Zaměřeno na veřejnost

Ochrana přírody 6/2009 — 16. 12. 2009 — Zaměřeno na veřejnost — Tištěná verze článku v pdf

30 let Českého svazu ochránců přírody

Autor: Jan Moravec

Český svaz ochránců přírody – největší nezisková organizace v České republice, zabývající se ochranou přírody a krajiny – slaví letos 30 let své činnosti.

Vznik organizace

Ustavující konference Českého svazu ochránců přírody se uskutečnila 11. září 1979. Že to bylo z vůle tehdejších mocenských struktur, není vzhledem k letopočtu velkým překvapením. Navždy však asi zůstane tajemstvím, proč se vlastně rozhodly tuto organizaci založit. Vzpomínky pamětníků se diametrálně rozcházejí a nalézt nějaké písemné dokumenty se zatím nepodařilo. Jedním z často uváděných důvodů je snaha nějak podchytit, institucionalizovat a dostat pod kontrolu sílící zájem veřejnosti o otázky ochrany přírody a životního prostředí (koneckonců, je to doba, kdy na Západě začaly vznikat strany zelených), druhým pak snaha státní ochrany přírody aktivovat potenciální dobrovolníky, kteří by zajistili péči o stále rozsáhlejší síť zvláště chráněných území. Inspirací byla zjevně obdobná, v té době již deset let fungující organizace na Slovensku – Slovenský zväz ochrancov prírody a krajiny. Jisté je, že se skutečně podařilo trefit do nedostatečně pokrytého prostoru v aktivitách společnosti (třebaže tou dobou ještě existovaly nezávislý TIS a již pět let i víceméně neformální – byť pod hlavičkou tehdejšího Socialistického svazu mládeže působící – hnutí Brontosaurus), o čemž svědčí tisíce lidí, kteří se do činnosti Svazu od počátku zapojili (v roce 1984 měl Svaz již téměř 24 000 členů sdružených v 768 základních organizacích) i vznik základních organizací mnohde předbíhající ustavení oficiálních struktur jen na základě doslechu, „že se něco chystá“ (například 1. ZO ČSOP v Praze zvolila svůj přípravný výbor již 5. dubna 1979! – a nebyla zdaleka jediná).

Jak šel čas

Je zajímavé, že ČSOP vznikl mimo tehdejší Národní frontu – to nebylo nějaké „hrdinství“, jak by se snad mohlo z dnešního pohledu zdát, spíše diskriminace (horší přístup k finančním zdrojům, nemožnost zasahovat do komunální politiky či mít vlastní dětské oddíly apod.) a zjevný důkaz toho, že byť měla tehdejší moc organizaci „pod kontrolou“, příliš ochráncům přírody nevěřila. Určitě věděla proč. Zatímco vedení bylo plné nomenklaturních kádrů a fungování organizace bylo svázáno přísnými, často nesmyslnými, avšak pro svou dobu typickými omezeními (činnost základních organizací například nesměla překračovat hranice svého okresu a členy směli být pouze lidé, kteří měli v daném místě bydliště či pracoviště), na místní úrovni si ČSOP žilo svým vlastním životem (okresní výbory, které měly dohlížet na „ideovou čistotu“ činnosti místních organizací, sloužily podle vzpomínek pamětníků častěji jako „nárazník“ zachycující vlivy politické moci a umožňující základním organizacím relativně nerušenou činnost), takže nejpozději od poloviny 80. let se řada základních organizací stavěla do čela takových kauz, jako byly úložiště popílku u Chomutova, výstavba dopravní tepny přes Stromovku v Praze, výstavba autodromu v Podkomorských lesích u Brna, vysílač na Pálavě, výstavba nové boudy na Sněžce, dokončení Novomlýnských nádrží pod Pálavou či přehrada na Křivoklátsku. Tribunou těchto postojů se stal zejména pražský časopis Nika.

Po roce 1989 došlo k výraznému snížení počtu členů i místních organizací, když se ze Svazu odštěpily nejradikálnější ochranářské skupiny (např. ZO ČSOP Bořena), z nichž vznikly Děti Země či organizace se specifickým zaměřením (Pražský spolek ochránců zvířat, původně stejnojmenná ZO ČSOP), osamostatnily se skautské a woodcrafterské oddíly, které byly do té doby v ČSOP „schované“, řada lidí i celých skupin přešla do komerční sféry, odešli lidé, kteří měli členství ve Svazu „v náplni práce“ i tací, jimž se zdálo, že organizace již nemá v nových podmínkách žádnou perspektivu.

Ti, kteří zůstali, začali budovat Svaz takříkajíc znovu. Přestože bylo na čem stavět, bylo nutné najít si své místo ve společnosti s řadou zcela nových problémů (či minimálně s novým pohledem na problémy staré), zajistit nové zdroje financování, vyřešit řadu organizačních otázek i z toho plynoucích vnitřních sporů. Na přelomu let 1990/1991 navíc přestal z ekonomických důvodů vycházet svazový časopis Naší přírodou, takže se mohlo na několik let zdát, jako by se ČSOP ztratil. Aktivity se však nezastavily, naopak přibývala řada nových. Svaz se začal aktivně věnovat otázkám legislativy, stál při vzniku samostatného Ministerstva životního prostředí, začal navazovat nové kontakty se zahraničními organizacemi (mimo jiné byl v listopadu 1990 přijat za člena IUCN – Světového svazu ochrany přírody). Vedle tradiční praktické ochrany přírody a krajiny nabývala stále více na významu i ekologická výchova (ČSOP mimo jiné přebírá koordinaci celostátní soutěže Zlatý list, vyhlašuje Ekologickou olympiádu pro středoškoláky, rozvíjí centra ekologické výchovy), hromadně jsou zakládány oddíly mladých ochránců přírody. Vznikají též nové odborné programy (Alcedo, Vážky, Záchrana starýcha krajových odrůd ovocných dřevinapod.).

Záchranné stanice ČSOP nejen pomáhají zraněným volně žijícím živočichům k jejich návratu do přírody, ale slouží i jako střediska, kde se může veřejnost seznámit s problematikou ochrany zvířat.

Foto J. Moravec

ČSOP dnes

Koncem 90. let se podařilo stabilizovat organizační strukturu i členskou základnu a zahájit několik nových, v současnosti stěžejních aktivit, takže do nového tisíciletí Svaz vstoupil jako sebevědomá organizace s řadou národních programů, jež nestojí na práci několika profesionálů, ale tisíců nadšenců, kteří jsou ochotni pro přírodu něco udělat ve svém volném čase (dobrovolníků v tom nejčistším slova smyslu, byť dnešní legislativa jim tento „titul“ upírá). Jako skutečně nevládní organizace, která dokáže být kolegům ze státní ochrany přírody oporou i aktivním oponentem.

Těžiště činnosti i nadále zůstává v systematické, byť často na první pohled nenápadné pomoci přírodě „kolem nás“ a v ekologické výchově, pokud možno „v terénu“. Nejvíce jsou veřejností oceňovány programy Místo pro přírodu(ochrana přírodního a kulturního dědictví prostřednictvím vlastnictví či dlouhodobé, na právním základě postavené spolupráce s vlastníkem – tzv. pozemkové spolky), Národní síť záchranných stanic(unikátní projekt zajišťující na území celé republiky pomoc zraněným volně žijícím živočichům a zároveň působící osvětově s cílem minimalizovat příčiny podobných zranění) či oddíly Mladých ochránců přírody (ČSOP díky nim patří vedle Junáka, Pionýra a Asocia­ce Turistických oddílů mládeže k největším „dětským“ organizacím v ČR). ČSOP pořádá dvě úspěšné veřejné sbírky – Místo pro přírodu, jejímž cílem jsou výkupy ohrožených přírodně zajímavých lokalit, a Zvíře v nouzi, získávající finanční prostředky na činnost záchranných stanic. Od roku 2001 vydává časopis Krása našeho domova, který nejen členům, ale i řadě dalších zájemců přináší množství informací o nestátní ochraně přírody u nás a zejména inspiraci pro vlastní činnost. Pořádá řadu odborných i společenských akcí, z nichž za zvláštní zmínku stojí zejména pravidelná jarní setkání „pozemkových spolků“ a podzimní setkání „členů a přátel“, která – vždy na nějakém jiném zajímavém místě naší republiky – jsou kombinací přátelského „potkávání se“ s odbornými semináři, školeními, diskusemi, exkurzemi seznamujícími účastníky přímo na místě s činností místních organizací.

Není možné na tomto místě podrobně vypsat vše – ani třicetiletou historii, ani současnost Českého svazu ochránců přírody. Nezbývá tedy, než zájemce odkázat na webové stránky www.csop.cz, na tiskoviny vydávané Svazem či na pracovníky kanceláře ČSOP v Domě ochránců přírody v Praze–Michli nebo některého z Infocenter ČSOP, kde dostanou podrobnější informace o jednotlivých aktivitách Svazu i o možnostech spolupráce.

Autor působí jako pracovník Českého svazu ochránců přírody