Výzkum a dokumentace

Ochrana přírody 5/2010 — 27. 10. 2010 — Výzkum a dokumentace — Tištěná verze článku v pdf

Je u nás vrba hrotolistá ohrožena hybridizací?

autoři: Blanka Brandová, Radim Jan Vašut

Rod vrba (Salixsp.; čeleď Salicaceae) není v České republice mezi ochranáři a botaniky příliš oblíben pro svou taxonomickou a determinační obtížnost. K určitým výjimkám mohou patřit „horské“ druhy vrb ČR, které se téměř všechny vyznačují relativně snadným způsobem určování (částečně také již pouze podle lokality). Tyto druhy jsou svým nevelkým vzrůstem poměrně estetické a nezřídka jsou vyhledávány i do soukromých alpín a zahrad. Přesto většina z nich patří k silně nebo kriticky ohroženým druhům rostlin a zasluhují si proto pozornost jak ochránců přírody, tak vědeckých pracovníků.

Jeden z těchto druhů, vrba hrotolistá (SalixhastataL.), má těžiště svého rozšíření v Eurasii, souvislý areál má v boreálním pásmu, zatímco v horách střední a jižní Evropy jsou její populace izolované a reliktního charakteru. Především z tohoto důvodu jí v ČR připadá statut silně ohroženého druhu (C2). Můžeme jí totiž u nás najít pouze v Hrubém Jeseníku na čtyřech lokalitách. Její nejbohatší populace se vyskytuje ve Velké kotlině, člověk se však musí trochu snažit, aby v této lokalitě uvedený druh nalezl. Co totiž ve Velké kotlině převažuje, je kříženec mezi vrbou hrotolistou (S. hastata) a vrbou slezskou (S. silesiaca Willd.), který se jmenuje Salix×chlorophanaN.J.Andersson. Kříženec byl dokonce z této lokality popsán (Andersson 1865). Z ČR jsou známy případy křížení, kdy poměrně početné druhy některé naše ohrožené druhy vytlačují (např. křížení violky žluté sudetské a violky trojbarevné v Krkonoších). Z toho důvodu jsme si položili otázku, zda toto křížení neohrožuje naše populace vrby hrotolisté.

Co o ní vlastně víme?

Horské vrby v ČR (vrba hrotolistá, v. laponská, v. bylinná) jsou typické právě tím, že rostou poměrně izolovaně od těžiště svého výskytu, díky čemuž je zde výrazně snížen genový tok a genetická variabilita populací je pravděpodobně nízká. Zároveň jsou tyto populace velice důležité právě z hlediska zachování nynější genetické variability druhu.

Vrba hrotolistá je rostlinou vysokou od 0,5 do 1,5 metru se svěže zelenými listy na rubu výrazně síťovanými, s pravidelnými palisty a žlutohnědými prýty. Vrba slezská je o něco větší, dorůstá od 0,5 do 6 m, má listy tmavě zelené s nepravidelnou žilnatinou, nepravidelnými palisty a prýty charakteristicky „lískovitě“ rozpraskané. Kříženec je ve většině znaků intermediární, ale po vrbě slezské má téměř vždy načervenalé rašící listy. Ve Velké kotlině se dále vyskytuje ještě vrba ušatá (SalixauritaL.) a v dolních partiích i vrba jíva (SalixcapreaL.). Kříženci s těmito druhy jsou v terénu také patrní, ale je jich minimum.

Druh vrba hrotolistá je tradičně klasifikován na dva poddruhy. Rozlišujeme je od sebe pomocí tvaru listů a délky řapíku. Nominátní poddruh má listy eliptické, na bázi eliptické až klínovité a řapíky delší než 3 mm. Nejblíže k ČR ho najdeme ve slovenských Karpatech, jinak se vyskytuje téměř v celém areálu druhu. V ČR se vyskytuje pouze poddruh S. hastatasubsp. vegetaRech. fil. (vrba hrotolistá svěží).

Stejný rozdíl, jako je mezi rostlinami z Velké kotliny a z Karpat, můžeme pozorovat i mezi rostlinami skandinávskými a alpskými. Vrby ve Velké kotlině odpovídají typu severskému a vrby z Karpat spíše typu alpskému. Ke genetickému toku mezi populacemi karpatskými a alpskými docházelo tedy nejspíše během chladnějších period holocénu. Naopak sudetské rostliny představují pravděpodobně reliktní populaci z období posledních glaciálů, která zároveň zůstala reprodukčně i geneticky izolována od populací karpatských (resp. alpských) i během chladnějších period holocénu.

Jak na to?

Abychom zjistili, jak častá je hybridizace mezi vrbou hrotolistou a vrbou slezskou ve Velké kotlině, a zda je v. hrotolistá touto hybridizací ohrožena, položili jsme si tři základní otázky. Jaká je četnost hybrida a obou rodičovských druhů na lokalitě? Jsou tyto druhy morfologicky odlišné a jaké potom jsou morfologické znaky nejlépe sloužící k jejich odlišení? A jaké jsou základní ekologické preference studovaných taxonů na lokalitě?

V srpnu 2008 byly na lokalitě vymezeny dvě studijní plochy, na nichž byly zaznamenány všechny rostliny určených druhů vrb (v. hrotolistá, v. slezská, hybrid), změřena jejich velikost (délka, šířka, výška) a popsán typ biotopu (Tab. 1). Za jedince byl považován jeden kompaktní polykormon (průmět keříku na plochu). Celkem bylo sečteno 372 rostlin.

Tabulka 1 Přehled biotopů, ve kterých byly zkoumány vrby ve Velké kotlině. Biotopy označené čísly 1–7 byly zařazeny do biotopů podle Chytrého a kol. (2001)

Nejmenší, ale ne nejméně početná

Z výzkumu četnosti hybrida nám po založení ploch a sečtení jedinců vyplynulo, že hybrid je rostlinou nejčastější (56 %), vrba hrotolistá následuje (29 %) a vrby slezské je nejméně (15 %). Toto by mohl být argument pro ohrožení vrby hrotolisté hybridizací, neboť je na lokalitě oproti kříženci zastoupena méně.

Morfologicky jsou taxony poměrně dobře odlišitelné. Vrba hrotolistá nemá lískovitě rozpraskanou kůru ani načervenalé rašící listy, což jsou znaky, které kříženec získává ze strany vrby slezské. Naopak od vrby hrotolisté má vždy síťované listy, což nemá zase vrba slezská. Na lokalitě byla největší rostlinou vrba slezská (60×40×40 cm), nejmenší potom v. hrotolistá (40×20×20 cm), kříženec byl velikostně intermediární.

Ze studia ekologických preferencí vyšla poměrně výrazná rozrůzněnost ekologických nik obou rodičů V. hrotolistá preferovala subalpínská prameniště, přechodná stanoviště mezi subalpínskými prameništi a subalpínskými vysokostébelnými trávníky, ale hlavně přechodná stanoviště mezi subalpínskými prameništi a vyfoukávanými alpínskými trávníky. To znamená, že náš silně ohrožený druh je vůči „konkurentům“ na mikrobiotopové škále poměrně dobře odlišen a pravděpodobně tedy hybridizací ohrožen není.

A co bude dál?

Výzkum vrby hrotolisté pokračuje i v současné době. Klademe si hlavně otázky týkající se genetické variability našich populací, mikroevolučních vztahů v populaci ve Velké kotlině; jak častá je zde hybridizace nebo jaký je směr genetického toku. Zároveň bychom chtěli ověřit vztahy našich populací k některým populacím evropským, a také jak probíhala postglaciální migrace druhu.

Tato problematika je v současné době studována ve více zemích Evropy (Skotsko, Skandinávie). Katedra botaniky UP v Olomouci vede výzkumy na dalších ohrožených druzích našich vrb (např. vrba laponská, v. bylinná, v. lýkovcová, v. šedá, v. dvoubarvá). Výsledky těchto výzkumů budou všechny přínosem i pro praktickou ochranu těchto druhů. Všichni víme, že data o biologii, ekologii a systematice ohrožených druhů chybí. Proto doufáme, že tyto práce (stejně jako práce na vrbě hrotolisté ve Velké kotlině) tyto chybějící informace přinesou a budeme pro naše ohrožené druhy moci pečovat lépe a lépe.

B. Brandová je doktorandkou katedry botaniky (PřF UP Olomouc).

R. J. Vašut je vědeckým pracovníkem katedry botaniky PřF UP Olomouc

Literatura

Andersson N. J. (1865): Monographia Salicum. Pars I. – Kongl. Sven. Vetens.-Akad. Handl., ser. N., 6/1(4):1-180. – Chmelař J. (1971): Poznámky k československým druhům rodu Salix. Část I. Druhy vrb nižších poloh. – Čas. Slez. Muz., Opava, Ser. C, 10: 1-17. – Chmelař J. (1972): Poznámky k československým druhům rodu Salix. Část II. Druhy vrb vyšších poloh. – Čas. Slez. Muz., Opava, Ser. C, 11: 1-16. – Chmelař J. (1973): Poznámky k československým druhům rodu Salix. Část III. Zavlečené taxony vrb. – Čas. Slez. Muz., Opava, Ser. C, 12: 1-16. – Chmelař J. & Koblížek J. (1990): 65. Salicaceae Mirbel – vrbovité. – In: Hejný S. & Slavík B. [eds. ], Květena České republiky 2, pp. 458-495, Academia, Praha. – Koblížek J. (2002): 60. Salicaceae Mirbel – vrbovité. – In: Kubát K., Hrouda L., Chrtek J. jun., Kaplan Z., Kirschner J. & Štěpánek J. [eds. ] (2002): Klíč ke květeně České republiky. – 928 p., Academia, Praha.