Výzkum a dokumentace

Ochrana přírody 2/2019 — 26. 4. 2019 — Výzkum a dokumentace — Tištěná verze článku v pdf

Výzkumný ústav vodohospodářský T. G. Masaryka slaví 100 let

Autor: Tomáš Hrdinka

Výstavba vodních nádrží vs. zadržování vody v krajině
Mají pravdu ti, co říkají, že Česko leží na střeše Evropy, veškerá voda od nás odtéká, a proto je ji potřeba zadržet ve vodních nádržích, aby byla k dispozici pro společnost, nebo ti, kteří říkají, že zakopaný pes je ve zlepšení hospodaření v krajině a na půdě, kdy půda může zdržet objem vody větší než ony nádrže a je potřeba zpomalením odtoku vodu vrátit zpět do krajiny? Dlouhá otázka, ale krátká odpověď. Správná cesta je kombinace obou přístupů. Nebo ― chcete-li ― krajinně-společenská racionální cesta, která je i současnou cestou VÚV TGM.

Obr. 1 Fyzikální model VD Slapy, detail přelivu a vývaru při převádění průtoku
500 m³/s, počátek 50. let 20. století. Foto archiv VÚV TGM

V 50. letech vznikla i za přispění VÚV TGM (obr. 1) vltavská kaskáda, dílo odborníky dnes většinově uznávané, které svým multifunkčním využitím a omezováním hydrologických extrémů přináší více pozitiv než ekologických negativ. Takové dílo je nicméně v 21. století v podmínkách ČR již těžko představitelné a je tomu tak dobře. Doba se posunula, lidé jsou vnímavější ke svému okolí, není jim jedno, co mají za zády, a umějí se k tomu hlasitě vyjádřit. Některé „zájmové“ oblasti by v tomto smyslu měly být proto z diskuse o stavbě přehrad zcela vyloučeny (např. Křivoklátsko), případně by mělo být s rozmyslem velmi důkladně zváženo, zda jsou skutečně v takové oblasti a navrženém rozsahu zapotřebí (obr. 2).

Obr. 2 Řeka Zdobnice v místě profilu hráze uvažovaného vodního díla Pěčín.
Záměr bude posouzen z hlediska vlivů na životní prostředí, více se lze dočíst
v čísle 1/2018 časopisu Ochrana přírody. Foto Tomáš Hrdinka

Z hydrologického hlediska, z pohledu společenské potřeby a využitelnosti vodních zdrojů však také není pravdou, že lokální či regionální nedostatek vody vyřeší samotná změna využití půdy či způsobu hospodaření na půdě včetně jiných plošných „zelených“ či přírodě blízkých opatření v krajině (např. změna krajinného pokryvu). Ano, přírodě a krajině, resp. půdě, tato opatření z hydrologického hlediska mohou pomoci, zvýší se doba odtoku vody z krajiny, nicméně efektivní využitelnost této zadržené vody je pro naše různorodé hospodářství a společnost velmi omezená. Voda nakonec stejně skončí v korytech vodních toků, a pokud s ní nedokážeme racionálně hospodařit, z území Česka odteče.

Jaké je tedy řešení? Jako ideální postup se nabízí kombinace malých, příp. středních vodních nádrží, prioritně lokalizovaných do již v současnosti bilančně deficitních či napjatých povodí, a to v kombinaci se změnami hospodaření na půdě a managementu krajiny v příslušném povodí. Právě ony změny ve způsobu obdělávání půdy, snížení vodní eroze (obr. 3) a zvýšení infiltračních schopností přispějí nejen k posílení zásob půdní a podzemní vody a jejich využitelnosti krajinou, ale umožní i ochránit nový vodní zdroj (např. vodní nádrž s vodárenským či multifunkčním využitím) před nadměrným zanášením sedimenty a eutrofizací. Tuto kombinaci je pak vhodné na středních úsecích toků v přítomnosti široké říční nivy doplnit o perspektivní a k přírodě šetrné systémy, jako je umělá infiltrace vody.

Obr. 3 Detail stružkové vodní eroze po přívalových srážkách na utuženém poli
v okolí JE Dukovany. Foto Tomáš Hrdinka

Pokud tedy ministerstvo zemědělství tlačí na posilování vodních zdrojů v podobě výstavby nových vodních nádrží, mělo by se nejprve postavit čelem k zevrubnému přehodnocení zemědělských dotací, prostřednictvím kterých lze účinně donutit zemědělce zavádět protierozní opatření a snížit tak rychlost odtoku vody ze zemědělské půdy a krajiny. A naopak, ministerstvo životního prostředí by mělo zachovat racionální přístup v otázce posilování a případné výstavby nových vodních zdrojů v deficitních povodích, a to i vzhledem ke specifickým podmínkám Česka na evropském rozvodí s minimem či absencí využitelných zásob vody přirozeného původu (jezera, ledovce, rozsáhlé aluviální plošiny). Pokud se v duchu výše uvedeného dospěje k racionálnímu řešení, je nezbytné prostřednictvím důkladné osvěty seznámit dotčené občany s navrženým řešením, případně jim nabídnout adekvátní kompenzace, aby se neopakoval případ obchvatu kolem Hradce Králové nebo Nových Heřminov.

Adaptace na změnu klimatu – povodně vs. sucho
V červenci 2017 byla schválena vládní Koncepce na ochranu před následky sucha pro území ČR. Tento dokument je reakcí na současné, stále se prohlubující (obr. 4) dlouhodobé sucho a také na fakt, že zatímco pro ochranu před povodněmi se toho za posledních 20 let v samotných opatřeních i příslušného legislativě vykonalo opravdu mnoho, důsledky sucha zatím vůbec řešeny nebyly. Koncepce obsahuje asi 50 typů preventivních, mitigačních a adaptačních opatření sdružených do pěti tematických pilířů (obr. 5). K jejich zavádění je v současnosti v novele zákona o vodách připravována i zbrusu nová legislativa v podobě samostatné hlavy „Sucho“ a neméně důležitá je pro zdárný úspěch zavádění opatření do praxe i celospolečenská osvěta. Opatření v sobě totiž nesou i řadu omezení určitých druhů činností, případně se právních subjektů i jednotlivců mohou dotknout i ekonomicky. Pro politické rozhodnutí realizovat určité, řekněme méně populární opatření, je důležitá celospolečenská atmosféra, jak je společnost na změny a případná omezení stávajícího způsobu života připravena a zda je s nimi ve smyslu udržitelného rozvoje náležitě srozuměna. A v tomto smyslu, jsem přesvědčen, máme ještě velké rezervy.

Obr. 5 Pět hlavních pilířů vládní koncepce „SUCHO“, přijaté v roce 2017.
Vypracovala Magdalena Nesládková, VÚV TGM

Prevence sucha a povodní jsou zdánlivě protichůdné věci, nicméně existuje celá řada opatření, která oba tyto hydrologické extrémy dokážou potlačit či alespoň zmírnit. Pohledem hydrologa tak není co závidět na mnohdy těžkém rozhodování hrázných či vodohospodářskému dispečinku podniků Povodí při předvídání povodní či epizod sucha. Rozhodování mezi upouštěním nádrže v očekávání tání sněhu či letních přívalových povodní a ponecháním co nejvíce zaplněného zásobního prostoru pro období dlouhotrvajícího sucha. Tato schizofrenie byla také příčinou oživení debaty o velké údolní nádrži na Křivoklátsku, kdy zástupci obcí pod zamýšlenou přehradou, které byly nejvíce postiženy při povodni v roce 2002, doslova donutily podnik Povodí Vltavy vypracovat variantní studii suché nádrže, která by případnou povodeň zadržela, zatímco druzí naopak viděli v celoročně napuštěné nádrži zdroj vody pro celý přilehlý region. Nakonec debatu utnulo zřejmě racionální stanovisko, že nádrž v této dimenzi a konkrétně v tomto místě připravovaného národního parku je v 21. století nejen z pohledu ekologů, ale i celospolečensky nepřijatelná.

Znečištění povrchových vod vs. investice do čištění vody
V posledních suchých letech se vodohospodáři i politici zaměřují především na řešení zajištění dostatečného množství vody, její kvalitě se přitom téměř vůbec nevěnuje pozornost. Kvalita vody v suchých obdobích však jde ruku v ruce s kvantitou, snižuje se ředící schopnost vodních toků, dochází k problémům spojeným se zvýšenou teplotou vody, jako je úbytek rozpuštěného kyslíku, rychlejší rozkladné procesy a tvorba biomasy apod. Bez ohledu na sucho se ve vodě objevují cizorodé látky z oblasti mikropolutantů, především pesticidů, farmak a jejich metabolitů. Ty se zlepšením přístrojové techniky na přelomu tisíciletí, která nám dovoluje stanovovat až subnanogramové koncentrace látek (pro představu asi 1 kostka cukru v „přehradě“), dostaly prostřednictvím čísel do širšího povědomí vědecké i laické veřejnosti. Výsledky to z hlediska nalezeného mixu stovek chemických látek nejsou moc povzbudivé, avšak zprávy, které se poslední dobou objevují v médiích, je potřeba uvést na pravou míru. Zlí jazykové říkají, že pokud se napijete vody z kohoutku či z Vltavy pod Prahou, přestane vás bolet hlava. Nicméně pokud ovládáte základy matematiky, znáte koncentraci látky ve vodě, řekněme onoho ibuprofenu a množství vody, které za den vypijete, museli byste pro vypití jedné růžové tabletky žít asi 600 let. Je však pravdou, že koncentrace zemědělských a lesnických pesticidů v povrchových či podzemních vodách může být o 3–6 řádů vyšší než koncentrace běžných farmak a že takové koncentrace již mohou být pro citlivé organismy toxické, a je proto důležité hledat účinné mechanismy, jak vstup těchto látek do vodního prostředí omezit. Patrně zase skončíme u změny příslušné legislativy. Z hlediska hormonálních látek, které na rozdíl od běžných farmak mohou negativně působit i v oněch nanogramových koncentracích, se zase můžeme bavit o vylepšení technologií v úpravnách vody a v čistírnách odpadních vod, nicméně zvýšené náklady se zcela jistě promítnou do ceny vodného. Zde je více než kde jinde důležitá osvěta a znalost názoru občanů na toto dilema: kvalitní životní prostředí zkrátka něco stojí – připlatíme si? Buďme však při zemi, opustíme-li složitě uchopitelný svět mikropolutantů, stále jsme velmi dlužni svým závazkům evropské legislativě, kdy se nejsme schopni vyrovnat ani s „obyčejným“ bodovým znečištěním komunálními odpadními vodami (obr. 6).

Umělé zasněžování vs. minimální zůstatkové průtoky
V posledních letech přišla na přetřes myšlenka vyjmutí výjimky odběru vody pro umělé zasněžování ze zpoplatnění za odběr surové vody v rámci novely zákona o vodách. Z hlediska ekonomické teorie jde o využití statku ke konkrétní přidané hodnotě, tedy lyžování, a stejně jako vlastníci golfových hřišť či automyček by provozovatelé areálů měly za spotřebovanou vodu (ekonomický statek) zaplatit. Argumenty, že voda po sezoně na sjezdovce roztaje a vrátí se zpět přírodě, jsou liché, neboť značná část vody se v průběhu jara odpaří či vysublimuje do atmosféry. Racio lze pouze spatřovat v argumentu, že z hlediska vodní bilance povodí jde o zanedbatelné množství vody, což byl ostatně i argument ministerstva zemědělství, proč tuto výjimku v zákoně ponechat a administrativně nezatěžovat provozovatele skiareálů.

Nicméně skutečný důvod zpoplatnění odběrů vody je zracionalizovat odběry vody v období roku, kdy je vody přirozeně v korytech méně (zima) a kdy synchronizované odběry (obr. 7), pokud se provádějí v období sucha, mohou způsobit pokles průtoku o 20–30  %, a tedy i pod tzv. minimální zůstatkový průtok. To může v důsledku vést k ohrožení vodních společenstev (například vymrznutí části toku), přičemž kontroly takového počínání jsou velmi limitované a neefektivní. Zajímavý je názor občanů včetně samotných lyžařů, kteří tento krok většinově podporují s tím, že promítnutí nákladů za odběry do ceny skipasů v řádu několika desítek korun je od lyžování neodradí. Novela zákona o vodách je nyní v meziresortním připomínkovém řízení, nechme se překvapit, zda tam ona výjimka i přes nesouhlas mnohých účastníků řízení zůstane.

Závěrem
Uvedené příklady jsou ukázkou složitosti rozhodování v procesu vodohospodářského plánování, složitosti, s jakou se odborníci museli za těch 100 let existence dnešního VÚV TGM jistě mnohokrát potýkat. Proto je úlohou a povinností této stěžejní instituce, zodpovědné za směřování výzkumu v oblasti vodního hospodářství, v současné době více než kdy jindy prosazovat racionální řešení a obrušovat názory jakkoliv extrémní. Jen tak se můžeme kvalitativně posunout dále.