Výzkum a dokumentace

Ochrana přírody 5/2025 — 30. 10. 2025 — Výzkum a dokumentace — Tištěná verze článku v pdf

Proč se modrásek bahenní vyhýbá rozsáhlým loukám?

autoři: Pavel Pech, Lukáš Spitzer, Hana Konvičková, Martin Konvička

O obligátní vazbě evropských modrásků rodu Phengaris Doherty, 1891 (dříve Maculinea /van Eecke, 1915/) bylo v mezinárodní i české literatuře napsáno již mnoho (viz např. Spitzer et al., Živa 2011). Obecně o nich lze říct, že první tři larvální stadia se živí reprodukčními orgány živných rostlin, načež housenky rostlinu opouštějí a nechají se adoptovat dělnicí hostitelského mravence rodu Myrmica Latreille, 1804. Dělnice odnese drobnou housenku do mraveniště, kde se tato živí mravenčím potomstvem nebo se nechá živit mravenčími dělnicemi. Díky na proteiny bohaté stravě rychle roste, v mraveništi i přezimuje a následujícího roku dokončí vývoj, zakuklí se a již jako vyvinutý motýl mraveniště opustí.

Entomologové se dlouho domnívali, že k vývoji modrásků rodu Phengaris dostačuje jakýkoli druh široce rozšířených mravenců rodu Myrmica. Později, při pátrání po příčinách záhadného vyhynutí modráska černoskvrnného (P. arion) v Británii, se ukázala úzká vazba jednotlivých druhů modrásků na jednotlivé druhy mravenců, kteří zas byli vázáni na specifické mikroklima, a tudíž vyžadovali specifickou péči o lokality. Šlo však o zjednodušení platné pouze pro nejzazší okraj areálů rozšíření jednotlivých modrásků, tedy severozápadní Evropu. Až další studie s širším geografickým záběrem (zejm. Tartally et al., Phil. Trans. R. Soc. B Biol. 2019) odhalily, že vazba mezi nedospělými stadii rodu Phengaris a mravenci rodu Myrmica je specifická spíše regionálně. Modrásci jsou zpravidla vázáni na nejhojnější druh či druhy rodu Myrmica vyskytující se dominantně v jejich preferovaném prostředí.

Modrásek bahenní, kterého český Červený seznam hodnotí jako téměř ohroženého (NT), sdílí vazbu na krvavec toten s jiným druhem stejného rodu, modráskem očkovaným (P. teleius), který je pokládán za ohroženého (EN). Rozdíly v jejich preferencích plynou z nároků na kvalitu živné rostliny. Modrásek očkovaný preferuje nižší mladší rostliny krvavce rostoucí spíše v rozvolněném travním porostu, zatímco m. bahenní klade na vyšší, mohutné a již odkvétající rostliny ve vyšších hustých porostech. Oba druhy se liší i hostitelskými mravenci – pro m. bahenního to je v drtivé převaze m. žahavý, M. rubra, méně pak mravenci drsný a rezavý (M. scabrinodis, M. ruginodis). Modrásek očkovaný naopak využívá mravenců široké spektrum (včetně druhů využívaných m. bahenním), a to proporčně k jejich výskytu na konkrétní lokalitě.

Výzkum v Poodří

Chráněná krajinná oblast Poodří sice patří k našim menším CHKO (rozloha 85 km²), určitě si však nemůže stěžovat na nedostatek aluviálních luk s hojným výskytem krvavce totenu – vlhké až mezofilní nivní louky zde zabírají přes 20 km² v propojeném systému. Proto bylo tak trochu záhadou, že je zde modrásek bahenní velmi vzácný, sporadická hlášení se omezují na drobné luční enklávy při okrajích CHKO, často v blízkosti silnic či železniční komunikace. Jeho častý průvodce m. očkovaný v oblasti dnešní CHKO vyhynul před mnoha desítkami let. Vazby obou lučních modrásků rodu Phengaris k drobnějším lučním enklávám, blízkosti stromových lemů, či dokonce zanedbaným trávníkům v intravilánech měst a obcí si už dříve všimla řada pozorovatelů, m. bahenní je dokonce občas přezdíván „příkopový motýl“. Tyto potřeby modrásků se leckde snažila zohledňovat i péče o jejich stanoviště (dočasně nesečené pásy, ideálně v lemových partiích luk). Chybělo však pochopení, co je příčinou vazby modráska na lemová stanoviště.

Protože živná rostlina je v Poodří velmi hojná a louky jsou zčásti obhospodařovány s ohledem na modrásky, zbýval poslední podezřelý – mravenci. Proto jsme v létě 2024 přistoupili k rozsáhlému výzkumu mravenčí fauny na pooderských loukách. Vybrali jsme 40 lučních celků (20 rozsáhlých, 20 drobnějších enkláv), na ty jsme postupně umístili celkem 1 600 návnadových pastí, nabízejících na střídačku med a kousek konzervovaného tuňáka (Obr. 1). Umístili jsme je vždy tak, že 20 pastí bylo situováno v lemu (do pěti metrů od okraje louky), 20 pak volně v louce v linii po pěti metrech od sebe. Po dvouhodinové expozici byla každá past sebrána, mravenci určeni do druhu a nálezy statisticky zpracovány.

Celkem jsme takto ulovili 15 druhů mravenců v 5 708 jedincích (v průměru 0,45 druhů a 57 jedinců na past), v 905 pastech nebyl žádný mravenec. Ve vzorcích co do celkové početnosti i frekvence (počet pastí s pozitivním záchytem) drtivě převažoval mravenec obecný (Lasius niger), hojný generalista nelesních stanovišť (Obr. 2). Druhý nejhojnější byl mravenec žahavý (M. rubra), preferovaný hostitel modráska bahenního. Z dalších hostitelů modráska jsme ještě zjistili m. rezavého (M. ruginodis), ovšem v podstatně nižších počtech i frekvenci.

Jak asi čtenář již tuší, regresní analýza vztahu mravenců ke vzdálenosti od lučních lemů ukázala naprosto přesvědčivý vztah hostitelů modráska bahenního k lučním lemům (Obr. 3). V modelu, který zahrnul i preferenci medové či tuňákové návnady, byl tento vztah statisticky významný na hladině p << 0,001. Naopak záchyty mravence obecného neměly ke vzdálenosti od lemu statisticky významný vztah.

Obr. 3. Grafické výstupy regresních modelů (smíšené lineární modely s identitou louky jako náhodným faktorem a vzdáleností od lemu a typu návnady jako fixními faktory), vztahujících početnost dvou na loukách CHKO Poodří nejhojnějších mravenců, M. rubra (preferovaný hostitel modráska bahenního) a Lasius niger, k typu návnady (M – med, T – tuňák) a vzdálenosti od lemu. Krom zjevně negativního vztahu druhu M. rubra k vnitřním plochám luk vidíme, že Lasius niger preferoval tuňákovou a M. rubra medovou návnadu.

Temperátní savana a genetika modráska bahenního

Afinitu modráska bahenního k lučním lemům jsme vysvětlili snadno – v rozsáhlých, homogenně sečených loukách, byť je zde třeba dodržován odklad seče do doby po odkvětu živné rostliny, jsou jeho hostitelští mravenci vykompetováni dominantním mravencem obecným. Naopak lemová stanoviště, kde jsou z principu různorodější světelné, vlhkostní či půdní podmínky, seč zde neprobíhá zcela důsledně, nemohou sem zajet velké traktory a akumuluje se zde stařina, poskytují subalternímu mravenci Myrmica rubra více možností úkrytu a stabilnější nabídku potravy. Vznikají zde tzv. mravenčí mozaiky, umožňující koexistenci vícera druhů mravenců, včetně hostitelů modrásků.

Kladoucí samičky modrásků samozřejmě nepoznají, zda je v podrostu přítomen příslušný druh mravence. Vlastně to nepotřebují, pokud se orientují podle struktury a různorodosti vegetace. To nás samozřejmě přivádí k otázce, jak vypadala „přírodní“ stanoviště modráska – a jeho mravenců – v dobách, než se aluviální louky staly sečenými loukami. Zde je záhodno připomenout, že seč luk je poměrně novou technologií, kterou si lidé osvojili až s vynálezem kosy coby nástroje v době železné (v evropských podmínkách přibližně 800 př. Kr.). Do té doby muselo otevřené trávníky nivních poloh udržovat něco jiného. Nabízí se samozřejmě pastva, dnes v nivních polohách spíše vzácná, ale ještě nedávno hojně praktikovaná. Ještě dříve, tedy před nástupem neolitického zemědělství, jakož i mnohem dříve, během minulých interglaciálů, to musela být přítomnost a aktivita velkých býložravců. To, čemu říkáme „parková lužní krajina“, tedy nivní louky střídané solitérními stromy, lesíky či skupinami keřů, a co tak obdivujeme například v oblasti soutoku Moravy a Dyje, se nejspíš pravěkým poměrům podobá víc, než jsme donedávna předpokládali.

Modráska bahenního, vzdor jeho neschopnosti přežít na rozsáhlých pravidelně sečených loukách, zachránilo to, že drobné mezofilní až vlhké luční enklávy jsou ve středoevropské krajině dosud běžné – a to podél komunikací, v zahradách, příkopech či v suburbánní krajině. Se zařazením druhu do systému Natura 2000, jakož i zvýšeným zájmem občanů o ochranu hmyzu, je o tyto drobné enklávy v narůstající míře i vhodně pečováno. Studium populační genetiky českých a polských populací v minulosti a přítomnosti, k nimž jsme použili mikrosatelitovou DNA z jedinců uchovaných v muzeích a soukromých sbírkách, dokonce naznačuje, že stav jeho populací se během minulých dekád zlepšil na velké škále (Tabulka 1). Současní modrásci jsou geneticky zdravější, což může být dáno hojnějším výskytem různých „zanedbaných“ enkláv v krajině nebo aktivní ochranou takových míst.

	Populací	Jedinců	A	AR	He	Ho	Fis	Fst
Minulost	13	131	5,0	2,6	0,67	0,46	0,33	0,17
Současnost	13	174	5,6	2,5	0,60	0,57	0,06	0,12
Statistická významnost			ns	ns	+	*	***	***

Tabulka 1. Srovnání základních populačně-genetických parametrů modráska bahenního napříč Českou republikou a Polskem zjištěných analýzou DNA-mikrosatelitů. U parametrů A (počet alel na lokus), A_R (alelická bohatost, na rozdíl od A je vážena velikostí vzorku), H_e (očekávaná heterozygozita, teoretický odhad genetické diverzity vztažený k frekvencím alel) a H_o (pozorovaná heterozygozita, měřítko skutečné genetické diverzity) platí, že zdravější populace vykazují vyšší hodnoty. Pro parametr F_is (fixační koeficient) platí opak, vyšší hodnoty značí vyšší míru inbreedingu v populacích. Konečně F_st měří genetickou vzdálenost (čím vyšší, tím jsou populace vzájemně izolovanější).

Výsledky pro management

Když nyní víme, že rozsáhlé jednolitě sečené plochy nejsou pro modráska bahenního vhodné, můžeme poměrně snadno modifikovat strategii jeho ochrany. Louky v CHKO Poodří jsou nyní výhradně sečeny těžkou mechanizací, která v kombinaci s dalšími faktory (např. záplavy) způsobila vymizení hostitelských mravenců z vnitřních ploch rozsáhlých luk. Dobře míněná opatření, která měla modráskovi pomoci – ponechávání neposečených pásů s živnou rostlinou v loukách – mohla motýlovi dokonce ublížit. Housenky z rostlin v centrálních partiích luk se jednoduše nepotkají se svými mravenci. Ponechávání neposečených pásů je samozřejmě pro hmyz nezbytným opatřením, ze kterého profitují desítky, ba i stovky druhů. Základní otázkou je ale – kde jsou pásy ponechány? V případě modráska je zřejmé, že je nutno ponechávat neposečené lemy luk v šíři 5–10 m a tyto síci až v pozdním létě či září. Dalším opatřením, organizačně mnohem složitějším, může být prostorové rozrůznění nedozírných luk výsadbou větrolamů, keřových formací či jen solitérních stromů, čímž by narostla celková délka lemů. V neposlední řadě je třeba více se zaměřit na různá marginální stanoviště typu silničních příkopů, náspů, hází a na nich vedených komunikací, které trpí buď přílišnou a časově nevhodnou péčí (opakovaná seč či mulčování), nebo rychle zarůstají, čímž z nich mizí i krvavec spolu s modráskem. Je ovšem třeba postupovat opatrně, neboť tato stanoviště jsou často ta poslední, kde modrásek přežívá.     ■

Výzkum byl podpořen Integrovaným projektem Life Jedna příroda (LIFE17 IPE/CZ/000005 LIFE-IP: N2K Revisited) a byl zpracován v rámci zakázky Agentury ochrany přírody a krajiny ČR č. 15836/SOPK/24. Dále byl podpořen vládami České republiky, Maďarska, Polska a Slovenska z International Visegrad Fund (22330074).

- - - -

Úvodní foto:

Obr. 1. Vlevo nivní louky v CHKO Poodří – nahoře rozsáhlá uniformně sečená louka nevhodná pro mravence rodu Myrmica, dole drobná loučka obklopená lesními lemy, obývaná mravenci rodu Myrmica i modráskem bahenním. Vpravo návnadová past použitá ke vzorkování mravenců.