Kulér-Medailonky

Ochrana přírody 1/2017 — 29. 3. 2017 — Kulér-Medailonky

Vzpomínka na RTDr. Ing. Zdeňka Vulterina, CSc. (1916–1990)

Na konci roku 2016 by Zdeňku Vulterinovi, významné osobnosti české státní ochrany přírody, bylo sto let. Narodil se 19. října 1916 v obci Velké Žernoseky, v bráně do Českého středohoří u Labe, se známými vinicemi na svazích vulkanitů. Jeho současníci na něj vzpomínají jako na výjimečně laskavého člověka a zároveň stejně tak výjimečného, pracovitého a precizního odborníka. Vedle botaniky neustále prohluboval a rozšiřoval své znalosti v dalších oborech, od bioklimatologie po krajinnou ekologii.

Po maturitě v r. 1936 studoval lesní inženýrství na Vysoké škole zemědělského a lesního inženýrství při ČVUT v Praze a později se stal demonstrátorem na jejím dendrologickém ústavu, vedeném prof. J. Klikou. Za války byl nacisty vězněn v koncentračním táboře. Po válce, s podlomeným zdravím, se vrátil na stejné pracoviště již jako asistent. Konečně v roce 1952 přešel do odboru ochrany přírody Státní památkové správy, která byla v roce 1958 transformovaná do Státního ústavu památkové péče a ochrany přírody (SÚPPOP) začleněného v resortu kultury.

Vraťme se do dob jeho manažerské i vědecké činnosti v SÚPPOP. Srdeční záležitosti dr. Vulterina se staly Krkonoše. Již v 50. letech byl jedním z členů „společensko-přírodovědného salonu“, jehož členové se scházeli na chalupě plukovníka ve výslužbě a botanika Josefa Šourka, autora „Květeny Krkonoš“, v Obřím dole v Peci pod Sněžkou. Dr. Vulterin byl protagonistou zřízení Krkonošsko-jizerského národního parku, který v roce 1946 navrhla Masarykova akademie práce. Samozřejmě se stal v roce 1963 spoluzakladatelem Krkonošského národního parku.

V letech 1952 až 1969 měl pestrou pracovní náplň, především výzkumnou. Od  mapování  vzácných a ohrožených druhů rostlin přes studium dynamiky našich horských ekosystémů od Krkonoš po Východní Karpaty. Vzhledem ke znalosti jazyků spolupracoval se zahraničními institucemi. Od roku 1969 vedl na SÚPPOP vědeckovýzkumné oddělení a v r. 1971 byl pověřen vedením celého oboru. Z titulu této funkce působil v řadě vědeckých rad, odborných komisí, zabývajících se otázkami ochrany přírody a přírodního prostředí ústředních vědeckých institucí. Dále byl členem několika redakčních rad ochranářských časopisů a sborníků a v letech 1970–1976 vedl časopis Ochrana přírody. Po nocích pracoval na kandidátské práci na téma bioklimatologie ve vztahu k dřevinám, kterou obhájil r. 1967 na Lesnické fakultě Vysoké školy zemědělské v Brně a získal hodnost kandidáta zemědělských věd. Jako svobodomyslný člověk přivítal v r. 1968 Pražské jaro a doslova ho zlomila srpnová okupace. V té době se ještě více upnul na svoje povolání. Stál u zrodu prvního desetiletého výzkumného úkolu na téma reprezentativnosti sítě (v dnešním pojetí „soustavy“) chráněných území České republiky, který měl dvě etapy. První se zaměřila na analýzu tehdejší soustavy (1970–1975), druhá již na její systémovou tvorbu. (1975–1980). Kdo měl možnost prostudovat dva silné svazky této studie, tištěné na cyklostylu (ostře hlídaném před zneužitím „podvratnými živly“), nemůže popřít, že již tehdy byla koncepce založena na stejném principu jako mnohem pozdější soustava Natura 2000!   

Pan doktor je autorem několika set vědeckých, odborných a populárních prací velmi širokého oborového spektra: botanických, dendrologických, lesnických, pedologických, krajinně ekologických a samozřejmě obecně ochranářských. Plus populárně odborných monografií o velkoplošných chráněných území (Krkonoše, Broumovsko), turistických průvodců, týkajících se jak československého území, tak i zahraničí. Bohužel, dosud není zpracována úplná bibliografie. Soupis vyšel mj. v časopise Preslia  48 (4), 377–380  1976 (J. Tříska et V. Skalický). Podrobnější biografie byla publikována např. v nekrologu v časopise Památky, Příroda, 15:317, 1990 (V. Petříček), v časopise  Krkonoše a Jizerské hory, říjen 2006 (R. Vlček), ale i v publikaci „Kto je kto v slovenskej ochrane přírody“ 2015 (V. Stockmann). Pan doktor měl z útrap v koncentračním táboře za nacistické okupace podlomené zdraví. Přesto do konce života rád pracoval intenzivně i v terénu. Jako zásadový demokrat ještě s nadšením přivítal sametovou revoluci. Zemřel následujícího roku, dne 7. února 1990 v Praze.  Osobních vzpomínek na milého „šéfa“ mám hodně. Měl ke mně téměř otcovský vztah a v podstatě mě dotlačil k získání doktorátu. Měli jsme ho na „pamáťáku“ rádi všichni a snažili jsme se jeho neskonalou dobrotu a trpělivost nezneužívat. Nezapomenutelné bylo jeho označení byrokratických překážek v našem oboru, často od „stranických orgánů“: variace, permutace kombinace a … nic.  Ano, mile smutná nostalgie!

Václav Petříček