Výzkum a dokumentace

Ochrana přírody 5/2026 — 29. 10. 2026 — Výzkum a dokumentace — Tištěná verze článku v pdf

Využití dravců a sov při ochraně kultur v zemědělské krajině

autoři: Miroslav Dusík, Jan Plesník

První, co vás naučí zemědělství, je trpělivost.

japonské přísloví

 

V následujících řádcích proto předkládáme, byť na omezeném prostoru, shrnutí nejdůležitějších poznatků o této problematice, získané během 17 let v zemědělsky intenzivně využívané krajině východního Polabí.

Metody celoroční podpory myšilovných predátorů v zemědělské krajině

Využití přirozených nepřátel k regulaci z hlediska člověka ekonomicky nebo epidemiologicky závažných druhů patří mezi regulační ekosystémové služby (MA 2005, Philpott 2013, Bengtsson 2015). Ochranářská biologická regulace (CBC) využívá cílenou podporu v krajině již se vyskytujících přirozených nepřátel organismů považovaných za škůdce, a to zejména zásahy v příslušných biotopech. Nejedná se tedy o umělé zvyšování početnosti predátorů vypouštěním jedinců odchovaných v lidské péči, ale o vytvoření vhodných podmínek pro jimi přirozené osídlení stanovišť s dostatečně početnými a dostupnými zdroji. Cílem je dlouhodobě udržet ekonomicky a epidemiologicky významné organismy pod prahem škodlivosti a tím minimalizovat jimi působenou hospodářskou újmu a současně co nejvíce omezit používání pesticidů (Seastedt 2014, Begg et al. 2017). V některých případech mohou cíloví predátoři představovat taxony významné z hlediska péče o přírodní a krajinné dědictví.

Při biologické ochraně zemědělských a lesních kultur proti drobným hlodavcům je třeba se zaměřit především na myofágní predátory, jež je možné v rozumném časovém úseku v krajině podpořit a podstatně zvýšit jejich populační hustotu. V našich podmínkách mezi ně patří zejména běžné druhy dutinových dravců a sov.

Modelová plocha na Královéhradecku zabírala 536 km² (čtverce mezinárodní sítě pro evidenci organismů 5760, 5761, 5860 a 5861) a představovala z větší části zemědělsky intenzivně využívanou krajinu rovinného charakteru (průměrná nadmořská výška 260 m) s výrazným nedostatkem hnízdních příležitostí pro dutinové ptačí predátory: orná půda v ní tvořila 65 %, ale zanedbatelný nebyl zejména na jejím jihovýchodě ani podíl lesa (23 %). Navíc tehdejší běžné plošné používání silně toxických neselektivních návnad proti hraboši polnímu obsahujících endrin vedlo v okolí ošetřených pozemků k pravidelným úhynům nejen až desítek jedinců myšilovných dravců a sov, ale i drobné zvěře.

V letech 1978–1994 bylo na uvedené ploše postupně instalováno pro dutinové dravce a sovy 1 250 hnízdních polobudek a budek (viz tab. 1). Hnízdní podpora byla od počátku zaměřena na nejhojnější a současně nejvhodnější druhy, tedy poštolku obecnou (Falco tinnunculus), kalouse ušatého (Asio otus) a puštíka obecného (Strix aluco), které snadno přijímaly umělá hnízdiště a jejichž populace vyvádějící v nich mláďata postupně narůstaly. Hnízdní budky pro sovu pálenou (Tyto alba) a sýčka obecného (Athene noctua) byly umísťovány do budov spíše pokusně: oba druhy viditelně upřednostňovaly původní hnízdiště.

Tab. 1: Počet polobudek a budek pro cílové druhy predátorů vyvěšených před obdobím hnízdění, 
Královéhradecko 1978–1994

Rok	Typ polobudky nebo budky
	G	E1	E2	D	Celkem
1978	26	26	0	0	52
1979	32	35	0	1	68
1980	44	34	2	2	82
1981	59	36	2	2	99
1982	107	52	6	4	169
1983	109	55	6	4	174
1984	115	61	7	4	187
1985	173	144	8	8	333
1986	280	145	8	10	443
1987	280	147	8	11	446
1988	288	163	8	11	470
1989	290	160	8	10	468
1990	384	167	8	9	568
1991	804	179	8	9	1000
1992	1054	179	8	9	1250
1993	1055	180	6	9	1250
1994	1057	180	4	9	1250

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Zpočátku byly pro usazování uvedených druhů myšilovných dutinových ptačích predátorů používány dřevěné polobudky a budky nejrůznějších typů i rozměrů. Následně je překvapivě úspěšně nahradila umělá hnízdiště z plastových kanystrů o objemu 25–30 l pro poštolky a kalouse a 40–60 l pro puštíky. Podrobná metodika jejich výroby, vyvěšování a následné péče o ně, navržená a ověřená prvním z autorů, byla již opakovaně uveřejněna (Dusík 1987, 2019, 2025, Dusík et al. 1986, 1990). Poštolky preferovaly umělohmotné polobudky nejen před hnízdy krkavcovitých (Corvidae), ale i před dřevěnými polobudkami a často je obsazovaly ihned po vyvěšení. Přesuny z dřevěných do plastových budek byly zaznamenány také u puštíků. Je potřeba zdůraznit, že polobudky a budky nebyly v terénu rozmisťovány rovnoměrně, jejich hustota se pohybovala od 1 ks/km² do 6 ks/km², v průměru dosahovala 2,3 ks/km². Zdánlivě nadbytečná nabídka hnízdních příležitostí umožňovala koncentraci zejména poštolčích párů do míst s přechodně vyšší nabídkou kořisti.

Součástí ochranářské biologické regulace se stalo rovněž rozmisťování umělých posedů – berliček – pro nalákání kání lesních (Buteo buteo) a dalších druhů dravců a sov. Doporučovaná bidélka ve tvaru T bývají zhotovována obvykle z dřevěných hranolků, nejlépe o hraně 4–5 cm a s dosedací ploškou dlouhou 10–30 cm, ale mohou být kovová. Pro snadnou manipulaci na zemědělských plochách s nízkou vegetací se osvědčila výška berličky 150–200 cm. Podle přehlednosti terénu, druhu plodiny na zemědělských plochách a početnosti hrabošů polních je možné berličky rozmístit plošně v hustotě 1–4 kusy na hektar obvykle na období vegetačního klidu přímo do plodiny (ozimu) či na louku. Dravci i sovy zmiňované posedy rádi vyhledávají také v místech, kde je dostatek přirozených příležitostí, a využívají je i při nízké početnosti hraboše polního (Dusík 2021, 2025).

Vývoj počtu hnízdních párů cílových dutinových myofágních ptačích predátorů vyvádějících mláďata v umělých dutinách přibližuje tab. 2. V letech gradace hrabošů v budkách a polobudkách zahnízdilo na uvedené ploše až 730 párů poštolek, 69 párů puštíků, 16 párů kalousů a jednotlivé páry sovy pálené a sýčka obecného. V období 1979–1994 se početnost hnízdících párů plošně podporovaných ptačích predátorů zdesetinásobila. K nim musíme přičíst četné páry kání lesních a v některých letech také zvýšený zimní výskyt kání rousných (Buteo lagopus): oba druhy přilákaly instalované berličky a přikrmování na újedi.

Vzhledem ke transformaci zemědělství a neochotě nově vzniklých subjektů v této činnosti pokračovat musela být po roce 1994 kontrola a údržba instalovaných budek ukončena.

Tab. 2: Počet párů cílových dutinových myofágních ptačích predátorů hnízdících v polobudkách a budkách, Královéhradecko 1978–1994

rok	poštolka obecná	kalous ušatý	puštík obecný	celkem
1978	11	1	5	17
1979	22	3	3	28
1980	15	2	2	19
1981	39	1	6	46
1982	44	2	4	50
1983	50	1	6	57
1984	79	2	17	98
1985	62	5	29	96
1986	88	6	35	129
1987	110	3	42	155
1988	152	7	41	200
1989	214	16	57	287
1990	226	7	28	261
1991	76	2	14	92
1992	152	6	58	216
1993	507	3	69	579
1994	730	3	34	767
Celkem	2 577	70	450	3 097

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Vliv drobných savců na bionomii dutinových dravců a sov v intenzivně využívaném agroekosystému

Složení potravy pěti ptačích predátorů bylo na Královéhradecku zjišťováno rozborem vývržků v hnízdním i mimohnízdním období, zbytků potravy na hnízdech a hnízdního materiálu, a to po dobu nejméně dvou úplných populačních cyklů hraboše polního (Dusík 1987, 2025, Plesník & Dusík 1988, 1992a, Plesník 1992). Výsledky shrnuté v tab. 3 potvrzují výraznou dominanci hraboše polního v potravním spektru poštolky obecné a sledovaných druhů sov a dobře odrážejí jeho zastoupení ve společenstvu drobných zemních savců zjištěné odchyty do sklapovacích pastí.

Tab. 3: Složení potravy myofágních ptačích predátorů hnízdících v budkách (v %), Královéhradecko 1981–1992 – 

druh/skupina kořisti	poštolka obecná	puštík obecný	kalous ušatý	sova pálená	sýček obecný
hraboš polní	79,8	71,9	87,4	66,8	60,3
ostatní hrabošovití	1,0	5,1	4,2	2,7	0,3
myšovití	5,3	8,5	4,8	19,1	5,5
hmyzožravci	3,4	2,3	1,6	8,1	0,4
ostatní savci		0,8			0,6
ptáci	6,3	9,4	2,0	3,3	3,1
plazi	0,1
hmyz	4,1	2,0			29,8
N (celkem určených jedinců)	6 424	4 463	1 432	1 098	1 195

 

 

 

Údaje o početnosti, resp. populační hustotě drobných savců v uvedeném výseku zemědělsky intenzivně využívané krajiny východního Polabí byly získávány sčítáním aktivních nor hraboše polního v různých půdních blocích v průběhu celého roku, odchyty na dvou hektarových čtvercích (víceletá pícnina, sečená louka) se sítí 11 × 11 bodů a liniovými odchyty v refugiích drobných savců, jako jsou meze a příkopy. Odchyty probíhaly vždy na začátku června a na přelomu září a října šest nocí (Plesník l.c., Plesník & Dusík 1992b).

1 – Populační cykly drobných savců stále uspokojivě nevysvětleny

O populačních cyklech obecně hovoříme tehdy, jestliže některé populace volně žijících živočichů prodělávají pravidelné víceleté změny početnosti (fluktuace). V cyklické populaci můžeme rozeznat fázi růstu neboli vzestupnou fázi, vrcholu čili gradaci, poklesu (sestupnou fázi) a nízké hustoty (fázi populačního minima). Platí přitom, že perioda mezi vzestupnými fázemi zahrnuje nejméně rok. Známý řecký filozof a polyhistor Aristoteles se vícesvazkové encyklopedii Historia animalium, sepsané na ostrově Lesbos někdy v letech 350–322 př. n. l., zmiňuje, že se hraboši objevují ve velkém množství a dokáží během jediné noci „sklidit“ veškerou úrodu (Jakob & Tkadlec 2010, Tkadlec 2025).   Vědci zkoumají populační cykly drobných savců, zejména hrabošovitých (Arvicolinae), více než sto let (Elton 1924) a databáze Google Scholar nabízela 1. 9. 2026 58 600 odkazů na publikace zabývající se uvedenou problematikou. Není divu, že v současnosti existuje hned několik názorů snažících se určit příčinu periodických změn početnosti některých hrabošovitých. Ze vnějších činitelů se v této souvislosti uvádí predace, vliv patogenních organismů a parazitů, potrava, působení chemických obranných látek ve vegetaci, vliv podnebí či slunečních skvrn, krajinná struktura, nebo dokonce pastva dobytka. Mezi uvažované vnitřní hnací síly cykličnosti populací hrabošů nebo lumíků řadíme fyziologický stav jedince, genetické vlivy, věkovou strukturu nebo mateřský efekt. Někteří badatelé se přiklánějí ke kombinaci vnějších či vnitřních faktorů (Krebs 1996, 2013, Myers 2018, Oli 2019). Zatím zůstává deset nezodpovězených otázek souvisejících s populačními cykly drobných savců (Andreassen et al. 2021, cf. Boonstra et al. 2025), Žádná z uvedených hypotéz ale nedokáže cykličnost populací hrabošovitých zcela jednoznačně objasnit.

V synuzii drobných savců osídlující agroekosystém východočeské nížiny tvořené 13 druhy představuje eudominatní druh hraboš polní (78 %). Jeho abundance i populační dynamika  se ale v různých biotopech liší v různém biotopu, což odpovídá i zjištěním jiných autorů (Heroldová et al. 2007, 2010, 2021, Bonnet et al. 2013, Jánová & Heroldová 2016, Zejda et al. 2025, Jánová et al. 2026).

V době optimální nabídky potravy během gradace hraboše polního kladou poštolky obecné mimořádně početné snůšky, dochází ke snesení snůšek dvou samic v jedné budce, díky vyššímu přežívání z hnízd vylétne větší počet mláďat a lze zaznamenat i druhé hnízdění téhož páru (Dusík & Plesník 1990, Plesník l.c., Plesník & Dusík 1994a, Poprach & Dusík 2024) – cf. Fay et al. (2019, 2020), Costantini & Dell´Omo (2020). Naopak v letech populačního minima hraboše polního hnízdila na sledovaném území jen třetina párů uvedených sokolů, a navíc v době inkubace vajec ptáci snůšky nedokončili nebo opouštěli. Poštolka vidí v ultrafialovém (UV) spektru nápadně moč a trus hrabošů, což jí pomáhá snadno odhalit jejich cestičky v trávním porostu – viz rámeček 3.

Úspěšnost rozmnožování puštíků obecných závisí na početnosti drobných savců na konci zimy a v předjaří (Plesník & Dusík 1994b). V letech omezené nabídky hlodavců mohou zmiňované sovy vynechat hnízdění až tři roky po sobě. Jak u poštolek, tak u puštíků byla opakovaně zaznamenána situace, kdy při nedostatku potravy starší a větší mláďata konzumují mladší sourozence, podle biblického příběhu trefně označována jako kainismus.

Působení predace myofágních kořistníků na společenstvo drobných savců kulturní krajiny

Intenzita predačního tlaku na synuzii drobných savců závisí na několika vzájemně propojených činitelích, jako je fáze populačního cyklu příslušných druhů hlodavců nebo hmyzožravců, charakteristiky biotopu a struktura gildy predátorů (Korpimäki & Krebs 1996, Korpimäki et al. 2005, 2025).

V České republice byl hraboš polní zjištěn jako důležitá kořist v potravě nejméně 66 druhů ptáků a zaznamenán v potravním spektru 21 druhů savců, a to jak na něj troficky specializovaných druhů, tak generalistů (Kratochvíl et al. 1959). Proto je důležité, aby byl predační tlak na něj vyvíjen na větším území celoročně, a to více druhy, které se při něm mohou podle místních podmínek vzájemně zastupovat (portfoliový efekt).

Stanovení účinnosti predace na synuzii drobných zemních savců není metodicky právě jednoduché a ztěžuje jej mj. skutečnost, že jejich mortalitu současně ovlivňuje řada dalších činitelů (Labuschagne et al. 2016). Nicméně se zdá, že pravděpodobně právě intenzivní predační tlak v průběhu celého roku dokázal v našem případě snížit konečné hustoty hrabošů ve vrcholech gradací z původních 1 500 jedinců/ha (kontrolní plochy na počátku 80. let) na 450 jedinců/ha (kontrolní plochy počátkem 90. let), tedy o celých 70 %. K výraznému a trvalému snížení početnosti drobných hlodavců došlo po deseti letech intenzivní hnízdní podpory a instalace berliček (viz Obr. 2 a 3).

Obr. 2: Početnost hraboše polního (jedinci/hektar) na Královéhradecku na sečené louce, 1976–1994

Obr. 3: Početnost hraboše polního (jedinci/hektar) na Královéhradecku ve víceleté pícnině (vojtěška) na orné půdě, 1976–1994

2 – (Ne)obyčejný hraboš polní

Hraboš polní (Microtus arvalis) jako silně adaptabilní druh rychle využívající nejrůznější výhody v čase a prostoru představuje nejhojnějšího drobného savce Evropy a současně nejběžnějšího obratlovce zemědělské krajiny našeho kontinentu. Za uvedené postavení vděčí dvěma pozoruhodným bionomickým charakteristikám: mimořádné rozmnožovací schopnosti a vytváření početných kolonií osídlujících často rozsáhlé podzemní soustavy nor.   Hraboši polní žijí v koloniích tvořených dospělými samicemi, obvykle čtyřmi dcerami, případně i vnučkami nejstarší z nich: o mláďata se starají ve společném hnízdě, kde se mohou nacházet mláďata různého stáří v počtu až kolem 30 jedinců. Pokud určitá matka uhyne, je ulovena predátorem nebo je slabá, její potomky adoptují jiné samice a společně o ně pečují jako o své vlastní.   Ročně je jediná samice schopna odchovat ve 4–6 vrzích se 4–7 (2–12) mláďaty, při průměrné době březosti 20 dnů, až 41 jedinců. Samičky se mohou začít pářit ve stáří od 4 týdnů, v letech nástupu rychle se rozmnožujících populací již 13–14 dnů staré, tedy v době, kdy jsou ještě samy kojeny. Mladé samičky tak bývají na jaře březí, ale zároveň ještě rostou, což není možné bez kvalitní potravy. Za optimálních podmínek a bez ztrát se jediný hraboší pár v průběhu vegetační sezony dokáže rozrůst až na 250 jedinců. V zimním období se samičí kolonie stávají společným útočištěm obou pohlaví bez ohledu na stáří zvířat (Kratochvíl et al. 1959, Tkadlec & Zejda 1995, Zapletal et al. 2001, Jacob & Tkadlec 2010).   Hraboši polní prodělávají 3–5leté populační cykly a při gradaci dosahují pravidelně hustoty vyšší než 1 000 jedinců/ha, což je o řád více než u jiných hrabošovitých, přičemž maximální hodnota stanovená pro terénní podmínky činí 2 233 jedinců/ha (Bryja et al. 2005).

Nejvyšší predační tlak na populace hraboše polního byl zaznamenán v zimním období, kdy při nízkých hustotách byli ptačí predátoři schopni odebrat podle našich výpočtů během 30 dní na ploše 10 km² až 72 %, při střední hustotě až 36 %, při vysoké 24 % a při velmi vysoké 14 % jedinců. Nejnižší intenzita predace se naopak projevovala v září, kdy ptáci odlovili při nízké hustotě hlavní kořisti 11 %, při střední 6 %, při vysoké 2 % a při velmi vysoké jen 0,5 % hrabošů. Lze proto předpokládat, že právě průběžný intenzivní predační tlak již od předjaří, kdy se přírůstek v populaci hrabošů téměř vyrovnal odlovu, s velkou pravděpodobností neumožnil dlouhodobě prudké zvyšování populačních hustot zmiňovaného hlodavce, dostal je pod práh ekonomické škodlivosti a zcela tak vyloučil potřebu použití rodenticidu.

Podpora myofágních homoiotermních obratlovců v mimohnízdním období (cf. Borowski & Bartoń 2026) je o to důležitější, že hraboši rodí mláďata i v stále častějších mírných zimách, takže jejich gradace může nastoupit se všemi důsledky již na jaře, nikoli až na podzim, jak bývalo dříve zcela obvyklé. Popsaný fenologický posun byl jednou z příčin hraboší kalamity zaznamenané v některých částech ČR v roce 2019, během níž dosáhla celková újma 1,65 miliardy Kč, přičemž se do začátku roku 2021 vyšplhala až na 2,5 miliardy Kč (Suchomel et al. 2021). Vrchol populačního cyklu hraboše polního byl tehdy hlášen také z dalších oblastí našeho kontinentu (Jacob et al. 2020).

V porovnání s kontrolními plochami docházelo na Královéhradecku na lokalitách s rozmístěnými berličkami k výraznému snížení počtu aktivních nor hrabošů nejméně o 30 % a za určitých okolností od prosince do března až o 80 %. Nezbytnou podmínkou uvedené intenzity predace ale zůstává především dostatečně početná gilda ptačích kořistníků, kteří se na plochách napadených hraboši koncentrují v překvapivě vysokých počtech (cf. Machar et al. 2017).

3 – Jak poštolka vidí hraboše

Vzhledem ke své pohyblivosti, schopnosti rychlého doletu od hnízdiště v domovském okrsku až do vzdálenosti 5 km i výbornému zraku poštolka obecná (Falco tinnunculus) snadno najde nově vznikající kolonie hrabošů polních (Microtus arvalis). Uvedené hlodavce úspěšně loví i při velmi nízkých hustotách. Vyhledává je prostřednictvím moči a trusu, jimiž si hraboši značkují teritoria. Díky citlivému zraku v ultrafialovém záření poštolka vidí hraboší značky v používaných cestičkách na rozdíl od jejich okolí jasně žlutě a snadno kořist po třepotavém letu vyčíhá (Viitala et al. 1995). Navíc se ukazuje, že tito sokolovití dravci dokáží rozlišovat jak jednotlivé druhy hrabošovitých, tak v rámci druhu jedince podle jejich pohlaví a stáří (Koivula et al. 1999). Uvedená schopnost představuje kombinaci vrozeného a naučeného chování (Zampiga et al. 2006).   Dodejme, že využití ultrafialového světla při vyhledávání potravy bylo zjištěno i u jiných ptáků (Koivula & Viitala 1999, Rajchard 2009, Lind et al. 2013).

K čemu se přiklánějí dlouhodobá zjištění z Královéhradecka

Integrovaná ochrana rostlin proti škůdcům (IPM) není nic jiného než strategie regulace ekonomicky a epidemiologicky závažných organismů kombinující všechny dostupné metody kromě aplikace pesticidů, a to opět s cílem redukovat použití uvedených chemických látek na nejmenší možnou míru (Flint & van den Bosch 1981, Singleton et al. 1999, Zhou et al. 2024). V případě hraboše polního se kromě ochranářské biologické regulace jedná mj. o omezení bezorebných postupů a metod zanechávajících posklizňové zbytky, rozšíření osevních postupů, omezování pěstování monokultur na velkých plochách a úpravy podporující celkové zdraví krajiny (Jacob et al. 2014, Aulický et al. 2022, Beránek & Hnízdil 2024, Suchomel 2024). Ukazuje se, že zmenšení rozlohy pole z 10 na 5 hektarů omezí výskyt hraboše polního o 15 % (Tkadlec et al. 2026). V poslední době se pro možnou regulaci zmiňovaného drobného zemního savce ověřuje využívání rostlinných repelentů, zejména silic, a rostlin s odpuzujícími účinky (Suchomel et al. 2025a, 2025b, Venclová 2026).

Z hlediska fungování agroekosystémů, nikoli z pohledu člověka, je nutné hraboše polního chápat jako klíčový druh, resp. ekosystémového tvůrce. Jak je patrné nejen z předcházejících řádků, pro celou řadu predátorů představuje důležitý potravní zdroj. Hraboší nory umožňují rychlé vsakování vody zejména při přívalových deštích. Na neoraných plochách pomáhá uvedený hlodavec kypřit a obracet zeminu, navíc nory vytvářejí v půdě řadu specifických mikrobiotopů. Hraboši se podílejí také na forezi, tj. přenášení drobných půdních členovců v srsti z místa na místo. Stahováním biomasy do podzemních prostor hraboš přihnojuje půdu a jeho exkrementy urychlují koloběh živin a podporují život dalších půdních organismů.

Obr. 4: Predace káně lesní (Buteo buteo) na společenstvo drobných savců v zemědělské krajině bývá významná hlavně v mimohnízdním období včetně zimy. Foto Libor Dostál

Obr. 5: Do gildy myšilovných ptačích predátorů patří také kalous ušatý (Asio otus), který v zemědělské krajině loví hraboše polní v průběhu celého roku. Foto Libor Dostál

Obr. 6: Úloha známého sokolovitého dravce poštolky obecné při biologické regulaci ekonomicky a epidemiologicky závažných hlodavců v zemědělsky využívané krajině zůstává nezastupitelná.  
Foto Jan Plesník 

Obr. 7: V Izraeli, Španělsku, Austrálii, Indii nebo USA využívají při ochranářské biologické regulaci hlodavců sovu pálenou (Tyto alba): v ČR je hodnocena jako kriticky ohrožený druh.  Foto Lubomír Hlásek

Nejrozsáhlejší experiment zaměřený na využití integrované ochrany rostlin proti hraboši polnímu včetně biologické regulace ptačími predátory probíhá od roku 2009 v jihozápadním Španělsku (Paz et al. 2013). Výzkumníky, nevládními organizacemi i 77 obcemi při něm bylo vyvěšeno 2 420 budek pro poštolku obecnou a sovu pálenou: 2 010 z nich je pravidelně sledováno. Účinnost biologické regulace se sice v krajinném měřítku liší, ale místně je výrazná (Jareño et al. 2023). Instalace budek přispěla k obnově populací obou zmiňovaných ptačích predátorů, silně oslabených používáním antikoagulačních rodenticidů (Paz Luna et al. 2020). Zvýšení nabídky hnízdních příležitostí umělými hnízdišti nemělo negativní dopad na necílové druhy a biologická regulace spolu se vhodnými zemědělskými postupy vedla ke znatelnému omezení aplikace rodenticidů a úplně odstranila do té doby běžně uplatňované vypalování strnišť a okrajů polí (Viñuela et al. 2026).

Podle našich zjištění dutinoví dravci a sovy nezabrání v zemědělské krajině gradaci hraboše polního, dokáží ale při dlouhodobém permanentním predačním tlaku snížit jeho populační hustotu během gradace a tuto vrcholnou fázi jeho populačního cyklu oddálit směrem do doby mimo vegetační sezónu.

Poděkování

Výzkum a terénní podpora dutinových myšilovných ptačích predátorů a sledování dynamiky společenstva drobných savců v zemědělské krajině Královéhradecka prováděné v letech 1978–1994 by se nemohly v uvedeném rozsahu uskutečnit bez obětavosti dobrovolníků z řad středoškolských a vysokoškolských studentů sdružených kolem prvního z autorů v ZO ČSOP při JZD Předměřice nad Labem. Značnou materiální podporu nám od samého začátku poskytovalo JZD Předměřice nad Labem. Jarních a podzimních odchytů drobných savců se pravidelně účastnili posluchači PřF UK Praha. Všem, kdo přispěli jak k terénní práci, tak ke zpracování výsledků, si dovolujeme vyslovit upřímné poděkování.     ■

- - - -

Úvodní slovo: Obr. 1: Hraboš polní byl v kulturní stepi východního Polabí zjištěn v hnízdním období v 96 % a v mimohnízdní periodě v 88 % všech vzorků potravy poštolky obecné. Foto Lubomír Hlásek

- - - -

Literatura:

• Andreassen H.P., Sundell J., Ecke F., Halle S., Haapakoski M., Henttonen H., Huitu O. et al. (2021): ·Population cycles and outbreaks of small rodents: ten essential questions we still need to solve. Oecologia 195: 601–622.
• Aulický R., Tkadlec E., Suchomel J., Franková M., Heroldová M. & Stejskal V. (2022): Management of the Common Vole in the Czech Lands: Historical and current perspectives. Agronomy 12: 1629.
• Begg G.S., Cook S.M., Dye R., Ferrante M., Franck P., Lavigne C., Lövei G.L. et al. (2017): A functional overview of conservation biological control. Crop Prot. 97: 145–158.
• Bengtsson J. (2015): Biological control as an ecosystem service: partitioning contributions of nature and human inputs to yield. Ecol. Entomol. 40, suppl. 1: 45–55.
• Beránek J. & Hnízdil M. (2024): Zápis z jednání u kulatého stolu na téma „Vliv dravců a sov na populace hlodavců“ 27.2.2024. ÚKZÚZ Praha, 5 99.
• Bonnet T., Crespin L., Pinot A., Bruneteau L., Bretagnolle V. & Gauffre B. (2013): How the common vole copes with modern farming: Insights from a capture–mark–recapture experiment. Agric. Ecosyst. Environ. 177: 21– 27.
• Boonstra R., Krebs Ch.J. & Reid D.G. (2025): Studying small mammal population dynamics: advice to consider and pitfalls to avoid- a 60-year overview. Can. J. Zool. 103:1–12.
• Borowski Z. & Bartoń K.A. (2026): Avian predation has the strongest impact on vole survival during winter and spring in temperate grasslands. Sci. Rep. 16: 561.
• Bryja J., Nesvadbová J., Heroldová M., Jánová E., Losík J., Trebatická L. & Tkadlec E. (2005): Common vole (Microtus arvalis) population sex ratio: biases and process variation. Can. J. Zool. 83:1391–1399.
  Costantini D. & Dell´Omo G. (2020): The Kestrel. Ecology, behaviour and conservation of an open-land predator. Cambridge University Press Cambridge, U.K., 214 pp.
• Dusík M. (1987): Návrh na prosazení metod integrované ochrany rostlin před ztrátami působenými drobnými hlodavci cestu trvalé biologické regulace. In Sitko J. & Trpák P. (eds.): Dravci 1985: sborník z Ornitologické konference, Přerov 14. a 16.11.1985. SZN Praha: 115–126.
• Dusík M. (2019): Podpora dravců a sov v současné zemědělské krajině. Ptačí svět 26 (4): 10–12.
• Dusík M. (2021): Berličky pro dravce a sovy. Ptačí svět 28 (1): 26.
• Dusík M. (2025): Návrh biologické regulace početnosti drobných zemních hlodavců v zemědělské krajině a lesním prostředí pomocí ptačích predátorů. Česká společnost ornitologická Praha, 58 pp.
• Dusík M. & Plesník J. (1990): Vysoký počet vyvedených mláďat u poštolky obecné (Falco tinnunculus). Buteo 5: 86–88.
• Dusík M., Plesník J., Šimek S. & Zajíc J. (1986): Možnosti usídlování dravců a sov v zemědělské krajině. Buteo 1: 39–58.
• Dusík M., Plesník J., Šimek S. & Zajíc J. (1990): Usídlování dravců a sov v zemědělsky intenzívně využívané krajině. Živa 38: 230–232.
• Elton Ch.S. (1924): Periodic fluctuations in the numbers of animals: their causes and effects.
  J. Exp. Biol. 2: 119–163.
• Fay R., Michler S., Laesser J. & Schaub M. (2019): Integrated population models reveals that kestrels breeding in nest boxes operate as a source population. Ecography 42: 2122–2131.
• Fay R., Michler S., Laesser J., Jeanmonod J. & Schaub M. (2020): Large-scale vole population synchrony in Central Europe revealed by Kestrel breeding performance. Front. Ecol. Evol. 7: 512. 
• Flint M.L. & van den Bosch R. (181): Introduction to Integrated Pest Management. Springer Boston MA, 240 pp. + xv. 
• Heroldová M., Bryja J., Zejda J. & Tkadlec E. (2007): Structure and diversity of small mammal communities in agriculture landscape. Agric. Ecosyst. Environ. 120: 206–210.
• Heroldová M., Šipoš J., Suchomel J. & Zejda J. (2021): Influence of crop type on the common vole abundance in Central European agroecosystems. Agric. Ecosyst. Environ. 315: 107443.
• Heroldová M., Tkadlec E., Bryja J. & Zejda J. (2010): Wheat or barley? Feeding preferences affect distribution of three rodent species in agricultural landscape. Appl. Anim. Behav. Sci. 110: 356–362
• Jacob J. & Tkadlec E. (2010): Rodent outbreaks in Europe: dynamics and damage. In Singleton G.R., Belmain S.R., Brown P.R. & Hardy B. (eds.): Rodent outbreaks. Ecology and impact. International Rice Research Institute Los Baňos, Manila, Philippines: 207–223. 
• Jacob J., Imholt Ch., Caminero‑Saldana C., Couval G., Giraudoux P., Herrero‑Cofreces S., Horváth G. et al. (2020): Europe‑wide outbreaks of common voles in 2019. J. Pest Sci. 93:703–709.
• Jacob J., Manson Ph., Barfknecht R. & Fredricks T. (2014): Common vole (Microtus arvalis) ecology and management: implications for risk assessment of plant protection products. Pest Manag. Sci. 70: 869–878.
• Jánová E. & Heroldová M. (2016): Response of small mammals to variable agricultural landscapes in Central Europe. Mamm. Biol. 81: 488–493.
• Jánová E., Čepelka,L., Suchomel J. & Heroldová M. (2026): Relationship between food quality and body size of common vole in different habitats. Pest Manag. Sci. 82: 5206–5215. 
• Jareño D., Paz Luna A. & Viñuela J. (2023): Local effects of nest-boxes for avian predators over Common Vole abundance during a mid-density outbreak. Life 13: 1963.
• Koivula M. & Viitala J. (1999): Rough-legged buzzards use vole scent marks to assess hunting areas. J. Avian Biol. 30: 329–332.
• Koivula M., Viitala J. & Korpimäki E. (1999): Kestrels prefer scent marks according to species and reproductive status of voles. Écoscience 6: 415–420.
• Korpimäki E. & Krebs Ch.J. (1996): Predation and population cycles of small mammals: A reassessment of the predation hypothesis. Bioscience 46: 754–764.
• Korpimäki E., Banks P.B. & Klemola T. (2025): Insights from observations and large-scale field experiments on vole population cycles in northern Europe: A 40-year study of predator–prey interactions. Ecol. Evol. 15: e71419.
• Korpimäki E., Oksanen L., Oksanen T., Klemola T., Norrdahl K. & Banks P.B. (2005): Vole cycles and predation in temperate and boreal zones of Europe. J. anim. Ecol. 74: 1150–1159.
• Kratochvíl J. et al. (1959): Hraboš polní Microtus arvalis. NČSAV Praha, 359 pp. + xvi. 
• Krebs Ch.J. (1996): Population cycles revisited. J. Mamm. 77: 8–24.
• Krebs Ch.J. (2013): Population fluctuations in rodents. University of Chicago Press Chicago, IL, 306 pp. + ix.
• Labuschagne L., Swanepoel L.H., Taylor P.J., Belmain S.R. & Keith M. (2016): Are avian predators effective biological control agents for rodent pest management in agricultural systems? Biol. Control 101: 94–102.
• Lind O., Mitkus M., Olsson P. & Kelber A. (2013): Ultraviolet sensitivity and colour vision in raptor foraging. J. Exp. Biol. 216: 1819–1826.
• MA (2005): Ecosystems and human well-being: Synthesis. Island Press Washington, D.C., 137 pp. + x.
  Machar I., Harmacek J., Vrublova K., Filippovova J. & Brus. J. (2017): Biocontrol of common vole populations by avian predators versus rodenticide application. Pol. J. Ecol. 65: 434–444. 
• Myers J.H. (2018): Population cycles: generalities, exceptions and remaining mysteries. Proc. R. Soc. B 285: 20172841.
• Oli M.K. (2019): Population cycles in voles and lemmings: state of the science and future directions. Mamm. Rev. 49: 226–239.
• Paz A., Jareňo D., Arroyo L., Viňuela J., Arroyo B., Mougeot F., Luque-larena J.J. & Fargallo J.A. (2013): Avian predators as a biological control system of common vole (Microtus arvalis) populations in north-western Spain: experimental set-up and preliminary results. Pest Manag. Sci. 69: 444–450.
• Paz Luna P.A., Bintanel H., Viňuela J. & Villanúa D. (2020): Nest-boxes for raptors as a biological control system of vole pests: High local success with moderate negative consequences for non-target species. Biol. Control 146: 104267. 
• Philpott S.M. (2013): Biodiversity and pest control services. In Levin S.A. (ed.): Encyclopedia of Biodiversity, 2nd edition, Vol. 1. Academic Press Waltham, MA: 373–385.
• Plesník J. (1992): Početnost, hnízdní úspěšnost a potrava poštolky obecné (Falco tinnunculus) v přirozených a městských stanovištích. Kandidátská disertační práce, Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy Praha, 381 pp. 
• Plesník J. & Dusík M. (1988): Příspěvek k potravní ekologii puštíka obecného (Strix aluco L.) v zemědělsky intenzívně využívané krajině. In Sitko J. & Trpák P. (eds.): Sovy 1986: sborník z Ornitologické konference, Přerov 14. a 15.11.1986. SZN Praha: 95–111.
• Plesník J. & Dusík M. (1992a): Drobní savci v potravě myofágních ptačích predátorů v zemědělsky intenzivně využívané krajině. In Bárta F. (ed.): Metody a výsledky studia drobných savců. Správa CHKO Železné hory Nasavrky a OkÚ Chrudim: 25–30.
• Plesník J. & Dusík M. (1992b): Struktura a dynamika synuzie drobných savců v zemědělsky intenzivně obdělávané krajině. In Bárta F. (ed.): Metody a výsledky studia drobných savců. Správa CHKO Železné hory Nasavrky a OkÚ Chrudim: 35–42.
• Plesník J. & Dusík M. (1994a): Reproductive output of the Kestrel Falco tinnunculus in relation to small mammal dynamics in intensively cultivated farmland. In Meyburg B.-U. & Chancellor R.R. (eds.): Raptor conservation today. Pica Press Berlin London Paris: 61–65. 
• Plesník J. & Dusík M. (1994b): Reproductive output of the Tawny Owl Strix aluco in relation to small mammal dynamics in intensively cultivated farmland. In Meyburg B.-U. & Chancellor R.R. (eds.): Raptor conservation today. Pica Press Berlin London Paris: 531–535.
• Poprach K. & Dusík M. (2024): Second-breeding events of the common kestrel (Falco tinnunculus) in the Czech Republic. Raptor J. 18: 8–14.
• Rajchard J. (2009): Ultraviolet (UV) light perception by birds: a review. Vet. Med. 54: 351–359.
  Seastedt T.R. (2014): Biological control: perspectives for maintaining provisioning services in the Anthropocene. In Pimentel D. & Peshin R. (eds.): Integrated Pest Management. Springer Dordrecht, the Netherlands: 269e280.
• Singleton C.R., Hinds L.A., Leirs H. & Zhang Z. eds. (1999): Ecologically-Based Management of Rodent Pests. Australian Centre for International Agricultural Research Canberra, 494 pp.
• Suchomel J. (2024): Hraboš polní jako stálé riziko pro zemědělskou praxi. Agromanual.cz. https://www.agromanual.cz/cz/clanky/ochrana-rostlin-a-pestovani/skudci/hrabos-polni-jako-stale-riziko-pro-zemedelskou-praxi.
• Suchomel J., Šipoš J., Dokulilová M. & Heroldová M. (2021): Spill over of the common voles from rape fields to adjacent crops. Biologia 76: 1747–1752. 
• Suchomel J., Šipoš J. & Heroldová M. (2025a): Can repellent crops reduce the abundance of the common vole (Microtus arvalis) as a way to reduce crop damage? Crop Prot. 187: 106996.
• Suchomel J., Tkadlec E., Šipoš J., Brezáni A., Trávníček J., Dokulilová P., Vrána M. & Hutař M. (2025b): Využití rostlinných druhů s repelentními účinky na hraboše polního v agroekosystémech. Ověřená technologie. Mendelova univerzita v Brně, 33 pp.
• Tkadlec E. (2025): Hraboš polní – malý hlodavec, velký problém pro Evropu. Agromanual.cz. https://www.agromanual.cz/cz/clanky/ochrana-rostlin-a-pestovani/skudci/hrabos-polni-maly-hlodavec-velky-problem-pro-evropu.
• Tkadlec E., Aulický R., Bednář M., Fraňková M., Jánová E., Stejskal V., Šipoš J. & Suchomel J. (2026): Field size as a determinant of common vole population density. Pest Manag. Sci. 82: 2740–2745.
  Tkadlec E. & Zejda J. (1995): Precocious breeding in female common voles and its relevance to rodent fluctuations. Oikos 73:231–236.
• Venclová V. (2026): Hraboš polní – nové cesty regulace pomocí repelentních rostlin a rostlinných silic. Agromanual.cz. https://www.agromanual.cz/cz/clanky/ochrana-rostlin-a-pestovani/skudci/hrabos-polni-nove-cesty-regulace-pomoci-repelentnich-rostlin-a-rostlinnych-silic.
• Viñuela J., Cuellar-Basterrechea C., Báscones-Reina M., Olea P.P., Dominguez J.C., Jareño D. et al. (2026): Four decades of Common Vole (Microtus arvalis Pallas 1778) population outbreaks in NW Spain: Transition from environmentally harmful practices to sustainable Integrated Pest Management (IPM). Agriculture 16: 577. 
• Viitala J., Korpimäki E., Palokangas P. & Koivula M. (1995): Attraction of Kestrels to vole scent marks visible in ultraviolet-light. Nature 373: 425–427.
• Zampiga E., Gaibani G., Csermely D., Frey H. & Hoi H. (2006): Innate and learned aspects of vole urine UV reflectance use in the hunting behaviour of the common kestrel Falco tinnunculus. J. Avian Biol. 37: 318–322.
• Zapletal M., Obdržálková D., Pikula J., Zejda J., Pikula J. jr., Beklová M. & Heroldová M. (2001): Hraboš polní, Microtus arvalis (Pallas, 1779) v České republice. Akademické nakladatelství CERM Brno, 128 pp.
  Zejda J., Heroldová M. & Jánová E. (2025): Transformation of the agricultural landscape and its influence on small terrestrial mammal communities in South Moravia (Czech Republic, Central Europe). Agric. Ecosyst. Environ. 382: 109482.
• Zhou W., Arcot Y., Medina R.F., Bernal J., Cisneros-Zevallos L. & Akbulut M.E.S. (2024): Integrated Pest Management: An update on the sustainability approach to crop protection. ACS Omega 9: 41130–41147.