Zvláštní číslo

Ochrana přírody 2010 — 2. 8. 2010 — Zvláštní číslo

Kategorie Mezinárodní unie na ochranu přírody pro chráněná území

Možnosti jejich turistického využití

Vyhlašování chráněných území v různých částech světa vytvořilo doslova přehršli nejrůznějších kategorií územní ochrany, často s bizarními názvy. Jen Společná databáze chráněných území v Evropě (Common Database of Declared Areas, CDDA) zahrnuje více než 695 národních kategorií územní ochrany (EEA nepubl.). Navíc se stejně pojmenovaná kategorie chráněného území může v jednotlivých zemích významně lišit, a to nejen stavem přírodního prostředí, ale i péčí o ně. Národní park v USA nebo Austrálii nemůžeme v tomto ohledu dost dobře srovnávat s národním parkem ve Velké Británii.

Snaha alespoň částečně sjednotit rozdílné přístupy v třídění chráněných území sahá až do 30. let 20. století. V průběhu Mezinárodní konference o ochraně fauny a flóry, konané v roce 1933 v Londýně, navrhli účastníci čtyři kategorie chráněných území: národní park, přísně chráněná přírodní rezervace, rezervace fauny a flóry a rezervace se zákazem lovu a sběru (Dudley 2008).

Přelom nastal až po založení Mezinárodní unie na ochranu přírody (IUCN) v r. 1948 a její Komise pro národní parky a chráněná území, ustavené v r. 1962 a později přejmenované na Světovou komisi pro chráněná území (World Commission on ProtectedAreas, WCPA). Po více než patnáctileté diskusi byly v roce 1994 přijaty zásady kategorizace chráněných území na základě péče o ně, které měly umožnit porovnání mezi státy a částmi světa (IUCN 1994). Uvedený klíčový dokument, rozpracovaný na evropské podmínky, se dočkal i českého překladu (MŽP 2001).

Přestože oblast Aso-Kudžú na japonském ostrově Kjúšú byla vyhlášena národním parkem, patří do kategorie V. Národní park proslul největší aktivní sopečnou kalderou na světě, jejíž obvod měří 110 km.

Foto J. Plesník

Co je vlastně chráněné území?

Bezesporu důležitější než klasifikace zůstává vlastní pojetí chráněného území. V zásadách IUCN z r. 1994 je chráněné území definováno jako území na pevnině nebo na moři, zvláště určené na ochranu a zachování biologické rozmanitosti a přírodních a s nimi spojených kulturních zdrojů, o něž je péče zajišťována právními či jinými účinnými prostředky. Šest kategorií chráněných území zahrnovalo nejrůznější plochy, od přísně chráněných přírodních rezervací po území s regulovaným využíváním přírodních zdrojů (IUCN l.c., MŽP l.c.).

Přestože bylo používání navrženého systému třídění chráněných území vysloveně dobrovolné, stalo se součástí legislativy řady států (Dilllon 2004). Poskytlo rovněž strategický rámec pro sběr, ukládání, vyhodnocování a rozšiřování údajů o chráněných územích v mezinárodním měřítku. 9. zasedání konference smluvních stran Úmluvy o biologické rozmanitosti (Convention on Biological Diversity, CBD), konané v květnu 2008 v Bonnu, vyzvalo smluvní strany, vlády zemí, které na sebe závazky CBD zatím nepřevzaly, a příslušné mezinárodní organizace, aby chráněným územím přiřazovaly kategorie IUCN (UNEP 2008).

Současně sílily hlasy, upozorňující na úskalí spojená s používáním kategorií IUCN v praxi. Výhrady se týkaly především toho, že jediný všeobecně uznávaný systém klasifikace chráněných území je založen na způsobu péče o ně (jak chráníme), nikoli na předmětu ochrany (co chráníme). Přitom neodráží ani tak skutečný stav péče a jeho výsledky jako často formální úmysl zřizovatele. Chybějí alespoň rámcová kritéria, jako je přežívání cílových druhů planě rostoucích rostlin a volně žijících živočichů či stav biotopů nebo fungování ekosystémů. Proto zařazování chráněných území do kategorií IUCN neumožňuje alespoň orientačně hodnotit, do jaké míry jsou chráněná území vlastně účinná (Boitani et al.2008). Podrobný rozbor dosavadních zkušeností s kategorizací chráněných území představili Bishop et al.(2004), kteří rovněž navrhli, jak v hledání mezinárodních standardů pro chráněná území pokračovat.

Hledání kompromisu

Snaha revidovat na základě zkušeností z praxe i nových teoretických východisek existující kategorizaci chráněných území na jedné straně a příliš nehýbat jedinými mezinárodními standardy na straně druhé, vyústila v kompromis představený na IV. světovém kongresu ochrany přírody, který se uskutečnil v říjnu 2008 v Barceloně (Dudley l.c.).

Výraznou změnu v pohledu na chráněná území přináší jejich nová definice: Chráněné území je jasně vymezený geografický prostor, právními a jinými účinnými prostředky uznávaný, určený a spravovaný tak, aby se v něm dosáhlo dlouhodobé ochrany přírody a s ní souvisejících ekosystémových služeb a kulturních hodnot(Dudley 2008). Za plochy územní ochrany by proto měly být považovány jen takové, kde je ochrana přírody hlavním cílem. Naproti tomu kategorizace z r. 1994 připouštěla výklad, že v chráněných krajinách (kategorie V) může mít před péčí o přírodní dědictví přednost ochrana kulturních charakteristik či cestovní ruch. Proto Světová databanka chráněných území (World Database on Protected Areas, WDPA) zahrnovala i lokality světového kulturního dědictví, jako jsou historická část Prahy, brněnská funkcionalistická vila Tugend­hat a jihočeská vesnice Holašovice (Plesník 2008). Podle nové definice vypadávají z pojetí chráněných území některé obhospodařované lesy nebo vojenské výcvikové prostory, ačkoliv mohou být pro péči o přírodu přínosem (Dudley l.c.).

Šest kategorií chráněných území navržených v r. 1994 nezměnilo název, jejich vzájemné vymezení je ale výraznější:

• Ia přísně chráněná přírodní rezervace– přísně chráněné území, ponechané na ochranu biodiverzity a také geologických a geomorfologických rysů. Aby se zachovaly jeho ochranářské hodnoty, bývá vstup do něj, jeho využívání lidmi a dopad činnosti člověka přísně regulován a omezen. Obdobná chráněná území slouží jako nepostradatelné srovnávací lokality pro vědecký výzkum a monitorování.
• Ib oblast divočiny– obvykle velké území, nepozměněné nebo málo pozměněné činností člověka, které si ponechalo přírodní ráz, bez stálého nebo významného osídlení lidmi. Bývá chráněno a spravováno tak, aby si udrželo své přírodní podmínky.
• II národní park– velké přírodní nebo přírodě blízké území, ponechané ochraně velkoplošných ekologických procesů spolu se souborem druhů a ekosystémů typických pro dané území. Z hlediska životního prostředí a kultury oblast poskytuje příležitosti pro duchovní, vědeckou, výchovně vzdělávací a rekreační činnost.
• III přírodní památka nebo charakteristický rys– území ponechané ochraně zvláštních přírodních památek, kterými může být tvar zemského povrchu (geo­morfologický útvar), podmořská hora nebo jeskyně, geologické charakteristiky, jako jsou jeskyně nebo dokonce živé celky, např. starodávný hájek či skupina stromů.
• IV území péče o biotopy nebo druhy– území, jehož cílem je ochrana určitých druhů nebo biotopů a jehož spravování uvedenou prioritu odráží. Aby se vyhovělo nárokům daných druhů, nebo aby se zachoval příslušný biotop, vyžadují četné plochy spadající do kategorie IV pravidelné aktivní zásahy. Nicméně aktivní péče není požadavkem pro zařazení chráněného území do této kategorie.
• V chráněná krajina nebo část moře– území, kde vzájemné působení člověka a přírody vytvořilo plochu nevšedního charakteru s významnými ekologickými, biologickými a kulturními hodnotami a hodnotami krajinného rázu. Pro ochranu a zachování daného území a s ním spojených ochranářských a jiných hodnot je rozhodující udržení vzájemného působení člověka a přírody.
• VI chráněné území s udržitelným využíváním přírodních zdrojů– území chránící ekosystémy a biotopy spolu se souvisejícími kulturními hodnotami a tradiční péčí o přírodní zdroje. Bývá obvykle velké a jeho většina si uchovala přírodní podmínky, přičemž na určité části probíhá udržitelná péče o přírodní zdroje. V této kategorii považujeme za jeden z cílů ochrany neprůmyslové využívání přírodních zdrojů menšího rozsahu, slučitelné s ochranou přírody.

Nicméně i pro novou kategorizaci chráněných území platí, že její použití je dobrovolné. Přiřazování mezinárodních standardů, pokud nejsou doprovázené kvantitativními ukazateli, jako je tomu v případě kritérií IUCN pro stupeň ohrožení druhů zařazovaných do červených seznamů, konkrétním chráněným územím může být subjektivní. Záleží na přísnosti jednotlivých vlád, jaké měřítko nasadí na kategorizaci chráněných území. Nezřídka se proto stává, že se státní správa snaží ukázat se v lepším světle tím, že chráněná území zařazují do vyšších kategorií než do těch, které by jim správně příslušely. Nemalou roli při tom hrají i ekonomické zájmy: Evropané v poslední době projevují zvýšený zájem o člověkem málo narušené oblasti. K 10. květnu 2010 evidovala WDPA 138 622 chráněných území, z nichž 37 828 (27,2 %) nemá z nejrůznějších důvodů přiřazenou žádnou kategorii IUCN (UNEP-WCMC nepubl.).

Oblast divočiny Ztracený potok (Lost Creek) v americkém státě Colorado představuje modelový příklad kategorie Ib.

Foto J. Plesník

Problémy s chráněnou krajinou a využíváním přírodních zdrojů

Nejvzrušenější debata se vede v souvislosti s kategoriemi V a VI. Právě ony se v celosvětovém měřítku nejvíce podílejí na exponenciálním nárůstu jak počtu chráněných území, tak jejich celkové rozlohy (Locke & Dearden 2005, Soutullo 2010). V Evropě spadá 52 % celkové rozlohy chráněných území právě do kategorie V a VI (Gambino et al. 2008). Kritici uvedeného přístupu se obávají, že plochy hodnocené v obou kategoriích vznikají na úkor přísnější územní ochrany, a navrhují, aby nebyly považovány za chráněná území, ale za území udržitelného rozvoje (Locke & Dearden l.c.). Lidskou činností málo poškozená chráněná území mají na Zemi v současnosti jen značně omezený rozsah a v 13 % z 810 ekoregionů světa se nenachází žádné přísně chráněné území (Jenkins & Joppa 2009, Leroux et al.2010). Ukazuje se, že dokonce i rozptýlení nemotorizovaní turisté mohou mít v chráněných územích negativní dopad na hustotu původních druhů, v tomto případě šelem, a na jejich nahrazování nepůvodními druhy (Reed & Merenlender 2008).

Nicméně tvrzení, že chráněná krajina a oblasti s využíváním přírodních zdrojů jen v omezené míře přispívají k ochraně biodiverzity, některé studie vyvracejí (Joppa et al.2008, Robins 2008). Zastánci revidované kategorizace chráněných území naopak podporují názor, že pouze přísněji chráněná území sama o sobě nedokáží zabezpečit ochranu biodiverzity v celosvětovém měřítku a že udržitelné využívání přírodních zdrojů může do správy chráněných území a do rozdělování přínosů z jejich využívání včetně turistiky zapojit místní obyvatele a získat si jejich podporu (Groom et al.2006).

Národní park Souostroví (kategorie II) zahrnuje i finské výsostné vody v Baltském moři. Do některých částí parku je v hnízdní sezoně mořských a mokřadních ptáků návštěvníkům vstup zakázán.

Foto J. Plesník

Závěr

Kategorie Mezinárodní unie na ochranu přírody (IUCN) pro chráněná území zůstávají nejuznávanějšími mezinárodními standardy územní ochrany. Revidovaná definice chráněného území zdůrazňuje dlouhodobou ochranu těchto ploch. Protože kategorie nejsou doprovázeny kvantitativními ukazateli, nevylučuje zařazování chráněných území do těchto kategorií i nadále subjektivní přístup hodnotitelů. Pouze nějpřísněji chráněná území kategorie IUCN „1a chráněná přírodní rezervace“ a „1b oblast divočiny“ vylučují možnost turistického a rekreačního využití. Taková území v ČR téměř ne­existují a i ve světě nebývají běžná. Všechny ostatní kategorie chráněných území podle IUCN s využitím pro rekreační účely počítají, avšak podle nejnovějších závěrů IV. světového kongresu ochrany přírody (Dudley l.c., Barcelona 2008) by za plochy územní ochrany měly být považovány jen takové, kde je ochrana přírody hlavním cílem.

Autor je poradcem ředitele Agentury ochrany přírody a krajiny ČR

Literatura

Bishop K., Dudley N., Phillips A. & Stolton S. (2004): Speaking a common language. The uses and performance of the IUCN System of Management Categories for Protected Areas. Cardiff University, IUCN – the World Conservation Union and UNEP-World Conservation Monitoring Centre Cambridge, U.K., 195 pp. – Boitani L., Cowling R.M., Dublin H.T., Mace G., Parish J. et al. (2008): Change the IUCN (International Union for Conservation of Nature) protected area categories to reflect biodiversity outcomes. PLoS Biology6: 436-438. – Dillon B. (2004): The use of the categories in national and international legislation and policy. Parks 14 (3): 15-22. – Dudley N. ed. (2008): Guidelines for applying protected area management categories. IUCN Gland, Switzerland, 86 pp. + x. – Gambino R., Talamo D. & Thomasset F. eds. (2008): Parchi dEuropa: verso una politica europea per le aree protette. ETS Edizioni Pisa, 316 pp. – Groom M.J., Meffe G.K. & Carroll C.R. (2006): Principles of conservation biology, 3rd edition. Sinauer Assoc. Inc. Sunderland, Mass., 699 pp. – IUCN (1994): Guidelines for protected area management categories. IUCN Gland, Switzerland and Cambridge, U.K., 261 pp. + x. – Jenkins C.N. & Joppa L. (2009): Expansion of the global terrestrial protected area system. Biol. Conserv. 142: 2166-2174. – Joppa L.N., Loarie S.R. & Pimm S. (2008): On the “protection” of protected areas. Proc. Natl. Acad. Sci. USA105: 6673-6678. – Leroux S.J., Krawchuk M.A., Schme­gelow F. et al. (2010): Global protected areas and IUCN designations: Do the categories match the conditions? Biol. Conserv.143: 609-616. – Locke H. & Dearden P. (2005): Rethinking protected area categories and the new paradigm. Environ. Conserv. 32: 1-10. – MŽP (2001): Zásady pro kategorizaci chráněných území na základě managementu. Interpretace a aplikace managementových kategorií pro chráněná území v Evropě. Planeta 9 (5): 1-20. – Plesník J. (2008): Chráněná území: přerůstá skutečně kvantita v kvalitu? Ochrana přírody63 (3): 29-32. – Reed S.E. & Merenlender A.M. (2008): Quiet, nonconsumptive recreation reduces protected area effectiveness. Conserv. Lett. 1: 146-154. – Robins M. (2008): Protected landscape: Sleeping giants of English biodiversity. Ecos 29 (1): 74-86. – Soutullo A. (2010): Extent of the global network of terrestrial protected areas. Conserv. Biol. 24: 362-363. – UNEP (2008): Decision adopted by the Conference of the Parties to the Convention on Biological Diversity at its ninth meeting. IX/18 Protected areas. UNEP/CBD/COP/DEC/IX/18. Secretariat of the Convention on Biological Diversity Montreal, 10 pp.