nedopatřením však pouze z olomoucké univerzity. A tehdy ho poprvé zachránil prof. František Vitásek, jeho tehdejší učitel. Zařídil Vladimírovi zápis a studium na Masarykově univerzitě v Brně, kde si ke geografii přibral v dvouoborovém studiu ještě geologii. A zde se mu kupodivu podařilo, téměř pololegálně, úspěšně dostudovat a v roce 1952 i promovat. Po skončení školy se však nemohl oboru profesionálně věnovat, v padesátých letech jako bývalý pilot RAF nesměl na něco takového vůbec ani pomýšlet. Touto represí státních složek byl tak de facto „zachráněn“ pro obor, ve kterém se později tak výrazně proslavil. Dostal místo u družstva Severomoravský kras, které tehdy mělo na starosti zpřístupněné jeskyně. Takže pro Vladimíra to až tak velký trest nebyl a na léta strávená s partou místních jeskyňářů po celý život dojatě vzpomínal.

Vladimír Panoš na snímku ze sedmdesátých let. Foto archiv Správy Javoříčských jeskyní

Hned osmnáctého března čtyřicet osm jsem byl vyloučen, jako zápaďák s velkým „Z“. Jednak mě vyhodili z vojny, jednak mě vyloučili z univerzity, a nemohl jsem najít ani práci. Tehdy se mě ujali, kupodivu, parta z Javoříčských jeskyní. V Olomouci se tehdy založilo družstvo Severomoravský kras, vytvořilo taky takovou jakoby profesionální výzkumnou skupinu, no a tam mě jako jejich vedoucího schovalo. A to byli právě lidé z Javoříčka, kteří nade mnou drželi ochrannou ruku. A od té doby já jsem naplno propadl jeskyňařině. To byli skutečně lidi zlatí, to byli ti lidé, kteří dělali tu speleologii. Ne ti nějací náhodní vedoucí. Já vím, každá parta musí mít svého náčelníka. Indiáni to měli taky tak. Ale ti výkonní, to byli oni. Já na ně na všechny vzpomínám dodnes… a moc jim děkuju. V roce 1955 ho oslovil opět prof. Vitásek a v nejisté době neustálých reorganizací společnosti, která spravovala zpřístupněné jeskyně, mu nabídl práci v nově vznikajícím Kabinetu pro geomorfologii ČSAV. Tak mohl Vladimír kromě praktické jeskyňařiny rozvíjet svoji vědeckou a popularizační činnost. Pod sebe si vzal skupinu šesti známých jeskyňářů – kamarádů z Javoříčka. V tomto roce vychází v několika ohledech doposud nepřekonaná útlá knížečka Jeskyně Severomoravského krasu. Už v této době je vidět jeho široký profesionální záběr, schopnost jednoduše a srozumitelně popsat složité věci. A jakoby mimochodem vloženými poznámkami dokázat vyburcovat jeskyňáře k namáhavé práci, vedoucí až překvapivě často k objevům nových překrásných podzemních prostor. Když jsme se poprvé chystali v devadesátých letech na průzkum Objevné cesty v Javoříčských jeskyních, byl Panošův popis prakticky jediným dostupným materiálem. Neexistovala mapa, a tak jsme na papírku měli přepsaný Panošův text. Díky němu se nám po delší době podařilo celou Objevnou cestu kompletně prolézt a znovuobjevit. V roce 1958 je objeveno zmíněnou skupinou jeskyňářů pod vedením dr. Panoše rozsáhlé pokračování Javoříčských jeskyní v délce několika set metrů – Jeskyně míru.

Vladimír Panoš (na snímku uprostřed) se skupinou pracující na zpřístupnění Jeskyní míru v Javoříčku. Archiv Správy Javoříčských jeskyní

Jeskyně jsou zřejmě velmi staré. Jsou založeny na puklinových soustavách směrů V–Z a SSV–JJZ, které pronikají masivem do značných hloubek a vzdáleností. Zkrasovění javoříčských vápenců započalo podle různých známek asi již koncem třetihor a jeskyně mají za sebou několik odlišných fází svého vývoje. Po dlouhém období, kdy do vápenců pronikaly vodní toky a modelovaly, prohlubovaly a rozšiřovaly jeskyně, nastala fáze rychlého vyplňování vzniklých dutin hlínami. V dobách, kdy jeskyně nebyly vodami protékány, vyvinuly se na hlínách mocné sintrové kůry z vody, svých následovníků. Zde byl také jedním z ideových tvůrců a propagátorů projektu ochrany středoevropského lužního lesa, jejímž výsledkem bylo vyhlášení CHKO Litovelské Pomoraví v roce 1990. V roce 1991 se také konečně dočkal plné společenské rehabilitace. Byl mu navrácen status účastníka národního boje za osvobození, udělen titul zasloužilý vojenský letec a povýšen do hodnosti plukovníka. Svoji rozsáhlou celoživotní publikační píli korunoval na sklonku svého života rozsáhlým encyklopedickým výkladovým slovníkem Karsologická a speleologická terminologie, který byl vydán v roce 2001 na Slovensku. Jakoby symbolicky na území, kde se v roce 1922 narodil. Výsledky výzkumné, objevitelské a vědecké práce se snažil převést úspěšně až do praktického využití. Nově objevené prostory jeskyní ukázat veřejnosti, lokalizovaný zdroj kvalitní pitné vody podchytit a zároveň zajistit praktickou ochranu zdrojnic, výsledky účinků jeskynního ovzduší na lidské zdraví převést do praktického využití ve formě speleoterapie. Výsledky svojí práce si nenechával pro sebe nebo v šuplíku. Vždy se snažil vše podstatné co nejdříve publikovat. Je tak autorem a spoluautorem na 300 studií a pojednání. Jako vědecký pracovník se věnoval, která sem pouze prosakovala četnými puklinami masivu. Po této etapě došlo k pravidelně se opakujícímu ukládání dalších hlín, písků a štěrků a tvorbě slabších sintrových kůr na jejich povrchu. Tento vývoj pravděpodobně odpovídá střídání se teplejších a studenějších období pleistocénu. Ihned po objevení se začalo pracovat na jejich zpřístupnění, a tak v roce 1962 mohla být tato část otevřena veřejnosti. A ve stejném rozsahu prakticky funguje dodnes. Když vzpomínal později na léta strávená s jeskyňáři v Javoříčku, byl vždy velmi dojatý a měl slzy na krajíčku. Tato léta považoval za nejkrásnější ve svém životě. Velmi si také považoval vlastních výsledků hydrologických a hydrogeologických prací v této oblasti. Jejich výstupem se stal objev systému podzemního odvodňování Javoříčského krasu a identifikace obrovského vodního kolektoru v severní části konicko-mladečského devonu mezi Javoříčkem a Litovlí, který dodnes zásobuje kvalitní pitnou vodou až 130 000 lidí. V roce 1961 obhájil kandidátskou disertační práci, ve které se zabýval krasovým cyklem Sloupského údolí a Pustého žlebu v Moravském krasu. V letech 1962 až 1964 definuje tzv. středoevropský typ krasu, který se vyvíjel po dlouhá geologická období, v různých klimatických podmínkách, při proměnlivé intenzitě tektonických procesů a přerušován mořskými záplavami. V roce 1974 se habilitoval v oboru fyzické geografie. Jeho významnou životní etapou byl dlouholetý výzkum tropického krasu na Kubě, který prováděl v sedmdesátých a osmdesátých letech společně s dr. Otakarem Štelclem. Věnovali se dokumentaci, mapování a návrhům na ochranu do té doby velmi málo známých oblastí Kuby ve spolupráci s místní vědeckou komunitou. V roce 1965 stál u vzniku Mezinárodní speleologické unie (UIS) při UNESCO. O jeho vážnosti postavení ve světové speleologii svědčí i jeho opakované zvolení do předsednictva Mezinárodní speleologické unie (UIS), kde byl čtyři funkční období viceprezidentem. Měl velkou zásluhu na tom, že se 6. mezinárodní speleologický kongres podařilo zorganizovat v roce 1973 v Olomouci v České republice, a to i za omezujících podmínek normalizační éry. Tehdy se tu sešlo přes 1000 účastníků ze 41 zemí celého světa. Stál též u zrodu celostátní organizace sdružující jeskyňáře – České speleologické společnosti – v roce 1978. Vznik jednotné celostátní organizace umožnil nejen svojí autoritou, ale také citlivým diplomatickým vyjednáváním a svými organizačními schopnostmi. Poté byl, jak jinak, zvolen předsedou této organizace. V roce 1988 zahájil intenzivní práci na přípravě významného projektu k výzkumu vlivů jeskynního prostředí na imunitní systém člověka. Projekt byl důkladně připravován a následně realizován ve spolupráci s dr. Horymírem Malotou z Lékařské fakulty UP v Olomouci, za vydatné podpory finančních prostředků z evropských fondů PHARE. Nelze opomenout jeho pedagogické působení na Katedře fyzické geografie Palackého univerzity v Olomouci, kde vychoval spoustu zejména krasové morfologii, hydrogeologii a paleokrasu. Vznikla tak celá řada zcela průlomových a stěžejních vědeckých pojednání. Vladimír Panoš byl a navždy zůstane významnou osobností české a světové speleologie. Zároveň člověkem s duší dítěte, člověkem po celý život skromným, neskutečně pracovitým, a jak stojí na jeho pomníčku – kamarádem všech jeskyňářů. Vladimíre, děkujeme…    ■