Podrobné vyhledávání v článcích

Úmluva o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví, sjednaná v prosinci 1972 v Paříži, chrání kulturní památky a přírodní plochy nesporného globálního významu. O vývoji a mechanismu fungování uvedené normy mezinárodního práva jsme v našem časopise nedávno psali (Ochrana přírody, 79, 4, 48–52, 2024).

Velké prérie táhnoucí se západně od řeky Mississippi a na východ od Skalnatých hor od jižní Kanady po americko-mexickou hranici kdysi obývala početná stáda bizonů (Bison bison), vidlorohů (Antilocapra americana), kterým Američané říkají jednoduše antilopy, a jelenů wapiti (Cervus canadensis). Početnost tohoto společenstva se blížila abundanci velkých kopytníků v proslulém národním parku Serengeti v Tanzanii. Od poloviny 19. století prošla zmiňovaná oblast rozsáhlou proměnou, takže dnes ji tvoří většinou orná půda a ohrazené pastviny pro dobytek.

Posuny v biologické rozmanitosti pokládá Organizace spojených národů spolu se změnami podnebí a znečišťováním životního prostředí cizorodými látkami za trojitou environmentální krizi ohrožující kvalitu života lidí na celé naší planetě. Nicméně se má za to, že tlak lidské civilizace může biologické rozmanitosti na místní úrovni buď prospívat, nebo ji omezovat. Ačkoliv vědci a ochránci přírody již celá desetiletí shromažďují důkazy o dopadech lidské činnosti na společenstva, další směřování biodiverzity v antropocénu zůstává poněkud nejisté, protože pokusy syntetizovat dosavadní znalosti v tomto směru skončily s poněkud smíšenými nejednoznačnými výsledky. Ddebatu o tom, zda působením člověka druhy v místním měřítku ubývají, přibývají nebo se jejich počet nemění, proto ještě více rozvířily.