Rozhovor

Ochrana přírody 4/2011 — 4. 11. 2011 — Rozhovor — Tištěná verze článku v pdf

Rozhovor s Tomášem Vrškou

Pralesy mají nezastupitelné místo v naší kulturní krajině

autorka: Jiřina Bulisová

Pane docente, na úvod “osobní“ otázka: Jak jste se stal odborníkem na pralesy v zemi, kde je sice lesnická tradice dlouhá a slavná, ale po pravdě řečeno, pralesů, respektive bezzásahových lesů, tady zase tolik není?

V roce 1989 jsem po absolutoriu lesnické fakulty nastoupil do Lesprojektu (dnešní ÚHÚL) a chtěl jsem se stát specialistou na stanovištní průzkum. Tři roky jsem pracoval jako taxátor a přitom jsem díky starším kolegům typologům začal číst články Eduarda Průši o pralesovitých rezervacích. V roce 1993, kdy už jsem pracoval v nově vzniklém oddělení ekologie lesa v Českém ústavu ochrany přírody (předchůdce AOPK ČR), jsme navštívili s kolegy Liborem Hortem a Bohumilem Jagošem setkání lesníků tří generací, protože tam měl mít přednášku Eduard Průša. Po přednášce jsme za ním zašli a zeptali se, jestli by nebylo možné se nějak zapojit do výzkumu pralesů. Netušili jsme, že v té době nebyl u nás nikdo, kdo by s Eduardovými daty pracoval. No a tím to všechno začalo – sled častých setkávání u Průšů v Praze nebo na letním bytě ve Slavětíně nad Ohří, studium literatury a příprava nových měření. Kromě Edurada Průši nám tehdy se startem “pralesního programu“ zásadně pomohli Igor Míchal a Petr Moucha.

V březnu 1994 jsme s kolegou Pavlem Unarem začali s prvním opakovaným měřením po dvaceti letech v lužním pralese Ranšpurk. Od té chvíle se rozjel kolotoč nekonečného shánění grantů. Prakticky celá devadesátá léta jsme řešili jak program udržet a zabezpečit do budoucna – nebyl naší jedinou pracovní náplní, teprve jsme se začínali rozhlížet ve světě vědy a ani já jsem se pralesům nevěnoval na plný úvazek. V letech 1995–2002 jsem pracoval na Správě NP Podyjí a měl jsem tam na starost plánování i praktický management lesů. Nicméně provozní zkušenost z NP Podyjí je pro mne nenahraditelná, stejně jako zkušenost z dlouhodobé stáže v institutu Alterra ve Wageningen, kde jsem se v roce 2003 naučil (kromě vědecké náplně pobytu), jak má fungovat vědecký tým, jak plánovat projekty a financování týmu apod.

Od roku 2002 jsme již cíleně a na plný úvazek směřovali do prostředí standardní vědy. Náš tým se personálně stabilizoval, naším cílem bylo vytvořit malý, ale funkční tým, kde se zaměření jednotlivých pracovníků vzájemně doplní a budeme schopni pracovat na komplexních projektech. V roce 2006 jsme byli z odboru výzkumu AOPK ČR delimitováni pod průhonický VÚKOZ. V témže roce jsme začali úzce spolupracovat s Lesnickou a dřevařskou fakultou MENDELU v Brně a od té doby s námi pracuje souběžně několik diplomantů i doktorandů. Záměrně jsem Vám odpovídal v množném čísle, protože bez skvělých lidí v našem týmu si nedovedu představit ani svoje osobní profesní směřování. Pro mě je to druhý domov.

Když vyjdeme z jedné z mnoha definic pralesa, která hovoří o tom, že jde o les lidskou rukou nedotčený nebo nepatrně dotčený, máme tedy vůbec v České republice pralesy? A jak blíže specifikovat slovní spojení “nepatrně dotčený“? Nedělá to problémy např. v odborných publikacích nebo diskusích?

Ve všech společnostech, které významně ovlivnily krajinu a stav lesů, se postupně objevila snaha o ochranu nejméně dotčených (člověkem ovlivněných) lesních porostů. Tím vznikla velká škála různých termínů, označujících různě zachovalé či pozměněné lesy. Ani my nejsme výjimkou a problémy s terminologií samozřejmě existují. Jedním z cílů projektu COST E-27 “,Chráněná území lesů v Evropě – analýza a harmonizace“, na kterém jsme se podíleli spolu s kolegy z dalších 25 zemí Evropy, bylo analyzovat používanou terminologii a pokusit se ji obsahově alespoň přiblížit. Z této zkušenosti a znalosti mezinárodních souvislostí jsme těžili při obsahovém zpracování terminologie do Vyhlášky č. 60/2008Sb., která terminologii i její obsahovou náplň poprvé u nás kodifikovala. Ostatně terminologie a její kodifikace byla předstupněm k hodnocení přirozenosti lesů v ČR, které mělo mimo jiné přinést informaci, kolik přirozených lesů (tedy i pralesů v pravém slova smyslu) a v jaké struktuře u nás máme. Tento přehled se stal základem Databanky přirozených lesů ČR, která je on-line aktualizována při tvorbě nových plánů péče o ZCHÚ a umožňuje nám hodnotit, jak úspěšný byl např. obnovní management lesů v konkrétních územích a jak se podařilo naplnit jednotlivá kritéria pro zařazení lesů v ZCHÚ do Databanky. Informace o přirozených lesích v ČR (včetně rozboru terminologie) jsou dnes soustředěny na webu www.pralesy.cz, který náš tým provozuje jako službu pro MŽP.

V ČR dnes evidujeme celkem 29 557 ha lesů, které souhrnně označujeme jako přirozené lesy, a dělíme je do tří stupňů přirozenosti: 2 467 ha původních lesů (pralesů), 7 508 ha přírodních lesů a 19 581 ha přírodě blízkých lesů. Lesní porosty jsou při zařazování do Databanky posuzovány podle třiceti kritérií a z jejich podstaty vyplývá, že původní a přírodní lesy jsou apriori ponechané samovolnému vývoji, zatímco v lesích přírodě blízkých je možno provádět po určitou dobu opatření obnovního managementu, ovšem s cílem ponechat tyto porosty samovolnému vývoji v budoucnu. Proto je také třeba rozlišovat souhrnnou výměru přirozených lesů a výměrů lesů ponechaných samovolnému vývoji, neboť ne všechny přirozené lesy jsou ponechány samovolnému vývoji (viz část lokalit ve stupni přírodě blízký) a ne všechny lesy ponechané samovolnému vývoji jsou přirozené (např. arondovaná bezzásahová území v národních parcích zahrnují okrajově i porosty kulturní). Celková výměra lesů ponechaných samovolnému vývoji se pohybuje v ČR okolo 25 000 ha (z toho je 22 000 ha lesů přirozených), nicméně tento údaj berte s rezervou, protože aktuálně nemáme seriózní informace z NP Šumava.

Předpokládám, že i vy při kladení otázek používáte pojem prales v širším, zlidovělém pojetí, které se v zásadě rovná našemu termínu přirozené lesy – proto jej takto budu dále používat i já.

Proč jsou pralesy důležité pro vědu, ochranu přírody i pro lidi? Má prales ve středoevropském prostoru vůbec své místo? A lze na těchto zbytcích přirozených lesů provádět kvalitní výzkum?

Z pohledu vědy jsou pralesy jedinečným objektem, kde můžeme získat informace o vývoji přírodního prostředí, které nám nikdy hospodářský les nemůže poskytnout. Můžeme zde studovat kompetiční vztahy dřevin v prostoru a čase, růstovou odezvu na disturbanční události a jejich rozsah, intenzitu, návratnost atd. Můžeme studovat vzájemné vztahy mezi půdním prostředím, stromovým patrem a bylinným patrem a propojovat tyto poznatky s fyziologickými měřeními apod. V širším měřítku můžeme sledovat, jak se dnes vyvíjí les na různých stanovištích bez přímého, ale samozřejmě s nepřímým vlivem člověka. Vždyť např. v nižších polohách vůbec nevíme, jaká společenstva mohou vzniknout, protože vše, co je níže než pásmo bučin, bylo člověkem historicky výrazně pozměněno. Jenom o tématech výzkumu se dá napsat samostatný článek. A ptáte-li se na kvalitní výzkum, tak ten lze provádět i v těchto lokalitách – je to vždy o tom, jaké otázky si kladete – a slušný vědec se nesnaží odpovídat na otázky, pro které nemá exaktní data, protože zkoumané území je třeba malé nebo natolik pozměněné, že v něm je už odpověď příliš nejasná.

Důležitější je však význam těchto území pro společnost (vědci jsou společenskou minoritou) – někdo je vnímá jako projev respektu člověka před prostředím, na kterém jsme svým životem závislí, jiný v nich hledá duchovní spojení různých směrů a někomu se prostě jenom tak líbí pro estetickou odlišnost od uspořádaných hospodářských lesů – ostatně tato názorová roztříštěnost je jedním z průvodních jevů dnešní sekularizované a postmodernistické společnosti.

Podle mého názoru mají pralesy nezastupitelné místo v naší kulturní krajině, jsou to ostrovy neřízených procesů, zdroje diverzity a refugia řady ohrožených druhů a je pouze otázkou, kolik a na jaké výměře je jako společnost chceme – primárně to je společenská otázka a vědci by měli společnosti umět navrhnout a vysvětlit, kde a jak nejlépe tato území chránit. To je stejné jako otázka v jakém stavu ponechávat lesy samovolnému vývoji. My totiž můžeme ponechat samovolnému jakýkoliv les, když budeme jako společnost chtít – otázkou je, jestli to vůbec chceme a proč. Zrovna u této otázky je krásně vidět neschopnost naší společnosti vést systematickou, kultivovanou a smysluplnou diskusi a také zpracovávat, projednávat, přijímat a respektovat kvalitní dlouhodobé koncepce. Situace v NP Šumava je tragickým vyústěním tohoto stavu. Neumíme hledat konsensus a tam, kde to jde, ani kompromis, chybí nám pokora a schopnost naslouchat druhým. Lidé zodpovědní za vytváření koncepcí (jako třeba odborní náměstci ministrů) se na svých postech střídají jako na běžícím pásu a ani ti schopní, kteří tam dříve občas byli, neměli čas něco takového rozběhnout.

V současnosti můžeme sledovat vznik pralesa takříkajíc v přímém přenosu. Stačí zmínit třeba ještědský Nový prales nebo Bílé Karpaty. Tyto snahy jsou předmětem řady odborných diskusí mezi ochranáři a lesníky. Dá se znovu vybudovat prales tím, že do něj nebudeme vstupovat žádnou lidskou činností?

Prales se nedá vybudovat, on může samovolně vznikat z kulturního lesa tím, že se v něm postupně vytvářejí vazby, které normálně fungují v přirozených lesích. Postupně v něm dorůstají mohutné stromy, projevují se člověken neřízené disturbance, odumřelé stromy nikdo neodváží a na tlející dřevo se navracejí jeho kolonizátoři a dekompozitoři – mají-li ovšem odkud doputovat (totéž platí i o chybějících dřevinách a s tím je spojena otázka, jestli je tam dosazovat). Těmto prvkům se obecně říká old-growth elements– tedy prvky starých lesů. Právě proto je důležité mít v krajině mozaiku lesů s minimálně přerušovanou kontinuitou (tedy dobrou síť lesních rezervací), které vytvářejí refugia pro přežití bohaté škály rostlinných i živočišných druhů. Uvedené příklady “nových pralesů“ mi připadají primárně důležitější (protože jsou první) jako projev občanské společnosti – občané se složí, vykoupí les a ponechají ho samovolnému vývoji. V případě Bílých Karpat se jedná o bývalý pastevní les, který bude mít charakter přirozeného lesa za hodně dlouhou dobu – ale to nevadí – důležitější je, že běží samovolný proces, který má potenciál návratu k přirozenému stavu, a navíc v něm nehrozí žádná disturbance (třeba expanze kůrovců), která by mohla poškozovat lesy okolních vlastníků – to je samozřejmě také důležitý aspekt, který je třeba respektovat.

Jakou váhu má v této souvislosti argument lesníků, že volně rostoucí les bez jejich zásahů zahyne?

Dosud jsem se nesetkal s žádným doloženým případem, že by les ponechaný samovolnému vývoji, resp. stanoviště, zdegradovalo po nějaké velké disturbanční události natolik, že by tam už les nerostl. Samozřejmě, že např. na skeletovitých stanovištích dochází při větších disturbancích k introskeletové erozi a společenstvo se tím výrazně mění. To je z hlediska hospodářského špatná cesta, ovšem pokud se to děje v území, které je v kategorii lesů zvláštního určení z důvodu ochrany přírody, resp. ochrany jejích procesů, tak bychom se na tento jev měli dívat jinýma očima. A samozřejmě bychom si před tímto rozhodnutím měli vyříkat, jestli takové chráněné území chceme.

Jsou nutné zákazy vstupu turistů do jádrových zón pralesů?

Zákazy vstupu turistů do pralesovitých porostů je třeba posuzovat podle jejich měřítka – kdybychom povolili volný nebo jenom regulovaný (po značené cestě) vstup do Boubínského pralesa, tak ho každoroční davy návštěvníků převálcují. Přitom současná stezka po obvodu pralesa umožní návštěvníkům krásný zážitek a prales si klidně žije po svém. Naopak rozsáhlejší území, např. v národních parcích, mohou poskytnou prostor i pro volný pohyb, ovšem zde jsou spíše limity dané teritoriálními nároky větších živočichů, protože jsou zde často poslední klidná refugia pro jejich přežití v hustě osídlené krajině. Každopádně nejsem přítel totálních zákazů, protože když se společnost nebude s pralesy setkávat tváří v tvář, tak si neuvědomí jejich hodnotu. A to nechci nijak zlehčovat i potenciální nebezpečí ze zranění, které si někdy vybere i svoji tragickou daň. Ale každý návštěvník, pokud je předem o nebezpečí pádu stromů a potenciálního zranění informován, už potom koná na vlastní nebezpečí.

Smlouva o spolupráci při vymezování lesních porostů ponechávaných samovolnému vývoji a lesních porostů bez provádění hospodářských zásahů ve zvláště chráněných územích a zajištění jejich monitoringu, kterou v roce 2002 uzavřely Agentura ochrany přírody a krajiny ČR a Lesy České republiky, je zajisté posunem ve vzájemné komunikaci lesníků a ochranářů. Jak smlouva zapadá do koncepce sítě lesních zvláště chráněných území?

Smlouva byla nezávislým krokem dvou výše zmíněných institucí a je určitě dobře, když vznikají rozhodnutí (třeba o bezzásahových územích) na dobrovolné bázi. Území, která jsou v rámci této smlouvy deklarována jako bezzásahová, rozšiřují existující síť tradičních lokalit ponechaných samovolnému vývoji, jako jsou naše vlajkové lodi Boubínský a Žofínský prales nebo rozsáhlejší území v národních parcích. Dosud deklarované lokality jsou součástí sítě zvláště chráněných území a podstatné u nich je, že cíl ochrany je touto smlouvou jednoznačně deklarován a potvrzen, což zatím u všech maloplošných ZCHÚ nemůžeme tvrdit.

Vaše pracoviště zajišťuje monitoring těchto lokalit – k čemu je to vůbec dobré a co monitorujete?

Monitoring těchto území je součástí smlouvy a probíhá od roku 2005 na bázi statistické provozní inventarizace podle standardizované metodiky. Jeho cílem je při opakovaných měřeních vyhodnocovat vývojové trendy v těchto územích, zejména reakci dřevin na různé disturbanční události, změny struktury a druhového spektra vybraných skupin organismů monitorovaných území (jedná se o území v řádu desítek hektarů). Data lze samozřejmě využít (ve spojení s našimi daty z celoplošných výzkumů) i na studie v obecnějším měřítku – např. chcete-li studovat růstovou odezvu lesů na uvažovanou globální změnu klimatu, potřebujete data o růstu jedné dřeviny (např. buku) v rámci několika evropských zemí na celém vegetačním gradientu buku a navíc potřebujete data z lokalit, kde růstová odezva není ovlivněna (zamlžena) reakcí na pěstební zásahy. Každá evropská země si udržuje svoji síť opakovaně měřených lokalit ponechaných samovolnému vývoji, protože výzkum dnes není jenom o tom, co se stalo na jedné lokalitě, ale čím dál víc o tom, co se děje v širším krajinném rámci. Z tohoto pohledu jsou data z opakovaných měření k nezaplacení a my máme díky původním měřením Eduarda Průši ze 70. let 20. století nejrobustnější datové sady v Evropě.

Děkuji za rozhovor

Ptala se Jiřina Bulisová

Foto David Janik