Výzkum a dokumentace

Ochrana přírody 3/2008 — 24. 6. 2008 — Výzkum a dokumentace

Ochrana hlodavců na okraji pozornosti

Autor: Josef Suchomel

Hlodavci (Rodentia) jsou nejpočetnějším řádem savců (Mammalia). Poslední odhady hovoří o 2 277 druzích ve 33 čeledích (Wilson & Reeder 2005) a jejich počet každoročně narůstá.

Důvodem jsou občasné objevy dosud neznámých taxonů i povyšování nižších taxonomických jednotek již známých forem na samostatné druhy, což souvisí zejména s rozvojem molekulárně genetických metod. Hlodavci díky své obdivuhodné rozmanitosti představují přes 40 % všech savčích druhů a jejich význam v ekosystémech a rovněž pro člověka není zatím plně doceněn. Obecně je veřejnost vnímá spíše jako škůdce, proto je většina lidských aktivit ve vztahu k nim spojena s jejich regulací a hubením. Poněkud stranou pak stojí fakt, že řada taxonů těchto zajímavých savců je naopak lidskou činností více či méně ohrožena.

Třebaže v posledních letech mezi odborníky i ochranářskou veřejností zájem o ochranu biodiverzity hlodavců narůstá, jde ve srovnání s jinými skupinami savců stále o opomíjenou skupinu. Na rozdíl od mnoha jiných, ochranářsky velmi populárních savčích taxonů (např. zástupců šelem, kopytníků, kytovců), pro které jsou komplexně zpracovány tzv. akční plány (stav z hlediska strategie ochrany), najdeme u hlodavců tyto dokumenty jen pro severoamerické a australské druhy. Vedle toho jsou k dispozici také některé předběžné kompiláty na regionální či národní úrovni (Amori & Zima, 1994).

Jedním z problémů rozvoje ochrany hlodavců je paradoxně jejich vysoká druhová rozmanitost. Řada druhů a poddruhů má totiž díky široké morfologické a genetické variabilitě nejisté systematické postavení a obtížnost řešení této problematiky souvisí i s nedostatkem specialistů-taxonomů, což se týká skupin převážně z tropických oblastí. Situace není lepší ani ve znalosti ekologie většiny druhů. Neznáme jejich základní ekologické nároky, které by nám umožnily stanovit stupeň potenciálního ohrožení. V současné době, kdy je kladen důraz na mapování biodiverzity a identifikaci druhově nespecifických ochranářských priorit, nabývá na významu možnost využití řádu hlodavců jako indikátorů biodiverzity (téměř kosmopolitní rozšíření, velké množství druhů apod.) pro vymezení ochranářských priorit v globálním kontextu. Vhodnost k indikaci demonstruje i skutečnost, že velmi citlivě reagují na změny prostředí, což lze dokumentovat např. tím, že z celkového množství vyhynulých druhů savců za posledních 500 let představují hlodavci 51–52 %.

Hlodavci jsou obecně méně atraktivní skupinou savců, jak pro laiky, tak odborníky. To se projevuje i dnes v charakteru ochranářských aktivit, které se zaměřují převážně na studovanější a atraktivnější savčí skupiny či druhy. Jde ovšem o neobjektivní přístup vzhledem k narůstajícím důkazům o významu hlodavců, kteří i na druhové úrovni přispívají k upevnění struktury a lepšímu fungování ekosystému. Známe řadu klasických příkladů, kdy hlodavci hrají v ekosystémech nezastupitelnou roli. Např. severoameričtí psouni (Cynomys spp.) svou činností v prérii (stavba nor apod.) ovlivňují řadu dalších živočišných druhů, zejména dravců a šelem. Ti jsou na nich existenčně závislí jako na zdroji potravy, nebo jim jejich nory poskytují úkryt. Dalším příkladem mohou být podzemní hlodavci pytlonoši, rovněž ze Severní Ameriky, např. pytlonoš nížinný (Geomys bursarius) a pytlonoš horský (Thomomys bottae), či na pouštní život adaptované tarbíkomyši (Dipodomys spp.). Pytlonoš horský kupříkladu limituje populace exotických a invazních travin, jako je mnohoštět (Aegilops triuncialis). Obecně mají pytlonoši pozitivní vliv na ekosystémy narušováním stanovišť a tím podporou biodiverzity, což jsou závěry, které mohou být zobecněny pro většinu podzemních hlodavců. Dalšími obdobně významnými hlodavci jsou bobři (Castor spp.). Tito dobře známí „ekosystémoví inženýři“ vytvářejí svou činností (kácení stromů, bobří stavby, zaplavování území apod.) řadu nových stanovišť pro další druhy živočichů a rostlin a ovlivňují velmi výrazně charakter biotopu a vazby v ekosystémech. Významnou roli hrají hlodavci v dynamice lesních porostů a jejich diverzitě i v omezování přenosu některých patogenů. Klasickým příkladem je vztah diverzity hlodavců k lymské borelióze a jejímu šíření v Severní Americe. V některých lokalitách narůstá nebezpečí přenosu této choroby s poklesem diverzity hlodavců, kdy pak dochází k nárůstu dominance jednoho druhu, konkrétně křečka bělonohého (Peromyscus leucopus), který je nejvýznamnějším rezervoárem této choroby.

V jaké míře jsou tedy dnes hlodavci ohroženi? Na úrovni čeledí lze jen dvě označit za ohrožené, a to africké noháčovité (Pedetidae) a jihoamerické pakaranovité (Dinomyidae). Zcela jiná je ovšem situace v rámci podčeledí a rodů. Celkem je ohroženo vyhynutím nejméně 62 rodů a 45 je považováno za potenciálně ohrožené (Tab. 1). Pozornost ochranářů si ale zaslouží nejméně 126 z celkem 451 žijících rodů (27,9 %), reprezentujících 168 druhů (Amori & Gippoliti 2001, 2003). To je podstatně více než procento ohrožených taxonů na úrovni druhů (16 %) a potvrzuje to hypotézu o pravděpodobných vysokých ztrátách fylogenetické diverzity hlodavců při současném explozivním tempu vymírání. Řada faktorů naznačuje, že vysoká pravděpodobnost vymizení hrozí hlavně liniím monotypickým (s jedním druhem) nebo s nízkým počtem druhů. Ze 106 ohrožených a potenciálně ohrožených rodů hlodavců (podle IUCN 2002) jen 25 (23,6 %) není v současnosti monotypických, přičemž polytypické rody (s více druhy) představují v rámci celého řádu Rodentia asi 63 %. Poněvadž genetická odlišnost mezi současnými rody u malých savců je díky vyšší rozmanitosti větší než mezi rody velkých savců, můžeme pak připustit, že je mezi hlodavci reálné nebezpečí ztráty značného množství genetické diverzity.

Tab. 1 Množství žijících rodů (Ng), druhů (N. spp.) a ohrožených druhů (NT spp.) hlodavců (podle Amoriho a Gippolitiho, 2003)

Pokud bychom srovnali množství ohrožených taxonů hlodavců podle zoogeografických oblastí (Tab. 2), zjistíme, že největší množství ohrožených a potenciálně ohrožených rodů (21 a resp. 13) má oblast orientální, následují oblasti neotropická a afrotropická. Některé regiony jsou skutečnými horkými místy biodiverzity hlodavců, např. Filipíny, Nová Guinea, ostrov Sulawesi, čínské temperátní lesy, atlantský deštný les v jihovýchodní Brazílii, karibská oblast či Etiopská vysočina.

Tab. 2 Celkové množství druhů, ohrožených druhů, vyhubených druhů a ohrožených a potenciálně ohrožených rodů hlodavců podle zoogeografických regionů (Amori, Gippoliti, 2001)

Výše uvedené oblasti jsou tedy z hlediska ochrany diverzity hlodavců velmi významné a pozitivním faktem je, že jsou shodné s lokalitami s globální prioritou ochrany biodiverzity. To vede k tomu, že tyto oblasti jsou i intenzivněji studovány. Vedle prioritních oblastí existuje však i řada dalších lokalit, které mezi ně nejsou zařazeny, ovšem pro ochranu druhové rozmanitosti hlodavců jsou velmi významné. Jedná se např. o polopouštní oblasti střední Asie, afrického západního Sahelu, zbytkových pralesů centrálního Toga, popř. pouští Afrického rohu. Zdejší diverzita hlodavců a její význam z hlediska ochrany přírody je dosud bohužel špatně zmapována a vyžaduje více pozornosti. Obdobná situace je i v Jižní Americe, kde poznatky o diverzitě a stav hlodavců z hlediska ochrany, ale i jiných savců, jsou podstatně lepší z tropických lesů než z aridních oblastí.

Současné množství ohrožených taxonů se v budoucnosti pravděpodobně výrazně změní právě z důvodů vysoké taxonomické diverzity hlodavců. Je to logickým důsledkem pokračujícího vědeckého výzkumu a stále se zvyšujícího tlaku člověka na ekosystémy. Pro pochopení významu hlodavců a jejich ochranu je pak třeba zvýšit aktivitu v oblasti vzdělávání veřejnosti, využít ochranářsky atraktivních druhů jako tzv. „deštníkových druhů“, stanovit strategii ochrany a vyhradit finanční zdroje na urgentní ochranářské aktivity na záchranu nejohroženějších a unikátních hlodavčích taxonů v globálním kontextu.

Na závěr ještě zmínka o České republice. Z 25 volně žijících druhů hlodavců je chráněných a ohrožených 9, což představuje více jak třetinu (36 %) zdejší druhové rozmanitosti. Podle stupně ohrožení, podle naší legislativy, je pak 8 % (2 druhy) kriticky ohrožených, 20 % (5 druhů) silně ohrožených a 8 % (2 druhy) ohrožených.

Příspěvek byl podpořen výzkumným záměrem LDF MZLU Brno, MSM 6215648902.

LITERATURA

Amori G., Gippoliti S. (2001): Identifing priority ecoregions for rodent conservation at the genus level. Oryx, 35 (2): 158-165. – Amori G., Gippoliti S. (2003): A higher-taxon approach to rodent conservation priorities for 21st century. Animal Biodiversity and Conservation, 26 (2): 1-18. – Amori G., Zima J. (1994): Threatened rodents in Europe: species status and some suggestions for conservation strategies. Folia Zoologica, 43: 1-9. – Wilson D. R., Reeder D. M. [eds.] (2005): Mammal species of the world: a taxonomic and geographic reference. Second edition. Smithsonian Institution Press, Washington, D.C.

Autor pracuje jako vědeckovýzkumný pracovník a odborný asistent Ústavu ekologie lesa LDF MZLU v Brně, kde se zabývá výzkumem hlodavců